Cvičiště 3

Poškrábala jsem se na hlavě. Bude to boj. Také jsem se cítila poněkud nesvá, když mě nazval úžasnou. Jsem cokoliv, jen to ne.
"Uhm... na začátek to není zlé. Jen ty balony neusmaž. Není jich bezedná zásoba." neodpustila jsem si rýpnout.

Docela za tím míčem naběháš. Až to budeš opakovat po sto padesáté pochopíš, jak úžasně si zlepšíš fyzickou kondici.

"Hodně štěstí, zase se přijdu podívat na tvůj pokrok. A vymyslíme i něco s tím raitonem." mávla jsem a opět se vzdálila. Přeci jen mě čekala nějaká práce.

Vypadalo to na poklidný den. Stála jsem opodál a sledovala Katashiho pohyby. Zlepšoval se. Chudák se za těma míčema docela naběhal, ale aspoň si zlepšil fyzičku. Vytáhla jsem sešit a začala si něco poznamenávat. Byla to jakási osnova pro to, jak budeme s tréninkem pokračovat. Díky tomu jsem si ani nevšimla příchodu malého pidižvíka.

Do reality mě vrátilo až jakési hulákání. Dopsala jsem poznámku o znalostích anatomie a zvedla oči k onomu záškodníkovi. Zíral na Katashiho a nazval ho svou láskou. Sklapla jsem sešit a nasadila výraz, který říkal snad vše.



"Uhm. Nenechte se rušit." pravila jsem a odešla pryč z jejich dohledu i doslechu.

" Hai rozumím, nezničit všechny balony v okolí! " řekl jsem a došel si pro svůj balón. Poté jsem ho vyhodil, udeřil do něj a tento postup opakoval několik desítek krát. Při jednom z mých hodů mně vyrušil něčí hlas. Neznal jsem ho a podle toho co říkal jsem ho znát ani nechtěl. Míč byl stále ve vzduchu a já poslouchal co ta určitá osoba říká a při tom jsem na něj hleděl jako na debila. Řekl jsem si že ho budu ignorovat, ale pak mně nazval svou láskou. Nechápal jsem co to všechno má znamenat, chtěl jsem to ignorovat, ale místo toho jsem udělal něco jiného. Do ruky jsem vložil část své chakry, udeřil jsem do něj jak nejsilněji jsem mohl a balón trefil Mara do hlavy a při tom praskl takže to udělalo i celkem nepříjemný zvuk. Stále jsem na něj pouze čuměl pohledem "Jakože fakt?".

Nastal velice trapný okamžik. Maro zdá se nebyl gay. Tím pádem se situace nevyvíjela podle mých představ. Tedy ne že by situace, kde se dva genini pod mým dozorem umlátí balóny k smrti bylo něco extra, ale toto je přece jenom moc i na mě.



Okamžik jsem jen zírala na to škvrně se sebevědomím v oblacích a drzostí v žilách. Dokonce jsem očima těkala ze strany na stranu, zda vážně mluví se mnou.
"Hezké. Ale najdi si děvče nebo chlapce ve svém věku."

Myslel jsem že ten úder do hlavy ho probudí, ale bohužel se tak nestalo. Vypadalo to jako by mu hrabalo ještě víc než před tím, protože nejdřív se chtěl asi omluvit Mikomi, ale furt byl otočený na mně a došlo mu to až po vážně dlouhé době. Původně jsem nechtěl zbytečně vyvolávat nějaký konflikt, protože Mikomi stála hned vedle a já nechtěl aby si o mně myslela že jsem nějak agresivní nebo tak nějak. Bohužel jeho úžasný proslov ve mně vyvolal velice nepříjemný pocit a hned jakmile domluvil, tak dostal pěknou kopačku jako z filmu 300. Jen škoda že za ním nebyla ta nekonečná díra, bylo by celkem příjemné se dívat na něj jak letí dolů.

Vrásky? Pupínky? Stará? Podobné urážky bych ještě přehlédla. Náš nejúžasnější pan informátor Tetsuya si kolikrát něco podobného neodpustil. Problém je v tom, že mi podobná slova říkala otravná hnida. Někdo, kdo si o sobě opravdu hodně myslí. Dotěrná štěnice, která se chová povýšeně i když na to minimálně vůči mně nemá absolutně žádný nárok!

