Cvičiště 3

Dostala jsem druhý zásah tou techikou zrovna když jsem se soustředila. Bylo to jako bych dostala podpásovku, ale poměrně jsem čekala že to udělá znova. Soustředila jsem se tedy znovu a pomala přeměňovala chakrou své tělo na hydru, avšak bylo to velmi složité a nesměla jsem to podělat znovu. To co se mi však podařilo bylo tak neskutečně vtipné že mě to zarazilo. Proměnila jsem se v hydru to ano, ale v úplně miniaturní velikost, asi jako moje lidská. Kulila jsem očiska ve formě hydry a dívala se na kageho. Nemohla jsem však v této formě ještě mluvit a tak jsem trochu začala panikařil a šoupala se z místa na místo nevědíc jak tu techniku zrušit.

Shiranui na tom nebyla lépe než já. Poodešel jsem k ní a zrušil techniku přiložením ruky na její hlavu. Byl jsem pán hadů a tato technika ještě nebyla vymakaná, takže to šlo. Kdyby to bylo kompletní, tak bych se musel pokusit to zrušit naprosto jiným způsobem, který mě zatím nenapadal. "Zkoušej to dál," povzbudil jsem ji a opět poodstoupil. Dal jsem se do tureckého sedu a začal čerpat přírodní čakru. Musel jsem se pokusit o další tahy, tentokrát se sennin módem.

" Děkuji, budu "  Ujistila jsem ho, že se budu snažit a pokračovala dále v tréninku.  Snažila jsem se seč jsem mohla, ale moc jsem se nezlepšovala. Pokaždé jsem se zvětšila jen o trošku, ale to nic neměnilo na tom, že mám ještě před sebou dlouhou cestu. Avšak já se nevzdávala a pokračovala ve svém sažení. Nechtěla jsem znovu zklamat jak jsem si já myslela.  Po nějaké době jsem však začala zkoušet tu odpornou techiku kdy mi lezou hadi z úst. Šlo mi to už celkem lépe, ale pořád bylo co vylepšovat, takže jsem pokračovala v činnosti.

Chvíli jsem seděl s aktivovaným sennin módem a pozoroval Shiranui. Byla skvělá, šlo jí to víc než mě. Přemýšlel jsem při pozorování, co dělám špatně a pak jsem si to uvědomil. Já jsem idiot! Na něco jsem zapomněl, já debil!
"Shiranui, promiň, že tě ruším, ale mohla bys mě prosím probodnout?" velmi neobvyklá žádost, ale doufám, že to vyjde. Když budu takhle riskovat. Zkusím to, když mi půjde o život, kdybych to udělal sám, záměrně bych vynechal důležitá místa.

Na chvíli jsem se odpoutala od tréninku a zadívala jsem se s údivem na Assassina. " Já vás mám probodnout? Co když se špatně trefím a místo toho vás vykuchám? " řekla jsem s údivem, ale pak jsem se rozesmála. " Ne, to by se nestalo. Takový pako zas nejsem " Dělala jsem si z hokageho srandu a pak jsem přišla blíž a vytáhla kunai. " Věřím že víte co děláte, ale jestli je to jen léčka jak mě dostat na oprátku tak vás budu proklínat. Ano? " Říkala jsem s falešným úsměvem, který však vypadal dost strašidelně. Vzala jsem tedy te kunai a bodla assassina do břicha a poodstoupila.

