Cvičiště 3

Díval jsem se na Fuu a pak následoval Katashiho. Když mi všechno vylíčil, cítil jsem se provinile. "Samozřejmě že se jí omluvím. Já jen nevěděl že mi pomáhala. Myslel jsem si prostě že se jen rozhodla útočit první na tebe. Vůbec se nedivím že je naštvaná." řekl jsem vinným hlasem a otočil se na ní. Sem to ale společník. Ještě jsem se s úsměvem otočil na Katashiho. "No, vůbec by mi neuškodilo kdyby jsi šel se mnou. Přece jenom ona umí dávat pěkný rány." řekl jsem a podrbal se ve vlasech. "Nebo to uděláme jinak, já půjdu první a kdyby se to nějak zvrtlo, přijd mi prosim na pomoc." řekl jsem. Přece jenom by bylo trapné kdybych tam přišel ještě s doprovodem.
Nadechl jsem se a vyrazil jsem k Fuu. Zarazil jsem se. Ona už tam nebyla! Otočil jsem se na Katashiho. Musím jí najít, rozhodně tu nechci rozpoutat válku mezi členy týmu. "Co budem dělat?" zeptal jsem se ho a začal trochu panikařit.

S povzdechem jsem přikývl a opřel se o strom, čekaje na Raikiho signál. Když se ale po chvíli vrátil, došlo mi, že Fuu už tam není. Klid, nejdříve ji musíme najít. Rychlé složení pečetí a ta dá - Kuchiyose no Jutsu v praxi. Objevila se jednak Chiyo, jednak Wakana i s hejnem.
Wakana -
Chiyo -

Otočil jsem se k Wakaně. Pamatuješ si na Fuu, že? Z její strany krátké kývnutí. Mno... potřebuji, abyste ji našli. Další kývnutí, pár zakrákání a hejno se rozlétlo do všech směrů, hledajíc tak Fuu. Chiyo mi vylétla na rameno a ospale si prohrábla peří. Ty mě prostě musíš volat, když spím, viď? Řekla dost káravě. Jen jsem se zašklebil a čekal na návrat.
Ten po chvíli nastal. Wakana i s hejnem dosedla na zem a na Chiyo něco zakrákala. Ta mi to hned přeložila. Je v sídle Hyuugů. Řekla znuděně. Kývnutím jsem propustil Wakanu a hejno a ti zmizeli v obláčku dýmu. Že mě to nenapadlo. Jdeme Raiki. Houknul jsem na něj a rozeběhl se k sídle Hyuugy.
//přesun

Prohlížel jsem si oba havrany. Doufám že tu není ten, o kterém mi předtím Katashi říkal.
Kývl jsem na Katashiho výzvu a rozeběhl se za ním. Dneska jsme toho sice naběhali už dost, ale omluva je hodně důležitá.
/Přesun

Den druhý 15.9

Další den jsem se vzbudila v korunách stromů. Vzbudila mě konverzace ostatních. Nemohla jsem proto potom znovu usnout. Tak jsem si sebrala věci a odešla jinam daleko od ostatních abych měla klid a soustředění jen pro techniku.
Když jsem si takové místo našla, ihned jsem začala zkoušet příčemž jsem musela opět prolévat tolik vlastní krve. Obzvlášť proto jsem si musela dávat často přestávky a doplňovat tekutiny. Něco většího se mi podařilo vyvolat, ale stále to moc hada nepřipomínalo. Mělo to ještě pár much než vyvolám skutečného hada aspoň v malé velikosti.
Nevzdávala jsem se a pokračovala dále v tréninku po celé odpoledne s mnoha přestávkami na odpočinek a na občerstvení. Ke konci dne jsem se opět cítila slabá zřejmě kvůli chudokrevnosti. A to byl teprve druhý den. Přesto jsem však zase o krůček pokročila a mohla být ráda. Usnula jsem vyčerpáním pod širým nebem.

