Ryuchidou

Téměř se mu vyvedl útok, nebýt toho, že jsem pořád byl ve svém sennin módu. Vyblokoval jsem Katanu svým hadím ocasem, který se omotal okolo jeho ruky. Já jsem spojil ruce dohromady. "Senpou: Muki Tensei!" ze země vystoupili ostny, které se obklopily okolo mě.

Když se jeho had omotal kolem mé ruky, tak jsem se rozpadl na malé hady a zformoval jsem se kousek od něj. Složil jsem pár pečetí. Fuuton: Daitoppa. Technika by ho měla dostat, ale pro jistotu jsem si přichystal další možnost.

Moje technika nezabrala, je pořád o krok napřed. Odkud vzal tolik zkušeností?
"Kdo sakra jsi? Orochimaru!?" vyhrkl jsem myšlenku, která mi vrtala hlavou. Klekl jsem si a předemnou vyrostla tlustá kamenná zeď, která mě ochránila proti větru.

Když už na něj mířila technika, tak se mi z rukávu vynořil had, který objel tu zeď a mířil a na něho. Teď se mu však z tlamy vynořilo Kusanagi, které ho mělo zasáhnout. Stačil však promluvit a já se jen pousmál, což mohl brát taky za odpověď.

Co se to děje?! Nevycítil jsem útok svým sennin módem a zasáhl mě svým Kusanagi.
"Jak!?" přimhouřil jsem oči a rána se mi léčila, i když byl uvnitř meč. V přítomnosti jeho hadů jsem nedokázal tak dobře vycítit útok. Možná, je to opravdu Orochimaru a má stejnou čakru!

Když byl zasažen, okamžitě jsem se u něj objevil a chytil ho pod krkem. Kusanagi bylo pořád v jeho těle a já s ním pohyboval druhou rukou tak, aby mu pořád působilo škody a on se musel neustále léčit. Pod krkem jsem ho držel pořádně a díval se mu přímo do očí. ,,Je na tobě jakou si vybereš stranu, ale pokud se to nějak dotkne Konohy, tak si tvou hlavu vyvěsím nad postel, jako trofej." Pousmál jsem se a stisk povolil. Díval jsem se stále na něj a pomalu mizel v ohni.
>přesun

Stál jsem tam jako opařený čajem. Co se to sakra stalo? Proč má nademnou takovou moc? Najednou jsem byl plný vzteku a nenávisti. Vyléčil jsem se během chvíli.
"Brzy se to Konohy dotkne a pak už budu připraven!" poskládal jsem ruce v pečeť a zmizel v ohni.

" Děkuji za doprovod, dál to tedy zvládnu. Předpokládám, že se ještě setkáme takže naschle " Rozloučila jsem se s Ryuuem a pokračovala jsem do jeskyně samotná jen s Neru, která mi hlídala záda a okolí kdyby se něco stalo. Byla jsem velice zvědavá co tu na mě Ryuu s Hokagem přichystali. Kráčela jsem tichými kroky vpřed neznámému abych odkryla tajemství tohoto místa. Chtěla jsem být osobou, která se začlení mezi těch pár co v téhle zkoušce obstáli.

Neru se zničeho nic začala chovat velice podivně. Jako by to ani nebyla ona a to jsme se znali už celkem dlouho a takové chování jsem u ní ještě neviděla. Byla jsem tím velice zaražena a tak jsem ihned na ni zavolala když jsem dostala tu příležitost. " Neru co to děláš? Vrať se! " Ona mě však přestala poslouchat, jakoby ji někdo ovládal proti její vůli nebo ji připoměl její základní instinkty, kterými si hadi řídí. Každopádně se mi to nelíbilo a já chtěla svou kamarádku zpátky. " Neru!!!!! " Zakřičela jsem na ni když se vzdalovala. Něco se tu však objevilo za keřem a já nevěděla co to je. Moje bojové instinkty se začaly probouzet a já to šla důkladně prozkoumat. Nejdřív jsem tam však odkopla kámen co ležel na zemi.

Byla jsem nyní v jeskyni sama, aspoň tak to vypadalo až mi nakonec došlo, že to tak vůbec nemusí být. Když jsem se zamyslela nad tím kde jsem a co mi řekl Hokage tak mi něco došlo. Ten keř mohl být klidně maskovaný had, jelikož v jeskyních keře nejsou z důvodu nedostatku světla a vody. Pro jistotu jsem na ten keř hodila výbušný lístek s dálkovou spouští, kterou mohu kdykoliv odpálit a odpálí se i sám při pokusu o zničení ve zlomku setiny. Připravila jsem si jisté pečetě abych mohla hned reagovat. Nebyla jsem tak hloupá jak si někteří mysleli, nepřišla jsem sem nepřipravena.

