Tréninkové prostory

Nevěřícně jsem sledovala co se to tam vlastně dělo. Ty dnešní lidi... Můj tok myšlenek jsem přerušila lehkým povzdechnutím.
Opravdu se mi nechtělo tady někoho řešit, a nebo se do toho nějak montovat, ale jedna věc tu byla jistá. Byli zábavní a otravní. Jako nějaká telenovela, možná tragická komedie.

Pozvedla jsem obočí. Killunia skákala z jednoho do druhého. Začala tím, že jsme jí připomněli, jak je jí sestřička drahá a skončila tím, že všem ukončí trápení, když se zbaví svého bídného života.
"Genin," pokrčila jsem rameny. "Měla by mít kompletní tým, když je sama, zřejmě jí to psychicky vzato neprospívá," rozhodla jsem si zahrát si na Marea, když mlčel.
Muselo mu to přijít neskutečně groteskní. A nebo měl možná moc práce s "žirafou," to jsem nevěděla, nesledovala jsem je a věděla jsem, že umí být tiší. Svá slova jsem mířila k Maye, ale následující představení už platilo i Takeshimu.
"Mé jméno je Kirin Yakushi, hodností Chuunin Otogakure no Sato."
Nakonec jsem se rozhodla dodat něco smířlivého i ke Killunii. Ani jsem nevěděla proč mě její poslední slova uklidnila. Zachovala se jako dítě, kterému dali zbraň, nic víc. Nebylo divu, že jí kolem sebe rozráží vzduch bez ohledu na to, koho zraní nebo co rozbije. Podstatné bylo, že když se chová jako dítě, tak ji jako dítě musím brát. To, že jsme ji brali vážně nás dovedlo až k téhle tragikomedii, to jsem viděla na tvářích všech přítomných Jouninů. A já nechtěla být ta, která z toho vyjde jako viník trapné situace. Já si ostatně drápy do hrudi nezaryla. Usmívala jsem se.

Až teď jsem si ale všimla, že Maya není jediná, kdo má větší prsa než já. Killunia musela být vybavená nejméně čtyřkami. Ale ono se to lehce přehlédne, když vám mezi vlasy protékají pramínky krve a zaměstnaní jste jejími křídly a ocasem. Zprvu se to trochu dotklo citlivé stránky mé osobnosti, ale pak jsem to nechala být. Pro kunoichi jsou velká prsa stejně jen zbytečná zátěž. I když bych se asi cítila lépe, kdyby mi už nějaký chlap řekl, že ta moje jsou akorát. Jenže nahou mě ještě nikdo neviděl a zrovna teď, když jsem tomu nejblíž jsou tu... těkala jsem mezi dvěma muži pohledem, ačkoli Marea jsem si musela jen představovat - stál tu jako dokonalá replika Reiny. Sensei byl sice kus chlapa, jak by asi řekly moje vrstevnice, když by ho viděli, ale většinou v tomhle ohledu uvažoval jako kámen a jestli ne, tak to na sobě nedal znát. A toho druhého jsem viděla teprve potřetí. Prvně u brány v Kumogakure, kde na mě udělal příšerný dojem. Podruhé, když mě takřka galantně odváděl k výslechu, který se naštěstí nekonal a potřetí až dnes. Když jsem se k němu vrátila pohledem, uvědomila jsem si, že má v očích stud. Odzbrojilo mě to, zase jsem neudržela myšlenky na místě. Tohle jsem rozhodně nečekala.