Den třetí 16.9

Ráno jsem se vzbudila už opět čilá jako rybička. V noci zřejmě pršelo a divila jsem se celkem dost, že jsem se neprobudila. Byla jsem promočená, a proto jsem si musela nechat osušit své věci. Zavěsila jsem je mokré na větve stromu kde mohli za dopoledne uschnout. Naštěstí jsem byla mimo ostatní takže i když jsem byla jen ve spodním prádle tak jsem mohla pokračovat dále.
Začala jsem vyvolávat čím dál větší hady, ale pořád to byli malí skrčci. Stále ještě miniaturní háďata, která se nedají k ničemu použít. Začala jsem si říkat jak dlouho asi potrvá než se dokážu setkat s nějakým větším a inteligentnějším hadem. Možná dnes, možná zítra, možná nikdy, kdo ví.
Dokázala jsem po třech dnech tréninku už přivolávat nějaké ty větší hady, ale za prvé nemluvící a za druhé neudržela jsem je moc dlouho přivolané. Na délce bylo potřeba trénovat, aby se mnou mohli být později i neomezeně. Docela jsem si i přála abych konečně poznala hada, který mi bude rozumět a stane se mým zvířecím partnerem jako mají ostatní. Trénovala jsem dál a nepřestávala doufat, že se zlepším a jednoho dne přijdu za Hokagem mu předvést své výsledky.
Když slunce zapadalo tak jsem si dala pohov, nějakou dobu se sama zabavovala a nakonec usnula. Čehož jsem si nevšimla bylo to, že jsem celý den strávila jen ve spodním prádle zatímco oblečení bylo suché v pravé poledne.

Den čtvrtý 17.9

Tento den jsem byla probuzena něčím netradičním. A to sičením blízko mého obličeje. Byl to malý had, který sice neútočil, ale nevěděla jsem co chce dělat. Zkusila jsem se přesto k němu přiblížit když jsem si zvolila už hady za své zvířecí partnery. Byl kupodivu přítulný až se mi dokonce obmotal kolem dlaně a neustále kroutil hlavou, čímž se snažil se mnou navázat konverzaci. Neuměl mluvit, ale já mu i tak nemohla rozumět, jelikož jsem v tomhle byla nováček a hadí řeč ještě neumím.
Oblékla jsem si později své věci abych zde nebyla další den polonahá. Trochu jsem se s tím malým hadem začala sbližovat a porozumět mu. Donutilo mě to vlastně se nad nimi zamyslet. Odpoledne když jsem započala další fázi tréninku tak se stalo něco překvapivého. Objevil se modře zbarevný hlas, který promluvil ženským hlasem. Byla jsem celkem překvapená kam až můj trénink dospěl za pouhé čtyři dny. Celý zbytek dne jsem si potom povídala s hadem, který mi prozradil své jméno. Jmenovala se Neru, byla poměrně hrdá, avšak byla i rozumná a milá. Dnešek byl spíše seznamovacím dnem, který mě měl poučit o povaze a chování hadů samotných. Jejich zvyklostem a dalších věcích, které mi pomohly jim porozumět. Ani jsem nepostřehla, že jsem ji dokázala přes půl dne udržet přivolanou. Na večer nakonec zmizela s tím, že se zase určitě potkáme. Bylo to také součástí tréninku a já cítila, že jsem blíže k ovládnutí této přivolávací techniky. Dnes jsem šla spát poměrně brzy.

