Tréninkové prostory

Takeshi

Zajímavé, co s vámi udělá jedna krásná slečna. Až poté, co mi "utekla" jsem pochopil, jak to vzala. Trochu jsem posmutněl. Byla škoda, že vzala moji pomoc jako něco víc...
Ale bylo to logické. Pokud se k ní doteď nikdo takhle nechoval, jistě byla zmatená. Navíc, když jsem se na to díval zpětně, došlo mi, že jsem to asi trochu přepískl.
Zůstal jsem opřený o skálu o něco pohodlněji, než bych seděl s ní, ještě chvíli jsem se díval na hvězdy a pak jsem usnul.

Ráno mě probrala zima. Zajímavé, jak podzemní proudy, ač nejsou vidět, ovlivňují teplotu v jeskyních. Vstal jsem a vida, že jsem tu sám a nebudu tudíž nikoho budit, jsem si udělal několik koleček, trochu jsem si zacvičil, zakončil to relaxačními kroky tai-chi a nalil do sebe trochu saké, které, ač studené, příjemně hřálo.
Pak jsem zašel ven, nachytat trochu slunečního svitu. ANBu tam stále ještě stáli.
"Omlouvám se za vaše utrpení. Vím, že je to vaše práce, ale i tak, hlídat mě celou noc. Je mi to skutečně líto..."
Když jsem se vracel zpátky, povšiml jsem si, že na židli leží balíček a na něm zbytek ryo.
V balíčku bylo rudobílé kimono, boty, jídlo, pití a účet. Ryo pochopitelně chybělo víc. Už se obsloužil... taky dobře.
Potichu jsem došel na cvičiště. Tam jsem pomalu obcházel skály, na které jsem viděl odcházet Kirin, a po chvilce jsem našel i ji.
Položil jsem vedle ní balíček (účet tam pochopitelně už nebyl) a vzkaz "Gomenasai...Snad Vám budou..."
Podíval jsem se na ni a opět mě zaplavil ten pocit, který jsem znal jen z vyprávění a některých meditačních cvičení, ale tenhle byl daleko silnější. Cítil jsem, jak červenám, proto jsem raději potichu odešel a dal si jídlo, které jsem vyčlenil pro sebe. Dango mi stejně nikdy nechutnalo a třeba má ráda sladké. Kdo ví...

Zamžourala jsem do světla. Spala jsem dlouho, byla jsem unavená. Pohled mi padl na věci, které určitě nebyly moje. Doteď. Nové kimono bylo více méně nevšední. Mimo všechno, co jsem dosud měla na sobě. Ale líbilo se mi. Bylo velice moderní, dá se říct. Plášť jsem nechala na místě s tím, že se pro něj později vrátím a zbavím se ho. Nazula jsem si boty a začala jsem objevovat, co tu bylo dál. Pití. Vrhla jsem se po něm jako drak. Měla jsem nebetyčnou žízeň. Dango mi pak příjemně osladilo život. Ještě jsem ale nechtěla ven. Prohlížela jsem si lístek, četla si ta slova pořád dokola a přebírala jsem si je v hlavě. Udělala jsem pečetě a vyléčila jsem si zbylá zranění. Sebemenší známky popálenin a čehokoli dalšího byly pryč. Ukradené brýle jsem nechala tam a rozhodla jsem se smířit s rozmazaným viděním. Na střední vzdálenost to nebylo tak strašné, dalo se to snést. Prsty jsem si pročesávala vlasy. Sem tam byly slepené krví, ale taková nedokonalost už se dala snést. Teprve poté jsem se rozhodla, že už jsem tu strávila dost času a mohla bych vylézt.
"Dobré ráno," prohlásila jsem, sotva jsem vykoukla zpoza svého soukromého království. "A znovu... děkuji."
Vyhledala jsem Takeshiho pohledem. 
"Tu částku vám vrátím." 
Takhle se asi musí cítit gejši. Dělají někomu společnost a on jim za to zaplatí. Ale já nejsem gejša. Ani kurtizána. A nesnáším dluhy. Navíc jsem měla stále na paměti to, jak sensei včera odešel. Byla jsem ráda, že jsem mu neviděla do očí, určitě v nich měl zklamání.

