Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Jeho útok do slabin mužů jsem zablokoval rukou. Musel jsem ho teda pustit. Zíral jsem na něj se zdviženým obočím a pak pohlédl na Yaeko.
"Přišel jsem, protože jsem chtěl povolení opustit vesnici, na pár dní. Chci jít do Myoboku-zan, učit se Senjutsu. Pak jsem chtěl..no, jsem jounin, na minulé misi jsem byl s Kenem a tak..no, chtěl jsem poprosit i tým, chci to zkusit..Chápu, že nemám zkušenosti, a tak podobně, ale přesto si myslím, že bych to mohl zkusit" řekl jsem svou prosbu a sklopil jsem zrak.

Nechtěla jsem se s ním prát. Ne slovně a už vůbec ne fyziky. Rozhodla jsem se tedy, že bude nejlepší jeho přání ignorovat, dokud mě nepožádá slušně, abych mu vysvětlila, proč to není možné. A proto jsem na něho vůbec nereagovala, jen jsem se usmívala, ale oproti tomu jsem se plně věnovala Tobiruovi.
"Nejsem si jistá, jestli tě mohu pustit mimo vesnici bez Hokageho vědomí," pokrčila jsem rameny. "Ale studenta bych pro tebe shodou okolností měla!"
Vlastně jsem byla nadšená. Nemohla jsem bourat už existující týmy, ale mohla jsem tvořit nové. A jeden nový bych zrovna potřebovala.
"Kena bude učit člověk z jeho klanu, aby mohl využít svůj sharingan," dodala jsem k již zmíněnému chlapci. "Ale nedávno tu byl chlapec, který se nedávno stal Geninem..."
Vytáhla jsem Soshiho složku.
"Ale je to komplikované," upozornila jsem ho. "Mnohdy měl problémy s lidmi kolem sebe, protože je z klanu Dansaku. Často naprosto nevinně končí v nemocnici, ještě se neumí bránit. Ale myslím, že v sobě má ten správný základ pro ohnivou vůli."
Napadlo mě, že by potřeboval ještě Soshiho opak, aby se v týmu dobře doplňovali.
"Maro-kun senseie má?" zeptala jsem se zvědavě a Tobiru si lehce mohl domyslet, že pokud ne, tak bude mít studenty hned dva.

Budu v bezpečí, do Myoboku-zan se nikdo nedostane. Vlastně budu pořád v Konoze, v části Konoze,"ušklíbl jsem se a pak jsem se začal potit. Někdo z klanu Dansaku...Maro...

"Nevím, jestli Senseie má, ale když se chová takhle, tak asi ne," nevěděl jsem, že v tom je něco víc, nevěděl jsem, že Itama je jeho otec. S Itamou jsem měl co dočinění, to díky mě se mu podařilo utéct. Tato hořká vzpomínka mi zalila nitro. Polkl jsem. Přísahal jsem, že jej zajmu a vrátím do vězení já. Musím si uklidit svůj svinčík ne?

Přikývla jsem.
"Nechcete se ještě seznámit se svým druhým žákem, než odejdete?" odpověděla jsem. "Možná byste jim mohl zadat nějaký úkol, než se vrátíte, aby se nenudili."
A dala jsem najevo tím najevo hned dvě věci: že má dva nové žáky a že ho pustím na trénink, o který žádal. Přitom jsem otevřela zápisník, abych si zapsala, jak jsme se dohodli, když Maro začal zpívat. Potom, co nebyl schopný otevřít dveře. Kéž by ho Tobiru vzal s sebou! Pobyt mezi zvířaty by mu prospěl. Pokud by je nezačal napodobovat. Přesto jsem si udržela své stanovisko a nadále jsem vůči němu zůstávala naprosto netečná.
"Soshi-kun se vám bude líbit," pousmála jsem se, abych zklidnila jeho zděšení. "Na shinobiho je snad až příliš hodný. Měla jsem z jeho návštěvy pocit, že by neublížil ani mouše."
Byl to opravdu milý, hodný chlapec. Marův naprostý opak, popravdě řečeno.

Poslouchal jsem a v duchu se proklínal. Neměl jsem o ten tým žádat!
"R-rad se s nimi seznámím. A zadám úkol. Možná je vezmu sebou, budou tvrdě makat jako jejich sensei! Nic co by nespravil tvrdý trénink.Vtluču jim ohnivou vůli a sílu mládí!" Sevřel jsem ruku v pěst a v očích měl oheň. Nakonec to ve mě vyvolalo spoustu emocí.

