Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Potloukal jsem se kolem a chtěl najít něco, do čeho bych mohl píchnout. Navíc nemůžu pořád čekat a začít trénovat na sennina.
Rozhodl jsem se tedy zajít za tátou a přesvědčit ho, aby mi dal povolení opustit vesnici. A také mě zajímalo, jestli by mi dal tým. Bylo by to skvělé, rozšiřovat dál ohnivou vůli a své úchylné zájmy. Došel jsem na ke dveřím.
Třikrát jsem zaklepal a čekal na zvolání.

Soshi

Chvíli jsem se hrabal v brašně, než jsem vytáhl pečetící lístek a položil ho před Yaeko.
"Chtěl bych kombinovat genjutsu a bariéry tohoto typu - pečetě." řekl jsem omluvně.
"Promiňte, předtím jsem se vyjádřil špatně..."
V tom někdo zaklepal a já se stáhl jako želva do krunýře.
"Nerad bych vás rušil..."

Facepalm. Doslova. Ale spíš jsem se začala smát. Ne zlomyslně, ale dobrosrdečně. Upřímně.
"Ty jsi mi dal," ušklíbla jsem se. "Já se omlouvám, špatně jsem tě pochopila."
Jako shinobi se bude muset naučit říkat věci na rovinu a přesně. Tak, aby nejlépe měly jenom jeden význam. To je totiž základ každého hlášení. Špatně vyjádřené hlášení může být v případě toho, že dosáhne vyšší hodnosti, katastrofální důsledky.
"V tomhle ohledu ale asi nebudu správná volba," dodala jsem. "Stejně jako s tvým Kekkei Genkai, ani s tímto zaměřením nemám příliš zkušeností, jen naprosté základy a ty pro někoho, kdo se tomu chce věnovat, nestačí. Takže platí předchozí nabídka. Trénink v rámci fyzické kondice, vypůjčení svitku nebo trénink chození po vodě... nebo budeš muset počkat, až se vrátí Hokage-sama a přidělí ti skutečného senseie."
Bylo mi líto, že mu nemohu dát víc na výběr, ale bylo to lepší, než kdybych ho naučila něco špatně. To jsem si nemohla vzít na svědomí.
"Ale měl jsi mě zarazit, řekla jsem spoustu věcí, které jsi nechtěl slyšet," rýpla jsem si do něj a narazila do předchozího vlastního monologu.
Neznělo to ale nijak vyčítavě. Všimla jsem si, jak se zarazil, když se za dveřmi objevila další chakra. A pak ještě jedna. Zřejmě přišla má úplně první fronta. Někde hluboko pod povrchem se objevil pocit vlastní důležitosti, ale uhasila jsem ho jako nejnepodstatnější svíčku. Měla jsem práci a musela jsem se jí věnovat s patřičnou svědomitostí.
"Klid, chvíli počkají," dodala jsem.
Vyjádřila jsem se v množném čísle, ačkoli jsme slyšeli jen jedno zaklepání. Být senzibilem je výhoda. Stejně už nám to teď ale nebude trvat dlouho. Stačí jeho poslední vyjádření a pak bude smět odejít.

Chvíli jsem tam cekal a najednou se ozvalo zemětřesení? Ne...to bylo jen dítě z klanu, příbuzný z druhého kolena. Nebo ze třetího? Stejně to byl nesmysl, třetí koleno. Pff.. Hlucnejsi Ninja, než jsem já sám. Dovolil si mě dokonce i prebehnout. Koni yaro!
Chytil jsem ho za límec a ve tváři měl naštvaný výraz. Přitáhl jsem si ho k sobě a pohrozil mu pěstí.
"Hej, ty si dovoluješ předběhnout Tobirua-sama?!"

Soshi

"Já...myslím, že trénink fyzičky a chození po vodě a stromech bude pro mě to nejlepší, Yaeko-sensei."
Řekl jsem jen. Chtěl jsem se omluvit, ale bylo to zcela jasné, nemusel jsem nic říkat, aby věděla, jak mě to mrzí a jak nerad tratím jejím časem.