Přes zdánlivý klid mi srdce začínalo zase rychleji bušit. Už jsem moc dlouho stála na jednom místě. Sensei by mohl jeho krystalové vězení zrušit. Mého stavu si ale zřejmě někdo všiml. Samuraj. Takeshi, pokud jsem si dobře pamatovala.
"Takeshi-san..."
Netušila jsem, co říct. Pokud se ke mě každý chová jako k nástroji, jak si teď někdo mohl dovolit se o mě postarat? Jinak řečeno pokud se o mě nepostaral sensei, proč to udělal on? Asi to bylo tím, že tu byl nový. Ale bylo to příjemné, velice příjemné. Došlo mi, že nebylo moudré mu říkat své jméno, oficiálně sem přece nepatřil, neměl naši čelenku.
"Omlouvám se, nemohu se hnout," ukázala jsem na krystalové vězení a odpověděla tak na jeho žádost, abych se posadila.
Vlastně mi už byla zima. Uvědomila jsem si, že mám studené ruce. A měla bych něco udělat se svými zraněními. Popáleniny nevadily, byly skoro zahojené a měla bych je nechat, dokud samy nezmizí přirozenou cestou, ale pod vlasy na tom pokožka hlavy nebyla tak dobře. Přece jen jsem je nechala dorůst všechny najednou. To byl i ten důvod, proč jsem měla vlasy slepené krví. Hrůza. Bude trvat hodiny, než ji smyji. Znovu jsem se pohledem vrátila k tomu, jak se svléká. Měl tělo pokryté obvazy. A pak mi podal zvláštní věc. Oblékla jsem ji přes plášť, vypadalo to trochu komicky. A jelikož jsem byla drobounká, jak výškou tak postavou, byla na mě i těžká. Ale pro tu chvíli mi to nevadilo, protože hřála. Přitáhla jsem si ji blíž k tělu.
"Děkuji," věnovala jsem mu zářivý úsměv.
Vlasy jsem si zastrčila pod ni, pod plášť. Pořád na nich byla krev a já nechtěla zašpinit půjčenou věc.

Moc jsem toho nenamluvila, ale ten úsměv hovořil za vše. Naposledy to byl můj první sensei, kdo se o mě nějakým způsobem postaral, když jsem na tom byla špatně. A že se o mě nikdo nestaral teď byla vlastně moje volba. Ale o to víc mě překvapilo, jak jsem za ten náhlý pocit bezpečí vděčná.

Sice jsem byla o hodnost výš než Killunia, ale taky jsem byla stále někde uvnitř jenom děcko. Nebo spíš štěně, které čeká na pohlazení od lidí, které bezmezně zbožňuje a chce být jako oni. Jen jsem narozdíl od většiny takových dětí měla to štěstí nebo tu smůlu, že mými vzory se stali shinobi.

Takeshi

Bylo mi jich neskutečně líto. Když se mi Kirin představila  a usmála se, koutky mi nepatrně cukly vzhůru.
"Rád Vás poznávám, slečno..." řekl jsem, jako bychom se nikdy předtím neviděli. Když bude chtít, zeptá se. Já o ní ale nechtěl nic prozrazovat a ani jsem ji z ničeho neobviňoval.
Když jsem ale viděl, jak Mareo odešel, došlo mi, že je hodlá vytrestat. A to si nezasloužila ani jedna. přeci jen obě krvácely, jedna se chtěla zabít a druhá byla velice zesláblá.
Nebylo by tak těžké prolomit techniku, ale slíbil jsem, že zbraně nechám v pochvách.
Došel jsem tedy ke stojanu a sundal z nich dva bokeny.
Odepnul jsem pásek se zbraněmi a přistoupil ke Killunii.
"Nehýbejte se, slečno, te´d to bude bolet..."
Napřáhl jsem se a vší silou jsem udeřil do krystalu. bylo potřeba trochu chakry, jíž si senzibilové jistě všimli, ale vězení se rozlétlo na malé krystalky. Boken to ale nevydržel a o pouta se roztříštil.
Preventivně jsem chytil Killuniu, aby nespadla, a když jsem viděl, že pevně stojí, otočil jsem se na Kirin.
Popadl jsem druhý boken a opět jsem vší silou uhodil do krystalu. Ani druhý boken nebyl dostatečně pevný a zbyly z něj jen třísky a rukojeť.
Kirin ale vypadala podstatně hůř, proto jsem ji dal ruku okolo pasu a pomalu jsem jí pomohl sednout si.
Té poslední, nespoutané ženě jsem nabídl místo, stejně tak i té sprosté.Ta první ale odešla za Mareem, takže jsem nepočítal s tím, že se k nám přidá. Sám jsem se posadil do kleku určeného pro meditaci a rozjímání, a usmál jsem se na Killuniu.

"Víte...můj sensei vždy říkal, že pokud cesta začne být opravdu trnitá, trhá vám duši a ničí tělo, měla byste se vrátit na poslední klidný úsek, po kterém jste šla.
Upřímně nevěřím tomu, že shinobi musí lhát proto, aby vítězili.
Navíc...máte v sobě velkou sílu a ta většinou bývá vyrovnávána velkou bolestí. Ne fyzickou, ale stejně strašlivou. A pokud máte říkat jenom pravdu, šiřte ji dál. Ať si ostatní na pravdě třebas ustelou, ať ji zakopou. Za pravdu se člověk nikdy nesmí stydět..."

