Amekageho kancelář

First topic message reminder :

,Velká oválná budova svým stylem vybočující od ostatních, na jejím předku je znak Ame

Konečně jsme došli až k budově, která architektonicky vůbec nekorespondovala se svým okolím. Jednalo se o budovu Amekage. Složila jsem svůj deštník a lehce se o něj opírala jako o vycházkovou hůl. Náš cíl je na dosah.

Bylo více než zřejmé, že kancelář Hany bude prázdná, avšak tato budova skrývala mnohem více kanceláří a v jedné z nich se musela nacházet osoba, zodpovědná za vedení vesnice v době nepřítomnosti Amekage. Skutečně tomu tak bylo. Stačil letmý pohled na ceduli, která visela na stěně naproti vrátnici. Usnadnila mi orientaci a já věděla kam jít.

Stoupala jsem po schodech vzhůru spolu se svým doprovodem. Duo nebezpečných sourozenců se možná cestou trochu pošťuchovalo, avšak dokud se nemínili zabít, nebo způsobit skandál, nechávala jsem jim v jejich projevech celkem volnost. Vedle jejich věrnosti jsem si cenila i charakteru, kterým oplývali, neboť měli vzácný dar strhávat na sebe pozornost. Díky nim jsem mohla být neviditelným stínem, hlídajícím jejich záda, nebo alespoň na okamžik uvěřit tomu, že jsem pro své okolí i v tomto těle neviditelná.

Stanuli jsme před dveřmi, které jsme hledali. Byl podvečer a z oken už do místnosti neproudilo žádné světlo. Okenní tabule dávaly proniknout jen zvuku neutuchajícího deště. Zablesklo se. Zvuk hromu neměl zpozdění ani desetinu sekundy. Když dozněla bouřná árie, zaposlouchala jsem se ještě více. Za dveřmi jsem slyšela tlumené hlasy. Tušila jsem komu patří, avšak nevěděla jsem, co je to za lidi. Ať už jsou zlí, dobří, nebo třeba šílení, dnes je čeká velký zlom v jejich životech. Ještě stále o tom nemají sebemenší tušení. Ale za minutu to bude jinak. Za pár vteřin se naše pohledy střetnou. Zaklepala jsem.

Jaké změny nám tento večer přinese? Z velké části svůj osud ovlivní několika málo slovy, která vyřknou v následujících minutách. Mohou způsobit to, že v poklidu zůstanou ve své kanceláři a budou pokračovat ve své práci jako vždy. Nebo v této místnosti po pár minutách nezbyde nic víc, než vychládající těla, ze kterých uniká karmínová barva života? Kdo ví. Vzala jsem za kliku a vstoupila.

Za stolem seděl muž, který zdá se, má v současné době největší slovo v Ame. Po jeho boku postává mladá žena, spolu s Anbu. Vešla jsem dovnitř. Tři kroky stačily na to, abych umožnila pohodlně vstoupit i svému doprovodu a zaujmout místo po mé pravici a levici. Tři na tři...

Hlavou jsem naznačila úklonu a navázala oční kontakt s přítomnými. Dveře se s lehkým klapnutím zavřely a tehdy jsem teprve promluvila.
"Přála bych vám dobrého večera, nebýt toho, že pro vás zatím mnoho dobrého nechystá." zaznělo místností, ve které by bylo slyšet spadnout i špendlík na vyšívaný polštář. Právě díky tomuto tichu jsem mohla mluvit takřka polohlasem a přesto si být jistá, že mě všichni dobře slyší. Tón, který se zavrtal do jejich uší rozhodně nepůsobil výhružně, spíše smířeně, věcně, objektivně.

Dokažte mi, že nejste jako ti ostatní, nebo popřete mou existenci. Nebojím se ničeho. Na to jsem došla až příliš daleko.

Velmi dobře jsem si uvědomovala, že sourozenecké duo má své mouchy, zejména jeho tupější "mužská" část. Přestože náš kolega dříve mluví než myslí, musela jsem uznat, že naše pocity jsou naprosto stejné. Jediný shinobi z Amegakure v této místnosti jsem byla aktuálně já sama. Věděla jsem, že situace je zlá. Netušila jsem však, že bude zlá natolik. Kdy už Konoha přestane laskavě strkat prsty do našich záležitostí?

