Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Chápavě jsem přikyvoval dokud neřekl že uteklo devět koťat. V ten moment mi spadla dolní čelist úplně na zem a oči vylezli málem z důlků. "Děvět?!Devět koťat?!" vyjekl jsem. Po chvíli jsem se uklidnil a vzdychl. "Hai, strejdo-sensei. Arigatou a zatím se měj." řekl jsem zdrceně. Vyběhl jsem z kanceláře a u dveří strejdovi ještě naposledy zamával. Poté jsem zmizel z dohledu.
Přemýšlel jsem kde bych tak mohl najít Katashiho a Fuu. Vzpomněl jsem si že se chtěl Katashi učit nějakou techniku, tak by nejspíš mohl být na cvičišti. Jeho oblíbené je 3. Tak jsem se vydal tam.
/Přesun

"Je to žena feudálního pána, musíme ji vyhovět," pokrčil jsem rameny. Na stole jsem měl ještě spoustu dalších papírů, které je třeba dodělat. Začal jsem tady pročítat dokumenty z misí a podepisovat.

Uznala jsem, že už je to dostatečně dlouhá doba od pohřbu, abych se mohla objevit tady, i když jsem netušila, jestli je tu už i originál nebo jen klon, kterého tu zanechal.
Musím co nejrychleji zpátky domů... Takže zbývá poslední věc...
Na tváři se mi objevil menší úsměv.
Achjo.
Zaklepala jsem.

"Dále," zvedl jsem oči od papírů, bolely mě oči. Ruce, tělo, všechno.

Vešla jsem a okamžitě jsem se zhrozila.
"Hokage-sama..." zalapala jsem po dechu. "Vypadáte... příšerně..."
Dodala jsem tichý povzdech.
"Dělala jsem jako Kage to samé, ale nezdá se vám, že se příliš přepínáte? Obzvláště po té záležitosti v nemocnici byste si měl chvíli odpočinout," pokusila jsem se o přesvědčovací úsměv.
Plány na odchod vzaly za své. Takhle jsem ho přece nemohla nechat, aby pokračoval v práci sám.

Po několika otázkách a odpovědích ohledně toho, kde je Hokageho kancelář jsme konečně dorazili na místo. Chvíli jsem stála na místě a pak se rozhoupala k tomu, abych došla ke dveřím, že na ně zaklepám. Zpoza dveří jsem slyšela Kagayaki-sama... To nebylo dvakrát fajn... a mluvila o únavě. Já neznám tohohle Hokageho, ale taky jsem nikdy neviděla vyčerpaného Raikageho... So I dunno what to do. Otočila jsem se tedy na Taikiho.
Taiki... tady to vypadá na dlouho. Pojď si hrát na turisty. Bůh ví kdy se sem zase podíváme. Hodina nebo dvě nás nezabijou... zvednu ruce v prosbě.

"Děkuji Vám Raikage-sama, ale je to dobrý. Jsem sice trochu unavený, ale pořád při síle," při těchto slovech jsem zvedl ruku a sevřel ji v pěst. Heh, nikdo vlastně neví o mé schopnosti...
"Všechno je v pořádku, nějak to uděláme,"
usmál jsem se a pohlédl do jejich krásných očích.

Po chvíli unavených povzdechů a otázek/ vydírání ohledně současného místa pobytu toho slavného Hokageho jsme se konečně dostali do jeho kanceláře. Založil jsem si ruce a opřel se o stěnu, když mě vyrušila Michiyo. Jak tě znám, šla by jsi tak jako tak. A někdo na tebe dohlédnout musí. Pokrčil jsem odevzdaně rameny. Co je tu vůbec k vidění? Ucítil jsem, jak se Eleuni krátce zamyslel. Asi nejzajímavější jsou monumenty hokage a hrad. Řekl nakonec.

Jemně jsem se pousmála.
"Vlastně jsem sem přišla ze zcela sobeckých důvodů," promluvila jsem po chvíli. "I když na jejich odhalení nebyl ještě čas a možná jste už na ně zcela zapomněl. Nejsem zvyklá, aby někdo na srazu Kage místo na Kage myslel na... díval se... zaznamenala jsem totiž..."
Trochu mi zčervenaly tváře a málem jsem se propadla do země. V mém věku bych měla být mnohem zkušenější, ale většinu času jsem trávila s Atsukou a v mých předchozích dvou vztazích jsme se taky nikam nedostali. O to víc mě zaujal ten náhlý pohled.
Připadám si stará...
"Já... Asi to jen normální... Ale díval jste se tam..."
...na můj výstřih...
V očích mi bleskla nerozhodnost.
"Ne! Zapomeňte na to! Určitě jsem se spletla!"

