Ryuchidou

Nebyl zrovna příjemný ani když odcházel, bylo jasně vidět, že mě zrovna nemusí což mě celkem zklamalo, že jsem pro něj byla naprosto nežádoucí. Nedal mi ani čas vše vysvětlit než odešel a odkopl mě když jsem chtěla jen pomoci. V této jeskyni jsem dostávala jednu ránu za druhou a to nejen fyzickou. Nakonec ten obří trojhlavý had se odplazil a já se podívala na Chiku. Chtěla jsem se zeptat na smlouvu když jsem se s ní mohla dostat do sennin modu, ale váhala jsem abych opět nedostala vynadáno. Vypadala mile, ale nevěděla jsem to jistě jen po pár vteřinách strávení s ní. Proto jsem začala trochu jinak. " Moc bych ti chtěla poděkovat za pomoc a záchranu. Bez tebe bych to nedokázala. Ale vypadá to, že jsem opět na začátku. Vypadá to, že sennin mod je velice obtížný a bez partnera to nezvládnu. Má společnice Neru se kterou mám uzavřenou smlouvu se určitě se mnou ještě takto neumí spojit a sama to nedokážu. " Koukla jsem se do země a povzdychla jsem si. Přemýšlela jsem nad tím, co bych musela podstoupit abych mohla sennin mod vyvovat sama bez pomoci. " Není nějaká jiná metoda, kterou bych se dostala do sennin modu? Jsem teprve začátečník. "

" Aha, pak to tedy chápu "  Poslouchala jsem ji a mezitím přemýšlela co bude dál, když se však dostala do části kde se zmínila o tom, že to budu muset absolvovat celé znova tak jsem se musela ozvat. " Počkat! To budu muset absolvovat vše co se do teď stalo ještě jednou? To nedám! " Řekla jsem s odporem. Nechtělo se mi to absolvovat znovu, byla jsem už u konce, ne na začátku tak jsem nechápala proč znova. Uklidnila jsem se a pak se podívala na Chiku. " To je skvělá zpráva, ráda s tebou uzavřu smlouvu " Usmála jsem se na ni, ale něco mi došlo. Já sennin mod už zvládnu, ale jen když ona bude u mě. Budu se učit vyvolat sennin mod bez ní. " Takže pokud to chápu správně. Teď se budu učit sama bez cizí pomoci dostat do sennin modu? Mám přebývat dále v Ryuchidou nebo se mám vydat na cesty? " Zabombardovala jsem ji otázkamy na které jsem potřebovala odpověd abych věděla s čím mám do budoucna počítat.

" No jo, ale jak ji uzavřeme? Každý summon by měl mít svůj svitek, ale já uzavřela smlouvu s celým vaším druhem. Něco zkusím, možná když se tam nějak podškrábneš tak to bude fungovat " Byl to experiment, nevěděla jsem zdali to tak opravdu funguje, ale za pokus jsem nic nedala. Složila jsem pečetě a přivolala si velký přivolávací svitek s podpisy. " Ah,ty potřebuješ vlastně ven. Zašprajcla ses " Zasmála jsem se po dlouhé době od srdce a trochu jsem roztáhla hrudník aby propadla a dopadla na zem. Čekala jsem na to co se bude dít. Nejspíš mě pak čekala cesta zpět co Konohy, jenže tu byl jeden malý problém. " Jak se sakra odtud dostanu?! " Zahulákala jsem do stropu. Utekly mi myšlenky, se nestávalo často.

Podívala jsem se na nebe když se mé kůže konečně dotýkaly sluneční paprsky. Sice to pro mé oči bylo oslepující, ale ten pocit byl k nezaplacení. " Tak jsme venku a teď hurá domů. Snad se na mě Hakuja Sennin nebude zlobit, že jsem mu neřekla ani čau " Pousmála jsem se nad tím, byla by to zajímavá podívaná, ale nyní byl čas na jiné věci a to bylo cesta do Konohy. Necítila jsem ani v sennin modu nic podezřelého. Tím, že Chika byla stále okolo mého krku jsem nepotřebovala ani vypínat sennin mod. Docela mě zajímalo, co by řekli ve vesnici kdybych tam přišla v takové podobě. Mám dvojité rohy, dlouhý jazyk když ho vypláznu, změněné oči, pokožka a trochu vyspělost těla se také změnila. Až na vestu, ta se během trmácení tak potrhala, že bůhví kde skončila. " Řekni sbohem na nějakou tomuto místu, nějakou dobu se tu neukážem " Řekla jsem na závěr a běžela vší rychlostí sennin modu směrem do Konohy.
(přesun)