Takeshi

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel oči, když mě pozdravila. Zajímavé, že při meditaci, kdy by se měl co nejvíc prokrvovat mozek, se naopak skoro zadrží dech a člověk v momentě procitnutí vypadá, jako by se topil.
Usmál jsem se. Vypadala nádherně, byť rukávy jí byly trochu delší, ale což, neměl jsem metr.
"Vypadáte nádherně. Berte to jako dárek a odškodnění za to, že jsem Vás nechal v Kumo bez dozoru a Vy jste dopadla poněkud...nelichotivě. Jak ale vidím, Vaše rány jsou už zcela pryč. Ovládáte léčivé techniky? Jedna z věcí, kterou u nás také máme, ale spíše na urychlení regenerace a bojové drogy, než na instantní zatahování ran."
Kdybych jí nechtěl dát dárek, nechám ji dojít domů a převléknout se, ne?
Naznačil jsem jí, ať se posadí. "Doufám, že jste se dobře vyspala..."

Zamyšleně jsem se posadila kousek od něj. 
"Samurajové jsou jiní než shinobi," zamručela jsem spíš pro sebe než pro něj. 
Nechápala jsem jeho pohnutky. Celá jeho osobnost pro mě byla dokonalou záhadou a já měla všechno ráda přečtené. Záhady znamenaly problém. Hádanky jsem neměla ráda, protože jsem je často řešila špatně. 
"Každý spánek po tak dlouhém dobrodružství je dobrý, i kdyby nebyl," pokrčila jsem rameny. "A lékařské techniky jsou specialita mého klanu, ačkoli já jsem spíš mizerný senzibil."
Nemohla jsem si vzpomenout, jestli viděl celý můj souboj s Killunií. Použila jsem v něm naštěstí jen jednu techniku. Měla jsem jich žalostně málo. Prakticky vzato dvě útočné techniky na střední vzdálenost, možná v krajní nouzi na dálku, s tím, že jednu jsem nemohla použít bez kovových obručí nebo v nouzi alespoň drátů. A jedna útočná technika na blízko, na kterou jsem se spoléhala ve dne v noci. Byla jsem na tom skutečně mizerně.
"Instatní zatahování ran," pousmála jsem se. "To je dobrý popis pro moji techniku."
Nebo lépe řečeno pro techniku mého klanu.

Takeshi

"Já dávám přednost vyhýbání se ranám - méně to bolí." řekl jsem s úsměvem. Skutečnost byla taková, že když mě zasáhnou, prostě vykrvácím jako prase na porážce.
"Takže medic a senzibil. Ale proti tomu, když se lidé chtějí zabít nebo proti násilí očividně nic nemáte, to je ojedinělé myšlení u lidí Vašeho zaměření..."
Vypadalo to, že se vyspala ze včerejšího šoku a trochu se odtáhla. Byl to ale možná jen můj pocit... Dál jsem se usmíval a pozoroval paprsek slunce, který sem prosvítal dírou ve stropě.

Pozorně jsem ho sledovala. Měla jsem pocit, že toho o mě najednou ví podivně moc a ani jsem nevěděla, jak je to možné.
"Mám, ale není to nic moc," pokrčila jsem neurčitě rameny. "Možná proto sensei..."
Zarazila jsem se. Už zase. Byla jsem příliš dlouho sama. V tichu. Bezmocná. A předtím to vlastně taky byla jen samota, ale nevadila mi. Zvolila jsem si ji. Často to bylo jednodušší, měla jsem čas na studium a na čtení. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Byla jsem závislá jen sama na sobě, na vlastním úsudku. Můj život patřil jen mě. A teď jsem najednou nevěděla, kdo jsem.
"Já jsem senzibil, špión," povzdechla jsem. "Zabíjet není moje priorita."
Není to moje cesta ninji. Ačkoli naposledy jsem prokázala jen to, že spíš než abych někoho zabila nechám někoho zabít sebe. Nebyli k tomu daleko. A já k tomu byla velmi blízko.
"Jste rád, že nejste shinobi?"
Těžko říct, jak mě ta otázka napadla.