Vzala to nějak rychle. pomyslel jsem si. Ukázal jsem na místo, kam to chci a zavřel oči. Očekával jsem bolest a ta se hned dostavila. Vstal jsem a měl pořád zavřené oči. Začal jsem.
Hromadil jsem spoustu čakry a snažil se o postup, který jsem vyčetl ze svitku. Za prvé..čakru nasměřovat na místo, které je potřeba vyléčit. Ohromné množství vydávané čakry se přesunulo na řeznou ránu. Nedařilo se mi shromáždit čakru do buněk na přesné místo. Jako kdybych narážel na neviditelnou bariéru. Tohle si vyžadovalo mnohem pokročilejší kontrolu a ovládání čakry než při normálních technikách a léčení. Shromáždil jsem tedy čakru na místo vzdáleno několik milimetrů od rány. Krok dva, udržení čakry a přinucení buněk se dále dělit a zacelovat řeznou ranku. Tohle nebylo obyčejné hojení Shosen jutsu, tohle bylo léčení na buněčné úrovni. Přinutit tělo, aby vytvářelo nové buňky a dokázalo podpořit staré, aby se dál dělily a množily. To byla ta pravá schopnost, kterou jsem si musel vybudovat. Zopakoval jsem stejný postup, avšak jsem navíc něco přidal. Zapomněl jsem na jednu důležitou věc, proteiny..Množstvím čakry musím stimulovat různé proteiny a mnohokrát zvýšit dělení buněk a použít to na obnovení tkání a orgánů. To je základní metoda při používání takových technik. Spojil jsem všechny kroky dohromady, čakrou jsem stimuloval různé proteiny, kolagen, zvýšil dělení buněk a vytvářel nové a použil to na obnovení tkání a orgánů. Rána se zacelovala, cévky se zatáhly a přestala krvácet. Díky zrychlenému procesu regenerace se objevil slabý kouř plynoucí z mé ranky. "Chiyu no Chikara." zašeptal jsem.

Rána zmizela a vypadala lépe než můj předchozí pokus. Můj Sennin mód zmizel. Vypadalo to, že jsem použil veškerou sennin čakru na tuto techniku. Poklekl jsem a oddechoval.
"Mám to!"

Sledovala jsem dění před očima a divala se. Ta rána se mu celá zahojila a to vypadalo celkem vážně. " Zvládl jste to. Musí to být hodně těžké když to dokáže tohleto. " Pochvalovala jsem ho zatímco on oddychoval. Já jsem ty svoje techniky však ještě nezvládla a nějakej čas mi to ještě potrvá, ale trénink mě docela přestává už bavit.

Ušklíbl jsem se a odhrnul si zpocené vlasy z čela.
"Uff..Zvládl, neboj Shiranui, jednou tě naučím i podobnou techniku, která se ti jistě bude hodit." mrkl jsem na Shiranui.
"Zdá se, že toto léčení nedokážou použít bez Sennin módu. První Hokage-sama toto dokázal použít bez pečetí, bez sennin módu a kdykoliv se mu zachtělo. V jeho porovnání provádím žalostné výkony. Kdyby mě viděl, tak bych se styděl to i používat."

" Nebuďte smutný, i Tsunade-sama to nedokázala stejně jako Shodaime Hokage-sama. Každý je jiný a napříč generacemi se praktikují jiné metody. Určitě jednou vymyslíte techniku, která prvního hokage předčí v mnoha ohledech. Jde o to nevzdávat se " Usmála jsem se na něj a pak musela reagovat na to co mi řekl. " Podobná technika? Tak to při tréninku nejspíš zahynu když se budu muset bodat "

Usmál jsem se. Shiranui ve mě vzbudila novou naději a víru, kterou jsem už dříve ztratil. "Děkuji Shiranui," pořád jsem se usmíval a dokonce se jí i uklonil.
"Neboj se, to nebudeš muset." tentokrát jsem se i zasmál. Obdržel jsem poslední myšlenky mého dřevěného klona.
"Shiranui, vypadá to, že za chvíli budeš muset na misi." úsměv zmizel.

Vyskočila jsem do vzducu pomocí chakry v nohou automaticky a ve vzduchu jsem zahulákala " Juchůůůůů " Byla jsem nadšená že jsem takovou zprávu slyšela. Čekala jsem na tu zprávu celou dobu a byla pod napětím. Pak jsem přistála vedle hokageho a podala mu ruku. " Tak to je báječné, nemohu se dočkat " usmála jsem se na něj a pomohla jsem mu vstát na jeho vlastní nohy.

Když jsem dorazil na cvičiště, zahlédl jsem nejdříve Fuu, která div nesoptila. Když jsem se rozhlédl, pochopil jsem proč. Povzdechl jsem si a došel jsem až k ní. "Víš... to že je Hokage neznamená jen, že to je asi nejsilnější osoba ve vesnici, ale taky to, že tu není JEN pro své studenty. A v poslední době Konoha potřebuje dost schopných shinobi." Položil jsem jí ruku kolem boku a pevně doufal, že mi ji nezlomí.