Už uplynulo nějaká ta doba, kdy sem Shiranui přišla znovu trénovat. Avšak na sennina zde už nenarazila. Ať už je důvod jakýkoliv, neodradilo jí to a zůstala zde po dlouhých několik měsíců sama jen v přítomnosti svých hadích společníků, či společnic. Někdo by se možná po takové době v jeskyních zbláznil, ale Shiranui to vydržela. Zesílila tak svou vůli a osobnost. Možná zde byla přeci jen dlouho a nikdo o ni neměl žádné zprávy. Naposledy ji viděli v Konoze, když jednala s kagem o svém dlouhodobém tréninku. Možná bylo na čase se vrátit, ale kdo ví co by se zde mohlo ještě uhrát. Poslední týden v jeskyni byl docela zvláštní až to vypadalo nepřirozeně. Po dobu pobytu na sebe však Shiranui nezapoměla, takže udržovala své tělo i mysl v pořádku. Nemohlo se tedy stát, že pak z jeskyně vyjde jako neandrtálec z doby kamenné. Už ale neviděla člověka hodně dlouhou dobu. Možná by jí i nevadilo si popovídat i s nějakým člověkem. Seděla si tak u rozdělaného ohniště a hleděla do plamene, přičemž vzpomínala na časy v konoze.

Už mě to posedávání začalo unavovat. Celou dobu jsem tu seděla v sennin modu, který jsem udržela po tak nesmírně dlouhou dobu, že mi připadalo přirozené v něm být aniž bych si uvědomovala jeho aktivaci. Pokračovala jsem beze strachu jeskyní i když tu byla tma, jelikož jsem to tu znala už jako své boty po tolika měsících. Obě mé hadí společnice se mě drželi jako klíšťata. Zmešily se, aby se mohli nechat nosit. Někomu by v té tmě možná začalo hrabat po takové době, ale mě ne, stále jsem při smyslech.

Šla jsem poněkud už dlouho až jsem narazila na takovou divnou křižovatku, připadala jsem si jak v nějaké starodávné hře, kde chodíte bludištěm, porazíte bosse patra a pokračujete do dalšího bludiště. Asi tak jsem si připadala když jsem zrovna procházela tou nejširší cestou. Mohla jsem cítit cokoliv, ale stejně mě to neodradilo. Kdo neriskuje, nic nezíská. To byl hold životní fakt, kterým se tenhle svět řídil. Co ale najdu na konci nebo koho to nemám zdání.

Stále jsem pokračovala dál, ale cesta se zdála nekonečná a chvíli mi připadalo, jako bych nešla vůbec vpřed. Jako bych chodila na místě, což by i tak bylo velice zvláštní. Prozatím jsem se nedívala pod sebe, jen tak pro jistotu a na chvíli se zastavila a popřemýšlela. Buď chodím po hadech, jsem v hadím žaludku a nebo jsem chycena v nějakém divném genjutsu. Tyto tři možnosti se mi nabízejí, takže jsem se rozhodla vyzkoušet všechny tři naráz. Dupla sem, podívala se na zem a vyzkoušela kai. Dupnutí bylo kvůli zjištění z čeho zem je, pohled abych si byla jista a kai, kdyby selhalo to předchozí.

Zdálo se mi jako bych se pohybovala v kruzích, možná jsem někde špatně odbočila. Možná bych si měla cestu nějak označit. Hodila jsem proto jeden senbon proudící elektřinu do stěny té větší chodby, jelikož tamtudma jsem už šla a světélko mi příště řekne zda bloudím, nebo jsou tu křižovatky stejné. Další senbon jsem hodila do chodby vpravo. " Když nevíš, jdi doprava " Rozhodla jsem se tak podle instinktu a vydala se zase o kus dál, snad tentokrát někam dojdu.

Pořád jsem nenacházela konec. Chvíli mi to připadalo jako hodně blbej vtip a začít se vztekat, ale během chvilky to přešlo. Pokračovala jsem dál a dál, ale nikdo ani živáčka. Nebylo to přirozené ani když jsem přitom používala sennin mod k hledání. Nic nefungovalo, jako bych se dostala na planetu bez života. Přesto jsem hledání nevzdala a po několika otřepání šla dál.

Chodila jsem stále sem a tam, ale nic nového jsem nenacházela. Začala jsem ztrácet víru ve své schopnosti. Ty dvě už taky pořádnou dobu nic neřekli, zřejmě měly proč. Já jsem každopádně pořád chodila dál, až jsem z toho deaktivovala sennin mod. Bez sennin modu jsem necítila ani prd a nevěděla ani kam právě jdu. Rozhodla jsem si udělat menší zastávku a odpočinout si. Nosila jsem sebou v batohu vždy takovej provizorní táborák. Měla jsem sice větší zátěž, ale to bylo součástí tréninku, který mě kdysi napadl. Když jsem tak zírala do ohně a poslouchala ho, úplně jsem se v něm myšlenkami ztratila.