Udělala jsem k Marovi několik rychlých kroků. Dokonce jsem měla na tváři lehký úsměv. Nebyl to výsměch, ani takový ten křečovitý pokus o úsměv. Byl od srdce. Bylo to způsobeno tím, že mě na hřála představa toho, co bude následovat.
"Hokage-sama snad nebude protestovat..." pravila jsem. Maro si to ve své zaslepenosti jistě přebral tak, že mluvím o našem soužití.

Ve skutečnosti to však bylo jinak. Doufala jsem, že mi Assasin odpustí tuto cennou lekci, kterou Marovi udělím. Z bezprostřední blízkosti obdržel ránu do brady. Ta jak známo způsobí slabý otřes mozku a následné omráčení. Protože jsem však byla skutečně v ráži, uvolnila jsem ve stejném okamžiku i chakru. Jelikož byla rána na bradu mířená zespoda, byl důsledkem tohoto bohulibého počínání Marův nečekaný let Konohou.



Založila jsem si ruce na prsou a se zájmem sledovala vzdalující se siluetu. Sice jsem nebyla Marův sensei, ale i tak jsem zkrátka cítila potřebu ho trochu vychovávat. Jako u všech mladších shinobi, kteří mi kdy zkřížili cestu. Inu, zároveň to může Katashi brát jako názornou ukázku toho, jak je správný švih důležitý.



"Padá hvězdička, něco si přej." zamumlala jsem. Vypadala jsem v tu chvíli opět mírumilovně, nu doslova jako beránek. Velké, bílé oči bez zornice tento dojem jen umocňovaly.

Netrvalo mi to moc dlouho a ten kluk mě začal unavovat, takže jsem si sedl na zem a už jen pozoroval tu jeho drzost. Věděl jsem že to s ním nedopadne dobře. Poslouchal jsem ho celou dobu co s ní mluvil, nebo mluvil se mnou, já ani sám nevím, ale po chvíli jsem se začal strašně smát. Pak jsem se uklidnil protože už bylo zbytečně se smát, jelikož mně nemohl slyšel, protože byl někde vysoko daleko ve vzduchu. Čekal jsem až dopadne a co přijde potom. Tehdy začal vyčítat Mikomi její úder a já už čekal jen na to až dostane další. To se však nestalo, protože za Marou se objevil medik z Konohy, hodil si ho přes rameno a prostě ho začal odnášet. V té chvíli na nás zařval že jsme od teď rivalové a že se máme těšit. Podíval jsem se na Mikomi s vcelku udiveným výrazem. " Senpai on to s tím rivalstvím myslel vážně? " optal jsem se jí a doufal že odpověď bude ano, protože být jeho rival by mohla být i celkem sranda.

"Smrtelně vážně." povzdechla jsem si. Podobně horlivé charaktery jsem totiž neměla příliš v lásce. Naštěstí tyto typy umírají jako první. Obzvláště ti nepoučitelní.
"Nenechávej se rozptýlit někým, kdo si ve své pýše nedohlédne na špičku nosu. Předveď mi svůj nejlepší úder. Jeden bez použití chakry, jeden s chakrou." dodala jsem, zatímco jsem mu podávala míč. Dnes snad už naposledy.

Její reakce mně mírně překvapila. Sice říkala že ano, budeme rivalové ale při tom si povzdechla, jako by jí to snad trápilo nebo něco podobného. Poté mi taky vysvětlila více méně proč si povzdechla.
" Tak mu ukážeme že se takoví lidé jen mýlí... " řekl jsem jí s úsměvem aby neměla jen kvůli jednoho takového člověka zbytečně zkaženou náladu. Poté jsem byl vyzván k předvedení mých nejlepších dvou úderů.
Vyhodil jsem míč do vzduchu a nejdříve jsem do něj udeřil s pomocí chakry. Nedoletěl nějak extrémně daleko, ale bylo poznat rozdíl oproti začátku tohoto tréninku. Poté jsem pro míč zaběhl, vyhodil ho do vzduchu v místě kde jsem ho našel a tentokrát jsem do něj udeřil bez chakry a rozdíl mezi údery byl vážně minimální, protože se míč vrátil skoro až k Mikomi.