Den pátý 18.9

Následující den jsem už měla poměrně lepší náladu po rozhovoru včerejším rozhovoru s Neru. Když jsem začala s tréninkem tak jsem přivolávala jiné hady a snažila se znovu přivolat určitou Neru. Zapoměla jsem si s ní totiž uzavřít ještě ústní dohodu abych mohla konkrétně přivolávat jí. Proto jsem dbala celý den na svůj trénink, který byl jako každý den s hromadou přestávek. Přeci jen koho by bavilo celý den ztrácet krev a vůbec si neodpočinout.
Chvíli svítilo slunce, pak bylo zataženo a následně zase bylo slunečno. Počasí dnes bylo trochu humorné, ale přesto mi to náladu neskazilo a pokračovala jsem dál. Už se mi dařilo mnohem lépe a hady jsem dokázala poměrně dlouho udržet v našem světě. Neru se však ukázala až při posledním pokusu, který jsem ten den riskla. Byla jsem totiž už celkem vyčerpaná, proto to byl můj poslední pokus. Neru se objevila opět ve své střední podobě a připlazila se blíže ke mně. Opět mě poučovala o dalších věcech, že ostatní hadi například nemusí být tak milosrdní jako je ona a hned by využili její slabosti. Viděla ji však v očích, že slabá není a dokáže ze sebe vydat jednoho dne tolik, že to překvapí všechny v jejím dosahu. Proto se těšila na společnou budoucnost když ji Shiranui navrhla spojenectví. Obě souhlasili a uzavřeli mezi sebou smlouvu, díky které ji bude moct přivolávat. To co jsem však nevěděla bylo to, že mě brzy potká něco obrovského měřítka.


Den šestý 19.9

Byl tu další den kde jsem si chtěla dát trochu pauzu, a proto se věnovala odpočinku celé dopoledne kdy jsem nabírala síly a dělala běžné věci. I když tu nikdo nebyl se mnou tak jsem se bavila i sama. Trénovala jsem jen tak z nudy v leže házení shurikenů na padající listy stromu. Přestalo mě to však bavit ve chvíli kdy jsem je všechny spotřebovala a musela je jít sbírat. Odpoledne jsem si chtěla zas popovídat a cvičit s Neru, jenže to co se stalo bylo nad moje chápání.
Provedla jsem standartní přivolání, jenže místo Neru se na cvičišti objevil obrovský modrý had a jen jsem doufala, že rychle zmizí, protože by mi mohli vyhubovat anbu jednotky. Naštěstí se po pár vteřinách na mé přání had zmenčil a zjistila jsem, že to byla Neru. Chrlila jsem na ní děsně rychlo plno otázek, že mě chudák na poslední chvíli zarazila. Všechno mi vysvětlila, hlavně o tom, že její pravá podoba je obří jako Manda, akorát tu formu nemá ráda kvůli omezení a radši je neustále jen ve své malé formě. Bylo to opravdu překvapující a celkem užitečné i do budoucna.
Celé odpoledne trénovali společně aby vypilovali ještě to její přivolávání před konečnou fází. Už jsem totiž byla jen krůček k dokončení. Stačilo pouze už jen procvičovat moji výdrž. Bylo potřeba ji ještě trochu zvýšit abych se nesesypala hned po pár přivoláních.


den sedmý 20.9

A je tu konečně poslední den mého tréninku kuchiyose no jutsu s Neru. Nechala se pokaždé vyvolávat a pak zmizet aby tak změřila moji výdrž. Byla to makačka tento poslední den, ale naštěstí jsem si vedla celkem obstojně. Už mě to tolik nevyčerpávalo, ale mělo jsem jasno, že to nebudu používat nespočetněkrát za den.
Po obědě s Neru jsem už téměř nic neměla na práci. Během dopoledne jsem skončila s tréninkem a cítila jsem se připravená jít dál. Měla jsem v plánu ukázat Neru i Hokagemu. Schválně co mi na ní řekl. Proto jsem se rozhodla aspoň tedy ještě hodinku cvičit a později se rozloučila pro dnešek s Neru. Večer jsem se už jen navečeřela, vyspala a další den si sebrala jen své věci a odešla ukázat své výsledky.