Nicméně i když můj život byl v přímém ohrožení, dovolil jsem si nostalgicky si zavzpomínat. 'Tady to tenkrát všechno začalo...' Pousmál jsem se a mávl rukou na senseie.

"Moc předčasně jásáš. Nebude to tak jednoduché, jak to vypadá." ušklíbl jsem se.
Opravdu nevím, ale pokud jsme na bojišti zvítězili, nebude to tak snadné příště.Vstal jsem a zahlédl dvě osůbky, které jsem už dlooouho neviděl.
Hehe..Fuu vypadala děsivě.

"Heh, Fuu, Katashi," nervózně jsem se zasmál a zamával jim.

" Ale určitě to zvládneme " usmála jsem se motivovaně a pak se podívala směrem na příchozí. Zdálo se, že se s nima sensei znal. Avšak doufala jsem, že nebude žádná hádka. Čekala jsem co se bude dít, avšak nějak jsem se nezačala cítit dobře. Buď to bylo předzvěstí něčeho nebo to bylo tou technikou.

K ničemu se neměli.
"Tak já půjdu do kanceláře, přijďte tam, něco Vám chci!" řekl jsem svým studentům, kteří stáli opodál.
"Shiranui, pojď se mnou prosím.." otočil jsem se k cestě a vydal se po ní. Přesun kancelář.

Kývla jsem na assassina. " Hned jdu, jsem vám v patách " řekla jsem a hned jsem za ním vystartovala abych mu stačila. Mířili jsme do jeho kanceláře, zřejmě kvůli té misi, o které se zmiňoval předtím. (přesun)

Máš pravdu, ale nič nám nepovedal. Ako jeho žiaci by sme o tom mali vedieť. Myslím. Nebolo to od neho pekné. Trošku som sa upokojila, hold Katashiho prítomnosť mala na,mňa zázračné účinky. Máločo má tak dokazalo upokojiť. Sensei, vy nás podvádzate! Obvinila som ho. To vám len tak ľahko neodpustím. Založila som si ruky na hrudi, a s odfrknutím som sa vybrala do kanclu. (presun)

Konejsive jsem pohladil Fuu po boku. Nemohl jsem říct, že s ní nesouhlasím. Cítil jsem to podobně. Na senseie jsem kývl a také se vydal do kanclu.
//přesun

