Cvičiště 3

Seděl jsem pohodlně pod stromem a odpočíval. Všiml jsem si příchod Shinjiho, ale byl celkem daleko. Po delší chvíli však přiletěl Raiki, jako kdyby ho někdo pronásledoval. Ze začátku jsem si myslel, že zase vymýšlí nějakou blbost, ale když jsem se dostal blíž, tak už se to tak nezdálo. Vypadal jak po boji a jeho slova mě zrovna klidným nenechaly. ,,Zasedací místnost? Ta je v Hi no Kuni, to by mohl být docela problém." Při popisu onoho květináče jsem věděl, o koho se jedná, protože už jsem měl tu čest potkat se Zetsuem. Ten druhý mi však neříkal nic. Otočil jsem se na Shinjiho a ukázal mu, ať jde k nám. Byl jsem totiž připraven vyrazit na pomoc.

Rád jsem slyšel, že jsou oba ochotni pomoct. Streito je dost silný, to vím z pozorování a ten druhý taky nevypadá vůbec slabě. Mělo by to stačit a navíc už není čas hledat někoho dalšího.
"Super. Za mnou!" pokynul jsem rukou a rozeběhl se z cvičiště pryč, doufajíc, že mě následují. Nejspíš budu pak muset předat navigování někomu jinému, protože je tu určitý risk, že se cestou ztratíme.

/Přesun

Shinji byl ochoten taky pomoc a tak nám už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili. Vypadalo to na dost závažnou situaci, takže jsem ani neposílal zprávu radnímu. Stejně by nějaký tým vyslal na podporu, takhle jsme ale neztráceli čas. Věděl jsem, kde se to místo nachází, ale nevěděl jsem přesnou pozici souboje, proto jsem následoval Raikiho.(přesun)

Proběhla jsem se přes polovinu Konohy, než jsem se vrátila téměř na začátek své dráhy. Tentokrát jsem se ale zastavila na jiném cvičišti. Tady bylo úplně prázdno. Zastavila jsem se a vydýchávala běh. Bylo to příjemné. Tělo se mi orosilo kapkami rosy. Byla tu trochu zima. Při běhání jsem si to ani neuvědomila. Ještě jsem se trochu protáhla. Nechtěla jsem se hned zastavit a pokračovat jen v klidné procházce. I přestávat se musí pomalu, po kouskách. Skončila jsem. Na chvíli jsem se posadila na spadlý kmen stromu.

V prstech jsem obracela jednu z větviček, když mi hlavou blesknul zajímavý nápad. Dnešní den, zdá se, byl skutečně plodný. Až neuvěřitelně na to, v jak špatné náladě jsem vyrážela z domu. Možná jsem se jen na to všechno snažila zapomenout. Položila jsem větvičku vedle sebe a natáhla před sebe ruce. Dlaněmi jsem je obrátila proti sobě a zkusila jsem se soustředit. Ucítila jsem bolest v zádech. Ne, tohle byl nejspíš špatný nápad. Přesto jsem zavřela oči a zkoušela jsem to znovu. Představovala jsem si, jak mi z dlaní vychází chakrové řetězy. Ty, které byly pro můj klan tak typické a které už neprošly jako technika žádným vývojem po stovky let. Neměl je kdo zlepšovat. A já nevěděla, jestli mám mít odvahu si na to po takové době troufat. Ale co by byla kunoichi bez odvahy?

Zklidnila jsem dech. Přesunout energii na správné místo se zdálo těžké. Bolest v zádech se v některých chvílích zdála nesnesitelnou, musela jsem přestat. Ale byla jsem po běhu uvolněná, adrenalin mi proudil tělem ve vysokých dávkách a já měla chuť to zkoušet znovu a znovu, dokud neuspěji. A pak jsem uspěla. Nebyl to možná ten úspěch, který si někdo představuje, ale místo zad mi řetěz vyrazil z dlaně a zabodnul se do druhé. Prvně to bolelo. Budu si na to muset zvyknout. Řetěz měl jen malou šířku, tak dva centimetry na šířku, ale zdál se pevný. Tlumeně zářil tak, jak se to stává nejen s obvyklými chakrovými řetězy našeho klanu, ale třeba i s každým "obyčejným" chakrovým ostřím. Vydechla jsem úlevou. Bolest ze zad byla pryč a i ta v dlaních polevovala. Řetězy zřejmě kopírovaly velikost tenketsu. Ale to, že jsou malé, nevadilo. Najdou využití. Já pro ně najdu využití.

