Brána

Mladík, který trpěl dojmem, že svým střevům rozumí lépe než já mi do značné míry zpěnil krev. Tohle je válka a není čas na hrdiny z románů. Přistoupil jsem k raněnému a věnoval mu dobře mířenou ránu do brady. Díky tomu přestal dělat kraviny a věnoval se něčemu užitečnějšímu. Bezvědomí.
"Hm, tohle sem nepatří." zamumlal jsem a vyhodil neidentifikovatelný bordel za svá záda. Léčivá chakra zahojila drobné trhlinky na střevech a ty větší urychleně sešila má pavučina. Kritická zranění jsem tedy negoval a ohledně sterility a vedlejších účinků si popovídáme až bude troška klidu.

Má pasivní schopnost komunikace s pavouky mi dala tušit, že něco není tak docela v pořádku. Ne že by mě varoval pohyb jako takový, to bylo v tomhle zmatku téměř nemožné, ale přesto mě přítomnost záškodníků na skále před námi nemohla uniknout. To už jsem však zaslechl křik a následné chroptění nebohé medičky. Jak se opovažují?
"Kdo má volné ruce, ať odnese raněné pod Amandu, okamžitě!" stihl jsem vydat stručný rozkaz předtím, než jsem se ocitl jak správně někdo poznamenal - v hajzlu.

"Díky, tohle postačí. Vezmi tohohle nešťastníka k Amandě. O ty ostatní se zvládnu postarat sám." zamumlal jsem směrem ke Kangaemu, když jsem si konečně troufl nechat svých netradičních lékařských metod a svěřit zbytek do rukou osudu.

I když jsem byl chráněn vodní clonou, nelenil jsem. Pavouci rozptýlení po okolí náhle přestali zdánlivě bez cíle pobíhat tam a zpátky. Nabrali jasný směr. Hurá na skálu! Mohlo jich být kolem třiceti, ale nutno dodat, že já bych takových třicet jedovatých a nasraných pavouků viděl spěchat ke své osobě tuze nerad. Další skupinka osminohých potvůrek vyrazila za těmi, co měli tu drzost ukrást život naší medičce.

Pavouci dokázali mým spolubojovníkům připravit vhodné prostředí pro útok. Rozptylovali nepřítele, lechtali jej na nohavicích a tu a tam hodili smyčku mezi nohy iwagakurských shinobi natolik zručně, že se podávala dršťková. Nebo držková?

Musela jsem jednat rychle, jelikož Hine byl zřejmě hlavní medik moje cesta směřovala rovnou k němu, protože skupině mediků již nešlo pomoci, vyhýbala jsem se bombičkám a stoupla si před Hineho a nastavila tak své vlastní tělo, pak se objevila vodní clona a já kývla na toho, který ji udělal. Hine šel bojovat dále a já se najednou dívala té skupince, co zavraždila naše mediky přímo do očí. Doufala jsem, že má ten genin vedle mě větší zkušenosti než já. Připravila jsem se k boji. Z obou zápěstí mi vylezly dvě ostré kosti, a ty samé se objevily ještě na předloktí. Dokonalé zbraně.
"Jsi připravený?" zeptala jsem se Mizutshiho

Faito

Situace nebyla dobrá. Věděli, co jsem zač. A já věděl, že stačí jedna chybička, jeden mizerný pohyb, a do odpečetění jsem naprosto závislý na ostatních. A to jsem z celého srdce nesnášel. Ne, že bych jim nevěřil, ale rád bych si svůj život pos*al sám.
Trochu mě štval ten křik. Rozhodně jsem se nechtěl zabývat přibíhajícími posilami. Bylo jedno, jaký měl Toujou plán, teď jsme potřebovali alespoň část jejich posil zarazit.
Jedním shunshinem jsem se dostal k Toujouovi a zykryl jsem mu oči.
Z nebe se začaly snášet bílá peříčka, která jouniny ani jejich klony nemohla ohrozit, ale na blázny by měla mít prakticky okamžitý efekt. Konečně by mělo nastat ticho a já se mohl soustředit na důležité cíle. Pustil jsem Toujoua a postavil jsem se k němu zády tak, abychom každý kryli 180 stupňů.
Jedním pohybem jsem odšvihl z katany zbytky posledního shinobiho, který byl tak pošetilý a postavil se mi do cesty, a usmál jsem se na klony.