Neobjevil jsem se v kanceláři, ale na cvičišti. Musel jsem dokončit trénink dvou technik, které byly možná nad mé síly. Rozhodl jsem se s jednodušší technikou...
Poskládal jsem pečetě. "Mokuton: Mokuryuu no jutsu!" Prvním krokem bylo vytvořit dreveneho draka. Poté jsem poskládal další a dřevěný drak se měnil na Mokujina. Tuto techniku jsem miloval. Do tohohle kroku to bylo jednoduché a známé..chtěl jsem nejdříve zkusit tu jednodušší verzi..poskládal jsem pecete. "Mokuton: Shinsuu Senju!" Byl jsem natěšený když jsem viděl jak se postava mění a roste. Chvilka strpení...................aaaaa.......
Nic...místo toho, aby se stvořila socha se Mokujin přeměnil na malou veverku...
"Ááaa.." Zaječel jsem a zaťukal ji na hlavu. "Proč se to sakra nepovedlo? Proč veverka, sakraa.." Chytl jsem se zoufale za hlavu. "Jsem to ale idiot.." Plácl jsem se do čela. Vůbec to nejde...
Vyskočil jsem na tu malou veverku a poskládal pečeť na Mokujina. Veverka začala nabírat na síle a už se změnila do své původní velikosti.
"Tak znovu!" Jenže když jsem soustředil čakru tak se Mokujin tentokrát rozpadl. Spadl jsem do dřeva. Proc jsem se nemohl soustředit?!
Nemohl jsem se vzdát. Jsem hokage, musel jsem pokračovat. Vstal jsem na nohy a pokračoval jsem..bud se nic nestalo nebo socha vybouchla. Nevěděl jsem, co dělal spatne...byl jsem uz špinavý, upocený a poškrábaný..
Vyskočil jsem do vzduchu.
"Mokuton: Shinsuusenju!" Země se zatřásla. Vyrašily kořeny a postupně se vytvářel drak, poté mokujin
"Pojď! Uaaaaaa!" Zařval jsem a soustřeďoval cakru a porad víc a víc..najednou..jsem stal na nedokonale soše s několika tisíci rukama za zady. Byla to nedokonala a zdeformovana verze, nicméně to nevadilo, protoze mi nejlépe šlo dokončovat techniky při boji. Spokojeně jsem si na sochu lehl a sledoval nebe.
Idylka netrvala dlouho, vstal jsem a soustředil čakru.
"Uááá!" chtěl jsem dokončit techniku léčení Prvního Hokage. Tentokrát jsem se nechtěl řezat ani bodat, chtěl jsem cítit jaké to je, když jsem zahojen a snažím se o hojení. Netušil jsem, co se stane.
Pravda však byla taková, že když jsem se chtěl tuto techniku naučit na 100% musel jsem se pekelně snažit a udržovat čakru na místech, kde by mohlo dojít ke zranění. Technika byla složitá na ovládání čakry, jenže každý den jsem cítil zlepšení. Dokázal jsem divy s HIraishinem a nechci ani uvažovat o tom, jak bych dokázal bojovat s čakra skalpelem. Který jsem však nepoužil strašně dlouho...
Neskládal jsem pečetě, jen jsem měl zavřené oči a v mém těle proudila čakra. Nejdříve přímo tryskala ven jako vodopád, byla tak hustá, že byla pouhým okem viditelný. Poté jsem upokojil své myšlenky a čakra se také zklidnila. Pokojně vířila kolem mě a plnila každou buňku mého těla. Dostal jsem se na opravu velkou úroveň v kontrole čakry!
Čakra klidně vířila a proudila mým tělem jako krev, Bylo to tak přirozené a zároveň tak cizí. Těžko e to vysvětlovalo. Cítil jsem jak se pokožka zahřívá a začíná se ze mě kouřit. Sebemenší škrábance byly zahojeny a pokračovalo to dál. Byla zarudlá a já se cítil jako v sauně. Kapky potu dopadaly na zem, ba stékaly a já se rozhodl pomalu přestává. Bylo toho hodně, nic takové jsem dosud necítil. Vím, že jsem tohle cítil pokaždé, ale tyto techniky dalece přesahují rámec toho, co jsem se dosud učil. Prvního Hokage, Shodai-sama Hashirama Senju byl mocný Shinobi, uctívaný jako samotný Bůh shinobi nejenom lidmi z Konohy, ale i z celého světa. Jeho autorita daleko přesahovala tu moji.