Pohledem jsem mapovala místo, kam se přemístili. Neznámá si právě s Mareem zapalovala cigaretu. Zřejmě spřízněná duše. Stejně jako na začátku mě bodl osten typicky ženské žárlivosti. To já byla jeho studentka, to já byla zraněná a to já se právě po měsíci vrátila domů! Ani jsem se nedívala dolů, když mi Takeshi pomohl z mého vězení.
"Podruhé děkuji," dodala jsem a konečně jsem k němu otočila pohled.
Byla jsem ráda, že mě podepřel, protože když jsem udělala první krok, málem jsem skončila na zemi. Opatrně jsem si sedla. Poslouchala jsem. Bylo to slušné. Vhodné. Ale nebylo to něco, co by mě naplňovalo. Pravda byla relativní. Ačkoli měla jen jednu pravdivou verzi, z různých pohledů vypadala jinak a najít tu objektivní nebylo lehké. Uměla nás zradit, ublížit nám a neumožňovala lež z milosti. Dávala jsem přednost polopravdám, já narozdíl od Killunii mohla. A považovala jsem to za výhodu. Lhala bych ale jen pro dobrou věc, jen pokud by účel mohl světit prostředky.
"Váš sensei byl samuraj?" zareagovala jsem na jeho slova, aby nezavládlo ohlušující ticho.
Plánovala jsem se za chvíli omluvit a zamířit do nemocnice. A nebo tu zůstat tak dlouho, než se mi dostatečně doplní chakra, abych se mohla vyléčit sama.

Takeshi

Nevypadalo to, že by se Killunia měla k odpovědi. Otočil jsem se tedy na Kirin a usmál jsem se.
"Ano. A ještě jím je, není třeba mluvit o něm v minulém čase. Poslední měsíc jsem byl u něj. Byl jsem v koncích a potřeboval jsem najít cestu. A je mnohem lepší, když vám s cestou někdo pomůže..."
Nemohl jsem si nevšimnout těch dvou vzadu u stromu.
Měl jsem tolik otázek o Kumogakure, ale také jsem měl dostatek soudnosti, respektu a možná i hany, abych se jí nezeptal.
"A neděkujte mi pořád. Je to samozřejmost. A když už jsme tak u toho...možná byste měla vyhledat lékařskou péči..."

Jen jsem zavrtěla hlavou.
"Uvažovala jsem o tom, ale raději se vyléčím sama," odvětila jsem. "Jen co si doplním zásoby chakry, chvíli si odpočinu. A pak se jen skočím domů převléknout a uvést do původního stavu."
Jeho oblečení neskutečně příjemně hřálo, cítila jsem se mnohem lépe než před chvílí. Dovolila jsem si zatím jen s nenápadnou pečetí zastavit krvácení vrchní poloviny těla. Respektive už mi vlasy nezbarvovala další krev. Pohledem jsem přitom už zůstávala u Takeshiho. Neobracela jsem se nikam jinam, držela jsem se toho jako pevného záchytného bodu v ledovém, nebezpečném vesmíru.
"Divím se, že se nezeptáte," prolomila jsem po chvíli ticho. "Došlo vám, že se mi tohle všechno stalo, když jsem utíkala."
Určitě na tom plášti taky někde byl znak Kumogakure.

