Cvičiště 3

"Je jedno, jestli jsi míšenec, jsi Hyuuga ač chceš nebo ne, ač chtějí oni nebo ne. Má sestra, Hyuuga Naomi je také míšenec.Já jsem taky míšenec, matka byla z Uzumaki klanu. Babička Godaime-sama byla Uzumaki..Je to jedno. Když na to pořád budeš poukazovat, bude to horší a horší, musíš se naučit s tím žít a hodit to za hlavu. Je to taky přestane bavit. Ta zpráva..už jsi je dávno pomstil. Byla to ta organizace, která na Konohu útočila," řekl jsem a zamračil se. "Musím už jít, tak se měj.." otočil jsem se a zamyšleně odešel. Vzpomněl jsem si na rodiče...
klon ještě pořád bojoval s ostatními, uvidíme jak mu to půjde.

"HAi Hokage-Sama. Mejte se zatim." Ja se jeste musim pro neco stavit malem bych zapomel. No musim jit taky neco sehnat.
(Presun)

Přišel jsem na cvičiště a rozhodl se trénovat.
Co první? Gamakuchi shibari nebo ranjishigami? Asi Ranjishigami, je to jednodušší technika.
Ušklíbl jsem se a narovnal se. Začal jsem skládat pečetě.

"Ranjishigami no jutsu!" vlasy se mi měly zpevnit, vyrůst a začít se omotávat okolo stromů, pak jsem s nimi mohl manipulovat, vytvořit velkého lva z vlasů, který může někoho zakousnout, spoutat ale podařilo se něco, co jsem nechtěl. Zvládl jsem se akorát zabalit vlasama, vytvořit jehlového ochránce - Hari jizou.
Kso, pečetě jsou podobné, technika je taky podobná. Jak jsem to mohl splést..

Opět jsem poskládal pečetě, ale tentokrát pomaleji, vlasy se opět naježily a místo toho, aby se prodloužily a obtočily stromy, tak mě probodly.
"Au.." skončil jsem na kolenou.

Sakra, jak jsem to mohl dopustit? vlasy se stočily zpátky. Naštěstí to nebylo moc hluboké, taktická vesta mě splnila svůj účel. Pekelně to bolelo. Vydýchával jsem a snažil se potlačit bolest.
Necítíš bolest, necítíš bolest, sakra Tobiru, jsi sannin a budoucí Hokage, necítíš bolest! Trochu jsem se třásl, snažil jsem třes ovládnout. Vstal jsem. Vestu i vlasy jsem měl trochu zakrvácené. Nevadí, zkusíme to znovu, ale tentokrát se musím pořádně soustředit.

"Ranjishigami no jutsu!" tentokrát jsem postupoval pomalu, nechci se tady zabít. Mé vlasy se opět zvětšily, naježily se a začaly vytvářet jakési liány. Napumpoval jsem je čakrou ještě víc, ale nakonec se vše vrátilo zpět.

"Hmm, větší lamu než jsem já, snad nikdo neviděl," zakroutil jsem hlavou nad svou neschopnost. Ale notak..Zavřel jsem oči a soustředil se. Poskládal jsem pečetě. "Ranjishigami no jutsu!"

Mé vlasy se naježily, zvětšily, tentokrát to bylo rychlé, a naštěstí se bodliny nevysunuly špatným směrem. Stále se zvětšovaly a rozdělily, omotaly stromy a mým pohybem nohou stromy rozdrtily!
"Waaau!" zajásal jsem a technika pokračovala, ačkoliv jsem nechtěl.

Táhla mě sebou, takže jsem narazil na rozbitý kmen. Moc mě to nebolelo, ale bouli určitě mít budu.

Když se Fuu postarala o kořeny, přišla řada na mě. Fuu, pozor! Křikl jsem na ni, aby odskočila. Počkal jsem až tak udělá a mezitím složil pečetě. Katon: Goukakyuu no Jutsu! Z úst mi vyletěla obří ohnivá koule, mířící na klona.

Klon
Fuu se podařilo zlikvidovat klony svou technikou. Teď už jen čekal na své rozmlácení.
"Výborně, stavte se do kanceláře," řekl klon předtím, než dokonale shořel.