//přesun

Došel jsem na cvičiště a protáhl se. Zkoušky se blíží, k tomu jsme ve válce. Zachmuřeně jsem se podrbal na bradě. A navíc jsem si potřeboval zjistit, jestli můj nápad na techniku bude fungovat. Ale nejdříve jsem se potřeboval rozehřát. Pomocí Sanzengarasu jsem si přivolal pár vran a cvičil si s nimi manévry.
Když jsem usoudil, že manévrů bylo dost, posadil jsem je na zem. Přišel čas na zkoušku nové techniky. Složil jsem pečeť tygra, načež vrány začaly zmateně poletovat. Podrážděně jsem sykl a opět je posadil. Tentokrát jsem složil techniku opatrněji. Vrány projevily tendence vzlétnout, ale nakonec zůstaly sedět. Soustředil jsem se na přenos své čakry do nich. Jedné začalo po chvíli hořet peří. Ještě kousek, kousíček. Pomyslel jsem si a dal do ní více čakry.
Nakonec chytla celá, ale po chvíli zmizela v obláčku dýmu. Zamračil jsem se. Mohlo mě napadnout, že ten oheň nevydrží. Podrbal jsem se na bradě a posadil se.
Po pár minutách přemýšlení jsem se rozhodl. Zkusím to znovu, ale jemněji. Další složení pečetě. Vrána pomalu začínala chytat oheň. Hezky pomalu. Připomněl jsem si. Vrána po chvíli chytla celá ohněm. V duchu jsem zajásal a tentokrát začal vnucovat čakru všem vránám. Ty po chvíli též chytly ohněm.
Je čas na manévry. Začal jsem s nimi cvičit. Prolétaval jsem s nimi lesem, rozděloval hejno na víc a zase stmeloval zpět. Jsou trochu rychlejší. Na druhou stranu je těžší je ovládat. Vyhodnocoval jsem si je. Nakonec všechny na můj pokyn zmizely v dýmu. Byl jsem spokojen.

Odpočíval jsem v polosedu u kůlů, se zavřenýma očima a užíval jsem si ten vzácný pocit klidu a pohody, spojený se zdravou únavou po tréninku, když jsem zaslechl známý hlas. Otevřel jsem oči a zamrkal. No, už to tak bude. Usmál jsem se. Rozpomněl jsem se na jakési řeči o úmrtí Shijin Hyuugy. Sám jsem ji neznal, ale byla to Fuuina příbuzná. Jistá soustrast byla na místě.
Já...slyšel jsem, co se stalo Shijin-san. Upřímnou soustrast. Zůstával jsem v polosedu. Byl jsem moc líný a unavený, než abych vstal.

Přiběhl jsem jako splašený na cvičiště. Rozhlédl jsem se kolem. A vida, Katashi tu byl jak jsem předpokládal a byla tu i Fuu. Rozeběhl jsem se k nim. "Ahoj, nerad vám kazím vaše rande ale sehnal jsem nám misi." řekl jsem hrdě a pyšně se pousmál. Když jsem si ale vzpomněl co máme udělat, sklopil jsem hlavu a radost byla tutam. "Máme za úkol najít nějakých devět koťat u ženy feudálního pána. Mají na sobě mašli." vysvětlil jsem zdrceně a podíval se na ně. Pak jsem se zazubil a vítězohlasně prohlásil. "Ale náš tým nezastraší žádné malé kočky. My zvládneme všechno. Když jsem přežili Fuunin hněv, přežijeme i toto. My jsme totiž Hokageho tým!" V očích se mi rozhořelo a já hrdě bouchl do hrudi. Bylo přímo neuvěřitelné, jak rychle se mi mění nálady.