Navzdory tomu, že za mými zády se odehrávalo jistě velice zajímavé divadlo, já jsem si zachovala seriózní výraz ve tváři. Svým průvodcům jsem nevěnovala jediný pohled, vlastně jsem zůstávala naprosto nehybná. Stále jsem se oběma rukama opírala o svůj deštník, ze kterého už opadalo několik kapek a zanechalo na zemi mokrou cestičku. Na okamžik se v mých očích průzračné kapky zbarvily do ruda.
"Nejedná se o vyhrožování, ale o oznamování prostého faktu." sklopila jsem oči. Možná skutečně nemají o ničem sebemenší zdání. Pak má slova pochopili špatně.
"Aktuálně byste se měli starat o Konohagakure no sato. Amegakure vaši pomoc nepotřebuje. Vesnice skrytá v listí se však zmítá v chaosu." promluvila jsem do ticha, které se rozhostilo po mé první větě a znovu upřela oči na muže před sebou. Samozřejmě mohl mít pochybnosti o této informaci, ale jistě nebyl problém si ověřit pravdu. Bylo to k neuvěření. Zpupná Konoha chce mít víc a víc a přitom není schopná udržet si pořádek na svém vlastním území.

Čekala jsem, jak se tomu tři shinobi stojící proti nám postaví. Doufala jsem, že jejich reakce pro mne nebude jenom dalším zklamáním.

Navzdory tomu, že jeho slova pro mne byla jako ponižující facka, stále jsem si uchovávala na tváři neutrální výraz. Pro některé by toto byl vrchol v jejich sebeovládání, avšak já byla zvyklá se takto projevovat neustále, ba dokonce i v soukromí. Jen těžko tak mohli konohagurčané tušit, co se mi odehrává v hlavě.
"Sayame." odvětila jsem. Záměrně jsem neuvedla své příjmení, neboť jsem si ani nemyslela, že by jej tito shinobi mohli znát. Ani první, ani to druhé. Možná mě překvapí. Zaslouží si další indicie...
"Hana je laskavá osobnost. Příliš laskavá. Ocitla se ve víru událostí, které jí jen přidělávají vrásky. Ani já jsem netušila jak daleko to všechno zajde. Jak by jen mohla Hana-chan?" dodala jsem, abych vyjádřila, co si o jejím sezení na dvou křeslech myslím. Přesto všechno to mohlo působit dokonce až dojemně starostlivě. Kdybych však chtěla použít tvrdá slova, nazvala bych ji nemyslící panenkou, která posloužila svému účelu. Stala se loutkou a jakousi ikonkou pro křehký "mír", pod nímž se skrývalo tolik špíny, že nemohl mít delšího trvání.

Jak by jen mohlo někoho netěšit, že se do Amegakure navrátila sestřenka Hany Ichiro? V porovnání s ní, jsem nikdy nebyla nikým významným, avšak tento muž nepřímo vyjádřil rovnou nesympatie. Nebyl důvod se tím trápit, neboť ani nepatří mezi domácí. Co jen očekávat od Konožanů? Jsou mi jen trnem v oku.
"To nebude nutné." šeptla jsem směrem ke své společnici. Tímto stylem naše setkání nevyhnutě spěje ke krveprolití. Avšak mým ideálem je svět plný porozumění, žijící v míru. Zbylá dvojice tak dostává poslední šanci jak ujít krutému osudu.
"Přišla jsem převzít titul Amekage. Hana bude souhlasit." sdělila jsem jim prostý fakt. Z tónu hlasu čišela stále stejná vážnost, ale navíc i rozhodnost a jistota. Rozhodně jsem nežertovala a ani jsem nevznášela dotaz. Bylo nad slunce jasné, že se nejedná o frázi, která započala vyjednávání. Jednalo se o skutečnost, kterou jim oznamuji. Na tváři pod levým okem se mi objevila nenápadná jizvička. Byla to jediná výraznější změna na mém vzezření.
"Cítím zde strach, ale nerozumím vám. Jestliže jste mne vyhodnotili jako hrozbu, proč jste nám darovali početní převahu?" zaznělo místností, spolu se zvuky připomínajícími šustění stránek knihy. Shinobi u stolu jistě postřehli, že veškeré dokumenty na jejich stole se vznesly a začaly levitovat po místnosti. Z poliček na zdi také vylétlo několik knih a zatím se jen tak ledabyle točilo ve vzduchu. Dávala jsem jim posledních pár vteřin na to, aby se rozmysleli dobře, a nestáli mi v cestě.