Jenom jediný ninja se dokázal jen přiblížit slávě Prvního a to byl Naruto Uzumaki, spasitel.. Nicméně v historii Konohy se objevilo spousta talentovaných ninjů a ti nejlepší to dotáhli až na titul Hokageho. Ohnivý stín, který ozařuje vesnici a chrání její obyvatele a celou zemi ohně před smrtí a před neviditelným všude číhajícím nepřítelem. Já chtěl být Hokagem od chvíle, co jsem objevil Mokuton. Chtěl jsem se jen přiblížit k velikosti Prvního. Poté jsem se dostal na scestí, naučil se Orochimarovy techniky, které mě přivedly do potíží víc než cokoliv jiného.
Musel jsem se vypořádat se zradou mého nejlepšího přítele. Ze ztráty Senseie i kamarádky. Možná proto jsem už tak nevěřil Uchihům. Možná to byl také důvod mé posedlostí mocí. Než jsem však stihl cokoliv udělat, zemřel jsem. Osud tomu chtěl, abych dostal druhou šanci, nechápal jsem to. Nechtěl jsem to chápat. Byl jsem vyvržen zpět z ráje, do pekla. Skutečné peklo není to, čeho se všichni bojí, ale peklo na zemi. Myslím, že všichni edo tensei to pociťují také. Cítil jsem malinké píchnutí; vina..
Byl jsem opět živ, říká se, že se lidé po smrti změní, já jsem se však nezměnil. Ještě víc jsem toužil po moci. Toužil jsem i po nesmrtelnosti. Prováděl na sobě nebezpečné experimenty. Mám jen štěstí, že se mi nevymkly kontrole. Jak jsem jen mohl...Nesnášel jsem se za to, nejraději bych všechno sebral, spálil a žil život obyčejného člověka. Občas jsem si připadal jako stařec. Zrovna když na to myslím..
Promarnil jsem šanci být s někým, kdo možná mohl být ten pravý..Vesnice, to je nejdůležitější, vesnice je základ. Pravilo pravidlo...Tak HItomi skončila v náručí někoho, kdo si ji zasloužil. Nic netrvalo věčně a já jsem dostal od života pořádnou facku. Konoha byla zničená....Moji studenti mrtví. Nedokázal jsem ochránit nikoho, jako Hokage jsem zklamal. Navíc, Tsukiko byla živá a na špatné straně. Co jsem tedy mohl dělat?
Brzy poté začaly série mých zklamáních...Tsuyoshi Ren mocný Samurai byl tak mocný, že mě dokonale odrovnal. Hrozilo, že už nikdy nepoužiji čakru...
Jenže život, mi dal další šanci. Občas uvažuji nad tím, že si to ani nezasloužím. Jako Hokage jsem skončil, stal se jim někdo, kdo pro Konohu byl schopen udělat cokoliv. Propukla válka a já se setkal s Tsukiko. Poprvé od té doby, co jsem ji viděl naposledy. Nepoznával jsem ji, hadí síla ji naprosto pohltila. Nedalo se nic dělat, pro dobro Konohy a celého světa jsem ji musel zabít. Jenže, opět jsem málem zemřel.
Proč? Proč jsem byl tolikrát blízko smrti a doopravdy jsem nezemřel? Proč? Má se mnou ten nepředvídatelný osud nějaký plán?
Válka skončila. Nastalo období poválečné. Spousta shinobi zemřelo, já se vrátil do úřadu a myslel si, že vše dopadne dobře. Nedopadlo...
Spousta mých milovaných ve válce zemřelo. Měla zemřít i Mikomi. Usmyslel jsem si, že ji zachráním za každou cenu...Oživil jsem Reinu a vyměnil ji za Mikomi. Pořád si říkám, jestli jsem ji tam neměl raději nechat. Ušetřil bych tolik nevinných životů za jeden obětovaný. Konoha to udělala jednou a zadělala si na pořádný problém, viď Itachi? No a netrvalo to dlouho a začala opět válka. Na srazu Kage...Nelítostný souboj kde se ukázal Yoshiro jako Madara. Můj student! Ještě nikdy se mi tohle nestalo. Věděl jsem, jak se musel cítit Třetí. Nejlaskavější z Hokagů. Jeho laskavost neznala hranic...Poté zradil Itama. Můj bratranec je první Senju, který se vydal na špatnou cestu. Proč? Kde Konoha zklamala? Jak jen mohl zradit Ohnivou vůli, on Senju, jehož kořeny sahají do základů Konohy...Válka již byla dlouhá, já stále neměl dostatek sil na její ukončení. Suna..Tsuki..jsou pryč, zapomenuty v prachu, ale ne v našich srdcích. Jejich vůle bude pořád hořet ve srdcích potomků.

