Tréninkové prostory

Náhradní otec zapečetěný uvnitř těla? Au.
Fascinovaně jsem se na ni zadívala.
"Asi bych nesnesla další hlas v hlavě," ušklíbla jsem se. "Buď bych se zbláznila nebo by se musel časem zbláznit on."
Ačkoli takhle jsem nad tím asi přemýšlet nemohla. S matkou jsem nemluvila, babička a otec byli mrtví.
K uzoufání.
"Mě otec zemřel, když jsem byla malá, takže si to nedokážu představit, omlouvám se."
Nezněl v tom smutek, ani nostalgie. Spíš nenucenost. Prostě se to stalo, změnit to nešlo, nerozebírala jsem to. Mohla za to matka. To mi stačilo vědět. Mohla za to. Protože ji neměl rád a kvůli tomu odcházel na delší mise, než v jeho věku musel.
"Jaké to je mít sestru?"
Tohle mě zajímalo mnohem víc.

Zamyšleně jsem k ní vzhlédla.
"I můj otec byl zabit na misi. Matka na ně přestala chodit po mém narození a od té doby se k životu kunoichi nikdy nevrátila a od smrti otce se nestýkáme," pokrčila jsem rameny. "Sotva jsem byla dospělá, odstěhovala jsem se. Kolik ti vlastně je?"
Byla jsem zvědavá na její odpověď, ale zatím jsem si poslechla, jak mluví o sestře.
"Taky bych chtěla takovou mladší sestru," pousmála jsem se.
"Ale mazlíčka," tím jsem myslela Killuniho, "...jedině mimo vlastní hlavu. Obdivuji tě, že se s někým uvnitř sebe dokážeš smířit, ať je ti sympatický jakkoli. Asi bych se přes to sama nikdy nepřenesla."

Nejspíš jsem ji svým postojem vůči cizím hlasům v hlavě urazila, jinak jsem si její rychlý odchod nedokázala vysvětlit. Přišla mi ještě nespolečenštější, než jsem byla já a to už bylo něco. Ale mě právě společnost začínala chybět, společnost lidí, které jsem měla ráda, kteří pro mě byli důležití. Byl čas zkusit někde zahlédnout Otokageho nebo alespoň Naoko.
Dlouho jsem ji neviděla...
Po chvíli, kterou jsem strávila sama a v zamyšlení, jsem se odtud taktéž vytratila.

//Přesun

Posadila jsem se zde na zem a pustila jsem se do učení. Respektive prozatím do čtení svitku. Byla to C-ranková technika. To znamená základní pro ty, kteří ještě s Katonem neuměli a učili se ho ovládat. Pro Geniny, jak jsem si později uvědomila.
Ale to nevadí...
Podstatou Katon: Gōkakyū no Jutsu bylo ovládání Katonu, přetváření čiré chakry uvnitř těla na oheň. Pocit, že mi hoří hrdlo jsem už v životě několikrát měla, ale většinou za to mohla horečka a dehydratace. Tohle byla mnohem horší a děsivější představa.
Technika měla hned dvě využití a ani jedno se mi nelíbilo. V jednom fungovala jako kontinuální plamenomet. Au. A ten druhý byl ještě horší. Přirovnala bych to k efektu... bublifuku. Jednoduše jste vypustili z úst obrovskou masivní kouli ohně a ta letěla na nepřítele.
Zase tak začátečnická technika to asi není.
Jen díky vzpomínce na majestátnost Reiny a její obětí jsem se přinutila svitek okamžitě nezavřít. A od té doby už mě to ani nenapadlo. Pustila jsem se do toho celým srdcem.
Podle dalšího čtení jsem zjistila, že technika opravdu vyžaduje větší možnosti shinobiho, než obvykle mívají Genini. Podle svitku by ji mnohdy ani neměli zvládnout. Na jednu stranu mě to vyděsilo a na druhou jsem se těšila pocitu důvěry, že jsem nedostala něco naprosto jednoduchého.
Uvolněné plameny pohltí cíl. Pokud je tedy technika dostatečně silná. Záleží na kontrole objemu chakry.
Navíc technika potřebovala hned několik pečetí. Pomalu jsem se je začala učit skládat. Opakovala jsem si přitom nahlas jejich názvy, abych si je zapamatovala.

