VEĽKÁ BRÁNA (jediný vchod a východ Otogakure)

Samozřejmě trénink byl jen jako náhradní výmluva za menší výlet do světa. Měla jsem v plánu navštívit starou dobrou Amegakure. Takže hurá na průzkum

(přesun)

Dorazili jsme s Mareem k bráně. Naposledy jsem se na ni zadívala, než jsme mohli odejít. Na rodnou vesnici, na její ticho a posmutnělou depresi. Zjevně se jí nelíbilo, že ji opouštíme. Ale bylo to pro její dobro. Nadhodila jsem úsměv a po pokynu k odchodu jsem se rozběhla směrem ke Kumogakure no Sato. Alespoň jsem si to myslela - nikdy jsem nikde nebyla ani jsem nepoužívala mapu a tak bych se bez senseie orientovala jen těžko.

//Přesun

Celou cestu jsem přemýšlela nad tím co jsem právě prožila. Nejen, že ten muž byl velice přitažlivý, ale věděl co dělá. Věděl co na mě platí. Věděl co potřebuji. Moc dobře jsem si uvědomovala, že v rukou Madary jsem jen nástroj k destrukci jiných i když mě samotné to dělalo dobře. Najednou jsem si tím ale nebyla až tak jistá. Nikdy jsem se vlastně nepídila potom, jestli Sho skutečně zemřel. Možná je na čase to změnit.
Přistáli jsme s Dagem před bránou. Seskočila jsem z něj a podívala se do jeho očí.
Ať s tebou udělali cokoli, věř svému srdci, tomu jedinému můžeš důvěřovat. Promluvil ke mě. Manipuluje s tebou moc lidí a ty se jim nemůžeš bránit. Následuj hlas svého srdce a bude vše tak jak má být, budeš takovou jakou jsem tě poznal. Šťouchl do mě čumákem a pak se vypařil. Odhodlaně jsem kývla. I Dag už to vidí. Prošla jsem bránou a mířila si to přímo do kanceláře.

(přesun)

Momentálně mě vidina sehnání svobody zajímala nejvíc. Až mě zbaví toho spojení stejně se k Madarovi vrátím, mám ráda Otogakure a on nebyl zas tak špatný vůdce. Potřebovala jsem zázemí, ale kvůli sobě jsem potřebovala svobodnou vůli a mysl. Vyšla jsem před brány vesnice. Tak jdem na to.
Objevil se vedle mě Dag.
"Letíme do Konohy navštívit rodinu."

(přesun)

Po třech dnech jsem se vrátila přesně jak jsem slíbila. ANBU se na mě dívali jako vždy s respektem a úctou aspoň někdo. Vydala jsem se zpět do kanceláře Madary.

(přesun)

Přiletěli jsme na drakovi k Otogakure. Velká krystalická kopule zářila na sto honů. Seskočila jsem z draka.
"Běžte podat hlášení Otokagemu, já vás dohoním." řekla jsem ostře a dívala se na Daga. Ten je zafuněl a čekal až ostatní odejdou.

Čekal až odejde Mareo a pak promluvil na Reinu. "Má paní já pracuju pro Vás. Tudíž se budu zodpovídat jen Vám ne Otolagemu." A to byla další kravina, co plácnul.  Potom se dál utápěl ve svojí depresi.

Podívala jsem se na něj přísně.
"Zjistil si vůbec něco v té vesnici? Kromě toho, že si na sebe strhnul pozornost?" zavrčela jsem na něj

Podívala se na něho přisně a jemu lezl mráz po zádech a hned se začal omlouvat. "Omlouvám se, nic jsem nezjistil trochu víc se to zkomplikovalo. Vstoupil jsem do Kumo s jedním z Ame chtěl pomstít bývalého Amekageho a pak někoho prý zabil a mě šoupli do vězení."  A začal očekávat nějaký trest za selhaní.

"Dobře, tím že si ztratil jednu část těla..." ohradila jsem se trošku dotčeně. "tě vlastně už jako špiona nepotřebuju. Krystalu tě ale nezbavím to si pamatuj. Pokud se jen dozvím, že si jen cekl o mé spolupráci s tebou, zabiju tě mrknutím oka. Vrátíš se do Amegakure a budeš mi jednou za měsíc podávat zprávu je to jasné?" hodím mu váček s penězi.
"Jsem štědrá a umím si vážit práce. Teď jdi!"

Chytil váček s penězi. Povzdechl si a odpověděl Reině. "Rozumím."  A pomalu se vydal do Ame. Při cestě taky přemýšlel, co bude dělat, až se vrátí do Ame.