"Dobré, lepšíš se. Ten raiton ale potřebuje být více stabilní. Ale nevadí, jsme na začátku, takže to zvládneme." pousmála jsem se. Na okamžik jsem se ztratila ve skladišti s tréninkovými pomůckami a přinesla sebou něco, co Katashi asi čekal ze všeho nejméně. Papírky. Byly ze stejného materiálu jako ten, který jsem mu dala, abychom zjistili jeho dominantní živelnou podstatu. Tyto však byly silnější a arch byl mnohem větší. Jeden z nich jsem uchopila a začala do něj soustředit chakru. V místě kde jsem jej držela se objevila prasklina.
"To, co jsi zatím s raitonem dokázal, je přibližně toto." poukázala jsem na papírek a pokračovala ve výkladu.
"Je to však pouze lehké seknutí. Pokud chceš s chakrou působit na dotyčného delší dobu, nebo dát do úderu větší sílu, musíš zvládnout i tohle." dodala jsem, zatímco trhlina se začala zvětšovat. Napřed pomalu, potom rychleji, až nakonec velká část papíru byla roztržena téměř ihned. Doslova jsem si mohla pohrávat s regulací fuutonové chakry jak se mi zlíbilo. Štos papírů jsem Katashimu přenechala. Bylo jich tolik, abych si byla jistá, že s trochou šikovnosti mu vystačí na plné ovládnutí regulace chakry. Avšak jeden nikdy neví.
"Mimochodem, myslím, že bys měl doplnit vzdělání ohledně anatomie lidského těla. Já ti v tomto bohužel příliš nepomohu. Útočím na chakrový systém nepřítele, tobě by snad mohl pomoci někdo z mediků."

" Jasně, takže se mám soustředit více na stabilitu mé chakry, chápu! " řekl jsem s úsměvem a sledoval jí jak zmizela ve skladu s tréninkovými potřebami. Když se po chvíli vrátila, přinesla něco co jsem opravdu nečekal. Byl to obrovský štos těch papírků co mi dala minule. No jediný rozdíl byl ten že byly větší a hrubší. * Tak pokud mám tohle pomocí chakry zmuchlat, tak jsem asi s tréninkem skončil.... * pomyslel jsem si trochu nejistě a poslouchal její výklad.
Dle toho co mi ukázala a co u toho říkala, tak jsem zatím svůj raiton ovládal skoro na nulové úrovni. To mě sice trochu štvalo, ale když jsem viděl co se dá s elementem udělat, když ho člověk plně ovládá, tak jsem se uklidnil a řekl si že jednou to budu umět taky. Po výkladu mi už ty papírky předala a já už začal zkoušet to co dělala ona. Ze začátku mi to nešlo vůbec, papír vypadal jako by nereagoval na mou chakru vůbec, ale po chvíli se začaly objevovat menší známky reakce. Při tom mi ještě říkala že bych se měl naučit anatomii lidského těla a to jsem trochu nepochopil.
" A uhm, proč myslíte že bych se měl naučit tu anatomii lidského těla? Vždyť už taijutsu není potřeba vědět až tolik informací o nepřítelově anatomii, nebo ano? " optal jsem se a přičemž jsem stále měl v ruce ten první papírek a snažil se s ním něco udělat. Původně jsem myslel že budu trénovat do doby, kdy si ovládáním chakry už budu jistý, ale pak jsem se rozhodl, že budu trénovat do doby, dokud Mikomi neřekne že stačí. Přeci jen je lepší aby na můj trénink dohlédl profesionál a ne já sám.

Zatřásla jsem hlavou a zamrkala, jako kdybych měla dojem, že se mi to zdá.
"Prosím? Co vás na té akademii učí? Kdy jindy je víc důležité znát anatomii lidského těla, než když se chystáš specializovat na taijutsu?" v mém hlase bylo znát překvapení.
"Snadno by se ti mohlo stát, že do nepřítele bušíš hlava nehlava a bez výsledku. V horším případě si dokonce můžeš ublížit. A naopak, jediný dobře mířený úder může protivníka vyřadit okamžitě. Jiný úder použiješ za účelem zabití, jiný pokud chceš dotyčného omráčit. Můžeš mu poranit životně důležité orgány, nebo odstavit končetiny. V taijutsu je velký kus strategie a znalostí." trpělivě jsem pokračovala ve svém výkladu. Věřte nebo ne, byla to všechno naprostá pravda, která se mi už nesčetněkrát potvrdila.
"Neznalost anatomie lze prominout snad u uživatelů genjutsu a ninjutsu. Pokud sesíláš živelné katastrofy o velikosti slona, pak spoléháš na to, že se trefíš. Kamkoliv. Takoví lidé jsou většinou chakrová monstra. Taijutsu je oproti tomu co se spotřeby chakry týče většinou velice úsporné. Časem se naučíš i nedělat zbytečné pohyby a zbytečně se neunavit. Lidské tělo je opravdu neuvěřitelné."