Byl až nepřirozeně milý. Trochu jsem v něm viděla své dětské já.
"Dobře," přikývla jsem k jeho odpovědi. "Jak teď ale vidíš, tak nemohu odejít z kanceláře. Proto s tebou pošlu svou nejlepší přítelkyni."
Udělala jsem pečetě, pronesla název techniky a za chvíli už přede mnou na stole stála středně velká vrána, s nádherným černým peřím a korálkovýma očima barvy antracitového uhlí.
"Tohle je Yuna," představila jsem ji. "Po vodě sice chodit neumí, ale stejně jako já je senzibil. Vycítí tvou chakru a uvidí, jestli ji používáš dobře při každé činnosti, která s ní souvisí a bude ti umět ve všem poradit."
Yuna už byla možná lepší sensei než já. Učila Kena a teď má na starosti i Soshiho.
"Yuna-chan, tohle je Soshi-kun," představila jsem pro změnu jeho jako jejího studenta. "Byli bychom velmi rádi, kdybys ho naučila chodit po vodě."
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu. Zopakovala mé gesto, ale naklonila se na druhou stranu. Pak přikývla a přelétla na jeho rameno.
"Připraven?" zakrákala krátce a dala tak najevo, že schopnost mluvit jí rozhodně nechybí.
Tak byli připraveni k odchodu, už jsem jim neměla co říct.

-chan? Je on blázen?
"Nevejdeš předemnou, protože já jsem přišel před tebou a už tady čekám pár minut. Rozumíš? Není to vůbec těžké. Baka!"
Ten Maro si snad dělá srandu? Vypadá to, že i když se prohlašuje za legendu, nemá to správné cool chování, asi mu chybí tvrdý trénink, ohnivá vůle a sílá mládí.
"Moje máti umřela už před lety," řekl jsem a pořád ho svíral. V žádném případě jsem ho neměl v úmyslu pustit před sebe.

Soshi

"Hai..." řekl jsem a hluboce se uklonil, ještě, než vrána dosedla na mé rameno.
"Děkuji mnohokrát, Yaeko-sensei..." laskavě jsem se usmál a odešel jsem z kanceláře.
"Dobrý den..." pozdravil jsem ještě ty dva, kteří čekali venku.

//přesun

Sotva Soshi odešel, soustředila jsem se na chakru venku. Ještě než došel ke dveřím, stihla jsem si uvědomit, že je pro mě jedna neznámá a druhá je mi jakýmsi zvláštním způsobem povědomá. Určitě to ale nebyl někdo, koho jsem znala. Možná příbuzný nebo někdo, koho jsem cítila jen na malou chvíli a onen pocit jsem brzy zapomněla. Jakmile za sebou Soshi zavřel, probrala jsem se ze zamyšlení. Vytáhla jsem zápisník, abych zvěčnila údaje o jeho návštěvě i vyřešení jeho problému. zapsala jsem i další věc, kterou bude muset Hokage-sama udělat, až se vrátí. Zařadit toho chlapce do týmu k někomu, kdo mu bude umět lépe poradit než já. Když jsem byla hotová, nadhodila jsem spokojený úsměv.
Yosh, yosh!
"Další!" zvolala jsem zvědavě.
S očekáváním jsem opřela lokty o stůl a čekala, kdo vejde tentokrát.

On mě objal?!
Odstrkoval jsem ho od sebe, když v tu se rozrazily dveře a vyšel shinobi. Silou jsem od sebe odstrčil Mara a zakašlal jsem. Tvářil jsem se seriózně a vážně, tak jak si žádalo mé postavení.
"Dobrý den," pozdravil jsem ho a měl pořád ten vážný a seriózní výraz. Heh, musím přestat blbnout.
"Dobře, Maro, dobře" zašeptal jsem, když jsem neznámého slyšel scházet po schodech.
Ozvalo se dále, ženské dále.. Zvědavě jsem teda otevřel dveře a vstoupil, nechal jsem dveře pootevřené.
Byla tady žena..
"Shi...Shijin-sensei?!" Nějak mi ji připomínala, si jsem už měl halucinace. Zakroutil jsem hlavou a zamáčknul slzu.
"Dobrý den, omlouvám se, ale kde je Tá..Hokage-sama?"

