Cvičiště 3

Soshi

Usmál jsem se, když mě pochválila. Když ale prozradila další část tréninku, trochu ve mně hrklo. Ano, zvládal jsem chození po stromech a po vodě, ale to bylo tak všechno. Jestli budu dělat dvě věci naráz, asi se utopím. I tak jsem ale rozhodným krokem vyrazil směr vodní hladina.

Počítala jsem sice z nějakou další zkouškou ale tohle mě dost překvapilo. Nehodlala jsem tohle vzdát, i když jsem věděla ze má cakra je hodně nízká, Ale to mi nebránilo abych to nezkusila skončit můžu vždy. Proletělo mi hlavou a pokračovala zpět k jezírku byla jsem mokra až dost takže tohle mi už nemohlo ublížit Pomalu jsem zacala koncentrovat čakru a vydala se za Hokage.

Nechtělo se mi Hanu hledat po celé Konoze, tak jsem použil Hiraishin a objevil se přímo u ní. Měla by mít u sebe můj kunai a pokud ne, tak měla na sobě mojí značku. Každopádně jsem tu nechtěl nijak zdržovat, ale jít rovnou k věci.
Soshimu a Yuki jsem kývl na pozdrav a pak se podíval na Hanu. Neviděl jsem žádnou změnu v jejich očích, ale teď jsem se nechtěl ptát, proč je taková divná od toho příchodu z Kirigakure. ,,Jdu na misi." Bylo to spíše takové oznámení, než požádání, ale bylo mi jasné, že se nebude chtít se mnou vykecávat, takže jsem to nijak neprotahoval.
Zatím jsem jí neříkal důvod ani cíl mé mise, ale jelikož jsem zachytil stopu Itamy, tak jsem byl rozhodnutý do toho jít za každou cenu.

Když mě vyzvala, abych jí řekl na jakou, tak jsem se trochu přiblížil, aby to slyšela jen ona. ,,Jde o Itamu. Zachytil jsem jeho stopu a je nejvyšší čas to ukončit. Navíc jde o klanovou záležitost, takže musím jít." Samozřejmě rozhodnutí bylo na ní, jestli mě pustí, nebo ne. Teď se mi ovšem naskytla dobrá příležitost.
Zatím jsem jen čekal a nervózně přešlapoval na místě.

Soshi

Dostal jsem papírek a měl jsem ho držet na čele. To nebyl až takový problém, ale nedokázal jsem si představit, jak s tím budu normálně pracovat. Myslím, že bych dokázal vyvolat nějaké slabší genjutsu, držet papírek a držet se na vodě, ale s pohybem to bude horší. A rovnou jsem to zkusil. Krok...papírek drží...krok...papírek drží. Zusil jsem se rozeběhnout. Papírek stále držel, ale když jsem zastavil, odlepil se mi od čela. V zápalu soustředěnosti jsem po něm hmátnul, čímž jsem povolil chakrový tlak na nohách a zajel jsem do studené vody. Vedle mě klesal ke dnu rozmáčený papírek.
To jsou fóry... pomyslel jsem si a děkoval jsem své prozřetelnosti, že vše, co se dalo rozmáčet, jsem nechal na břehu.
Vyplaval jsem na hladinu a znovu jsem se na ni postavil.

S tím papírkem na cele to byla podpásovka. Ale nemela jsem v planu to zabalit ještě ne. Stát a držet papírek se mi dařilo pote jsem zkusila Soshiho taktiku a snažila se ještě chodit. Kdyby my z mokrých vlasu nekapala voda šlo by poznat ze se dost potím. Při každém kroku jsem se zabořila do vody jako by to byl sníh. Snažila jsem se udržet na hladině, ale to nebylo moc platné. Možná bych to i dokázala mít vice čakry ale bohužel lezeni po stromech a chozeni po vodě mě o dost připravilo. A tento trénink to úplně dokončil. Při jednom z dalších kroku, mi papírek z cela spadl a rozmočil se. A já se zacala propadat. Hladina se nade mnou zavřela, ale během okamžiku jsem vyplavala na hladinu. Ale to už jsem ani nebyla při vědomí.

Soshi

Všiml jsem si, že Yuki zmizela. Divné, ani jsem to neslyšel, musela se potopit, když jsem byl pod vodou. Když jsem ji uviděl na hladině, rozeběhl jsem se k ní. Čapl jsem ji, otočil na záda a dotáhl ji ke břehu. Tam jsem ji trochu propleskl. Jen na vteřinku mi blesklo hlavou, že mám celou dobu na čele papírek a ani jednou jsem se nepropadl. Nejspíš mě kritické myšlení donutilo víc se soustředit.
"No tak, Yuki, prober se..." zašeptal jsem a párkrát ji praštil do zad, abych jí pomohl dostat vodu z plic.

Hana mi dala svolení k misi. Za to jsem byl rád. Nebyl jsem však rád za ten její chladný pohled. Při takovém pohledu mě to strašně bolelo. ,,Budu." Bylo to jediné, co jsem řekl, ale na srdci jsem toho měl mnohem více. Teď mě však čeká dlouhá a nebezpečná mise, proto se musím soustředit už jen na misi. Nechtěl jsem mrhat časem a proto jsem použil Hiraishin a přesunul se rovnou k bráně.(přesun)

To ze mě Soshi vytáhl z vody téměř okamžitě mě zachránilo. Po jeho úderech jsem vykašlala vodu a otevřela oči. Hokage mela sklíčený vyraz. Po chvíli co jsem nabrala opět kyslík jsem zacala mluvit. „Omlouvám se není to vaše chyba já, mela jsem skončit zavčasu a ne jít až na samé hranice moznosti. Ještě jednou se omlouvám. Jakmile si trosku odpočinu budu v pořádku.“
Na oba jsem se mírně usmála. Věděla jsem ze mam čakru na nízké úrovni ale to nebylo nic, s čím jsem mohla momentálně něco udělat i když jsem se snažila. Lehla jsme si a pozorovala mraky. Tohle mi připomnělo dobu kdy se malém utopil Ame. Ale nechtěla jsem na to vzpomínat. A Myšlenky jsem vyhnala z hlavy.