Byla jsem připravená trénovat. Postavila jsem se, připravila si pečetě a zhluboka jsem se nadechla a vyfoukla vzduch.
Ehe?
Rozhlédla jsem se, ujistila, že tu nikdo není a uklidněná faktem, že toto selhání nikdo neviděl, pokračovala. Tentokrát správně.
Připravila jsem pečetě.
"Katon: Gōkakyū no Jutsu!"
Povedlo se. Skoro. Místo jedné velké jsem ale vytvořila jednu malinkatou ohnivou kouli, která opodál zapálila jeden list. Shořel a popel z něj spadal na zem.
Dostala jsem tik do oka. Začínala jsem být zoufalá. Potřebovala jsem to dokázat. Jinak mě člověk, kterého jsem začala mít ráda, nebude mít rád. A to bylo pro mě moc důležité. Zaťala jsem pěsti a zase jsem je uvolnila, abych se pustila do tréniniku. Znovu a znovu, dokud se mi to nepovedlo.

"Katon: Gōkakyū no Jutsu!"
Po úspěšném vytvoření techniky jsem klesla na zem, lehla si do trávy a spokojeně oddychovala. Bolelo mě všechno. Od úst, ve kterých jako kdybych měla stále oheň až po prsty, ve kterých jsem cítila mírné mravenčení po neustálém skládání pečetí.
Zvládla jsem to.
Ta myšlenka byla velmi příjemná.
Zvládla jsem to a ta impozantní žena mě za to určitě pochválí!
Neviděla jsem před sebou žádný jiný cíl. Jakmile se vydýchám, půjdu zase za ní.

//Přesun

Stála jsem před ním, ruce spojené v nervózním gestu a sledovala, co dělá. Přímo mě bolelo, když mé svitky dopadly na podlahu.
Au...
A poté mě překvapil otázkou.
"To záleží na tom, co mě vy můžete naučit," odvětila jsem rozvážně.
To ostatně byla pravda. Byla jsem medička, byla jsem kunoichi, která se raději schovala a pozorovala, než aby se dostala do přímého boje. Pozorovat lidi, zkoumat je... to bylo moje. Ale jestli to budu umět záleželo na tom, jakého budu mít senseie a já se na něj zatím dívala stále nedůvěřivě. Smířila jsem se se svým osudem rychle, koncekonců to byla Otokageho vůle, ale i tak jsem byla stále vyvedená z míry z toho, odkud znal mé jméno.

Udělala jsem, co řekl. Pomalu, nedůvěřivě jsem se blížila ke svitkům. Když k nim poslal kunai, jen jsem vzhlédla k němu a hodila po něm pohled alá: Děláš si ze mě legraci? Tohle jsem neznala. Vždy jsem trénovala vážně, na život a na smrt nebo s tréninkovými panáky. Ale že by mě někdo nepustil ke svitkům, díky kterým se zlepším, to mi přišlo... neúčelné. Kunai u mé hlavy mě nevyděsil, vyděsila mě mlha. Byla jsem ráda, když jsem viděla a jiní neviděli mě. I z toho důvodu mě ale děsil pravý opak. Brzy jsem ucítila jeho pěst na mém břiše. Překvapeně jsem vydechla a rozkašlala jsem se. Vlasy se mi nějakým překvapivým způsobem uvolnily z gumiček, bylo to jako reflex a po copech za překvapivou chvíli nezbylo vůbec nic. Jeho pěst najednou byla omotaná mými vlasy. I druhá. Byly až překvapivě dlouhé. Ta technika neměla přímý název v japonštině, říkala jsem jí, jak jsem chtěla. Nepotřebovala jsem k ní nic.
"Já nejsem... nejsem panenka na hraní!" po tom nenadálém výkřiku mi vlasy sklouzly z jeho rukou a jen mi v prodloužených pramenech nepřirozeně povlávaly kolem hlavy.
Jako kdyby zde byl vítr. Jako kdybych byla prokletou Medúsou a měla kolem hlavy hady plné jedu.
"Rozumíte? Máte být někdo, koho mám uznávat, cítit autoritu a obdivovat! Máte mě naučit, jak být lepším člověkem!"
O učení jsem nevěděla vůbec nic, ale tímhle jsem si byla jistá.
"A vy... a vy... vy..."
Vlasy mi spadly na ramena a zdálo se, že se trochu zkrátily. Shinobi by měl být klidný. Kunoichi by měla být o to klidnější, protože ženy jsou náchylnější k emocem. Musela jsem být klidná, pro Otokageho.
"Neznám ani vaše jméno a už jste si vydobyl právo mi ublížit! Tohle učitel... správný učitel tohle nedělá."
Brala jsem to jako kdyby neurvale porušil vůli Otokageho a ublížil mi, vzal mi moje svitky, měl ze mě legraci... Jinak řečeno neplnil správně jeho příkaz. A to byl v mých očích ten největší, neodpustitelný zločin.