Takeshi

Napadlo mě, že se mi celou dobu u pasu kýve lahev saké. Přemýšlel jsem, kolik té mladé slečně asi tak může být. Vyndal jsem lahev, vytáhl několik kusů bavlněné látky, ze které jsem ve volných chvílích stříhal obvazy. Namočil jsem hadr do saké a po chvíli váhání jsem nabídl Kirin. Nehledě na to, zda přijala, jsem k ní přistoupil a opatrně jsem se jí dotkl hadrem.
"Bude to pálit, ale zastaví to krvácení a zatáhne rány..." řekl jsem. Když se tělo nesoustředí na léčení, lépe se mu doplňuje chakra. To ví samuraj stejně dobře jako ninja.
Postupně jsem přetřel všechny rány, které měla, až na ty...intimnější.
Usmál jsem se a ztlumil hlas.
"Nechtěl jsem o tom začínat. Již několikrát jsem musel změnit místo pobytu a vždy jsem nechal veškerou minulost za sebou...
Ale když jste o tom začala... Chtěl jsem se omluvit. Nebudu se zaštiťovat, nebudu to dávat za vinu jiným. Choval jsem se tak, jak jsem uznal za vhodné. A věřte mi, bylo mi to skutečně líto, nechávat Vás před branou... Jsem rád, že jste v pořádku a v bezpečí... Raikage Vás chtěla mučit před zraky Vašeho...společníka."
Pohledem jsem naznačil k Mareovi, protože už mi bylo jasné, proč jsme viděli dva Reie.
"To, co se stalo tam nebo tady, zůstane u mě v bezpečí... Gomenasai, Kirin Yakushi..."
Díval jsem se jí do očí a nikam jinam. Celou tu dobu jsem kontroloval zranění jen periferním viděním. Chtěl jsem, aby viděla upřímnost, s jakou jsem se jí omlouval. Bylo mi to opravdu líto...

Poslušně jsem se ani nehnula, ani jsem nesykla bolestí. Nízký práh bolesti. Měla jsem jen pár škrábnutí, kromě hlavy, kde se rány ošetřovaly těžko. Už jsem si ale od většiny pomohla, takže vše bylo za chvíli únosnější. Ale už jsem chtěla zpět svou bledou kůži!
"Děkuji," vypadlo ze mě znovu.
Pozorně jsem pak poslouchala jeho další slova.
"To je realita, se kterou jsem počítala, když jsem infiltrovala cizí vesnici," dodala jsem.
Jako kdybych s tím počítala.
"Nezazlívám to vám a ani vaší Kage."
Kdybych měla chránit tisíce lidí za cenu jednoho života, tak bych to udělala bez váhání. Vlastně jsem se spíš divila, že mi to řekl.
"Ale vážím si všeho, co jste řekl," pousmála jsem se.
Někdo, kdo nemá vlastní vesnici si to asi může dovolit. I když jsem se rozhodla, že bych si měla dát pozor, co mu říkám o té naší, aby se potom nerozhodl uchýlit do jiné a nevyužil toho. To byla realita mého světa.
"Ráda bych se převlékla a vrátila vám, co jste mi půjčil. Pokud mě doprovodíte, pozvu vás na čaj nebo kávu a něco dobrého na zub," dodala jsem rychle.
Vlastně to ani jinak vyřešit nešlo, protože jsem si jeho oblečení odmítala sundat, dokud nebudu mít po ruce své vlastní. Stud by mi to už teď, když to nebylo nutností přežití, nedovolil.

Takeshi

Zasmál jsem se, když mluvila o infiltraci, ale když mne pozvala na kávu, smutně, možná i studně jsem sklopil oči.
"Vážím si Vašeho vděku, ale musím odmítnout, i když nerad. jednak jsem dělal jen to, co jsem udělat musel, je trochu smutné, že jsem se musel svlékat zrovna já s tím největším nákladem, ale udělal jsem to rád..."
No...rád...jak co. Ono přijít ze Země Železa mezi takové nádherné dívky, které byly zde, to zamávalo i s někým tak...povzneseným nad tyhle věci.
"Ale je tu větší problém a tím je skutečnost, že Otokage má vzkaz na dveřích, že jsem na cvičišti a nikde jinde, a sleduje mě několik ANBu. Musím obdivovat vaše krycí techniky, protože jsem se jich ještě nedokázal pořádně dopočítat. Soudě podle ostatních vesnic myslím, že jsou čtyři, ale toho posledního jsem ještě neobjevil...Takže...pokud opravdu trváte na svém, budete muset promluvit s nimi..."
Je pravda, že kávu už jsem neměl opravdu dlouho. U nás se vařil podivný teplý nápoj ze saké, ale káva bylo nedostatkové zboží...

