Cvičiště 2

Po očku jsem sledovala ty tři, co si tak pěkně povídali. Možná, že projdou výměnou názorů, možná se ta děvčata snaží získat Soshiho přízeň a pak to bude teprve zajímavé. Mladí však potřebují dostatek prostoru na socializaci. Nakonec se naučí, že slušné jednání jim otevře nejvíce dveří...


Pokud se do té doby nestihnou zabít, nebo zmrzačit kvůli pitomostem.

"To ráda slyším. Myslím, že by bylo vhodné, kdybys rozšířil svůj repertoár technik." pravila jsem směrem k Hyuugovi, ale neustále pošilhávala po třech mladých výtržnících.

(Mimoherně upozorňuju, že proběhla aktualizace ranků a technik klanu Hyuuga. Proto jsem také dlouho neodepsala, protože jsem se tomu pověnovala. Rozklikni zde https://nsgo.forumczech.com/t16-databaze-neorankovanych-technik#34649 Jako genin si smíš vybrat techniku ranku C, nebo B.)

"Mi-Mikomi-san!" Ozval se za Mikomi hlas chvíli poté, co poradila Hanabimu, aby si rozšířil svůj repertoár technik. Když se otočila, spatřila jednoho z jejich podřízených z jednotek policie Konohagakure no sato. Byl to mladý talentovaný Hyuuga, který u policie sloužil druhým rokem. "Identifikovali již útočníka, který má na svědomí smrt jednoho z radních. Je nim Kyuudaime Hokage." Hyuuga hovořil vážně bez sebemenšího zaváhání, zda je tato zpráva, kterou měl říci Mikomi, pravdivá, ačkoli o tom pochyboval.
"Anbu se o ní měli v rychlosti postarat. Nepovedlo se to, a teď se z toho stala záležitost Konožské policie, aby se omezili ztráty na životech občanů Konohy. Anbu tým Hanu naštěstí vyhnal pryč z vesnice, ale pořád se bojuje v její blízkosti."

Že máme nepřátelé ve vlastních řadách, to mne po mnoha útrapách nepřekvapilo. Že je ten masakr dílem samotné Hokage, to bylo silné kafe i pro mne. Nebylo však času na zbyt. Bylo potřeba okamžitě jednat.
"Jdu tam a pomůžu. Vy prosím nadále hlídejte situaci ve vesnici. Pravděpodobně máme ve svých řadách více zrádců. Děkuji vám." vychrlila jsem ze sebe a nechala mladého Hyuugu spolu s ostaními daleko za sebou.

Je to poprvé, co uvidím Hokage-sama osobně. Proč jenom při tak smutné příležitosti?

Přesun

Na mé tváři se objeví úsměv. Odhrnu si vlasy z tváře a znovu si přeměřím tu holčinu pohledem. No jistě, přistěhovalci. Jak jinak. Ani se neobtěžují učit informace o místě, kam se stěhují. S tím Soshim máš pravdu. Není tvůj typ. Už od pohledu má totiž na víc... prohodím tonem, jako by se ta informace dala přečíst všude kolem.

Soshi

Nelíbilo se mi, jak se o mě baví. Byl jsem kus hadru. Nevěděl jsem, co mám říct. Na jednu stranu se mi líbilo, že mě ta jedna brání, na stranu druhou docela zabolelo, že nejsem typ té druhé. Nikdy jsem se o holky nezajímal, ale i tak to trochu zarmoutilo.
Rozprostřel jsem dvě placky na horkém kameni a pak jsem se otočil na Kameko.
"Budeš jíst s námi?" zeptal jsem se, jako bych celý ten jejich rozhovor neslyšel.

Otočím se na Soshiho s lehce překvapeným výrazem. Upřímně jsem čekala všechno možné, ale tohle vážně ne. Pomalu přikývnu a posadím se k němu. Moc ráda... a ráda se i podělím. Vytáhnu z kapsy drobný svitek, rozvinu ho a přivolám campingovou sadu včetně hotového jídla. Ehm, ne, nejsem divná, jen si potrpím na kvalitní zásoby jídla. 

Soshi

Semkl jsem rty.
"Ty nemáš moc smyslu pro romantiku a kouzlo okamžiku, co?" řekl jsem kysele.
"Připravuješ se tím o spoustu věcí. Já mám teď skvělý pocit, i když budou ty placky hnusný, protože jsem si je udělal sám, strávil jsem nad nimi čas. A ty si tu máchneš kusem papíru a je prostřeno."
Dal jsem poslední placku na kámen, i přesto, že jídlo z campingové sady bylo velice chutné.
"Ale co, efektivnost je taky dobrá k životu..."

Povytáhnu obočí. Ah, takhle... ty si myslíš, že to jídlo jsem si prostě vyčarovala? Ne, kdepak. Takhle ta technika nefunguje. Funguje to tak, že strávím X hodin u plotny doma a pak si jídlo uložím do toho svitku, kde se nezkazí. Pak ho mám kdykoliv u sebe a k dispozici. Ale pořád si ho musím připravit. Ta technika je hrozně praktická na podobné věci. Jestli chceš, někdy tě jí naučím.