"Eeeeh.." sklopil jsem oči a začervenal se. Tak a co teď?
Nakonec jsem se hodlal omluvit.
"Promiňte," ušklíbl jsem se. "To...vzpomínal jsem na staré časy, bylo to dost nevhodné."

Na chvíli jsem k němu byla otočená zády. Možná se zdálo, že jsem se urazila, ale já se jen snažila skrýt nervozitu. Vždyť jsem přece Nanadaime, to se mi nesmí stávat! Když jsem zaslechla jeho omluvu, hbitě jsem se otočila k němu.
Huh?
Absolutně jsem to nepochopila.
"Tak jsem to nemyslela! Nepřišla jsem kvůli omluvě!"
Bezva. A teď vysvětluj, proč...
"Ore... totiž... Nechci, abyste se za to omlouval..."
Konečně jsem se odvážila se mu podívat do očí. A pohled hovořil za vše. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu, oči mi zářily.

"Eeeh," najednou ze mě odpadla nervozita a jen jsem se usmál a naklonil k ní. "Máte rozhodně zajímavou jizvu," ušklíbl jsem si a podivně mi zajiskřilo v očích.
"zapomeňme na tohle omlouvání a nervozitu"

Přejela jsem po ní prsty.
"Vlastně ji mám ráda," rozesmála jsem se. "Ačkoli ne vždy se jí podaří přitáhnout chtěnou pozornost."
Takže teď budeme flirtovat s Hokagem? Yosh!

"Mou pozornost si ale získala," podařilo se mi zvednout pohled z "jizvy" do jejích očích. Bylo to dost obtížné. No, každopádně se má nálada obrátila o 360 stupňů, pokud byla dřív dobrá, teď je snad ještě lepší. Cítil jsem také podivný..tlak? xD

"To bude tím, že je to vaše práce," rýpla jsem si. "A vlastně se mi o ni nikdo nestaral."
Takový smutný, psí pohled...
"Občas i Kage potřebuje, aby mu někdo pofoukal těžké zranění... pohladil..."
A můj výraz říkal jediné: Neuděláte s tím něco?

"Možná by pomohla měsíčková mast, mohl bych Vám ji namazat a jemně ošetřit," ten smutný pohled mě dostával. Co to sakra je?!
"To ano, i Kage potřebuje pohladit."

"Už je to dlouho, co mě někdo hladil," pokrčila jsem rameny.
Tak jo... Rin... To zvládneš.
Další sladký pohled.
"Nechcete to zkusit?"

S povzdechem jsem se otočil a odešel za Michiyo. Tady to opravdu nevypadalo na rychlé vyřízení.
//Přesun

Dorazil jsem takřka vzápětí po Fuu a podivil se, proč čeká. Koťata se cestou umravnila. No...spíše jsem je umravnil já. Podíval jsem se na ni a povzdechl si. Mno, zkusíme jednu jednoduchou věc. Zvedl jsem ruku a... zaklepal. A pokud ho chceš hodně naštvat, tak ho zavolej. Zašeptal jsem jí do ucha.

Přišel jsem za nima a jedno kotě mi začalo lézt do obličeje. Rychle jsem ho ze sebe schodil a bleskově chytil nohou. To bylo těsné. Otočil jsem se na Fuu a zašklebil se. "Jo jo, strejda se někdy nezdá, ale asi je to pěknej zvrlík." řekl jsem a doskákal po jedné noze ke dveřím.

Hledala jsem už nějaký ten den pravého Hokageho ve vesnici, ale nenašla jsem ho. Proto jsem se nakonec vrátila sem abych se klona zeptala kde je skutečný. Když jsem však přišla potkala jsem tu partu lidí a koťaty. " Ty jsou tak roztomilý. " Řekla jsem si pro sebe a přišla trochu blíž " Zdravím lidičky. Odkud máte ty roztomilé koťata? " Zeptala jsem se mile a doufala jsem, že udělám dobrý první dojem. Chtěla jsem si moc ty koťátka pohladit.

Najít budovu Hokageho nebylo zas tak těžké.Vyšla jsem až k jeho kanceláři a viděla jsem partu dětí.Většina z nich měla krasné kotatka.Opřela jsem se o zed a dělala že tam vůbec nejsem a začala jsem přemýšlet.

"A můžu? Všude?" ušklíbl jsem se a chtěl vstát. Zůstal jsem teda v nerozhodnutém polosedu.
Žral jsem její sladké pohledy.

"Já nejsem proti, ale možná byste s tím mohl chvíli počkat," podotkla jsem mírně. "Někdo totiž klepal."
Upřímně jsem byla zvědavá, kdo to bude, ale vůbec se mi takové vyrušování nelíbilo.
Taky bysme nemuseli otvírat...