Její reakce mně trochu překvapila. No spíše jsem ze začátku měl trochu strach, protože vypadala jako by mně za to chtěla zabít nebo něco. No nakonec to tak nebylo, a díky bohu mi to vysvětlila slušně.
" No víte... já na té akademii moc nebyl... nebo spíš tím že to byly různé akademie, tak se tam učilo trochu jinak a nějak jsem se k tomu nikdy nedostal... Omlouvám se! " řekl jsem a uklonil jsem se na omluvu. Pak jsem přemýšlel nad tím co řekla, a měla pravdu. Když jsem si vzpomínal na různé souboje o kterých mi otec povídal, tak to vážně byly souboje na 2 nebo 3 rány a jeden odpadl. Což znamenalo že ty 2 rány musely být dobře mířené. " Hai rozumím, zajdu si do nemocnice pro nějaké knihy o anatomii! " řekl jsem a tentokrát už s nadšením.
Bohužel teď jsem do té nemocnice jít nemohl, protože jsem zde na cvičišti měl ještě štos několika desítek papírků, které jsem pomocí své chakry měl zničit. A bohužel můj pokrok zatím nebyl nijak extrémně dobrý. Sice jsem se trochu zlepšil, ale vůbec to nešlo podle mých představ.

Katashi mě neustále překvapoval, to se mu muselo nechat.
"No, však to doženeš. Těmi papírky se nenech omezovat, než si s nimi budeš dělat co se ti zlíbí, zabere to možná i pár dní tréninku. Srozumitelnou knížku o anatomii ti půjčí i v knihovně, lékař ti může pomoci a vysvětlit pojmy, které ti nebudou jasné, ale dej si pozor. Někteří velmi neradi podávají informace těm, kteří je chtějí využít pro zraňování druhých."

Tohle všechno byla však jenom slova. Uvést je do praxe bude práce klidně i na měsíce. Může toho hodně natrénovat na figurínách. Může se naučit jaký úder použít a kam, ovšem přímo během souboje to bude o něčem jiném. Člověk musí brát to, co mu situace přinese. Největší mistři taijutsu dokáží najít v každé situaci skulinku pro opravdu nepříjemný, ne-li fatální úder.
"Teď mě ale omluv, pokud bys něco potřeboval, najdeš mě v sídle. Zatím si užívej samostudium." mávla jsem a během vteřinky se doslova vypařila.

Uvidíme jak si poradíš bez dozoru. Trocha volnosti nikoho nezabila. Nebyla jsem ten typ co své studenty nutí přesně dodržovat stanovenou osnovu. Každý je jiný. Někdo hned z rána začne bušit do panáků a skákat po stromech, aby pak odpoledne a večer strávil četbou, někdo to má přesně naopak. Inu každý je originál a není nad to si vyhovět.

Přesun

" Hai rozumím sensei, a slibuju že příště až se potkáme tak už toho budu umět víc! " řekl jsem jí s úsměvem a pak mi oznámila že budu mít v současné době samostudium. Celkem mě to lákalo, protože jsem měl tím pádem více volnosti na zkoušení vlastích kombinací taijutsu a raitonu. No a nebo můžu celý čas studovat tu anatomii, ale to se mi zdálo zbytečné, protože jen teorií se nic nenaučím. S Mikomi jsem se rozloučil, ale já ještě zůstával zde. Rozhodl jsem se že zde ještě v noci budu trénovat ovládání své chakry pomocí těch papírků, pak si půjdu na chvíli odpočinout a další den si zajdu do knihovny nebo do nemocnice po nějaké knihy o anatomii. Ačkoliv mě ta četba moc nelákala, mohlo mi to při taijutsu vážně pomoci. Plus v kombinaci s mým raitonem, mohl bych svému soupeři vyřadit jeho svalový systém! Jen se do té doby musím naučit ovládat svou chakru a bude to tak jak jsem si představoval!

Své samostudium jsem začal ještě dalším tréninkem zde na cvičišti. Postavil jsem se k jednomu z panáků a začal jsem si procvičovat první věc, kterou mě Mikomi učila. Švih. Ten trénink jsem si vybavoval moc dobře, a kdybych na něj nějakou náhodou zapomněl, mohl mi ho připomenout panák ležící několik desítek metrů od mé současné pozice. * Ten její úder byl vážně úžasný.... Kéž bych někdy v budoucnu měl taky takové údery... * pomyslel jsem si a díky této myšlence jsem celý den dokázal trénovat svůj švih v úderu. Rozdíl mezi ranním úderem, a večerním byl opravdu poznat. Mělo to je jednu nevýhodu a to byla bolest mých rukou. Rozhodl jsem se proto pro další část mého tréninku.