Tomu se říká komplikace. Snažila jsem se předstírat, že jsem si všimla alespoň jednoho z těch čtyř, ale bohužel. A to jsem měla být špiónkou. Zatím se mi to tedy nedařilo.
"Měla bych podat hlášení a dojít si pro techniky," pronesla jsem nakonec. "Myslím, že posunout kávu za návštěvu Otokageho-sama je přiměřené."
Tam jsem ovšem nemohla jít takhle. Ale svléknu si to až před kanceláří. Podvědomě jsem doufala, že vyvolám alespoň kapku soucitu a zájmu... že mě nepotrestá, nedegraduje za zpackanou misi. Mareo už svou část hlášení jistě podal, byla jsem na řadě. Každopádně jsem doufala, že už to budu mít brzy za sebou. Tentokrát jsem se sice na návštěvu Otokageho kanceláře tolik netěšila, ale i kdybych před ním měla stát naposledy, půjdu tam se ctí a ať rozhodne jakkoli, budu odcházet s obdivem vůči jeho osobě a úctě vůči své vesnici a všem jejím lidem. Taková prostě a jednoduše jsem.
"Takto byste mou nabídku přijal?"
Ano, mohla jsem jít za oněmi ANBU. Ale já nevěděla, kde jsou. A neměla jsem dostatečnou hodnost, abych měla právo je oslovit. Možná bych se za něj mohla postavit a říct, že jeho pobyt u mě je na mé vlastní riziko, ale už tak jsem měla dost problémů. Alespoň dokud jsem ho neznala tak dobře jako vlastní matku, nemohla jsem riskovat. I když zrovna matku bych na kávu nepoznala, náš vztah zůstane chladným až do její smrti. A ještě budu muset určitě zaplatit pohřeb.

Takeshi

"Počkejte tady..." řekl jsem a vstal. Vyšel jsem ven z tréninkových prostor a došel k pacholkovi.
"Chlapče, chceš si vydělat? Co takhle, kdybys zašel pro nějaké krásné šaty na tamtu krásnou slečnu? Kimono stačí. Ale jestli najdeš něco slušivého, tak prosím. Výška sto...sedmdesát, větší obvod hrudníku...A vem nějaké dobré jídlo a pití."
Dal jsem mu měšec s ryo a došel jsem se posadit zpět.
"Co kdybychom zůstali ještě chvíli tady? O oblečení je postaráno..." řekl jsem s úsměvem. Nebude to nic moc, ale jako provizorní by to mohlo stačit.
"Otokage pro mě pošle, tak poznáme, že už je v kanceláři a přijímá návštěvy..."

Překvapeně jsem se na něj dívala.
"Jak postaráno?" nevěřícně jsem naklonila hlavu na stranu.
Tohle bylo kapku podezřelé. Ale pokud to bylo nezištné, tak to bylo milé. Docela se mi líbilo se takto nechat rozmazlovat. 
"I kdybychom tu strávili delší dobu, je tu teplo a noc je tu nádherná," dodala jsem. "Možná i o něco teplejší než den, protože je to tu prakticky uzavřené. Je tu ticho a naprostá, bezchybná a uklidňující tma."
Tedy alespoň to tak bylo, než Killunia udělala díru do stropu. A pak mi došlo, že díky tomu bychom mohli vidět na hvězdy. V tomhle dětsky nevinném ohledu to byl úžasný nápad. Skalní převisy sice nebyly na spaní nic moc, ale s tím jeho oblečením pod hlavou by se i tady spalo jako v peřince. Přistihla jsem se, jak přemýšlím nad spánkem a zívla jsem. Měla jsem pocit, že jsem se nechala příliš unést, příliš jsem se uklidnila. Měla jsem si víc dávat pozor, projevovat méně emocí. Ale potřebovala jsem pauzu a tohle bylo vcelku návykové. Jen mi bylo líto, že se ostatní nezapojují do konverzace. Ani jsem neznala jméno té nové Jouninky. I když to možná bylo lepší, že byla tiše, vypadala nevinně a mile a rozhodně ne na někoho, kdo na vás okamžitě začne prskat nadávky. V téhle chvíli už mi to ale všechno začínalo být jedno. Podivný pocit. Ale byla jsem tak unavená...