Takeshi

"Je dobře, že nechcete zabíjet. Nikdo nemá právo na to odejmout život sobě nebo druhým..." řekl jsem. když se ale zeptala na poslední otázku, mlčel jsem. Dlouho.
"Ano, jsem. Ale je to samozřejmě zkreslené cestou, kterou jsem prošel a tím, čím jsem.

Váš svět je založen na přetvářce, lži, zradě, krycích technikách, vraždách a politických hrách... Chápal jsem, proč byla ta dívka tak nešťastná a chtěla si vzít život. Mohl jsem jí pomoci, mohl jsem ji odvést k nám a tam by se o ni někdo postaral...

Víte, samuraj má svou čest. Je to jeho síla i jeho slabina. My...moc nelžeme. Když máme lhát, mlčíme a přebírání území a likvidace rodů se vždy dělala přímo: Jeden vyzval druhého na souboj a ten, jenž prohrál, měl tolik cti, aby se zabil nebo aby už dál nešířil jméno svého rodu. Jsme jiní...a jsem za to rád. Když jsem viděl zničenou Sunu a pak útok na Kumogakure... Nevěřil jsem, že jsou toho lidé schopni..."
Bylo vidět, že mě to moc mrzí. V ty dny jsem ztratil víru v shinobi.

A přesto byl tady. Střídal vesnice v boji za shinobi.
"Není pravda, že nechci zabíjet," zareagovala jsem rychle. "Pouze to není mojí prioritou, takže nemusím. Kdybych ale měla pro vesnici zabít tisíc lidí a měla na to sílu, udělala bych to. Kdyby mi to Otokage-sama přikázal, pokusila bych se zabíjet. Ostatně už jsem zabíjela."
Hodila jsem po něm zvláštním pohledem. Bylo nezvyklé se takhle svěřovat. Naposledy jsem se svěřovala svému prvnímu senseii. Každý večer, každý den. Každým pohledem. Bylo to pro mě skutečně důležité. A sama jsem nevěřila, že jsem na to mohla zapomenout.
"Lidé se liší tím, jak vnímají. A já vnímám svoji čest jako něco, co mi nepatří. Protože já celá patřím své vesnici, jsem prostředek k tomu, jak ochránit lidi v ní a čím lepší budu, tím víc si budu moci být jistá, že ji ochráním. Jsem jeden z pilířů moci Otokageho-sama, chráním hodnoty, které určí, protože ho obdivuji a je mým vzorem. Moje čest tedy patří jemu a on o ní rozhoduje. Dokonce i kdyby tady nebyla vesnice, pokud by tu byl on, šla bych za ním. Budovat lepší svět. I kdyby toho chtěl docílit cestou, která se mi nelíbí."
Nevěděla jsem, jestli to, co říkám, dává smysl někomu jinému než mě.
"Vzít život sobě nebo druhým... To jsou pro mě jen slova," lehla jsem si na zem vedle něj, ruce dala za hlavu. "Vždycky tu bude něco, co vás může zabít. Přírodní katastrofy, divoká zvířata, vlastní nepozornost nebo nehoda. Vždycky můžete ztratit to, na čem nejvíce záleží. Ať už je to samuraj nebo shinobi, stejně každého čeká jen smrt. Proto chci svůj život prožít beze strachu ze smrti, bojovat za ty, které mám ráda. Bez omezení. Bez váhání. Nerozhoduji to, jen poslouchám rozkazy."
Byla to vlastně ta jednodušší cesta, kterou jsem šla.
"A budoucnost je černočerná chodba. A dveře na jejím konci jsou zatím pevně uzamčeny."
Není nebo ani peklo. Není nic, čeho bych se měla bát. A i kdyby ano, za uznání mi to stojí. Rozesmála jsem se. Opravdu to nedávalo smysl. Ani mně ne.