Jako další část jsem si vybral studium lidské anatomie. Tady mohl nastat problém v tom, sehnat nějakou knihu nebo svitky, které by mi mohly pomoci. Nejdříve jsem se stavil v knihovně, kde mi byly půjčeny pouze nějaké základní knihy o anatomii. Více méně v nich zřejmě nebylo nic moc co bych nevěděl, ale stejně jsem si je nechal. Další zastávkou byla nemocnice. Zde už byl menší problém něco sehnat, protože to bylo přesně jako mi Mikomi řekla. Medici mi nechtěli půjčit knihy o anatomii, když jsme jim vysvětlil že bych je potřeboval k rozvíjení svých bojových schopností. Nakonec tuto situaci však vyřešilo pár hodin v nemocnici kde jsem pomáhal, něco málo se naučil v praxi, ale hlavně mi byly půjčeny knihy o anatomii. To mně velice potěšilo a tak jsem se vrátil zpět na cvičiště. Poté jsem si jen vyskočil na strom, a do doby než jsem usnul, tak jsem si četl.

Celé další dopoledne jsem věnoval tréninku na využívání mé chakry při úderech. No nejdříve jsem začal tréninkem s těmi papírky co mi Mikomi dala a až pak jsem se snažil přidat chakru do mých úderů. Na panákovi to začínalo pomalu vypadat vážně dobře. Každou hodinou jsem se vážně zlepšoval, ale taky jsem byl čím dál tím víc unavený. Tehdy jsem se rozhodl že odpolední část tréninku bude méně náročná na mé ruce a tak jsem běhal po cvičišti, abych si zlepšil kondici. Než jsem šel spát tak jsem si zase pár věcí v knihách přečetl. Takto jsem pokračoval každý den, až do pátku. V pátek jsem se připravil na vážně náročný víkend.

Celou sobotu jsem se rozhodl že budu trénovat fyzicky. Ráno jsem si dal pár koleček kolem cvičiště, dopoledne jsem zasvětil tréninku mého švihu. Oproti začátkům tohoto tréninku tak si myslím že jsem se vážně hodně zlepšil. Údery byly svižnější a vypadaly tak i silnější. Jednou se mi dokonce povedlo toho panáka shodit z jeho stojanu! To se mi před tím, jednoduchým švihem ještě nikdy nepovedlo! S tímto výsledkem jsem byl spokojen a tak jsem se přesunul na další. Postavil jsem se k vedlejší figuríně a začal jsem do ní mlátit pěstmi, ale do každého úderu jsem přidával svou raitonovou chakru. Oproti vedlejší figuríně, rány vypadaly jinak. Byly takové černější, jako by to byly popáleniny. Šlo vidět že můj skoro týdenní tréninkový "mód" se mi vážně vyplatil. Sice jsem byl velice unavený, ale pokrok ve všem šel vážně vidět. Večer jsem si ještě pár krát oběhl cvičiště a rozhodl jsem se si jeden den odpočinout. Šel jsem tedy domů a celé pondělí jsem proležel v posteli. Po tomhle týdnu jsem to vážně potřeboval.

Poslední věc, která mi už teď zbývala, byla ukázat Mikomi potupy, které jsem od našeho minulého setkání udělal. V té chvíli jsem se trochu zamyslel. * Hmm... kde že říkala že bych jí mohl najít? Hmmm... V budově Hokageho? Ne, ne tam to nebylo... hmmm... no jasně! Přeci v jejich sídle! * pomyslel jsem si a vydal jsem se přesně tamtím směrem.