"Já jsem Hisa. Určitě ano, budu tě chránit vlastním tělem." mrknu na něj a postavím se trochu před něj, já se zregeneruji hned, ale on by mohl mít problém.
Dali jsme té skupince jasně najevo, že se jich nebojíme

Nesahej na stěnu. Drž se jen mě a ničeho jiného. Na zdi je něco jako detekční síť z chakry... rozkážu kolegovi a pomalu vykročím vpřed. Toho chlápka musíme dostat na první dobrou, souboj za těchto podmínek je krajně nebezpečný. Pokusím se toho člověka nějak obejít a dorazit k němu z jiné strany, než by nás čekal na základě detekce. Když se přiblížíme, znovu si ho pořádně prohlédnu, abych odhadl jak silný soupeř to může být.

Faito a Toujou

Mizukage použil své genjutsu a všude bylo po chvíli skutečně ticho. Oba si mohli ale všimnout jednoho blázna, který neusnul a stále se na ně díval zvídavým pohledem. Byl ale zticha. Volil taktiku "když jsem zticha, jsem neviditelný".
Jounini zatím neváhali - dva klony se rozeběhli na Faita (byly to dva klony "bakutonu"), jeden útočil ze skoku a druhý se snažil zablokovat kunaiem Faitovu katanu, aby ji nemohl použít ke krytu.
Na Toujoua se také rozeběhly dva klony.
"Doton: Kengan no Jutsu!" Každému se na ruce objevila kamenná krusta, a bylo jasné, že zásah touhle pěstí bude zatraceně bolet.
Ostatní nepřátelé mezitím začali skládat pečetě.

Kashike a Kiseki

Kashike prováděl Kisekiho opravdu opatrně. Na protivníkovi bylo vidět, že už tu žije docela dlouho. Jeho sítí byly prolezlé celé katakomby, svá chakrová vlákna měl maskovaná za kameny, na stropě, ve žlábcích, prostě všude kromě vody. Ta by ho nejspíš rušila, očividně používal techniku podobnou pavoukům.
Byť se Kashike snažil sebevíc, v jednu chvíli jeho "slepý" přítel stejěn o jedno vlákno zavadil a muž sebou trhl. Byli od něj jen několik uliček, i přesto Kashike mohl vidět, jak se chakrová vlákna proplétají mezi sebou a zacelují chodby před a za nimi. Teď už je naprosto jasné, že vlákna přetrhají, když půjdou jakýmkoli směrem.

Hine

Shinobi na skále očividně dokázal používat mozek - věděl, že když jsou pavouci najednou jedním směrem, někdo je ovládá. Proto se s nimi raději nepouštěl do křížku a skočil dolů. To ale Hine přes vodní clonu nemohl vidět. Proto byl celkem překvapen, když proud vody ustal a ozvalo se:
"Doton: Kajūgan no Jutsu!"
Hine si mohl všimnout, že na něj padá shinobi obalený kamením, jeho váhu odhadoval tak na tři sta kilo a své tělo v tu chvíli odhadoval tak na několikanásobné fraktury a nové kůstky v páteři.
Má asi dvě vteřiny na reakci.

Hisa, Kangae

Skupinka vyrazila proti Hise a Kangaemu. Dva vepředu se jasně napřahovali k útoku, ale bylojasně vidět, že ti dvě vzadu se je budou snažit obejít a nesjpíš i zaútočit na další skupinu mediků. Mají jasné rozkazy a hodlají je splnit. Jeden z útočících sekal na Kangaeho pravé rameno krátkým wakizashi, ten druhý šel beze zbraně, protože kunai nechal zaražený v medičce. Teď ale hodlal zneškodnit Hisu dobře mířeným kopem do břicha. Oba vypadali v taijutsu celkem schopně.