Takeshi

Ach, staré učení o tom, že jsme jen zbraně, jen stroje na zabíjení. Několik prvních let výcviku samuraje. A pak, když se dokážeme odprostit od myšlenek, pocitů a snů, začnou ám je pomalu servírovat zpátky.
"Je rozdíl mezi ctí a životem. Můj život bude zanedlouho také patřit Otokagemu. Stejně jako patřil Kazekagemu a jako patřil Raikage.
Ale konkrétně u té třetí jsem si utvrdil, že čest je to, co mě z této přísahy může vyjmout. Není to strach, není to postavení, není to žádný kus papíru. Pokud z hloubi duše člověk cítí, že někam nepatří, to, co mu velí odejít, je čest..."
Podíval jsem se na ni. Tady se rozcházíme. Ona je vázána k vesnici, vše, co ji provázelo životem, je tahle vesnice a lidé s ní spojení. Já byl svobodný a sám jsem se rozhodoval, kam půjdu a co budu dělat. Dokonce i teď, když jsme byl za senseiem, jsem dostal pouze radu a nikoli rozkaz.
Zajímavé, jak nepravdivé jsou předsudky o samurajích a rozdíly mezi nimi a shinobi.
"Ano, nepopírám, že smrt si přijde pro každého. Ale kdybych teď vytáhl nůž a zarazil Vám ho do břicha, tou poslední věcí, na kterou budete myslet, bude: proč to udělal. Také nezabíjím, pokud mne o to dotyčný nepožádá nebo mi nedá záminku. Protože mrtvý se nikdy nepoučí ze svých chyb a už nikdy neudělá to, co udělat chtěl..."

Byla to zajímavá rozmluva, ale stejně bylo vidět, že jsme rozdílní a že to jsou právě naše světy a naše přesvědčení, které nás dělá tak rozdílnými. Zajímalo by mě, jaký bych byl já člověk, kdyby mě vychovávali shinobi a ne samurajové...

To byla pravda.
"Ale u mrtvého také máte jistotu, že už nikdy nespáchá zločin."
Dvě stránky mince, dvě možnosti pochopení situace. Ale už jsem to říkala dříve. To, že se lidé liší tím, jak vnímají. 
"Pokud mohu mít osobní otázku," změnila jsem téma. "Proč jste si vybral Otogakure no Sato?"
Většinou si lidé vybírali Konohu. Byla největší a poskytovala tak nejvíc zdánlivého bezpečí. Také měla nejdelší tradici. Málokdo se přidal k vesnici, která byla založena jen proto, aby pak jejím jménem byly prováděny zločiny a výzkumy na lidech. A dobrovolně. Pokud hledal čest, nebyla jsem si jistá, jestli tady ji může najít. Svou vesnici jsem milovala, ale neměla jsem iluze. Ne tak velké.

Zvedla jsem svůj zadek, a namířila si to ladným krokem až k tomu Samuraiovi. V hlavě se mi totiž usadila myšlenka na něco co se mu asi nebude líbit.
Když už jsem stála před ním, vytáhla jsem meč i s pochvou. Levou rukou, jsem držela meč za pochvu, mezitím co pravá byla na rukojeti meče. Pane Samuráj. Vycenila jsem zuby (tzv. Zakřenit se). Co by ste chtěl za to že mě naučíte Techniku Rychlého Tasení? Uměl to přeci jen každý Samurai. Po téhle Technice jsem docela dlouho toužila. Podle mích slov jsem také doufala jestli mu došlo že na něj nehodlám útočit.