Jejich odpověď mě sice zklamala, na druhou stranu ovšem nepřekvapila. Museli by být skutečně velmi ubozí, kdyby mi vesnici vydali bez boje. Kdyby tak učinili, ocenila bych, že mi dokáží naslouchat a snad ve skrytu duše tuší, oč mi jde. Ale to by bylo možné jen v případě domácích lidí z Deštné. Konožané se neradi vzdávají věcí, vlivu a území, bez ohledu na to, zda jsou v právu.

"Vy mi nerozumíte." oponovala jsem vysvětlení staršího shinobi, které sice bylo obsáhlé a vyčerpávající, avšak nenabízelo pro mne nic atraktivního, nebo nového.

"Nepřišla jsem se o titulu Amekage dohadovat, nebo čekat v nejistotě. Přišla jsem si jej vzít!"

Poslední slovo jsem vykřikla a ve stejném okamžiku se rozpadla se stovky a stovky papírů. Rozptýlila jsem se po místnosti a tak nejen že jsem mohla zaútočit na dva shinobi před sebou zároveň, ale zároveň jsem tak uvolnila místo i pro své věrné spolubojovníky.

"Zabte je." zaznělo nad hlavami lidí přítomných v této místnosti. Není třeba dlouze vysvětlovat, že vran bylo sice úctyhodné množštví, avšak papírů by aktuální situaci několikanásobně víc. Nejsilnější vlna letěla na dva konožany a poskytovala tak částečné krytí pro útok mého doprovodu. Zbylý papír se šíleným tempem proháněl vzduchem, jako by jej unášelo silné tornádo a ohrožoval vrány.

https://www.youtube.com/watch?v=vxLbI80RdYs

Mé lístky vířily vzduchem jako zběsilé a řezaly jeden klon za druhým. Přesto všechno to však z nějakého důvodu nestačilo. To není dobré. Vzdušný prostor má patřit mně. Ty vrány musí okamžitě pryč. Měla jsem plán, jak je zlikvidovat účinněji a ve větším množství. Knihy, které doposud jen poletovaly vzduchem, začaly měnit svou formu. Jednotlivé listy byly vytrženy z vazby a dělily se na čtvrtiny, na osminy, šestnáctiny... Papír, který přímo patřil k mému tělu vedle obyčejného řezání a probodávání vran plnil ještě jednu podstatnou funkci. Na několika lístkách se objevila pečeť. Pochybovala jsem o tom, že měli naši nepřátelé dostatek času na to, aby stihli vůbec něco postřehnout.

Vrány náhle nemizely z toho důvodu, že by byly rozpůleny, spíš to působilo dojmem, že jsou pohlcovány. Ne po jedné, nýbrž jako celistvá technika. Věřila jsem, že toto mým spolubojovníkům značně usnadní orientaci.

Akeshi. Nevím jestli mne sleduješ, ale Kyōrinrin zažije již brzy svůj velký návrat. To ti mohu přísahat.

Díky tomu, že jsem byla rozptýlena po celé místnosti, jsem měla perfektní přehled o situaci, i když bylo pravdou, že černá pírka zůstávala všudypřítomná a i já pocítila podstatné omezení svého zorného pole. Díky pečeti umístěné na mém papíru, však vrány začaly skutečně mizet o poznání rychleji. Konožanka tak přišla o své krytí.