Klon byl naprosto a definitivně zničen. Unaveně jsem se usmál na své spolubojovníky. Dobrá práce. Všichni. Asi bysme měli vyrazit. Promluvil jsem a vyrazil jsem k Hokageho kanceláři.
//Přesun

Chvíli jsem se vydýchával a pak následoval ostatní.
/Přesun

Přišel jsem na cvičiště a rozhlédl se všude kolem. Bylo tu pár lidí včetně Tobira. "Vypadá to že už mu je líp." pomyslel jsem si.
Hlavní důvod proč jsem sem přišel ale nebyl pozorovat ostatní, ale naučit se novou techniku a to Doton: Gansetsukon.
Otevřel jsem svitek a pilně si jej přečetl. Psalo se tam že toto Jutsu umožnuje použít malou část skály a přeměnit ji do hole. "To je celkem dobrý" usmál jsem se.
Rozhlédl jsem se kolem a uviděl obrovský kámen. Ten by snad pro zatím mohl stačit. Začal jsem soustředit chakru a snažil se nějakým způsobem ten kámen proměnit. Nic se nědělo. Musel jsem vypadat jako nějaký blázen. Zkusil jsem to znova ale zase nic. Zkusil jsem to potřetí a zase nic.
"Aaa, tak dělej." nadával jsem ale pořád nic. Soustředil jsem se co nejvíc a kámen se trochu proměnil. Byl mírně tenčí. Usmál jsem se a zkusil to znovu. Zase nic. Kdybych se neřídil heslem nikdy se nevzdávat tak bych to asi vzdal. Takový já ale nejsem a zkusil jsem to znova a znova. Moje tvář nabírala čím dál soustředivější výraz až mi z toho ukápla kapka potu. Soustředil jsem chakru jako nikdy předtím a zařval: "Doton: Gansetsukon!!"
V tu ránu se kámen ztenčil víc než předtím. Byl už celkem hubený ale ještě ne dost.
Napadlo mě že bych se toho možná měl dotknout. Přišel jsem ke kameni a chytl ho. Opět jsem soustředil spoustu chakry a zařval: "Doton: Gansetsukon!"
Kámen se proměnil v hůl. Chvíli jsem se na to díval a pak se mi na tváři objevil úsměv. "Super!" zaradoval jsem se. Chvíli jsem s tyčí jen tak cvičil jako mažoretka a bouchl se u toho do hlavy, což pěkně bolelo. Pak jsem se rozhlédl že bych tu hůl mohl na něčem vyzkoušet. Šel jsem k těm třem kůlům. Rozeběhl jsem se proti jednomu a vší silou do něj praštil. Udělala se tam trhlina. "Páni." řekl jsem nadšnením a zadíval se na hůl.

Hleděl jsem na temné nebe, když v tom se celá Konoha obalila do krystalu. Vyděšeně jsem vstal.
"Já to nebyl! Přísahám, JÁ JSEM TO NEBYL!" zařval jsem vystrašeně. Byla to pravda, neumím takové techniky, nevyužívám Shouton na takové úrovni.
Rozeběhl jsem se někam k ulici, nevěděl jsem, kdo to je, ale byl to Shouton a ten neumí jen tak někdo.

Lekl jsem se když najednou se obloha proměnila v krystal. Zmateně jsem se ohlížel kolem sebe. Tobiru něco říkal a vypadal, jako by možná věděl o co se jedná. Pak se někam rozeběhl. Rozhodl jsem se běžet za ním. "Tobiru! Počkej, můžu jít s tebou? Ty víš co se tady děje?" zakřičel jsem za ním a doufal jsem že mě slyšel.

Otočil jsem se, volal na mě Raiki.
"Nevím, jen, tohle technika je shouton a já jsem v Konoze jediný, kdo ovládá SHouton. Shouton je zlé kekkei genkai, vždycky ho ovládali postavy, které s ním zabíjeli.." řekl jsem splašeně.

"Ahá." přikyvoval jsem, i když jsem to moc nechápal. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a díval se na tu oblohu. Tobiru by přece nic takového neudělal. "Myslíš že na nás někdo zaútočil?" zeptal jsem se ho a pořád přemýšlel jako je to možné. Na rozdíl od něho, jsem nebyl tak nervozní. Asi nechápu závažost situace.

"Určitě, musím najít otce." vytáčelo mě, jak může být takhle v klidu. "O téhle technice jsem četl, dokáže zničit vesnici a všechno v ní. Už to chápeš?" sevřel jsem ruce v pěst.
"Jdeš se mnou?"

Teď jsem už byl také nervózní. Tohle bylo celkem vážné. "Jo, už jo." odpověděl jsem mu. "Samozřejmě!" řekl jsem odhodlaně. Nenechám Konohu jentak zničit,i když jsem jen genin.

"Tak půjdeme do kanceláře," usmál jsem se a rozeběhl se směrem ke kanceláři.

Kývl jsem a rozeběhl se za ním.
/Přesun