Soshi

"Aha...promiň." řeknu a vida, že první placka je už hotová, podám ji Yuki. Další dvě ale ještě potřebují dodělat. Alespoň jsem je otočil.
"Takže klan vyrábějící zbraně, jo? No, to by vysvětlovalo tu věc, cos měla na sobě. Řekni mi o Vašem klanu něco."

Nandám si do misky trochu rýže a omáčky s masem. No, vlastně ani tak nejde o klan. Jsme jen jedna rodina. Naši prapředci sem přišli, pokud je rodinná kronika přesná, z vesnice Takumi na pozvání 1. Hokageho. Od té doby vyrábíme a vyvíjíme nové zbraně pro Konohu. Z naší dílny pochází i takové kousky jako byl Raijin no Ken, meč druhého Hokageho. 

Soshi

"Aha, to je úžasné, mít takovou rodinu..." řekl jsem nadšeně a hltal každé její slovo. Naštěstí jsem na tom byl lépe, než Yuki, takže jsem alespoň věděl, kdo byl druhý Hokage.
Druhá placka byla hotová, podal jsem ji Kameko. Nebo spíš, položil jsem ji na talíř před ni, protože si mezitím nabrala ze svého.
"Pověz mi ještě něco!" řekl jsem dychtivě.

Ten kluk mě fascinoval. Vezmu si od něj placku a na oplátku mu podám druhou misku s rýží a omáčkou. Hm, přemýšlím, že víc než jen ti něco říkat by možná bylo lepší tě vzít k nám a něco ti ukázat. Můžu tě naučit vyrábět kunaie a shurikeny. Na tom jsem kdysi začínala, není to nic těžkého. A možná časem, když budeš hodný, tak ti pomůžu vyrobit nějakou zbroj... mrknu na něj a kousnu si do placky. Je dobrá, díky. 

Soshi

"Děkuji..." řekl jsem, když jsem dostal misku.
"To není úplně pro mě, vždyť já ani u sebe nenosím kunai. Ne, že bych někde doma žádný neměl. Dostal jsem ho k ZVN, ale nepotřeboval jsem ho.A zbroj, to už vůbec ne.
Ještě by si ostatní mysleli, že čekám válku."

Umím i příbory nebo kované kliky ke dveřím... dodám polohlasně a dál dlabu své jídlo. Dokážeme vyrobit prakticky cokoliv, takže si stačí jen říct. A co vlastně děláš ty? Jsi ninja ale podle všeho nejsi úplně bojově založený. 

Kameko řekla svůj názor sice jsem věděla něco o Klanech ale ne o těch vedlejších o klanu Senju jsem toho věděla dost. Když se Soshimu povedlo rozdělat oheň a nakonec mi podal placku podekovala jsem. „Dekuji Soshi.“ A mile jsem se usmála. No hned po prvním soustu jsem mela chuť změnit svůj vyraz. Ale snažila jsem se byt taktní tak jsem se tvářila normálně stále s úsměvem. No nebylo to nic pro mě, ale už jsem jedla i horší. Ale snaha se mu musela nechat.
Nakonec zacala nabízet Soshimu ze jej naučí nějakou techniku a vyráběni zbrani. To se mě dotklo možná to bylo poprvé, co jsme nenáviděla ze jsem fixovaná na Taijutsu. „Jistě je hezké jak každý každému nabízí ze jej něco naučí.“ Řekla jsem dost pobouřeně proste jsem e to téma dotklo.
Po chvíli na to se ale stalo něco Mírné se otočil vítr a kouř z ohne který udělal Soshi se otočil, primo na mě. Zrovna jsem chtěla dojíst zbytek placky když jsem ucítila ten štiplavý zápach kouře, který mě doslova uvrhnul mimo realitu. Placka my vypadla z ruky a já byla úplně mimo. Z mých očí se jenom zacaly hrnout slzy. V ten moment jsem byla zase ta mala holka stojící v kouři a vidící hořící farmu a snažíce se najit svou matku. Byla jsem jako bych byla v Genjutsu. Tohle si mé tělo pamatovalo a nedokázala se z toho dostat. Proste jsem byla v době před 5-6 lety. A Ozývalo se jenom. „Mami kde jsi, Ozvi se prosím. Kde jsi.“ Porad dokola možná jsem mohla vypadat jako Exot ale můj dech i projevy mého těla vypadaly jako bych uběhla zrovna maraton. Zrychlené dýchaní a cela upocena. Proste se spustila emoční paměť dalo by se nazvat.