Jakmile jsem ji spatřila, obklopila ji clona rotujících papírových ostří. Můj plán byl prostý. Chtěla jsem ji uvěznit uprostřed papírového tornáda a znemožnit jí tak jakkoliv zasahovat do souboje mezi sourozeneckým duem a konožanem. Zároveň jsem jí tak značně omezila možnost manévrování a případnému uhýbání před mými útoky. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v místnosti, není až tak velký problém techniku nechat vyrůst až k samotnému stropu.

Mladou ženu tak začalo obklopovat několik set útržků, ostrých jako žiletka. Srovnatelné se žiletkou byly i svou aktuální velikostí. Umínila jsem si, že ji odstraním z cesty, i kdyby to mělo znamenat odkrájet z ní maso centimetr po centimetru.



Můj výhled se na okamžik zlepšil, avšak soustředila jsem se na uvěznění kunoichi, která byla mému papíru takřka na dosah. Neuniklo mi, že i bratr se sestrou mají plné ruce práce, ale rozhodla jsem se důvěřovat jejich schopnostem, které jsem znala nazpaměť.

Držte se. Jsme blízko cíle...

Pochopitelně jsem si byla vědoma své slabiny. Každý člen klanu Ichiro věděl, že proti olejovitým látkám je jeho papír bezbranný. To však nic nemění na tom, že jsem neočekávala, že se objeví osoba, která se dokáže mému papíru ubránit tak brzy. Zpropadená Konoha. Byl to jejich záměr? Nepřekvapilo by mě to. Co kdyby se v Amegakure našli hrdí obyvatelé, kterým by se jejich roztahování v našem domově nezamlouvalo? Jistě mají protiútok na všechno. Zbabělci.

Jelikož se papírové tornádo nacházelo v bezprostřední blízkosti sesilatelky sirupu, nebyla sebemenší šance, že bych zásah neutržila. Mohla jsem děkovat své prozíravosti, že většina papíru, který jsem na tornádo použila pocházela z knih, které jsem roztrhala na malé čepele. Sotva začal zasažený papír padat k zemi, použila jsem Meiton. Mohla bych se zbylým papírem uletět z dosahu sirupu, avšak nechtěla jsem se vzdát pokusu o izolaci mladé kunoichi.

Papírová stěna viditelně prořídla, avšak další otáčky a vlny sirupového útoku se evidentně míjely účinkem. Ztrácely se, jako kdyby je papírova stěna žíznivě vsakovala. Možná mladé ženě neunikla jistá podobnost s tím, co se stalo jejím vránám. Stránky papíru, jako kdyby měly opačný efekt, než bývá obvyklé. V knize se pro vás většinou psané písmo stavá živým obrazem, avšak v tomto případě se reálné věci měnily jen na záznam na papíře.

Mladá konožanka tak byla svědkem toho, jak bojuji nejčastěji. Obvykle jsem přešla do papírové formy, takže nepřítel se cítil značně dezorientovaný. Nebylo zde žádné tělo, žádný cíl, na který by se mohl zaměřit. Mohl se jen bránit mým útokům. A s každým dalším seslaným ninjutsu jsem se stávala silnější. Většina si to ani neuvědomovala.

Jakmile jsem začala sirup pohlcovat, otevřela jsem si prostor pro další útok. Zbylý, nezasažený papír vystartoval po pažích kunoichi z různých úhlů. Těžko mohla vidět každou vlnu, která se na ní řítila. Můj cíl byl jasný, znehybnit ji a přerušit veškerou její snahu o skládání dalších pečetí.

Podlaha v našem okolí začínala být nepříjemně ulepená. Uvažovala jsem nad tím, co se stane až někdo šlápne, tam kam nemá. V duchu jsem se modlila, aby Kouga v zápalu boje a arogance nezapomněl koukat pod nohy.

Kunoichi z Konohy se pokusila pravděpodobně o poslední zoufalý pokus o sebeobranu. Obalit své tělo do techniky, která je counterem pro můj papír nebyl vůbec špatný nápad. Za normálních okolností by ledajaký člen klanu Ichiro měl problém konožance způsobit nějaké vážnější poranění. Bohužel pro ni, mé pravé příjmení znělo Hitsumi.