Zbavit se jich nebylo nejjednodušší a už vůbec ne nějméne bolestivé. Přesto jsem po prvním tréninku nového vylepšení staré techniky cítila naprostou spokojenost. A abych se zase zbavila dozvuků bolesti, využila jsem stejnou metodu jako předtím na bolest hlavy. Běh.

//Přesun

Kráčel jsem za Yuri již na známé místo. Na tomhle cvičišti snad trávím nejvíc času a určitě nejsem jediný. Nasál jsem čerstvý vzduch a prohrábl si vlasy. Posadil jsem se do trávy a sledoval, co Yuri předvede. Název toho nečeho se mi moc nezamlouval a tak jsem polkl.
"Velké bum? Záleží na tom, jak velké bum" řekl jsem trochu nejistě a odplazil jsem se radši trochu dál. Byl jsem připraven každou chvíli skočit za strom.

Bedlivě jsem sledoval tu trochu děsivě úžasnou show. Ze začátku jsem se trochu obával, u týhle holky nikdo nikdy neví. Nikdy jsem netušil, že se s chakrou dají dělat takové věci. Jakmile došlo k velkému finále, seděl jsem jak zaražený s dolní čelistí někde u země a očima bílýma jako stěna. Oklepal jsem se a párkrát pomalu zatleskal.
"Páááni. To ses naučila sama? Nikdy jsem to ještě neviděl." zeptal jsem se a pak se podíval na svoje ruce. Několikrát jsem je otočil a pak zaťal pěsti. Podíval se odhodlaně na Yuri.
"Myslíš, že by to zvládl někdo mého formátu?" Moc jsem nespoléhal, že by mi mistr prozradil svoje triky, ale prostě mě to nutilo se zeptat.

Moje tvář se rozzářila jako malému dítěti. Srdce se mi rozbušilo rychlostí světla a já vyskočil na nohy. Rozeběhl jsem se k Yuri a začal kolem ní radostně pobíhat.
"Jo jo jo jo jo JO!" zajásal jsem a pak se zarazil. Měl bych se trochu klidnit, přeci jen už mi neni 5, abych se mohl takhle chovat. Trochu jsem se začervenal a zazubil se.
"Začneme hned, nebo mi chceš ještě něco předvést?" pravil jsem k ní zvědavě a s úsměvem povytáhl jedno obočí.

Celý napjatý jsem poslouchal instrukce, zasalutoval jsem a přikývl: "Hai!" Popoběhl jsem pár metrů dál od Yuri a poškrábal se na bradě. Zamyslel jsme se nad svými technikami a přemýšlel, jak rychle vypotřebovat co nejvíc chakry. Nad hlavou se mi rozsvítila žárovička.
Rozkročil jsem nohy, vytvořil ruční pečeť a ze zvyku jsem zvolal: "Kage Bunshin no Jutsu!" Kolem mě se zjevilo pár klonů, ale to zdaleka nestačilo k vypotřebování chakry. Začal jsem neustále a neustále tvořit další klony. Celkem se tu hromadili a zároveň se pěkně nudili. Většina si lehala na trávu, někteří jen tak kecali, zvědavě si prohlíželi Yuri nebo trénovali mezi sebou. Já jim nevěnoval sebemenší pozornost a stále tvořil další a další.
Když už to vypadalo, že jich je tu jako v nějaké malé vesničce s pár desítkami obyvatel, pociťoval jsem slabost. Přivolal jsem posledních pár klonů a potom se celý zadýchaný opřel o kolena. Hlavu jsem sklopil dolu a po chvilce se podíval na Yuri.
"Myslim, že to mám." oddechl jsem a zlověstně se podíval na klony. Cca polovina z nich už zmizela. Asi tu ten zbytek chvilku nechám, nemám náladu je všechny likvidovat, nebo je přemlouvat, aby odešli.