Takeshi

"Protože ač je to absurdní, myslím, že Konoha je mnohem horší vesnice než Otogakure. Možná je to tím, že mám k dispozici jen obecné informace. Vím, že Otogakure je nebo bývala plná nukeninů. Neznám jejich jména a nezajímají mě, jen vím, že nukenin, o kterém se často mluví, už není jen tak nějaký bezmocný floutek.
Druhá věc je klan Hyuuga. Nemyslím, že bych se s kenjutsu uchytil mezi lidmi, kteří zvládají fyzický boj na jedničku, v Otogakure je větší škála lidí a kultur, protože zde jsou lidé z různých vesnic. Více možností, jak se něčemu přiučit.
A nakonec mám podezření, že Konoha se již brzy rozpadne pod svou vlastní vahou. Když nečtete "oficiální zprávy", zjistíte, že Konoha je velice nesnášenou vesnicí..."
Usmál jsem se s tím, že tohle by jí mohlo stačit, když přišla ta sprostá žena a chtěla naučit něco, v čem jsem byl mistr.
"Pravidlo číslo jedna. Teď tu techniku nezkoušejte..." řekl jsem s úsměvem. přeci jen, kdyby tasila, měl bych hlavu na dvě půlky.
"Ale zklamu Vás. I kdybych Vás naučil techniku rychlého tasení jak nejlépe bych dovedl, nikdy byste se nedokázala vyrovnat nám samurajům. I přesto, že máte dostatečně vypracovanou pravačku a drobné detaily na levé ruce nasvědčují tomu, že bojujete jeden a půlruč, katanu tudíž používáte celkem často, vypadala by technika rychlého tasení možná efektně, ale každý se stejným tréninkem a zaměřením by ji snadno vyblokoval... Je mi líto..."

Takže neměl rád Konohu. Tahle informace se mi líbila. Osobně jsem proti ní nic neměla, ale líbilo se mi, že o něm konečně vím něco, co z něj nevyčte každý na první tři pohledy. Než jsem stačila odpovědět, přerušila nás neznámá. Nebyla jsem si jistá, jestli tu s námi strávila noc nebo odešla a teď se vrátila.
"Slyšela jste naše jména, když jsme se představovali, že ano?" zadívala jsem se na ní.
Nezůstávala jsem ležet, posadila jsem se a rukama jsem objala kolena.
"Jaké je vaše?"
Nedávala jsem si záležet na vzletných formulacích, neocenila by to. Ale její jméno mě zajímalo. Do toho, co bylo mezi ní a Takeshim jsem se nepletla, ale zvědavě jsem to poslouchala. Tahle odpověď ji asi nenadchne.

Maya

V pořádku. Odvětila jsem Samuraiovi. Bylo mi už ze začátku jasné že neprozradí zrovna todle. To je jako bych chtěla po nějakém klanu jeho Hijutsu. Poslali by mě pryč s hromadou sprostých slov.
Poté jsem se otočila na Kirin. Maya Kurimuzon. Zašklebyla sem se na ní jak na malé dítě. Poražený Ninja. Jedna věc u mě byla jistá. Nikdy se nebudu chovat jako blázen, pokud jde o slova které obnáší můj titul. Mezitím jsem usadila meč zpět k pasu.
Killunia! Křikla jsem na dívku. Mám pocit že procházíš existenční krizí. Můj obličej zvážněl. Ačkoli moje povaha byla totální Idiot bez soudnosti a respektu, hloupá sem nebyla. Víc než zvláštní pomyšlení že můžu i normálně přemýšlet. No, hodnost Jounin se nedává jen tak z legrace. Pokud chceš, znám jedno řešení. Tvoje trápení tě přejde, ale je to riskatní. A hlavně... Odmlčela jsem se. Nepůjde to vrátit zpět. Potom mi ještě v jela do hlavy jedna myšlenka. Zase to ale přežiješ. Tím si buď jistá.

Něco mi káplo na nos. Zarazila jsem se a zvedla pohled nahoru. Nic. A znovu. Tentokrát se mi podařilo kapku slíznout. Slaná. Překvapeně jsem zamrkala. Cizí slzy jsem opravdu ještě nechutnala. Omluvila jsem se svým společníkům, kteří v té chvíli stejně byli zaměstnáni sami sebou a během chvíle jsem byla nahoře nad cvičištěm. U nově vytvořené díry jsem zahlédla spící postavu. Musela být neskutečně unavená, když tady dokázala usnout. Spala až do dlouhého poledne, zatímco její slzy si hledaly cestu mezi kameny, až spadly dolů společně s vodou usazenou od posledního včerejšího deště mezi kameny. (Logic trolling forever!) Bylo to zvláštní, že tady dole si člověk ani nevšimne, kdy prší. Zamyšleně jsem se přesunula nad Killuniino tělo. Vypadala docela roztomile, když spala. Posadila jsem se jí za hlavu a sklonila se níž, abych si ji mohla lépe prohlédnout. Jenže jsem zapomněla, že nemám spletené vlasy a tak jí pár dlouhých, bílých pramenů polechtalo na nose. Jen o chvíli poté nás tu zřejmě díky mému stínu objevila Maya a její křik dolehl až sem. Pokud jsem Killuniu neprobudila už já, tak tohle ji vzbudilo určitě. Trochu jsem se od ní odtáhla.
"Dobré ráno," naklonila jsem pak hlavu na stranu a čekala, až se trochu vzpamatuje ze šoku, který právě musela utrpět.
Takovéhle probuzení bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.