Kataro, Akuma

Akuma Kanashibari skutečně použil a několika zubrům se zamotaly nohy. Ovšem vzhledem k síle jutsu a úrovni kuchyiose zdaleka neparalyzoval všechny. Problém byl i v tom, že zubři jsou příliš tupí a pokud jsou v rozzuřeném stádu, většinou se drží alfa samce a jdou za ním bez ohledu na situace. Najít tak alfa samce. Možná by to mohl  být ten nejmohutnější. Nebo ten s černou skvrnou na hlavě? Nebo ten s největšími rohy? Zubři rozdupali další obléhací stroj a hnali se dál. Stádo se dá zastavit, ale jak? Vyber toho správného zubra a zachráníš desítky životů.

Tohle bylo docela zajímavé takové sebevědomí jsem naposledy viděla u otce,když se ten jeden ohnal po Kangaem zkřížila jsem mu cestu wakizashim kostí a odrazila jej od nás. Pak jsem jen koutkem oka zahlédla ten dobře mířený kop na mě, nestačila jsem mu uhnout, ale z břicha mi vyjela ostrá kost a ten mladík zřejmě též nestihne uhnou před napíchnutím. Jeho rána mě nijak nebolela bolest prakticky hned zmizela a já se opět soukala na nohy.

Dal jsem se taktéž do práce, přeci jsem nemohl vše nechat na ty mladší. Ještě nepatřím do starého železa, takže bych se měl taktéž nějak předvést. Když jsem byl ve vzduchu tak jsem složil několik pečetí pro Lava Release: Lava Globs. Zmapoval jsem nepřátelskou linii zubrů a prohlédl si každého jedince. Ti jenž vyzařovali jiným dojmem než zbytek jsem si zvolil jako svůj cíl a vystřelil několik lávových koulí na své cíle. Některý z nich musel být vůdce. Jak se říká, bez vůdce nejsou vojáci. Sejmu vůdce a vojáci se rozutečou. To byl můj cíl a doufal jsem, že mi také vyjde. Samozřejmě jsem pak dopadl před další válečný stroj a bránil ho vlastním tělem. Kdyby to nezabralo, tak jsem si připravil další pečetě na něco speciálního co by zastavilo na 100% všechny. Ale i tak jsem doufal, že to nebudu muset použít. Chudáci zvířata, jen jsou zmatená.

//Moc se omlouvám za spoždění, měl jsem toho moc.

Můj ty smutku!

To co se na mně řítilo nebylo dobré, nebylo to nic, s čím bych se rád setkal v takové rychlosti a se svým aktuálně velmi křehkým tělem. Jistě, byly tu možnosti jak se celkově zpevnit, nebo jak vytvořit štít, který dokáže náraz alespoň ztlumit. Jenže... Co z toho stihnete za dvě vteřiny?
Správná odpověď zní: Do prdele nic!

Ozval se náraz. Nepřátelský shinobi dopadl na zem a cokoliv by mu stálo v cestě by zcela jistě rozmačkal na neidentifikovatelné kašovité skupenství. Možná si dokonce pochvaloval jak rychle mě dokázal vyřídit a převést do instantní podoby. Ovšem i když bych měl být teoreticky rozmačkán, nebo alespoň pořádně polámán, mé tělo tu nebylo. Ani památky po něm, ani maličký úlomek. Záhada je vyřešena pouhopouhou znalostí faktu, že i já na nějaké úrovni dokáži manipulovat s dotonem. Moguragakure no jutsu bylo elegantním způsobem, jak se okamžitě do hlíny doslova propadnout a vyhnout se fatálním následkům možného nárazu.