Když vešel, usmívala jsem se. O to přátelštěji, když jsem si uvědomila, koho mi jeho chakra připomínala. Vzhled mi dodal potřebné informace. Tohle byl Tobiru Senju, syn Assasina Senju a synovec Seita Senju. Syn Hokageho-sama. To bylo nejpodstatnější. Cítila jsem, jak se mi tělem neovladatelně rozlévá nervozita a dalo mi práci udržet obvyklý klid. Nervózní jsem byla z důvodu, že jsem chtěla udělat na Tobira dobrý dojem. Byl synem muže, kterého jsem skrytě obdivovala už dlouho. A kterého jsem shodou okolností právě teď zastupovala.
"Přeji příjemný den," pousmála jsem se.
K mému údivu pak vyslovil jméno, které jsem znala. Jeho majitelku ale ne. Možná jsem ji potkala, možná bych i poznala její chakru, ale nikdy jsem s ní nemluvila. Mluvila jsem ale o ní. S Rokurem. Shijin bylo dost neobvyklé jméno. Ve skutečnosti snad bylo jako jméno toto slovo použito poprvé, obzvláště pro dívku! A teď mě tak oslovil. Jako Shijin Hyuugu. Jako tu ženu, kterou jsem znala jako někoho, kdo přišel o všechno, čím mohlo bojovat za své blízké, požádal přítele o katanu a spáchal harakiri. Měla jsem z toho příběhu rozporuplné pocity. A on přitom vypadal jako kdyby pro něj hodně znamenala. Navíc zřejmě byla jeho sensei. Rozesmutnila jsem ho při našem prvním shledání.
"Mé jméno je Yaeko," představila jsem se. "Yaeko Uzumaki."
Stále jsem se usmívala, ale zároveň jsem byla kapku nesvá. Přetrvával můj obvyklý klid, vřelý úsměv, nicméně i překvapení. Přešla jsem k jeho otázce.
"Hokage-sama právě zařizuje pro naši vesnici něco skutečně důležitého, bohužel vám to nemohu upřesnit," začala jsem s odpovědí. "Pokud to není osobní záležitost, pokusím se ho zastoupit v jeho povinnostech jak nejlépe budu moct."
Zvedla jsem k němu pohled. Něco ve mě křičelo, že bych se měla zeptat, jestli jsem měla pravdu. Jestli si mě opravdu spletl s tou Shijin, o které už jsem slyšela nebo s někým úplně cizím. Chtěla jsem to vědět. Ale zároveň jsem si byla vědoma toho, že vrtat se v cizích bolestných vzpomínkách nikdy nic dobrého nepřineslo. Nehledě na to, že už jsem to dnes jednou zkoušela.

Z chlapce, který vešel úzkými dveřmi hned za Tobirem, se mi zatočila hlava. Ještě si mě nikdo nespletl s mužem. Sice jsem na tom nelpěla, ale stihla jsem si zvyknout na to, že se o mě říká, že jsem krásná. Snažila jsem se té myšlence vyhovět, protože jsme tací, jako jaké nás vidí lidí, které máme rádi. Dokonce je naše povinnost být tím, za koho nás mají naši přátelé. Pokud si myslí, že jsme odvážní, musíme být. Pokud si myslí, že jsme krásní, platí totéž. Proto jsem si zakládala na vzhledu a fakt, že si mě právě zřejmě spletl s Hokagem-sama mě příliš nenadchl.

Následující seznam technik, který z něj vypadl, mě překvapil ještě víc. Jednoduše ze mě vyrazil obvyklý klid a zůstala jsem na něj jen překvapeně hledět. Než mi začaly cukat koutky úst do úsměvu.
"Namae wa nandesu ka?" zeptala jsem se Mara zvědavě na jméno a přemýšlela jsem, proč sem Tobiru bere studenta Akademie.
Zdálo se totiž, že ho dobře zná a uměl ho vcelku nešetrně zpacifikovat bez zřejmých výčitek svědomí. Nehledě na to, že si to onen chlapec kapku zasloužil. Pak mě ale urazil znovu.
Ona je to žena?
Pozvedla jsem obočí. Kde ty urážky bral? Měla jsem ale děti ráda. Kdo ví, jak uvažují. V tomhle věku ho ještě ženy nejspíš nezajímají, někteří dospívají pomaleji a chlapci prý jsou ještě pomalejší než dívky, takže jsem se tomu nemohla divit. V tomhle ohledu byl vlastně jeho přístup docela roztomilý. Znovu mi cukly koutky, než jsem se začala nepokrytě smát.