Hleděla jsem na něj jako kdyby mě polili studenou vodou. Buď mám halucinace... nebo je pán vtipálek. Pravděpodobnost byla na obou stranou stejná. V mlze mohlo být něco, co mi způsobilo tyhle halucinace a nebo se dokázal tak dokonale proměnit, což jsem si ale nedokázala vysvětlit.
"Halucinogeny v mlze?" pozvedla jsem obočí.
Uvnitř jsem ale praskala vzteky. Jak se opovažoval mě napodobit? Pozorně jsem poslouchala jeho slova, ovládala třes vzteku. Moje vlastní vlasy se mi omotávaly kolem těla. Když se dotkly kůže, uvědomila jsem si, jak jsou jemné. Zasmála jsem se. Ne proto, že by mi přišla situace vtipná, ale protože to zalechtalo. Pak už to bylo nepříjemné, ale ten pocit už zůstal. Moje vlasy byly jemnější než jaké měl kdokoli jiný - měly přece speciální schopnost. A to mě jako ženu těšilo. Mohla jsem se podívat sama na sebe. Okusit vlastní techniku! Slyšet vlastní hlas z cizích úst. V očích se mi pomalu rozčilení měnilo na zvědavost.
"Jsi lhář," šeptla jsem, když mé dokonalé dvojče skončilo. "Lékařské techniky nejsou mojí prioritou."
Dál jsem si ho zvědavě prohlížela. Nebo spíše ji. Pokud jsem měla volnou ruku, natáhla jsem ji k jeho obličeji. Dívala jsem se do vlastních očí a viděla jsem se v nich jako v tůni. Poprvé v životě jsem si připadala krásná.
Možná to s ním nebude tak strašné...
Jen jsem si nebyla jistá, jestli to myslel tak, jak jsem to pochopila.
"Ettoo..." trochu jsem zčervenala. "Myslíš, že bych se mohla podívat, jestli máš stejné i... no... ty víš... moje..."
Jedno bylo nyní jasné. Neměla jsem problémy se studem.

Mareo Renjiro...
Hezky se mu rýmovalo jméno. Tedy pokud jsem ho správně vyslovila. Nemyslela jsem si, že ze mě udělá jiného člověka. To nikdy. Ale na tom, v čem bude žák nejlepší, má většinou největší podíl jeho sensei. Pokud budu trávit veškerý čas s ním, tak budu muset cvičit to, co řekne on. Tedy v tom budu lepší než v tom, co on neumí a co mě učit nemůže. Tak jsem to brala já. Věděla jsem, kým chci být. Ale do mých soukromých cílů mu nic nebylo - dokud mě nebylo nic do jeho.
"Dobře," přikývla jsem.
Též se mi zrovna nechtělo být příliš sdílnou. Připadal mi arogantní, neviděla jsem ho v boji a já jsem se za důstojného nepřítele zřejmě ještě nepovažovala. Jako kdyby si myslel, že ho potřebuji, že bez něj nic nedokážu a to mě uvnitř sráželo na kolena. Nevyvolávala to ve mě pocit, že bych mu měla dokázat opak. V tomhle jsem byla trochu zvláštní.
Hleděla jsem na něj s očekáváním, co naplánuje nyní.