Akosi som sa odpovede na otázku, čo presne trénje. Ráno si neumyl uši, takže zrejme zle počul moju otázku alebo nepochopil dobre otázku. Ale neriešila som to. Pri spomenutí Shijin, som akosi zvážnela. Ocenila by som, keby si ju nespomínal. Šepla som a sklopila oči, no proste som nemala náladu. Hneď na to ss tu objavil Raiki, vôbec sa mi nechcelo streliť mu cez hubu za to rande. Nemala som na to vôbec chuť...Bola som síce rada, že konečne máme misiu, ale tak nám sensei mohol dať niečo lepšie než chytanie deviatich mačiek!
Pfff...Už záse! Pána Boha, tie primitívne misie mi lezú na nervy! Odrazu som bola mrzutá, nevrlé pohlady som hádzala na všetky strany.

Jen jsem přikývl na její připomínku o Shijin, a zahlédl jsem Raikiho. Na jeho zmínku o rande jsem jen zvedl obočí. Ty si prostě nedáš pokoj, co? Pousmál jsem se a zvedl. Jak zajímavá mise. Kočky jsem ještě nechytal. Pomyslel jsem si, ne bez jisté dávky sarkasmu. Oprášil jsem si kalhoty.
No, mise jako mise. Poplácal jsem se zazubením Fuu po rameni. A teď... jak je hledat? Nabízí se možnost se rozdělit, ale těžko říct, jestli budou sami, nebo spolu. Podepřel jsem si bradu rukou. Každopádně rozdělení není špatný nápad. Raiki? Mohl by jsi po jejich stopě poslat své psy? Kočičí pach jistě poznají. Jen jim řekni, ať se nedají vidět, nechceme je vyplašit. Já jim pošlu na stopu vrány, dokáží cítit čakru. Snad je najdou. Kousl jsem se do prstu, rychle složil pečetě a ruce položil na zem. Objevilo se mé oblíbené kombo - Wakana s hejnem a Chiyo. Omlouvám se, že vás tak brzy zase otravuji, ale hodila by se nám vaše pomoc. Hledáme devět koťat. Chiyo si znechuceně odfrkla. Koťata? Vážně? Chceš mi říct, že nedokážeš chytit devět koťat bez nás? Proč já na tu smlouvu jenom přistupovala... Povzdechl jsem si. Chytit bych je zvládl, najít je je větší problém. Podíval jsem se na Wakanu. Ta jen kývla a celé hejno se rozletělo všude možně po vesnici, hledajíc tak našich devět koťat. Mají kolem krku mašli. Křikl jsem na ně ještě.

Zazubil jsem se a zakroutil hlavou. Mě se líbí je takhle s tímhle škádlit.
Katashiho nápad se mi líbil. Že mě to dřív nenapadlo. Na psi myslím vždycky když to není třeba a když jsou užiteční, tak na ně prostě zapomenu. "Dobrý nápad. Mám jednoho který umí dobře čmuchat. Jenom bacha...ten jeden je trochu zvrhlej." varoval jsem a kousl se do prstu. Soustředil jsem velké množství chakry, protože jenom tak můžu přivolat toho dva psi a dotkl jsem se země. Ve stejný okamžik jako Katashi přivolal havrany jsem já přivolal psi Kestaie (čmuchacího) a Pinchiho (mistra v špehování).


Kestai se na mě vražedně podíval. "Kde jsi krucinál byl, když jsme zápasili s tím klukem?! Ty ses tam někde lajdal a já musel bojovat!" zařval na mě Kestai a ufrkl si. Ty ses taky moc nevytáhl když si tam pak páníčka nechal samotného uprostřed boje!" zařval jsem na oplátku a začali jsme se hádat. Nakonec jsme toho museli nechat, protože čas letěl. Vytáhl pamlsek a dal mu jej na usmířenou. On ho očichal a pak smlsl jako malinu. Spokojeně se usmál.
Podíval jsem se na Picnhiho který pozoroval s úžasem Fuu. Rychle jsem ho vzal do náruče a odtáhl od ní trochu dál.
"Potřebuju aby jste nám pomohli najít koťata s růžovou mašlí. Mělo by jich být devět. Pokud tak uděláte, o Kestaie pořádně postarám a Pinchiho nechám ať si leze do dámské části v horkých pramenech. Domluveno?" nařídil jsem jim a oba přikývli. Kestai pořádně nasál vzduch do svých nozder. Chvíli jen tak čmuchal ve vzduchu a nakonec zaštěkal a rozeběhl se směrem na cvičiště č.2. "Cítim, že nějaké čtyři malé kočky jsou na cvičišti č.2. Pak se dvě pohybují v ulicích Konohy a víc jich zatím necítím." zavolal na nás Kestai při běhu. Já jsem kývl a  naznačil mu ať chvíli čeká. Kestai se zastavil. "Takže kdo půjde kam?" zeptal jsem se těch dvou.

