Kancelář Kazekage

First topic message reminder :


Zde úřaduje Hachidaime Kazekage, Akasuna no Sasori. Pokud není přítomen, kancelář se zamyká a je zabezpečena pastmi. Na zemi přede dveřmi a před okny jsou pečetě, fungující jako alarm. Pokud vstoupí někdo nepovolaný zabezpečí kancelář a přivolá stráže, ze zdí se vysunou trubky s uspávajícím prachem, který je čirý a nelze jej rozpoznat, pokud nemáte doujutsu! Pečeť dokáže odjistit jedině Kazekage.

"Nechám si to projít hlavou, zítra dostaneš odpověď," kývl jsem na znamení souhlasu.
"Můžeš se ubytovat v Suně, až odejdeš, pošli sem lidi, pokud tam někdo bude,"

"TAk teda doufam ze ze zpet do konohy cestu najdes a neztratis se." Musel jsem si do ni rypnout to se nedalo. Nakonec jsem vytahl mapu a hodil jsem ji Ji. At se podiva kudy se jde zpet.
"A mimochodem Amaru co jsi delala posledniho pul roku?"

Uvnitř mozku mi plavaly všelijaké myšlenky. Byla jsem nervózní. K tomu mě ještě rozčílil onen muž. Když vycházel z kanclu a dal nám znamení, že tam můžeme, zavřel nám dveře před obličejem. "Chytré!" Otevřela jsem je a zrudla. V křesle seděl nový Kazekage. Čekala jsem, že to bude spíš žena. Na muže jsem nebyla připravená. A už vůbec ne na takovéhleho muže. "Erghm, Dobrý den, Kazekage-sama.." Víc jsem ze sebe nevypustila. Pohlédla jsem na Hikara a očekávala, že začne mluvit on. Přeci jen - on má přesné informace o misi, má u sebe zprávu a ... Asi se tolik nestydí.

Prisel jsem a Hluboce se uklonil. "Zdravim Kazekage-Sama. Mam zde  pro vas svitek od naseho Hokageho."
Vzal jsem svitek z Kimona a polozil jej na stul.

Svitek:

Pote jsem odstoupil od stolu a postavil se k Amaru.[/color]

"Dobrý den," pozorně jsem si je prohlédl a zastavil se u očích a čelenek.
Konoha "Jak Vám mohu pomoci?" převzal jsem si svitek a začal číst. "Hmm, takže pomoc...Děkuji Vám za zprávu, Hokagemu vzkažte, že posily dorazí

"Hia Kazekage-Sama. Dekuji." Uklonil jsem se a otocil se na Amaru. "Je cas vratit se zpet do vesnice." Z Rukavu kimona sem vytahl mapu a dal ji ji do ruky.
"A doufam ze se neztratis i tentokrat." Potom jsem vysel vemn z kancelare a pomalu se vydal smerem ven z kancelare. A pak zpet k brane.
(presun)

Poslouchala jsem jejich krátký rozhovor a pak bedlivě sledovala, jak Kazekage čte zprávu. Posily dorazí... Yosh! Během chvíle se Hikaru unáhlil k odchodu. Když odešel, začala jsem okamžitě reagovat. "Kazekage-sama, je mi to velice trapné, ale nemohla bych tu ještě alespoň přes noc zůstat? Tato vesnice mě uchvátila a vždycky jsem ji toužila navštívit. Moc ráda bych se tu porozhlédla. Ale pokud mě pošlete zpět do skryté Listové, pochopím to." Trochu jsem zčervenala a upadla do nervozity. V mé hlavě se začalo spekulovat, jaké odpovědi se asi dočkám. Doufala jsem, že to povolí.

Mezitím jsem já a můj pavouček Mazlik utkali plnohodnotný ubrus s květinovým motivem. Mrkl jsem na Mazlika, co na to říká. Zvedl první dva páry nožek a začal se jakoby kývat. Pochopil jsem, že je nadšený. Pousmál jsem se a vytvořil vlákno z prstu. Otočil jsem v časopise o háčkování stránku a zůstal ohromen nevšedním přehozem s geometrickými útvary. Toto musíme mít! Zvelebíme Sasorimu kancelář. A vyrobíme i nějaké fešné záclonky! Hahahahaaaa! Ihned jsme se dali do práce. Můj pavouk se od této nové zábavky nemohl odtrhnout.

"Nic proti tomu nemám, ale co vím, tak je Konoha v krizi, asi byste se měli okamžitě vrátit s odpovědí," zájem o vesnici mě ale potěšil. Přemýšlel jsem koho poslat na misi.