Takeshi

Podíval jsem se vzhůru. Bylo zajímavé vidět podzemní cvičiště. Podíval jsem se vzhůru na hvězdy.
Tohle bude skvělá vesnice... děkuji, sensei-sama... pomyslel jsem si a uslyšel tiché zívnutí. Usmál jsem se.
"Potřebujete si odpočinout..." Přistoupil jsem k ní, jemně ji vzal za ruku. V té prošívané košili vypadala trochu komicky, ale rozhodně roztomile.
Odvedl jsem ji k nejbližšímu kameni, sedl jsem si do tureckého sedu, opřel se zády o kámen a jí jsem naznačil, aby si položila hlavu ke mně do klína. Seděli/leželi jsme tak, aby mohla vidět dírou ve stropě hvězdy, já se ani nehnul, dnes budu spát v sedě.
"Je krásné vidět shinobi bez záště a předsudků...děkuji za nádherný den, Kirin-sama..." řekl jsem potichu a zavřel oči, abych se po náročné cestě také trochu prospal. "Ráno už tu oblečení jistě bude..."

"V to dúfam.." Mrkla som naň a úprimne sa usmiala, žiaden umelý úsmev, ale obyčajný darovaný od srdca. Chcela som už aj ja odísť, lebo som sa potrebovala minimálne osprchovať. Len pri tom behu som sa dostatočne zapotila.. a tak som kývla Mareovi. "Ahoj" rozlúčila sa a jednoducho som odišla. (presun)

Nepotřebovala jsem vodit za ručičku. To mě trochu zarazilo. Nebylo to žádné uražení na cti, ale nelíbilo se mi to. Malá jsem už nebyla. Drobná ano, ale malá ne. A i z té drobnosti jsem už vlastně vyrostla. Posadila jsem se s úmyslem podepřít si hlavu rukama nad kamenem, chvíli se dívat na hvězdy a pak si najít pohodlnější pozici na spaní. To mi ale nebylo dopřáno. Nabídka téhle pozice byla... zvláštní. Byl to přece jen dospělý muž a já malá holka, která ještě ani není Jounin a má za sebou první misi o něco vyššího ranku. Sledovala jsem ho teď trochu vyděšenýma očima. Nechápala jsem, jak jsme se k tomuhle vlastně dostali. To bylo příliš na první den, kdy vlastně ještě ani nepatřil do naší vesnice. Ale bylo to lákavé, chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je, takhle spát! Podívala jsem se k místu, kde stál sensei, jako kdybych mlčky prosila o názor, chtěla znát jeho souhlas. A zahlédla jsem ho odcházet. Bez jediného pohledu směrem ke mě, bez rozloučení. Bez toho, aby mi řekl, co bych měla se svým životem dělat teď. V té chvíli jsem s sebou trhla a už jsem byla na nohou a metr od něj. Hleděla jsem do dálky, která už se rozplývala v černočerné tmě. Neznámá, vlastně "Žirafa," odcházela za ním. Uvědomila jsem si, že má krásné dlouhé vlasy, jako když já použiju svoji techniku. Ale narozdíl od mých měly nádhernou, neobvyklou barvu. Zhluboka jsem se nadechla. Pátrala jsem laníma očima ve tmě s nadějí, že se někde vynoří, začne se mi smát a prohlásí, že to byl jenom vtip. Ale takhle se můj sensei nechoval. Pomalu jsem se otočila zpátky.
"Omlouvám se, potřebuji být sama... Budu tady, jen... mám tu své oblíbené místo," pousmála jsem se.
Ve skutečnosti jsem se snažila zadržet slzy. Takže jsem měla pravdu. Už mě nechce za studentku. Byla jsem si stoprocentně jistá, že před tou misí by mě tu nenechal. Ale možná se na mě zlobil za to, jak jsem mluvila s Killunií, nebyla jsem v tom dostatečně podle jeho představ. A nebo se na mě zlobil za způsob, jak jsem se vrátila. 

Zmizela jsem Takeshimu z očí. Možná ještě mohl vidět, jak jsem se vyhoupla na jednu ze skal a vklouzla pod jeden ze skalních převisů. Bylo to takové moje místečko. Nikdo mě tam ve tmě nenašel ani za dne, mohla jsem tam odpočívat, spát, i se učit na kraji převisu, kam ještě dopadalo trochu světla. Tam jsem se odvážila plakat. Nevydala jsem ani vzlyk, jen mi tekly slzy. Potřebovala jsem to. Zatraceně moc jsem to potřebovala. Možná jsem se snažila být a cítila jsem to jako svou povinnost, ani bych to jinak neuměla, ale nebyla jsem tak schopný nástroj jako Mareo. Zmožená pláčem, zraněními i těžkými myšlenkami jsem usnula. A neměla jsem příjemné sny.