Podívala jsem se na Mara a začala jsem až litovat, že jsem tohle Tobiruovi mohla vůbec udělat. Choval se jako kdyby neměl nejen slušné vychování, ale ani kapku rozumu. Měla jsem už za to, že akademií prošel jen díky tomu, jak musel lézt učitelům na nervy.
"Podívejte se po Soshim na cvičištích," odpověděla jsem tedy. "Poznáte ho podle černé vrány. Ta je moje, půjčila jsem mu ji na trénink."
Zapsala jsem vše o jejich návštěvě. Marovi jsem žádné tresty dávat nechtěla. Stále jsem doufala, že mu dojde, co po něm chci a proč na jeho otázky nereaguji.

Tak a bylo to. Měl jsem svůj tým...
Uklonil jsem se a kývl. Černý pták..Soshi, cvičiště. Velký žabák z hory myoboku by jej měl najít tak jako tak. Přemýšlel jsem jaký bude první trénink. Kliky, sklapovačky, běh a další tělesná cvičení.
Heh, to bude skvělé.
"Až odsud odejdu, budete o tom vědět. Nashle!" Znova jsem se uklonil a odešel hledat Soshiho.

Naposledy jsem se pousmála.
"Hodně štěstí s týmem," popřála jsem mu ještě. "I s tréninkem."
Pak jsem kývla na znamení rozloučení. Maro zmizel skoro ve stejnou chvíli jako Tobiru. Tentokrát už dokonce zvládl otevřít dveře. V kanceláři jsem osaměla. Pohled jsem tedy mohla věnovat jedině pečeti na vedlejších dveřích. Už tam byl několik dní. Bavilo mě ho zastupovat, ale věřila jsem, že se synem by si býval raději popovídal sám. Dopsala jsem zápis o Tobiruově a Marově návštěvě. Už jsem měla za těch pár dní sešit skoro celý popsaný. Rozhodně jsem se tu nenudila. I když jsem nemohla zapřít, že zaběhat bych si šla ráda.

"Moku bunshin no jutsu!" zaznělo z protější místnosti, která byla už týdny zavřená. Uvnitř se něco pohnulo a strhlo pečetě najednou. Dveře se otevřely.
Vystoupil Assasin Senju, Nanadaime Hokage. 
Přešel jsem ke stolu Yaeko Uzumaki, mé zástupkyně. 
"Dobré dopoledne Yaeko-san," usmál jsem se a porozhlédl kolem. Nezměnilo se to tady..
V ruce jsem držel několik složek, návrhy, hotové žádosti a tak podobně, vše, na čem jsem za ty dny pracoval. Bylo toho opravdu hodně, někdo by si řekl, že se flákám a nic nedělám, ale nebylo to tak. Je sice pravda, že jsem každý večer meditoval v Sennin módu. Díky přírodní čakře jsem mohl být s každým obyvatelem Konohy, stával jsem se senzibilem, ninjou, který vnímá...Cítil jsem spoustu věcí, obyčejné lidi na ulici, hrající si děti, pracující rodiče, trénující shinobi...Cítil jsem také návštěvu v sídle Sabisu, nechtěl jsem tomu ani věřit. Ujišťoval jsem se, že jsou všichni v pořádku.
Složky jsem podal na stůl a s úsměvem.
"To je vše, co jsem vypracoval, co na to říkáte?"

Když jsem zaslechla jeho hlas, zrovna jsem se s mírně nepřítomným pohledem dívala na dveře, odkud měl vyjít. Můj pohled v tu chvíli by se dal popsat jako směsice naprosté kočičí oddanosti, když je někdo pohladí a chce si s nimi hrát a snad i zamilovanosti. Tak mě to vylekalo, že jsem na chvíli ztratila obvyklý klid. Popravdě jsem málem shodila křišťálovou kouli, o kterou jsem byla opřená. Chtěla jsem se podívat na cvičiště nebo lépe řečeno na Soshiho, abych viděla, jestli už ho Tobiru našel. Kdyby ho první našel Maro, asi by to bylo nepříjemné. Nicméně jsem se k tomu nedostala, protože jsem pohledem zase zavadila o pečeť na vedlejších dveřích a moji mysl naplnily vzpomínky na naše minulé setkání v nemocnici. Tak či tak jsem doufala, že si ničeho nevšiml.