To co jsem udělala mohlo být trochu hloupé, ale byl to reflex. Trochu jsem se bála když mi utekla Neru a tak jsem byla opatrnější. Přišla jsem se s hady domluvit, ne rozpoutat válku. Ucítila jsem však jakýsi mrtvolný smrad. Jakoby někdo někoho zabil, hodil ho na měsíc do hnoje a zakopal ho pod zem, přičemž ho po nějaké době vykopal a nechal ho jen tak pohozeného. Mrtvolu jsem však neviděla a šla jsem čím dál víc k původu smradu. Musela jsem dokonce zadržet dech abych se nepozvracela.

Byla jsem překvapena místem kam mě ten smrad dovedl a ještě víc, když se to tu začalo množit hady, kteří vypadali jako velice jedovaté. Plazili se po zemi, že jsem ani neměla kudy kolem nich projít. Byl to jistý problém, který jsem musela překonat, ale vzpoměla jsem si na jednu základní lekci, ale když jsem uviděla i díry na stropech uvědomila jsem si, že by mě mohli při pádu uštknout. Soustředila jsem chakru s připravenými pečetmi a vytvořila jsem vodní vlnu, která mi mohla vytvořit trochu času na únik ke vzdáleným dvířkům. Ty hady co ke mě mířili to odplavilo stranou a ti co padali ze stropu a stran tak padali do vody, jenž je sebral proud. Zbytek pokud stále vylézal tak jedině někde za mnou, ale snažila jsem běžet rychleji než se oni plazí.

Bylo to stále těžší a těžší když na mě dopadali i tak hadi. Dokonce mě i kousli a já pocítila bolest. Nemohla jsem se zrovna zabývat bolestí nebo jedem, jelikož jestli nevypadnu brzy z této místnosti je po mě. Proto jsem běžela co nejrychleji ke dveřím stále se kryjíc a jakmile bych tam byla popadla bych kliku a zavřela za sebou. To byla má jediná naděje na únik. Toto místo bylo životu nebezpečné, měla jsem pravdu když jsem se obávala.

Nebyla jsem na tom zrovna nejlépe a pomalu jsem z toho smradu začala omdlévat a tlak, který mi působili hadi na mém těle tomu zrovna neprospíval. Musela jsem se z tohoto držení dostat co nejdřív. Byla jsem ve velmi zoufalé situaci a tak jsem musela uvolnit více mé síly, která ve mě dříme. Samotná chakra kolovala mým tělem až se stala viditelnou a kolem mě se začal měnit vzduch i tlak. Nebyla to žádná technika ani nic podobného. Má chakra se prostě dostávala násilím na povrch a působila i na hady. Každopádně to odválo dokonce i ten smrad, jenže mě tento risk stál část mých vlastních sil. Zapojila jsem do toho i svou hrubou sílu a snažila se překonat škrcení hadů.

Byla jsem překvapena, že ještě žiju, ale neměla jsem moc času vzhledem k potížím, které nastaly. Byla jsem vzhůru nohama a visela jsem za nohy přičemž se ke mě hrnul velký had. Ani jsem dlouho nepřemýšlela a začala jsem sebou házet ze strany na stranu, čím se mi podařilo se rozhoupat. Chvíli mi to však trvalo a když jsem se dostatečně přehoupla do stojící polohy udělal jsem vše potřebné abych se zbavila toho jenž mi poutalo nohy. Jenže když jsem tak učinila tak jsem začala padat dolů na opačnou stranu než byl had směrem ke steně. Zapojila jsem opět chakru v nohou abych se přidržela na zdi. Byla jsem ale zadýchaná a trochu se začala i potit.

Mezitím co jsem lezla na nahoru k pevné půdě pod nohama jsem si vytvářela pečetě abych mohla zaútočit. Věděla jsem, že slabé útoky na někoho takové ráže nebudou fungovat, a proto jsem použila něco mnohem ostřejšího. Když se mi podařilo dostat na rovnou zem tak se ke mě začal valit kouř, který vypadal spíš jak jedovatý kouř. Blížil se dosti rychle a já nepřítele ztratila z dohledu. " Tak takhle teda ne, už nic nevdechnu " Složila jsem poslední pečeť když se ke mě blížil kouř. " Suiton: Suishōha " Kolem mě se začala shromažďovat do víru i když tu zprvu žádná nebyla. Byla to výhoda této techniky, kterou vytvořil druhý hokage Tobirama. Tato technik se rozléhala všude kolem mě aby kouř ani hadi se nemohli ke mě ani trochu přiblížit. Proud vody byl velice prudký.