//Ale ruce jsem ti už pustila v tomto příspěvku.

Pár minut bloudil. Když tu náhle uviděl vchod do podzemí.  "Tak tohle je dívný. Co tam asi může být?"  Nejdřív z toho měl husí kůži že můsí do podzemí. Ale po chvilce se odvážel a vešel. Jak šel tou chodbou tak uslyšel pár hlasu, jak se to tam ozývalo. Ale nevěděl jestli je to ozvěna nebo už se zbláznil. Pak uviděl světlo a pomalu a jistě se přibližoval.  Jeho zvědavost ho hnala dopředu. Strach aby se vrátil. Neměl strach z temnoty. Pro člověka co žije 20 let sám. Nechodí do společnosti a žije v temnotě. Je to asi nemožné.  Bál se nevědomosti, co by tam mohlo být. Jak se přibližoval tak byl stále víc opatrný. Když došel k světlu. Tím víc se nažil zahalit se do temnoty aby ho neviděli a dával si pozor, kam jde. Vždycky chodil ve stínech, až našel dobrý místo na pozorovaní. Co tam ta dvojice asi dělá. Ať už oněm věděli nebo nevystrčil nos ze stínu. Na to neměl odvahu. Radši zůstal v Temnotě jako vždycky. A pozoroval je dál.

Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu.
"Těžko na cvičišti, lehko na bojišti," odpověděla jsem po chvíli. "Ale já dávám přednost variantě, která má před cvičištěm uvedené ještě teoretické studium."
V knihách je moudrost. A ve svitcích.
Mohla jsem si ty svitky už vzít. Ale kdyby mě zase zastavil a pokračoval v pro mě nepříjemné hře, jistě by mi zkazil celý prožitek z toho mít svitky od Otokageho v rukou. A nechtěla jsem je poškodit. Nikdy bych je například jako on jen tak neodhodila. Studium pro mě znamenalo mnoho.

Vzala jsem si své svitky. Čtu rychle. A pak už mám pár hodin na promyšlení.
"Děkuji," věnovala jsem mu úsměv. "Přijdu brzy."
Možná tu budu i o trochu dřív. Zdejší skalní převisy, když jsem si vzala lampičku, byly skvělým místem na studování. Nikdo tu nerušil, bylo tu ticho a člověk se nemusel ničeho bát. Měla jsem to tu kvůli tomu ráda. Také nebylo, kam se schovat. Všude písek, písek a písek.
Zamířila jsem pryč, ale ještě než jsem se zcela vypařila, otočila jsem se a zamávala mu. Otočka zpátky do směru cesty mi ale do cesty postavila neznámou osobu, což mi málem způsobilo pořádný šok.
"SENSEI!" zaječela jsem instinktivně, když na mě přímo ze stínu přede mnou vykoukly dvě velké, kulaté oči.
S intenzivními reakcemi jsem měla problém, často jsem nevykřikla ani ve chvíli, kdy bych měla, kdy mě něco ohrožovalo... ale já jsem měla ze tmy trochu strach. Tedy ne přímo z tmy, ale z toho, že mě někdo vidí a já jeho ne. A tohle byl toho ukázkový příklad. A právě tak se ode mě, která nikdy nekřičím, dostal výkřik, který mohl Reiovi přede mnou téměř protrhnout ušní bubínky. Když už, tak už. Udělala jsem dva kroky zpátky, v hlavě mi šrotovalo, co se mohlo všechno stát, co tu dělá, kdo to je... A vlasy mi začaly povlávat jako kdyby tu byla prakticky vichřice (což bylo ale v podzemí úplně nemožné). Prodlužovaly se jako automatická obrana, jako Medúsini hadi.
Ten člověk to tu určitě neznal, protože jinak by věděl, že jinudy než právě touhle cestou do ulic, hlavním východem, se neodchází. Alespoň já jsem si to myslela, nikdy jsem to tu neprozkoumávala celé, nebyla jsem ten typ.