Jakmile na mě Yuri mávla, pár kroky jsem přitakal k ní. Klonové mizeli každou chvíli, takže to tu chvíli vypadalo jako na minovém poli, kde každou chvíli něco vybuchuje.
Nad jejím pokynem jsem vykulil oči a celý zčervenal tak, že jsem vypadal jako rajče se žlutými listy."Nani?!" Nevěřícně jsem si Yuri prohlédl a nakonec polevil. Co můžu ztratit. Nejprve jsem odhodil tmavou černo-oranžovou mikinu stranou a pak svoje černé propocené triko s krátkým rukávem opatrně sundal.
Jakmile se tak stalo, před Yuri stál polonahý Raiki. Na břichu už byly znát nějaké buchtičky a ruce taky nebyly chabé. Ihned jsem po Yuri hodil to triko, mířil jsem na hlavu, abych ji zabránil ve výhledu a otočil jsem se zády k ní. Uznávám, jsem stydlín. Nejsem prostě zvyklý stát polonahý před nějakou holkou, která není buď moje máma nebo jiná rodinná příslušnice.
"Posluš si" odfrkl jsem a dal naštvaně ruce na hruď.

Čekal jsem, co udělá, aniž bych se na ní díval. Po chvilince jsem ucítil její prsty na svých zádech a celý jsem se malinko oklepal. Trochu to lechtalo, ale musel jsem to vydržet. Poté jsem vyslechl její výklad a koutkem oka jsem sledoval, jak to dělá ona. V hlavě jsem si zopakoval, co tedy mám udělat a začal jsem se ze všech sil soustředit na ono místo. Nic. Zavřel jsem oči, soustředění dosáhlo skoro 100%, ale pořád nic. Kapičky potu mi stékaly po tváři, ale zatím neúspěšně. Chvíli jsem vydechl a zhluboka se znova nadechl. Klonové kolem už dočista zmizeli a Yuri už to muselo asi nudit.
"UAAA!" zařval jsem přes celé cvičiště jako nějaká gorila a znova se soustředil. V hlavě jsem si přemítal, jaký by to byl skvělý pocit létat a umět podobná "kouzla". Ten pocit mě lákal. Nejspíš ta motivace pomohla. Na zádech se mi na malinkou chvíli objevil proud modré chakry, ale vzápětí zase zmizel. Po chvilce se to opakovalo, akorát ve větší míře a o trošku delší dobu. Potom definitivně zmizel a znova se neobjevil. Já se trochu zapotácel dopředu, z toho úbytku chakry se mi trochu zamotala hlava, ale oklepal jsem se a zkusil to naposled. Chvilku se nic nedělo, ale pak z místa mezi lopatkami vytryskl proud už skoro tak velký, jako ho měla Yuri. Otočil jsem hlavu dozadu, abych se pokochal svým výtvorem. Rebelsky jsem se ušklíbl na Yuri. "Tak co?"

Jakmile jsem zaslechl hodnocení, ucítil jsem, jako se moje srdce roztříštilo na milion střepů. Měl jsem chuť zalést někam do kouta a zpytovat tam svědomí s vodopády slz. Taková snaha a k ničemu. Místo toho jsem ale jenom sklopil zdrceně hlavu. "Kso..." zamumlal jsem skoro neslyšitelně.
Kuličku jsem chytil do svých prstů a pozorně si ji prohlédl. Přičuchl jsem si k ní a nakonec ji vhodil do svých úst a polkl. Ještě by mi scházelo, kdyby to bylo otrávený. I když bych se Yuri asi nedivil, kdyby mě chtěla otrávit. Alespoň by bylo o jednoho blázna na světě méně.
Začal jsem celý proces opakovat znova. Soustředil jsem chakru do všech čtyř bodů a tentokrát s trochu klidnější hlavou. To však nic neměnilo na mém maximálním výkonu. Možná tomu chakrová kulička skutečně nějak pomohla, protože už to netrvalo tak dlouho jako předtím, nicméně výsledek byl velmi podobný. Proud akorát nemizel, jenom se občas zmenšil a pak zvětšil ještě do větší míry. Tentokrát jsem radši nic neříkal, udržoval jsem stejné tempo, občas dokonce přidal a čekal, co na to můj učitel řekne, případně poradí.