Takeshi

Když jsem viděl, jak se všichni začali věnovat té dívce ze včerejška, napil jsem se ještě trochu saké a vstal jsem, abych se ustrojil. Přeci jen zbroj je bez prošívanice velice hrubá a kůži to neprospívá.
Opět jsem se pousmál nad faktem, že Kirin jsem musel pomáhat zrovna já, jehož svlékání svršku bylo nejzdlouhavější a nejtěžší.
Akorát jsem připásal zbraně, když za mnou přišli ANBu s tím, že Otokage už je zase ve své pracovně. Všem jsem se tedy uklonil a vyrazil do hlavní budovy.

//přesun

A měla jsem smůlu. Odstoupila jsem od Killunie a otvorem ve skále jsem zahlédla odcházet Takeshiho. Sliby, že mi řekne a fakt, že mě tu nechal, ačkoli věděl, že jsem tu stále jen kvůli němu, to vše bylo falešné. Sensei mě tu nechal včera. Takeshi mě tu nechal dnes. To vše mě začínalo přesvědčovat, že lidé jsou jen zlí, zbyteční tvorové, o které bych se neměla zajímat. Nemůžu jim věřit, že se mnou zůstanou jak se říká v dobrém i zlém. Nebyla jsem už smutná. Nechtělo se mi plakat a necítila jsem vinu. Cloumali mnou vztek a bezmocnost. Nečekala jsem, až se Killunia vzbudí, i když jsem měla věci, které bych jí chtěla říct a jen jsem kývla na Mayu místo pozdravu, abych dostála alespoň já svému slušnému vychování, otočila jsem se a v tom okamžiku mé tělo vzplálo a já byla pryč.

//Přesun

Maya

Den se s nocí sešel, a Já opravdu neměla náladu na lidi kteří mě otrávili tady na cvičišti. Nechápu jak se můžou takhle chovat. Každý je tu buď uražený a nebo zase moc namyšlený. Totální blbci. Sebrala sem se a mířila si to pryč. Potřebuji procházku, provětrat se. (přesun)

Takeshi

Došel jsem na cvičiště a odložil věci někde v rohu. Vypadá to, že se tady v podzemí bude bez problémů spát. Je tu dost balvanů a cvičiště je opravdu velké, takže ani hluk by neměl být tak rušící.
Sedl jsem si a vyndal zbraně z pouzder. Taktéž jsem vyndal nádobku a několik přírodních prostředků na cídění. Smíchal jsem trochu husího sádla, saze a drobný písek, vzal do ruky jednu z katan a začal ji čistit právě vyrobenou mastí.
Nakonec přišel na řadu brousek a suchý hadr. Výsledkem byla katana ostrá jako břitva a čistá jako slovo boží.
Usmál jsem se a přešel k další zbrani... Jestli mě mají ostatní vidět trénovat, tak ať to stojí za to.

Takeshi

Když přišli ti dva, cvičil jsem seky dřevěným bokenem na cvičném panákovi. Jejich rozmluva a příprava k boji mě ale zaujala. Odložil jsem tedy boken, uklonil se panákovi a usmál se an ty dva. Nehodlal jsem je rušit. Jen mě zajímal souboj jiných hodností, než geninů. Opřel jsem se o zeď, založil ruce křížem a sledoval jsem, co se z toho vyvine.