/Přesun

Ještě chvíli jsem se za ním dívala a přemýšlela jestli to byl dobrý nápad propustit ho. Pak jsem se podívala na Daga.
"Snad jsem se rozhodla správně." Dag odfrkl.
Kdyby ne stále tě přijmeme u nás. Své místo sis tam vybojovala. pronesl Dag pyšně a pak se napřímil a zmizel. Alespoň něco pozitivního. Vydala jsem se tedy k Otokagemu.

/přesun/

Nemocniční plášť nebyl dobrý přítel na cesty. Lehce se rozdíral o stromy, nedalo se s ním běžet a jediné štěstí bylo, že mi přesně padl a nebyl mi velký. Jinak bych na sobě asi už měla jen cáry bílé látky. "Vstupenku" už jsem dávno neměla, ale pro ANBU nebyl problém zkontrolovat si mě se záznamem, včetně mojí chakry a když usoudili, že není problém, poslali mě odevzdat hlášení. Cítila jsem se ale zahanbeně. Byla jsem doma, to ano, ale nepřineslo to žádný užitek. Nemohla jsem se takhle ukázat před Kagem. A tak jsem poprvé v životě dala přednost jinému člověku než Otokagemu a se strachem o něj i o svůj osud jsem se ho vydala hledat.

//Přesun

https://www.youtube.com/watch?v=5uFreS5O7Hk

Takeshi

A opět. Pouze s krátkou přestávkou v Zemi Železa, čekala mě cesta přes půl kontinentu. Na sobě plná zbroj, na zádech krosna, na krosně praporce našeho klanu. Pochod dnem i nocí za cílem, který jsem si s pomocí senseie vytyčil.
Opět mám sloužit vesnici. Vesnici, o které nic nevím, do které jdu, aniž bych tušil, zda mne přivítají s otevřenou náručí nebo na místě zabijí. Samurajové pomalu mizí. Naše kultura, naše hrdost, naše síla zaniká pod písky času a zanechává po sobě jen malé důkazy toho, jak silní jsme byli...

Došel jsem až před vesnici. Ohromný krystal, který ve slunci temně zářil, vzbuzoval pocit obrany, ale i určitého typu vězení. Vypadalo to, že se nedá dostat dovnitř, ale ani ven...

Dorazil jsem až k bráně a poklonil se před strážemi.
"Takeshi Kenpachi, samuraj Země Železa. Chodím po světě a nabízím své služby za protislužbu azylu a jídla. Pokud by to šlo, rád bych mluvil s vaším kage nebo jeho zástupcem."
Stráže mohlo napadnout, že mám u sebe tolik zbraní, že by je jeden nespočítal, ale můj klidný, vyrovnaný výraz nenasvědčoval tomu, že bych je chtěl tasit.

Takeshi

Ani netušil, jak mě to potěšilo. Nebylo moc takových, kteří by samuraje respektovali. A ještě míň bylo těch, kteří nás obdivovali. Snad Otokage také ocení sílu, kterou mu nabízím.
Uctivě jsem se uklonil, poděkoval a vešel směrem do centra.

//přesun

Moje nervy už silně přetékaly pohár mé trpělivosti. Na co tady potom teda jsem, když ani ANBU neberou  mé rozkazy vážně? Došla jsem až k nim a všechny si přeměřila vražedně pohledem.
"Kdo z vás neuposlechl příkazy a pustil toho samuraje do vesnice? Příkaz, že se do vesnice nepouští nikdo bez souhlasu Otokageho stále platí!"  zeptala jsem se hrozivě. Měla jsem sto chutí pozabíjet všechny, ale moje svědomí to nedovolovalo. Alespoň prozatím.

Už jsem se chystala, že je zbiju všechny, ale to jak se všichni ošili, a pak se dívali k bráně mě málem srazilo na kolena a dala mi facku.
Podívala jsem se vzhůru k nebi: Ach Bože za co mě trestáš tentokrát? pomyslela jsem si a podívala se znovu k bráně na toho mladíka.
"Člověk si myslí, že se někoho takového po smrti zbaví a ono chyba, ono to přežije s ním." pronesu uštěpačně a dojdu k němu a opřu se o bránu.
"Docela mě šokuje, že si přišel až sem a kvůli mě to jistě nebude, že Tetsuyo?"

Založila jsem si ruce na prsou a sledovala jak mluvil.
"Z nás dvou můžeš zemřít taky jen ty. A poslední dobou nejsem zrovna dobře naladěná, takže mi řekni pravdu nebo tě o ten krásný život, který si měl a máš připravím." usmála jsem se líbezně. "I já toho na tebe vím dost." mrkla jsem na něj