To, že tvoje vrany dokážu cítiť chakru, je síce pekné, alebpovedz mi, odkedy majú chakru malé a obyčajné mačiatka? Nadvihla som jedno obočie, navyše v Konohe bolo tolko mačiek, že by asi ťažko rozoznávali jednu od druhej, pokial by teda nezbadali tú rúžovú mašličku. Toho psa, ktorý ma celý čas pozoroval, som prebodla vražedným pohladom. Nikto na mňa nebude kukať ako na barbínu vo vitríne! Ja idem po tie štyri, vy chlapi ste takí neschopní a najmä niee dostatočne jemní k tak roztomilím bytostiam. Zabrblala som namosúrene a už aj mierila k cvičisku 2, kde by tie štyri prcky údajne mali byť. (presun)

Mnooo...čakru mají všechny živé bytosti, pokud se nemýlím. Usmál jsem se. V tom se vrátilo hejno a vlastně mi vrány řekly to, co už nám řekl Raikiho pes. Kývl jsem na ně a poslal je hledat dál. Já jdu s Fuu na cvičiště. Kdo ví, jestli by je v hněvu nezabila. Zasmál jsem se a vydal se za ní.
//Přesun

Podíval jsem se na ně naštvaně. "No jo no, tak já jdu na tu ulici." řekl jsem uraženě a podíval se na Pinchiho. Vypadal jako by chtěl něco říct, ale já mu skočil do řeči. "A ty půjdeš hezky se mnou." nařídil jsem mu. Pinchi zklamaně sklopil hlavu. Nejspíš chtěl jít s Fuu. Pak jsme se oba rozeběhli směrem k ulicím a Kestai se rozeběhl za Katashim a Fuu. No jo, asi ti dva chtějí být sami.
/Přesun

Přišel jsem konečně na mé oblíbené cvičiště. Takže.. opřel jsem se o kmen a čekal se založenýma rukama. Od klona jsem dostal všechny zprávy, tak jsem se zařídil podle nich.

Nakonec jsem došla na cvičiště, ale kupodivu jsem zahlédla osobu, kterou jsem zrovna tady už nečekala. Běžela jsem proto k té osobě a zavolala na ní už z dálky. " Hokage-sama " Byl to skutečně Hokage a možná, že to není klon. Když jsem k němu doběhla musela jsem mu položit zásadní otázku. " Zdravím Hokage-sama. Prosím řekněte mi, že nejste opět klon. " Udělala jsem psí oči a doufala, že je to opravdu originál.

Tak konečně.
"Jsem to já, čekám na tebe," pousmál jsem se a postavil rovně. Nebylo to slušné.
"Tak co mi ukážeš?" podíval jsem se na ni zvědavě. Pokud to zvládla..tak musím dostát svých slov...jenže, nerad bych, kdyby o tom zatím někdo věděl.

" To jsem ráda. Ihned s tím začnu. " Řízla jsem se proto do prstu a při pár kapkách krve jsem začala skládat pečetě po niž jsem položila ruku na zem. Vytvořily se vzory pečetě a objevil se oblak kouře z něhož se objevila Neru. Modrý dlouhý, středně velký had, který byl jednoukrát delší než moje paže. Dokonce se uklonila na znak úcty a aktu přátelství. Prozatím ale nic neříkala.