Můj papír ani na okamžik nepřestal mladou ženu pronásledovat. Její ruce byly obaleny tak, jak jsem měla původně v plánu. Abych možnosti její sebeobrany snížila na naprosté minimum, vynesla jsem ji pár metrů do vzduchu. Co se však dělo s papírem? Díky vlivu Meitonu mohl stále pokračovat v pohlcování dívčina ninjutsu. Brzy se papír prokousal vrstvou suitonu a nic mu nebránilo v tom odsávat chakru ze samotné dívky.



Tělo konožské kunoichi bylo za krátký okamžik pokryto celé, čímž se destrukční účinky odsávání chakry ještě znásobily. Během pár chvil nezůstalo pro nebohou ženu ani místa pro přístup ke kyslíku. Bez schopnosti učinit byť jednoduchý pohyb se dusila a pociťovala, jak ji opouštějí poslední zbytky chakry.

O půl minuty později jsem pociťovala, že papír nemá co pohlcovat. Chakra těla zabaleného do papíru dosáhla nuly. Papíry se uvolnily a mrtvé tělo dopadlo tvrdě na podlahu kanceláře. Prozatím bylo dokonáno. Rozhodla jsem se vrátit do svého fyziologicky ucelenějšího těla.




"Vedli jste si dobře. To hlavní nás však teprve čeká." oznámila jsem svým věrným společníkům. Rozhlédla jsem se po místnosti. Nebýt toho, že knihy nejsou na svém místě, té díry ve zdi a dvou mrtvých těl, nebylo by tu téměř žádné stopy po boji. Nutno dodat, že pozůstatky konožského zástupce se nenacházely ve stavu, který je hodno popisovat.

Okna i dveře obalilo pár výbušných lístků. Byla jsem si jistá tím, že anbu, která zmizela ještě neřekla své poslední slovo. Bůhví co nás čeká za posilu. Drobný moment překvapení nebude na škodu.

Naslouchala jsem dětinské hádce dvou sourozenců. Nemohla jsem se ubránit vzpomínkám na Akeshiho, navzdory tomu, že my dva jsme byli oproti nim doslova andílci. Vztahy mezi bratry a sestrami jsou v mnohém podobné, ale přesto tak rozmanité.

Nebylo sebemenších pochyb, že jsme stále neskončili. Doufala jsem jen, že místo konožanů konečně uvidím i nějakou známou tvář. S lidmi z Amegakure by se snad dalo vyjednávat lépe. Pokud však budou zaslepeni hněvem, budu jejich vůli muset zlomit.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Způsoby, jak se dostat dovnitř byly dva. Dveře a okna. Obojí jsem pojistila výbušnými lístky. Nedělala jsem si naděje, že by exploze dokázala zkušeného a zoceleného shinobi zabít, avšak moment překvapení hrál v náš prospěch.
"Stůjme uprostřed místnosti, zády k sobě. Nechceme být poblíž výbuchu." sdělila jsem stručné instrukce svému týmu. Naše zorná pole tak zároveň stihla kontrolovat případné vloupání oknem, či pohyb kliky na dveřích.
"Mluvila jsem o tom s vámi již před výpravou. Přišli jsme Amegakure zachránit, dát jí naději. Nepřišli jsme místní lid masakrovat. Avšak pokud nebude zbytí, udělejte co bude potřeba. Snažte se udržet vlnu nepřátel mimo místnost. Tak nebudou moci plně využít početní převahu." připomněla jsem dvojici instrukce, které však jistě znali nazpaměť. Měli jsme posledních pár minut klidu. Naslouchala jsem zvukům z ulice a přísahala bych, že slyším každý nádech, každý úder srdce těch, kteří se chystají překazit naše plány. A slyšela jsem je blíž a blíž.
"Nechci vás ztratit. Kdyby byla situace neúnosná, dostanu nás ven." objasnila jsem plán B. Zatím nevím proti čemu budeme stát. Možná se však otevřené prostranství ukáže být lepším řešením.