Tlak zeminy jsem přesto velmi dobře pocítil. Stejně ta pár křupnutí ve svém těle, ale nebylo to nic, s čím jsem si chtěl aktuálně lámat hlavu. Jsou to shinobi z Iwy. Není moudré zůstávat v jejich teritoriu. Vylezl jsem ze země o pár metrů dál, za zády toho hulváta, co se mě pokusil doslova inhumovat. Mé tělo pokrývala zlatá látka, ne nepodobná jeho hliněnému brnění. Tento materiál byl však modifikovanou pavučinou. Něco podobného právě opravovalo mé poškozené kosti. Tu a tam jsem se protáhl, či se pokusil o nějaký pohyb, abych zkontroloval, zda je vše na svém místě a jestli mohu očekávat případný handicap.

Odplivnul jsem si. Asi dva metry čtvereční pavučinové sítě.

Chytej zmetku...

Zarazím se chvilku si tu síť prohlížím. A jsme v hajzlu... zakleju pro sebe ale rychle se znovu vzpamatuji ze zklamání. Před námi, asi 60 metrů, sedí v uličce muž. Má nataženou chakrovou síť všude po chodbách a už o nás ví. Musíme ho vyřídit rychle, než nám stihne na hlavu shodit strop nebo něco podobného. Nápady?

Faito

Skupinka klonů se dala do pohybu. Za sebou jsem jen slyšel, jak se proud vody zbavil jednoho. Toujou očividně vypadal velice schopně, což jsem musel ocenit. To už tu ale byl útok na mě. Klon, který mi zablokoval katanu, dostal jednu čenichovku jako odměnu za to, že mi maká na zbraň. Krýt jsem ale už nestíhal, proto jediný pohyb, který mi zbýval, byl úkrok doleva.
Pokud se mi obrana podařila, nebylo nic jednoduššího, než chytit útočníka "ze vzduchu" za zápěstí a jedním dlouhým řezem (katana se sice nedala zvednout, ale dala se "vytáhnout") mu vysypat vnitřnosti z těla. Druhý klon měl ale mezitím dost času na nějakou svou akci. Vlastně jsem se o moc nebál, byly jen dvě věci, které jsem si hlídal - Toujouova záda, neboť já kryju jeho a on mě, a kunaise s pečetícími lístky, které jsou asi jediným nebezpečím.

Faito a Toujou

Toujouovi se se štěstím povedlo zasáhnout oba nepřátele. Jeden z nich však ale nebyl klon a Toujou si za svou namyšlenost vysloužil nepěkný šoulec kamennou pěstí pod žebra. Raněný nepřítel ale pak zajel pod zem, takže mu Toujou nemohl úder vrátit. Dva klony skládajcí pečetě zmizely.
Stejně tak dva klony u Faita. Ty ale byly doprovázeny bakutonovým výbuchem, který Toujoua odhodil docela daleko a Faitovi potrhal tvář.
"Doton: Otoshibuta!" Ozvalo se a na Mizukageho padla ohromná skořápka v podobě prasete. Než se stihl vzpamatovat, cosi ho stáhlo pod zem... ale co? To musíte zjistit.

Kashike a Kiseki

Muž s sebou trhl a najednou zmizel. Kashike si mohl všimnout, že chakrová lanka zůstala stále na stěnách a jakoby pulzují. Z přemýšlení ty dva vytrhl až zvuk sypajících se kamínků. Když se podívali do strany, vyrazil "ochránce katakomb" proti nim. Bylo vidět (a po úderu i cítit), že jednu ruku má větší a tvrdou, jakoby kamennou, a druhou menší a rychlejší, na té měl také speciální rukavici (nebo to nebyla rukavice) s pěti dlouhými ostny (na každém prstu jeden). Ostou se ohnal po Kisekim a tupou po Kashikem. Zvláštní bylo, že doslova vyrazil ze stěny, jako kdyby jí prošel.

Hine

Shinobi se přikrčil a dal si pečeť před ústa. Musel ocenit Hineho schopnost rychle reagovat, ale tuhle techniku Hine viděl poprvé: Z úst nepřítele začaly vystřelovat kamenné hroty vysokou rychlostí. Dá se jim uhnout (a to je také doporučováno, jejich energii totiž moc věcí nezastaví). Hroty protrhaly síť a dál se řítily na Hineho. Vypadá to, že je ten muž dokáže chrlit celkem ve velkém množství a celkem dlouho. Hine se bude muset dostat blíž přes tuhle záplavu "štěrku".