Zavrtěla jsem hlavou.
"Měl by ses vrátit na vyučování, učitelé tě budou postrádat," dala jsem najevo, že předpokládám, že ještě chodí na Akademii. "Nebo nikdy nebudeš ninja jako tady Tobiru-san a to bys nechtěl ne?"
Naklonila jsem hlavu na stranu. Nebyl v tom výsměch ani jsem nebyla uražená. Jen milá, upřímná starost a snad i kapka mateřského citu. Vždycky jsem chtěla děti. I když zrovna takového rošťáka bych mít nemusela.

Postavila jsem se. Stála jsem předkloněná, abych k nim byla blíž, ruce jsem měla opřené o stůl.
"Abychom si rozuměli," probodla jsem ho pohledem. "Jméno Uzumaki znamená špičkové ovládání chakry. A tvojí chakru už znám, což znamená víc, než znát tvé jméno. I kdybys byl kilometry ode mě, budu vždy přesně vědět, kde jsi. Pokud budeš dál, použiju teleskopickou techniku a najdu tě i na druhém konci světa..."
Tím si mohl být jistá. Ostatně právě proto se mi na stole nebo lépe řečeno na Hokageho stole tak krásně třpytila nová křišťálová koule. A druhou jsem měla doma. Najdu ho kdykoli budu chtít. Pokud si chce hrát, může, ale až bude chtít po nepleše opustit místo činu, nebude mít kam utéct. Ne přede mnou.

Šibalsky jsem na něj mrkla.
"A když se mi nebudeš chtít představit, nakouknu ti do hlavy a přečtu si tvé jméno tam."
Neuměla jsem přímo číst myšlenky, ale za použití vyslýchacího stroje jsem byla lepší než mnohý Yamanaka. To byla jedna z mých nejdelších prací, která se mi také velmi líbila. I když bych se byla ráda naučila číst myšlenky hned, protože mi něco říkalo, že ty jeho se mě právě týkají a že by se mi nelíbily.

"Arigatō gozaimasu, Tobiru-kun," pousmála jsem se. "Jsi stejně galantní jako tvůj otec."
To byla ode mě největší pochvala, jakou jsem mohla dát. Pak jsem se zase zpátky v obvyklém klidovém režimu znovu posadila a zvědavě pozorovala vývoj situace.

Já a galantní jako můj otec? Potěšilo mě to, ale šlo vidět, že mě ještě Yaeko nezná.
"Arigatou," poděkoval jsem a pořád svíral Mara. Kdo ví, co by ještě mohl vyvést? Pořád jsme se zaobírali jím a já už chtěl vyslovit své přání a tužby. Měl jsem docela strach z Yaeko, byla opravdu tak mocná? No, určitě byla, když zastupovala tátu. Přece by sem nedal jen tak někoho. Překvapovalo mě, že tu není Strejda Seito, měl asi dost práce.

Povytáhla jsem jedno obočí a zase jsem se usmála.
"Omoshiroi ne, Senju Maro," dodala jsem vzhledem k jeho poznámce za mým jménem. ""Ale asi zapomněla jsem zmínit, že mi za tři roky bude třicet,"
Jestli byl na starší, nebyl to můj problém. Já na mladší rozhodně nebyla. Pak už jsem se otočila k Tobirovi, který stále ještě držel svého příbuzného na uzdě. Takřka doslova.
"Ještě jste mi neřekli, jestli vám mohu nějak pomoct?"
Pravděpodobně po mě něco chtít budou, jinak by tu nezůstávali. Maroi asi nepomohu, nejsem psychiatr, ale Tobiruovi bych snad vyhovět mohla, bude-li to v mých silách. Nadhodila jsem okouzlující úsměv.