"Dobré odpoledne," odpověděla jsem rychle, abych zamaskovala nepřipravenost a rychle jsem svoje věci odklidila ze stolu a vstala.
Na tváři mi hrál roztomilý úsměv. Prohlédla jsem si, co všechno udělal. Už od pohledu to bylo jako kdyby právě přepsal všechno, co Konoha potřebovala k fungování a jako kdyby to rovnou o úroveň nebo dvě zlepšil. A tak to vlastně bylo správně. Vždy jsme byli nadčasovou vesnicí. V době války je to ostatně nutností.
"Subarashii!" okomentovala jsem konečně jeho úspěch. "Ale..."
Na chvíli jsem se zarazila. Potřeboval teď odpočinek. A spoustu jídla! Měl by nabrat síly, tak dlouho v kuse pracovat vůbec není zdravé. Přesto jsem mu musela ukrást ještě trochu času. Vzala jsem do rukou svůj zápisník.
"Zapsala jsem vše, co se stalo," podala jsem mu ho. "Každý kdo sem přišel a co chtěl. Většina z toho jsou jen formality, nespěchá to, ale také na vás ve vesnici čeká Amekage se zprávou z mise. Věřím, že musí brzy odejít."
To bylo to nejdůležitější.
"Ostatní věci nespěchají, snad kromě zprávy od Mizukageho. Poslal nám hlavu Tsuchikageho," zatvářila jsem se jako kdyby mi to bylo proti srsti.
Bylo. Bylo to naprosto neetické a nemorální. Sice to byla nutná smrt, ale odesílat hlavy lidí po vesnicích, abyste jim řekli o svém vítězství, to je rys lidí, jaké nemám ráda. Soshi byl ze stejného klanu a přitom se od Mizukageho tak lišil! Každý člověk má dobrou i zlou stránku. Já jen nemám ráda lidi, kteří si vybrali špatně nebo kteří si neumí vybrat vůbec. Ti jsou možná ještě horší.
"Také je tam zapsáno, kdo zastupuje velitele Jouninů," dodala jsem ještě. "Hideo-san pokračuje ve své misi a je na stopě Hakuei. Dozvěděli jsme se o nich zajímavé nové informace."
Ale to mohlo počkat. Vše navíc bylo v zápisníku.
"A Kentaro-sama mi dal najevo, že by stál o mé služby v Hakuei."
Poslední větu jsem zmínila jako by mimochodem. Měla jsem za to, že by o tom měl vědět. Ani jsem ale nezmiňovala své rozhodnutí. Mé místo bylo tady. To mu muselo být nad slunce jasné.

Další člověk se objevil v místnosti bez klepání. Za dobu, po kterou jsem byla v kanceláři, jsem si toho více než užila. Jakmile jsem ale stihla zhodnotit jeho vzhled, veškeré pochybnosti o tom, zda je to správné, se vytratili. ANBU měli to právo přijít ihned. Stejně tak zase zmizeli po vyřízení jejich vzkazu. Musela jsem v duchu obdivovat chakru tohoto ANBU. Téměř dosahovala množství té mojí a vzhledem k mému klanu to už bylo u "normálního shinobi" něco nepříliš častého. Když mě pozdravil, jemně jsem se uklonila. Zůstávala jsem ale zticha. Pohledem jsem se zastavila na Hokagem, jestli si bude přát, abych odešla. Nebyl by to pro mě žádný problém, chápala a akceptovala jsem své místo. V té chvíli jsem si také vzpomněla na svůj nedávný trénink Shunshin no Jutsu. Tato technika mi nově umožní bez zdržování zmizet, kdykoli se to po mě bude žádat.

FILLER/FLASHBACK - UČENÍ TECHNIK SHUNSHIN NO JUTSU:

Faito

Došel jsem před kancelář a nechal se uvést. Ta u brány mi hezky znovu rozvařila krev, kterou jsem zchladil dlouhou cestou sem. Hokage bude mít, co vysvětlovat.
Nicméně jsem měl dostatek taktu, abych počkal venku, než se uvnitř dořeší nepodstatné věci.

Faito

Po schodech vyšel jeden genin. Chvíli tam jen tak stál a čekal. Rozhodl jsem se trošku si proklepnout Hokageho a zjistit celkovou situaci.
"Hej, mladíku..." řekl jsem pevným hlasem.
"Byla tu v posledních týdnech Daimyo Země Čaje Crystal Takaishi?"
Otočil jsem se směrem k němu a pevně na něj upřel pohled. Bylo jasné, že žádám odpověď a žádné držkování.

Vypadalo to, že ANBU zůstane v Hokageho příležitosti dlouho. Měli o čem mluvit. Přesto zůstávali zticha. Pochopila jsem, že je čas, abych odešla. O to víc mě potěšilo, když jsem za dveřmi ucítila jednu známou chakru. Vytáhla jsem spis s informacemi o misích, abych si ho na chvíli vypůjčila a vzala ho ven. Nechtěla jsem, aby ti dva zbytečně čekali. Omluvila jsem se oběma přítomným a probleskla jsem se z kanceláře.

Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, mohla jsem si prohlédnout hned tři osoby. Chakru dvou jsem neznala, ale podle jejího množství jsem si již dokázala odvodit, kdo je kdo. Postava vedle Kena musela být jedním z jeho nových týmových kolegů. Chakra Faita mě kapku zmátla, protože jsem čekala, že s mládeží se zde objeví i Kisuke, ale tahle se od jeho lišila. Dokonce i množstvím.
"Mizukage-sama," uklonila jsem se, když jsem zaregistrovala odložený klobouk. "Jako asistentka Hokageho-sama se hluboce mlouvám, že musíte čekat, brzy bude vše vyřízené."
Neznala jsem na sobě znát překvapení. O důvod víc být v tuto chvíli mimo kancelář. Tohle na mě byla příliš vysoká liga.

Jakmile jsem prokázala Mizukagemu patřičnou úctu, otočila jsem se ke dvěma mladým. Pohledem jsem se zastavila na Kenově týmové kolegyni, i když jen pro tuto misi. Napadlo mě, že jim to takhle vedle sebe skutečně sluší. Kdo ví, co všechno by z téhle mise mohlo vzejít!
"Konichiwa," zářivě jsem se na ně usmála. "Myslím, že bude lepší, když dořešíme detaily vaší mise jinde, Hokage-sama má teď spoustu práce."
Všimla jsem si, že jsem přerušila jejich konverzaci, ale musela jsem uznat, že se mi příliš nelíbí, když se nám tu Mizukage vybavuje s Geniny. Pokud má výbušnou povahu, mohlo by to způsobit mezinárodní skandál. Ne proto, že bych své svěřence podceňovala, ale proto, že jsem nepřeceňovala Kage. Fakt, že sem v době, kdy jsem zastupovala Hokageho, poslal Tsuchikageho hlavu, v mých očích mluvil za všechno.
"Fū," otočila jsem se k dívce. "Mé jméno je Yaeko Uzumaki. Jelikož je Hokage-sama zaneprázdněný, postarám se, abyste byli na svou misi dobře připraveni."
Šlo o válečný akt, proto jsem to chtěla vzít do svých rukou. Zvlášť když jsem se stala skeptickou vůči Kisukeho úsudku. Zřejmě je nebyl schopný vůbec najít, přestože jsem mu dala přesné adresy, jinak by tu už musel být.
"Ale kde jste nechali Kisukeho-san?"
Znepokojovalo mě to.

Faito

Když se otevřely dveře, trhl jsem sebou, ale byla v nich jen jakási žena přibližně mého stáří a klidného vzezření. Představila se jako zástupkyně. Alespoň jsem nemusel dál čekat na odpověď toho genina, který stejně asi nic neví.
"Koukám, že v kanceláři je pořád živo. Čekal jsem spíše Seita Senju, když už ne rovnou Hokageho. Nicméně mi jistě můžete zodpovědět pár dotazů, slečno Uzumaki..."
Doufám, že jsem ji tou slečnou neurazil.
"Jednak doufám, že balíček přišel dřív, než jste vy seděla za stolem. byl určen výzkumnému ústavu, který o ni zažádal..."
Tím, jak si mě prohlížela, jsem odhadoval, že mě nemá moc v lásce. Buď o mně už slyšela, nebo ode mě přišel dárek.
"Ale zopakuji otázku, která je mnohem podstatnější: Byla zde v posledních týdnech Crystal Takaishi?"
Měli celkem štěstí. Čas strávený před kanceláří mě opět uklidnil, nicméně jsem nehodlal zapomenout, proč tu jsem.

Tak. Konečně jsem se dostavil i já. "Ohayoo !!" Křikl jsem při dosažení místa určení. "Jsme připraveni ?" Zeptal jsem se a jelikož před kanclem stála i Yaeko a nějakej chlap jsem musel spozornět. To že Yaeko stála před kanceláří znamenalo že se Assasin už vrátil nebo opouštěla či vcházela do kanceláře. Vypadalo to spíše na možnost číslo jedna a to se muselo prověřit. "Yaeko-san, dobrý den přeji. Hokage-sama má již návštěvu ?" Položil jsem jí otázku která mi odpoví.