Soshi

"Já ovládám..." chtěl jsem začít, když se Yuki splašila. Přiskočil jsem k ní a rozkopl přitom ohniště. Ohň se rychle šířil k mému oblečení, ale já si toho nevšímal. Držel jsem Yuki a měl jsem ruku na jejím čele. Snažil jsem se do ní předat trochu své chakry a uklidnit ji.
"No tak, kli, Yuki, jsi v Konoze na cvičišti, mezi přáteli..."
Mluvil jsem pomalu. Bylo to stejné, jako když se v nemocnici probudí dítě z divokého sna.
"Vše je v pořádku, maminka není v nebezpečí..." Díval jsem se jí přímo do očí svýma klidnýma, fialovýma očima a usmíval jsem se.

Když začne ta holka plašit a Soshi jí uklidňovat, nejdřív si pomyslím cosi o dost podivné balicí technice. Pak mi ale dojde, že se jedná o reálný záchvat. Ta holka trpí nejspíš Posttraumatickou stresovou poruchou. Několika dobře mířenými kroky uhasím oheň, aby nepopálil Soshiho. Pak si sednu zpátky a přemýšlím nad tím, co bylo spouštěcím podnětem....

Když Soshi uhasil oheň a snažil se mě uklidnit Bohužel se to zezačátku moc nedařilo. Ale po nějaké době co jsem spatřila jeho očí A slyšela jeho slova jsem se sesunula na kolena a vydala ze sebe. „Není v nebezpečí, je mrtva stejně jako můj otec a možná i bratr.“ Vydala jsem ze sebe. Nechtěla jsem mluvit o své minulosti ale po tom to si Soshi zasloužil znát pravdu. Takže jsem neváhala a zacala mluvit. Stále se slzami v očích.
„ Je tomu 5 nebo 6 let. Když jsme byly s mim mladším bratrem v Horách. Když jsme se vraceli ucítili jsme kouř hrnoucí se směrem od naší farmy. Když jsme se přiblížily cela naše úroda i farma byla v plamenech. Po té jsme se snažili najit vodu a chtěli hasit, co se dalo. Ten spalující žár a štiplavý dým nám zabránil v tom dostat se ke studni. Byly jsme úplně bezmocní. Na konec jsme se snažily jít do vesnice pro pomoc, ale narazili jsme na ty, co zničili naší farmu. Udělali to proto, že chtěly zabit mě i mého bratra pro to co představujeme a jsme.“ Aniž bych si to uvědomovala jsem prozradila část svého tajemství. A doufala ze jim to nedojde. Pote jsem se snažila uklidnit a vice už neříkala.

Soshi

Objal jsem ji a přitom vděčně mrkl na Kameko, která mě nejspíš zachránila před popáleninami.
"Nesmíš se trápit minulostí, s tou už nic neuděláš." řekl jsem nakonec a přestal s objetím.
"A...co jste ty a bratr zač, že vás kvůli tomu chtěli zabít?" zeptal jsem se.

„Dobra ukážu vám co mam na mysli ale musíte jít semnou kousek dal.“
Řekla jsem a potom se vydala na nedalekou malou mítinku. A Pak se podívala na oba dva, pokud mne následovaly.
„Musíte přísahat ze o tom nikomu neřeknete, je to pro vaše vlastní bezpečí. Oni se nezastaví jenom tak. A Je otázkou casu než mě najdou i tady. Nejsem naivní, abych si myslela ze útěkem to skončilo.“ Řekla jsem a pote cekala až mi oba dva řeknou ze slibuji nebo přísahají.

Podezřívavě se dívám na tu dívku, ale jdu s nimi. Konec konců jsem od povahy zvídavá a nenechám si ujít žádné tajemstvíčko. Když po nás chce přísahu mlčenlivosti, překvapivě zamrkám, ale pak přikývnu. Dobrá tedy, máš mé čestné slovo, že je tvé tajemství u mně v bezpečí. A těší mě, že i když jsme si ne úplně padly do oka, tak mi důvěřuješ. 

Soshi

Upřímně, nevěděl jsem, jestli stojím o další tajemství. Už jsem toho viděl a slyšel tolik, že kdyby mi někdo otevřel hlavu, myšlenky ze mě vyletí jako konfety.
"No...ode mě se nikdo nic ne..."
V tu chvíli přišel Shiniko. Vstal jsem a hluboce se uklonil.
Znal jsem ho jen od vidění, většinou na nějakých významných událostech. Podle popisu to ale byl on - jeden z jouninů.
"Shiniko-sama..." řekl jsem a podal mu svou rýžovou placku.
"Jistě, prosím, přidejte se. Tajemství si necháme na později."
Mrkl jsem při tom na Yuki, takže nám oběma jistě spadl kámen ze srdce.

Kameko šla za námi a Soshi tak jistě. No Kameko stihla přísahat ale než Soshi stihl říct svoje objevil se tu nějaký Shinobi.
Podívala jsem se na KAmeko a tise k ní šeptla. „A tohle je co za exota????“ Už to vypadalo ze Kameko bude muset svou zvědavost ukojit jindy a ne dnes díky toho individua. Už od pohledu se mi na něm něco nelíbilo. Už jenom ten způsob jakým s námi mluvil. A nemluvě o tom ze mi byl nesympaticky.