Přeci jsem se jen změnil. Uvědomil jsem si, když jsem si promítal svůj život. Přeci jenom, jsem se stal lepším člověkem? Kdo tohle může posoudit? Stal jsem se pravým Hokagem? Chtěl jsem udělat to nejlepší pro Konohu a její obyvatele, ale byl jsem připraven volit? Byl jsem skutečně tím, co Konoze prospívá nebo ten kdo jí škodí? Přestal jsem nad tím dumat a radši šel jednat. Myšlení bylo dost, nejlepší bude když se pustím do akce a budu se chovat..tak jako vždy...
Musel jsem vyřešit jednu krizi, tak jsem šel rovnou k bráně.

Pomalým krokem jsem došel na jedno z Konožských cvičišť. Už asi týden jsem se toulal po městě a více méně nic, krom spaní nedělal a teď jsem se rozhodl že je čas to změnit. Plus jsem nedávno zjistil že mám element blesku a tak by bylo možná dobré s ním začít nějak experimentovat. Toto cvičiště jsem si vybral právě z toho důvodu že tu nikdo není, takže kdyby moje experimenty nevypadaly dobře, abych se před těmi lidmi nějak neztrapnil. První věc co jsem však udělal, byla ta že jsem se postavil k jedné z figurín a začal jsem trénovat svoje kopy a údery, kvůli toho že jsem si vzpomněl na svůj minulý souboj s Mikomi.

Na okamžik jsem přestala zmateně pobíhat Konohou, protože tu bylo něco co mě zaujalo. Chvíli jsem tiše stála opodál a sledovala co to tu provádí. Tedy ne že bych jej nesledovala delší dobu, ale napadlo mě, že toho samostudia bylo tak akorát dost.
"Trochu života do toho tance." ozvalo se Katashiho zády. Když se ohlédl, mohl vidět mě, jak se opírám o kmen jednoho ze stromů. Zjevila jsem se tu jako duch. Z toho by mohl být jeden až paranoidní.

Po chvíli mého úžasného tréninku jsem za svými zády uslyšel už částečně známý hlas. "Eh víte... já moc nemám rád tanec, takže do něj nedávám moc života" usmál jsem se a přestal jsem mlátit do panáka.
" Nečekal jsem že byste mně našla.... " řekl jsem mírně překvapivě jejím směrem. Upřímně jsem se původně toho hlasu lekl, ale když mi došlo kdo to je tak jsem se uklidnil. " Sensei myslíte že byste mně mohla něco naučit? "

Beze slova jsem prošla kolem Katashiho a vrazila onomu panákovi takovou ránu, že odletěl na druhý konec cvičiště. Naštěstí jich tu bylo víc.
"Myslím, že začneme od základů. Síla není všechno, důležitý je švih. Ten se nejlépe nenaučíš na panácích, ale něčem naprosto jednoduchém." usmála jsem se a před Katashiho obličej umístila... Míč. Následně jsem jej vyhodila do vzduchu, udělala dva rychlé kroky dopředu, vyskočila a plácla do něj prsty. Míč odletěl asi dvacet metrů daleko.
"Tohle všechno je bez použití chakry. Jde jen o pohyb zápěstí a správné načasování. Teď se předveď ty." kývla jsem na Katashiho a postavila se opodál. Nebyla jsem učitel, který by ho naučil lámat kosti hrubými údery, ale zase jsem mu vymyslela trénink vynikajicí na posílení jeho vytrvalosti a přesnosti. Pokud je jeho živlem raiton, bude to potřebovat.

Když fackla toho panáka, málem mi spadla čelist závistí až na zem. " Sugoooi! " zakřičel jsem nadšením a hleděl na stále letícího panáka. Poté jsem se otočil a hleděl na věc přede mnou. Vážně mě něco chtěla učit balónem? Netrvalo dlouho a pochopil jsem proč to udělala. Ten úder byl vážně úžasný, plus balón letěl vážně daleko.
Nakonec mi řekla něco co mně překvapilo. Že tohle udělala, bez chakry? " Jste úžasná sensei! " řekl jsem s úsměvem a pak jsem zaběhl pro ten balón. Teď byla řada na mně. Vyhodil jsem míč do vzduchu, počkal si až bude trochu níž, skočil po něm a plácl do něj podobně jako Mikomi. Rozdíl však byl v tom že jsem se do své dlaně snažil koncentrovat mou Raitonovou chakru abych tomu přidal nějakou tu sílu. To se mi nepovedlo úplně a já si při tom úderu mírně popálil svou pravou ruku. Plus i ten úder nebyl nic moc protože balón se odrazil ani ne 3 metry.