Situace se mírně zkomplikovala. Nemohla jsem se věnovat mladším, protože jsem zřejmě zaujala Mizukageho pozornost. Otočila jsem se na něj s neutrálním, ale milým úsměvem.
"Balíček dorazil tam, kam měl," odpověděla jsem. "Je mi skutečně líto naznačujete-li, že nejsem schopná vykonávat pozici asistentky, aniž byste mě znal. V té době jsem totiž skutečně byla za stolem já."
Příliš mých sympatií si tímto pojmenováním pro Tsuchikageho hlavu nezískal, i když byla pravda, že jinak se to na veřejnosti ani nazvat nedalo. Byla jsem ale ráda za svou tehdejší prozřetelnost, protože jsem onen "dárek" poslala na správné místo, aniž bych byla věděla, že jsme o něj vůbec žádali. Nejspíše jsem nebyla tak hloupá, jak si myslel. Hezká tvář vždy neznamená úplné prázdno pod povrchem. Nezlobila jsem se ale. A můj hlas vůbec nezněl povrchně ani jinak zaujatě. Zachovávala jsem naprostý klid. Ne ledový, ale... inu, uklidňující.
"Jelikož je Hokage-sama již přítomen, nemám žádné pravomoci, které by ospravedlnily sdílení informací tohoto charakteru," odpověděla jsem vyhýbavě. "Odpověď na svou otázku se ale dozvíte již brzy, jak jsem slíbila před chvílí."
Pousmála jsem si. Tento slib jsem si mohla dovolit. ANBU nikdy nezůstávali v kanceláři dlouho.

A objevil se Kisuke. S opravdu nevšedním pozdravem. Zněl sice velice mile, ale vzhledem k přítomnosti Mizukageho to bylo více než nevhodné. Jen jsem děkovala bohu, že tu teď není Maro.
"Dobré odpoledne," pozdravila jsem Kisukeho.
Nasadila jsem příjemný tón. Chtěla jsem, aby věděl, že si vážím toho, že bere mladší kolegy na misi. Dokonce i jako člověk ze Sabisu byl přece hrdým členem hrdého klanu. A hrdé vesnice, především.
"Ano, Kisuke-san, toto je Hachidaime Mizukage-sama," opatrně jsem naznačila totožnost "neznámého."
Copak si nikdo nevšiml toho klobouku Kage? Té čelenky Kirigakure? Svou větou jsem se snažila Kisukemu naznačit, že by mě skutečně potěšilo, pokud by se odhodlal ještě k jednomu pozdravu, uctivějšímu a hodnému Kageho, nehledě na osobní sympatie, které k němu mohl či nemusel mít.
"Ale nemějte strach, přítomnost Hokageho-sama ani našeho hosta nijak nezpozdí vaši misi," dodala jsem rychle. "Nebudeme je ale již rušit a detaily probereme jinde, pokud s tím nemáte problém?"
Snažila jsem se udržet v "čekárně" před kanceláří příznivou atmosféru, aniž by to působilo strojeně. Nerozpoznáním Kageho mi to všichni trochu komplikovali, obzvláště když já díky jeho přístupu byla stále mírně skeptická vůči jeho povaze. Hlavně jsem si ale byla jistá jedním. Kirigakure no Sato si znepřátelit nechceme. Naše vesnice musí působit dobře. A její shinobi obzvláště. To vše už proto, že naše vesnice skutečně dobrou je, nehledě na malé nedostatky v oblasti taktu, slušných pozdravů nebo vstupů do kanceláře bez klepání.

Faito

Dop*dele jak může tahle vesnice ještě existovat? Všichni neustále mluví, ale nikdo nic kloudného neřekne.
"Ne... jen se divím, že nemáte bordel v administraci, když se v kanceláři sttřídají tři lidé..."
Vyslechl jsem si otdpověď na otázku o Daimyo.
"Vaše oddanost stolu za dveřmi vás šlechtí, ale momentálně vůbec nepomáhá. Doufám, že Hokage bude výřečnější..."
Pohledem jsem přeměřil posledního shinobi, který tam přišel, a šel jsem si stoupnout opět ke kanceláři.

Kso. Měla pravdu, byl to sám Mizukage. "Přijměte mou upřímnou omluvu Mizukage-sama." Pf... tohle sem na mém postavení nesnášel. Jako člen sabisu jsem si už nemohl dovolit urážet všechny kteří se mi nelíbili. Muselo to totiž vypadat jako že jednám v zájmu vesnice. "No. A Yaeko-san co se týče mise, můžeme jim zde klidně nechat soukromí a jít kousek dále" Věnoval jsem jí úsměv a čekal jak to bude.