Měla jsem chuť vyskočit do stropu, ale přeci jen - nemohla jsem tu zůstat, když jsou v Konoze problémy. Trochu ztrápená, ale hrdá, že musím chránit svou vesnici, jsem se otočila a přešla ke dveřím. "Máte pravdu. Tak snad někdy příště. Nashle." V tu ránu jsem profrčela schody a vyběhla z budovy směrem k bráně.

"Nashle," všichni byli pryč. Otočil jsem se na Hineho, který mi chtěl zřejmě zkrášlit kancelář a pletl záclony.
"Ehm, Hine?"

Dále jsme pokračovali, protože geometrický přehoz jsme měli hotový. Záclonky tedy přišly na řadu. Tkali jsme a tkali, a téměř nevnímali okolí. Až jsem zaslechl ten hlas, který mi pokaždé způsobil mrazení v zádech.
"Ano?" byla má odpověď, zatímco jsem pokračoval ve výrobě.

"Hine, pokus se najít hrob mé vnučky, Akasuna no PiliKKy. Měla by mít u sebe svitky s loutkama. Má jednu obzvláště cennou loutku, ale pokud se nepletu, měly by tam být pasti a kdo ví, co ještě...Dones ty svitky," byl jsem to přece já, Sasori..Sběratel loutek.
Pak někdo zaklepal, určitě to byl ten ze Sory.
"Vstupte,"

Zatvářil jsem se poněkud nafoukle. Člověk se tu snaží vážně si promluvit a nakonec je mu zacpána huba nějakou stupidní misí. Zase... Zase jdu pro nějakou ženskou... Alespoň že už není naživu. Nerad bych si páteř opět vystužoval pavučinou. Pasti mi jsou celkem ukradené. Já mám své malé, šikovné průzkumníčky. Jakmile mi Sasori misi zadal, začali se pavouci slézat ke mně. Na první pohled to však nebylo patrné, neboť se drželi v různých škvírách a za skříněmi. Až dorazím k hrobu Pillikky, budu jich mít dostatečný počet.
"Jistě, cokoliv si přejete, Kazekage-sama." řekl jsem uctivým tónem, že ani sám jsem nevěděl, kolik z toho je doopravdy úcta, a kolik těžký sarkasmus.

Otevřel jsem dveře a změřil si očima toho cápka, který před chvíli klepal. Na rameni mi zrovna seděl můj milovaný pavouk Mazlik. Narozdíl ode mě na něj nadšeně zamával předním párem nožek.
"Mazliku, to není k žrádlu." řekl jsem, a pokračoval v cestě.

přesun

"Dobrý den," odpověděl jsem stroze. "Jsi připraven?" pohlédl jsem mu do očích s kamenným výrazem.

Za dveřmi se ozývalo hekání. S tou loutkou jsem se teda pronesl. Navíc jsem ještě táhl jakési svitky, jejichž účel mi byl vcelku neznámý. Ti loutkaři jsou beztak vyšinutí. Posadil jsem se před kanclem, zapálil si cigáro a poškrábal se na hlavě. Nic speciálnějšího než tohle jsem tam opravdu nevyhrabal. Ostatní loutky byly ještě škaredější... Mazlik mi zalezl pod sako a spokojeně usnul. Měl jsem co dělat, abych nezačal taky zařezávat.

Natáhl jsem ruku, z rukávu se mi vyšoupl svitek. Svitek se pomalu rozevřel a vyvolal jsem Danzoua.
Poskládal jsem pečeť a Danzou ji poskládal také.
"Vyplázni jazyk, dostaneš prokletou pečeť. Pokud se jen slůvkem zmíníš o tom jak se tu techniku dá naučit, zemřeš." mluvil jsem naprosto nezaujatě, jako kdybych se bavil s nějakým známým u šálku čaje.

Pomalým krokem jsem se doplazil k Kazekageho budově. Byla obrovská, a těch schodů uvnitř muselo být několik stovek. Byla to jedna z mých nejméně oblíbených činností. Pohlédl jsem nahoru, k oknu které patří Kazekagemu. * Hmm... raději půjdu normálně... co když tam má nějakého hosta... vážného... * pomyslel jsem si, ale pak mě napadl jiný způsob. Dalo by se jej považovat za takový více adrenalinový. Obešel jsem budovu na místo kde bylo nejméně oken, vytáhl jsem kusarigamy a pomocí nich jsem začal šplhat až nahoru. Za necelé 2 minuty jsem byl už na střeše jeho budovy. Měl jsem odtud vážně krásný výhled na celou Sunu. Posadil jsem se do tureckého sedu a čekal.

Loutka Danzou přiložila ruku na jeho jazyk. Okamžitě mohl pocítit ostrou bolest a během několika vteřin měl vypálenou prokletou pečeť.

"Dokonáno, co se týče Kishou Tensei, tady je její kopie, která se hned po naučení sama zničí," podal jsem mu svitek označen podivným znakem. "Kazekage své slovo plní,"