Soshi

Čekal jsem, že mi srdce bude bít jako o závod, místo toho se mi naopak zklidnil dech a mé myšlenky a úvahy byly naprosto čisté.
A když jsem viděl, že je Yuki celkem v pořádku, hodlal jsem toho využít.
Podíval jsem se jí do očí a...

Svět kolem nás se změnil. Oba jsme byli v lese, nekonečně rozsáhlém, zeleném lese. Bylo akorát po dešti, vše vonělo, tráva se zelenala a stromy šuměly jarním větrem. Sem tam hustými korunami prosvítaly paprsky slunce. Byla to krajina, kam si člověk zajde, když se chce usmát, když si chce odpočinout od všeho zlého, když si chce užít krásu okamžiku. Nic nás nerušilo, jen melodie větru doprovázela tuhle nádhernou podívanou.
"Hlavně klid. Vše už máš za sebou, jsi živá, zdravá a v bezpečí. Teď se tu chvíli natáhni a relaxuj, zhluboka dýchej, užij si ten klid... A až budeš připravena, zkus prolomit mé genjutsu. Ale lehce to rozhodně nepůjde..."

Celou tu dobu, co byla v mém genjutsu, jsem postupoval k vodě a snažil jsem se po ní dojít co nejdál.
To mělo někdy za následek pokles nohy pod hladinu, nebo naopak lehkou trhlinu v genjutsu, kdy třeba část obrazu lehce zprůsvitněla, a byla skrz ni vidět skutečná podoba Yukiina okolí.
Celkově to ale vyšlo, tedy alespoň dle mého názoru. I když chakra mi rychle docházela, neboť tahle genjutsu jsou velice náročná. Mámí totiž všech pět smyslů a to není jen tak.

Slova Hokage jsem už nevnímala, jelikož mě Soshi chytl do Genjutsu. Bylo to až neuvěřitelné jak to bylo přesvědčivé sice se občas vyskytla mala trhlinka ale i tak to ovlivňovalo vše. Dokonce to mela blahodárný vliv i na mé druhé já. Cítila jsem ten pocit, jako kdybych se opět dokázala proměnit. Ale i kdyby to tak bylo nechtěla jsem to udělat. Soshi nevěděl ze já se neumím bránit proti Genjutsu. Po několika minutách jsem spojila své ruce do pečete a křikla „Kai“ Bohužel jsem věděla, jak to skončí. Nestalo se nic. Věděla jsem ze se nedostanu ani z nejprimitivnějšího Genjutsu takže jsem vice méně cekala až jej Soshi uvolni.

Soshi

Uvolnil jsem genjutsu vida, že už je Yuki natolik v pohodě, že jej zkouší uvolnit sama. Díky genům to ale není prakticky možné.
"Alespoň víme, co na mě můžeš zkoušet..." usmál jsem se a zadíval se na Hokage, čekajíc na další rozkaz.

Soshi

Když Hokage promluvila o chuuninských zkouškách, trochu jsem se zarazil.
"Hokage-sama, mohu si to rozmyslet do zítřka?" zeptal jsem se narovinu.
"A ještě bych měl jednu prosbu. Víte, klan Da...náš klan by měl uvrhovat do genjutsu i lidi s doujutsu. K tomu, abych přešel na tento stupeň, potřebuji dobrovolníka. Myslíte, že by se někdo našel?"

Soshi

Chvíli jsem mlčel, i když rozhodování nebylo těžké.
"Zkusím zajít za Mikomi Hyuugou, myslím, že se mi nechce ukazovat ostatním mé schopnosti..." řekl jsem nakonec a uklonil jsem se, dokud Hokage neodešla.

Soshi uvolnil své Genjutsu, a pote hokage vypustila něco zkouškách což mě zaskočilo. “No já nevím Hokage-sama ani jsem o tom neuvazovala. A Navíc jsem teprve ukončila akademii. Takže zatím vazně nevím.“ Byla to pravda neuvazovala jsem o tom vůbec ani jsem nevěděla, zda se jich chci účastnit.

Soshi

"Vám též..." uklonil jsem se. Když Hana odešla, podíval sjem se ještě jednou na Yuki. Stála, dýchala, mluvila. To mi stačlo, tak jsem se usmál, také jsem jí popřál hezký den, a zmizel jsem.

//přesun Hyuuga  čtvrť

Přišel jsem na cvičiště a všiml si Sarady. Říkala, že bude v ulicích, nebo na cvičišti. Byl jsem rád, že jsem nejprve zvolil tuhle možnost a ona taky.
Zatím jsem ji nerušil a posadil se ke stromu. Možná si mě ani nevšimla, ale já ji pozorně pozoroval při tréninku. Sice párkrát skončila ve vodě, ale měla talent. Věděl jsem, že to nebude trvat dlouho, než mě překoná. Byl jsem rád, že toho budu moct být součástí.
V hlavě se mi však ještě stále promítala situace, která se odehrála s Hanou v kanceláři. Neměl jsem z toho nejlepší pocit. Teď se budu muset nějak zaměstnat, abych na to nemusel myslet. Proto jsem byl taky zde.