Hisa a Kangae

Hise se obrana skutečně povedla. Mohla si ale všimnout jednoho detailu - když její kost projela nohou útočníka, na zem odkáplo cosi, co vypadalo jako sádra nebo lepidlo, prostě bílá hustá hmota. Moc to ale neměla čas zkoumat, protože první útočník se vrátil a tentokráte to zkoušel hezky odspodu kunaiem do břicha.
Kangae se přemístil před ty dva a začal cosi žvatlat.
"Drž hubu" řekl mu jeden a rozmáchl se, takže Kangae buď přestane mluvit a bude krýt útok wakizashim na hlavu, nebo s patriotickou hláškou na jazyku hrdinně, leč hloupě zemře.

Kataro a Akuma

Akumův netopýr nenašel žádnou postavu, která by měla zubry na svědomí. Když ale začal Kataro sypat na stádo lávové koule, došlo jim, proč nikoho neviděli. Jeden zubr udělal... cože? Shunshin? No ano! Přemístil se přímo před Katara a vší silou ho srazil k zemi. Kataro měl v místech kontaktu hustou, bílou látku, která páchla jako vápno, sádra nebo tak něco.  To už byl ale zubr u něj (ostatní stádo se rozpadlo). Měl těď už jen zubří hlavu, ale tělo bylo lidské. Začal do Katara bušit hlava nehlava a snažil se ho umlátit k smrti, nehledě na nic okolo.

Dost mě šokovalo, jak jsem si pamatovala úhybové manévry. Co jsem si to nalhávala to že jsem byla jedno století mimo neznamená, že jsem to zapomněla. Pro mě to bylo jako prospat jednu noc. Nemohla jsem ani nic zapomenout. Odkopla jsem jednoho útočníka stranou a dalšímu, který útočil na břicho jsem zatarasila cestu ostřím na svém lokti. Nadále jsem ho odrazila od sebe a vytáhla shurikeny a hodila je po něm a hned jsem si to mířila na pomoc ostatním mediků, aniž bych si zkontrolovala jestli ho to zasáhlo nebo ne. Koutkem oka kontroluju stav Mizutshiho, jak na tom je

Prudce se otočím za zvukem, vezmu Kisekiho za rameno a smýknu s ním stranou, aby ho nezasáhl ten člověk co vylezl ze zdi. Kdybych tu byl sám, bylo by to snazší, nemusel bych se starat o toho slepého. Rána tou velkou pěstí mi přerazí kosti v levém rameni, bolí to jako sto čertů a chvilku potrvá než se to dá dohromady. Zkusím tedy pravačkou toho muže chytnout za šaty v oblasti hrudníku a naordinovat mu kostěné bodce po stylu Wolverina.

Síť se blížila na mého protivníka a já nelenil. Původní plán byl přilepit jej k zemi a snadno dorazit. Nicméně se stalo něco nečekaného. Pavučinu nasáklou chakrou sice nemohl roztrhat, ale svou technikou ji vychýlil z dráhy natolik, že jej nemohla ohrozit. V okamžiku kdy se k mé maličkosti rozletěl onen rozkošný "štěrk" jsem sesílal své jutsu, jak jsem měl v plánu původně. Sakra. Chtělo by to zase zmizet pod zem. Urychleně... Ale...

"Katon: Benijigumo."



V tom samém okamžiku jsem ucítil bolest na několika místech ve svém těle. Kamenné hroty se mi zařezávaly do masa a já padl k zemi jak podťatý. No super. Takže já si tu budu válet šunky a vesele krvácet. Přesto se mi z nějakého důvodu objevil na tváři úsměv. Pavouk se sice pohyboval zatím po přímce, přesto však mohl svého protivníka pronásledovat ať už by se pokusil kličkovat sebevíc.