-Přesun-

Přišel jsem na cvičiště a rozhlédl se kolem. Než jsem však došel zde, musel jsem se zastavit v archivu, kde byly k dostání tyto dvě techniky. Zrovna jsem trefil na službě členy ze Sabisu, takže mě pořádně hlídali, abych si půjčil jen a pouze určené techniky.
Každopádně na cvičišti nikdo jiný nebyl. Byl jsem za to rád, protože se raději učím o samotě a v klidu. Vytáhl jsem tedy obě techniky, usadil se do stínu pod strom a jako první se dal do čtení. Nebylo to nijak moc těžké.
Teorii jsem si zapamatoval docela dobře a pečetě taky nebyly zrovna těžké na zapamatování. Měl jsem však strach z toho, jak mi to půjde v praxi. Přeci jen jsem se celý život učil hlavně Suitonové techniky, takže tohle bylo pro mě něco nového. Když už jsem ze svitků nic zajímavého nemohl dozvědět, tak jsem se rozhodl pro zkoušku v praxi.
Chtěl jsem začít s Fūton: Shinkūjin, protože se mi zdála lehčí na provedení. Po ruce jsem měl zrovna jeden z Hiraishin kunaiů, tak jsem se ho rozhodl použít. Složil jsem potřebné pečetě a kunai zvedl před sebe. Pokoušel jsem se kolem něho udělat jakousi Futonovou clonu. Důležité bylo hlavně pracovat s chakrou při tvorbě "ostří". Nebylo to zrovna jednoduché, protože první pokusy končily jen tak, že jsem vydechoval vzduch a nic se nedělo. Když jsem se však více zaměřil na práci s chakrou, tak se kolem kunaie začalo sem tam něco tvořit. Většinou technika vydržela jen pár sekund a ostří nebylo ani moc dlouhé, ale pro mě to byl do začátku dobrý úspěch. Postup jsem opakoval stále dokola, dokud výsledek nebyl lepší než ten předchozí. Když člověk přišel na hlavní princip, tak pak už stačilo dolaďovat jen detaily a v této fázi jsem se nacházel i já. Nebude to sice hned, ale za pár dní by mohla vypadat technika tak, jak by měla.
Když už jsem byl s výsledkem první techniky docela spokojený, vrhl jsem se na druhou. Konkretně na Futon: Shinkūgyoku. Svitek už jsem měl nastudovaný a tak nic nebránilo tomu, abych začal se cvičením. Poskládal jsem potřebné pečetě a hodně se nadechl. Věděl jsem, že budu muset zase dobře pracovat s chakrou, jak u předchozí techniky. Když jsem však vydechl, tak se nestalo nic. Bylo mi hned jasné, že tohle bude trochu jiný oříšek. Nenechal jsem se však odradit prvním nezdarem a začal to zkoušet znovu a znovu... Výsledek byl zatím pořád stejný a tak jsem se rozhodl ještě jednou přečíst svitek, protože mi možná něco uniklo. Při čtení jsem se alespoň trochu odpočinul a načerpal zase sílu na další zkoušení. Když jsem svitek dočetl, pustil jsem se zase do toho. Poskládal jsem pečetě a po několikáté vyfoukl. Nic jsem neviděl, ale na stromě, který stál přímo naproti mě, se objevila malá rýha. Šel jsem se na to podívat a opravdu tam byla. Teď už jsem věděl, jak na to. Začal jsem tedy postup opakovat a mé rány mířily na zmíněný strom. Každým dalším pokusem se na stromu objevovaly další a další rýhy a pukliny. Nakonec to skončilo tak, že strom spadl a já si mohl spokojeně opět sednout na zem s vítězným pocitem. Nebylo to sice ještě ono, ale postupným tréninkem to bude lepší.
Zatím jsem se rozhodl, že zde ještě chvíli setrvám a trochu si odpočinu, než začnu techniky zkoušet znovu.

Přiřítil jsem se ke cvičišti jako divoká zvěř utíkající před lovcem. Po celé Konoze jsem nemohl nalézt jediného živáčka. Zrovna v téhle akutní situaci. Nejhorší na tom bylo, že jsem se cestou do Konohy ještě ztratil a tím jsem promrhal ještě více času.
Konečně jsem našel někoho, kdo by mohl pomoct. Na cvičišti byl Streito a ještě nějaký jiný dospělý chlápek.
Vypadal jsem celkem zdrceně. Moje ochranná čelenka byla uvázána místo na čele kolem kotníku, byl jsem celý zpocený a poškrábaný a moje oblečení bylo celé potrhané.
"Potřebuji rychle pomoc!!!" vydechl jsem a pak jsem nemohl popadnout dech. Opřel jsem se o kolena a zavolal na oba shinobi.
"Rychle...nějaký dva chlápci...jeden v plynové masce a druhý, který vypadá jako květináč a ovládá mokuton...útočí na naše shinobi vzadu za vesnicí. Zničili budovu zasedací místnosti a jestli si nepospíšíme, přijde spousty lidí o život!" Doufal jsem, že ještě není moc pozdě.