NEMOCNICE

Nemocnice je jedinou důležitou institucí vesnice, která není umístěna v jejím středu. Důvodem toho je možnost izolace nemocnice od zbytku budov v případě epidemie. Jde o komplex několika budov se speciálními účely od ambulance až po pitevnu.

Strážný dorazil s Nataem do nemocnice. Doktoři ho okamžitě převzali do péče, ale on dostal rozkaz zůstat. Z povinnosti prohlédl věci, které měl při sobě a poté je položil na stůl. Jeho oblečení bylo bohužel dále nepoužitelné a tak s ním poslal jednu ze sestřiček ke kontejneru.

Jakmile byla "operace" u konce, Natao byl přeložen na jeden z nemocničních pokojů. Strážný se posadil na židli blízko jeho postele a s rukama založenýma na hrudi čekal, až se vzbudí.

Tma bola všetko čo som videl, nekonečná čiernota zahalujúca moju myseľ. Niečo vo mne umrelo.. jedna časť mňa. Necítil som bolesť, skôr som ju ignoroval. Mozog ešte nedokázal spracovať všetky informácie čo sa udiali. Až teraz keď som bol v kľude a v teple som si začal uvedomovať všetky veci. Tma sa začala formovať.. niečo sa v nej začalo vynárať. Boli to tváre. Boli to ICH tváre. Hľadeli na mňa.. opovrhovali mnou, nenávideli ma. Musel som sa prebrať.. musím sa zbaviť..! Začal som kričať čo najviac to išlo a snažil sa ich všetkých zbaviť. Z mojej ľavej ruky ktorá asi ešte stále bola v obväzoch začal vychádzať čierny piesok ktorý nad mojím telom vytvoril hrot. URAAH! Zakričal som a moje telo akoby poskočilo do vzduchu. Čierny hrot sa v ten moment spustil a preletej tesne pri mojej tvári. Zabodol sa do zeme a ostal v nej pričom sa veľmi pomalinky začal meniť na malé poletujúce častice. Malý prúd krvi mi začal stekať po líci. Natao si veľmi rýchlo prezrel okolie. Čierny hrot sa okamžite zmenil na piesok a ten mu vletel do ruky. Pomaly som padol do postele a zahľadel sa na strážcu. Vedel presne čo bude následovať.

Tohle bylo na hlídku trochu moc.
Zbláznil se?!
Jistě, zkáza vlastní vesnice a smrt milovaných všude kolem vás musela být traumatická, ale tohle nečekal. Zdánlivý pokus o sebevraždu, křik, formování zbraně... A strážný se začal bát o svůj život. Nebyl hrdina, jen obyčejný shinobi, který nechtěl přijít o těch pár let klidné služby, které mu zbývali.
"Uklidněte se!" zavrčel, ale třásl se mu hlas.
Připravil si hbitě několik pečetí pro rychlé zpacifikování útočníka, pokud by se o něco pokusil.
Vždyť byl po operaci! Nemůže být nebezpečný, že ne?
"Udejte své jméno, hodnost a důvod návštěvy! Složte zbraně!"
Možná to nebylo nejpřesnější, ale nevěděl, co jiného říct nebo udělat. Rozhodně nebyl psycholog. Křik přivolal sestřičku. Strážný jí rychle zaúkoloval, aby zavolala pomoc a dala vědět Kage. A ona se vyděšeně zadívala na zraněného muže na posteli jako kdyby si nebyla jistá, jestli ji vůbec nedá odejít.
"Takhle děsit ženu, měl byste se stydět," snažil se strážný převést rozhovor do neformální roviny a přimět se věřit, že ten chlapec nechce s ostrým hrotem ve své ruce dělat nic nebezpečného.
Sestřičku ale jeho slova jen víc vyděsila a rychle odběhla.

Natao Hyuurai

Pomaly a mrtvo sa pozrel na shinobiho. Jeho tvár nevyžarovala ani náznak nejakej emócie. Bol úplne.. prázdny. Prvé slová shinobiho poriadne nepočul, videl iba postavu ktorá otvárala ústa a kývala rukami na sestričku. Čierny piesok opäť vyletel z ruky a jemne obkolesil Nataove telo ako prstenec. Natao zdvihol pravú ruku a v nej sa mu sformoval čierny shuriken. Natao Hyuurai, posledný živý člen špeciálnej kekei genkai jednotky. Dôvod návštevy? Povzdychol si pričom pevne schmatol shuriken. Nerobte si zo mňa srandu.. Povedal s trochu naštvaným hlasom. Čo si strážca myslel? Že som sem došiel polomrtvý len tak na prechádzku? Sestričke nijak nebránil, nemal s ňou žiadny "biznis". Čierny shuriken sa rozplynul na malé častice. Strážny mohol ucítiť ako okolo jeho krku prešlo trochu čierneho piesku. Bojíš...sa? Povedal so zvláštnym výrazom, nebol to ale výraz potešenia. Natao sa pomaly postavil na postel a otočil sa k oknu. Čierny piesok okamžite vletel do jeho ľavej ruky a tá následne otvorila okno. Ja niesom ten koho by si sa mal báť.. Mimo to ďakujem ti za záchranu života.. dúfam že ti to raz budem môcť splatiť. Usmial sa a oddal sa vetru ktorý jeho telo vysunul z okna. Tesne pred dopadom spravil salto a tak dopadol pevne na nohy. Konečne čerství vzduch, musím sa ale pohnúť.. zachvílu po mne pôjdu. Povedal a otočil sa k obloku okna. Vedel že po ňom pôjdu, preto musel čo najrýchlejšie vyraziť. Už ďalej nemusel premýšľať, otočil sa a rozbehol sa do ulíc.

Ten muž byl zřejmě pro vesnici nebezpečný. Nic víc z jeho chování strážný nevyčetl. Stál v oknu a sledoval, jak mizí. Sám si za ním po této zkušenosti netroufl. Možná ho za to Kage potrestá, ale lepší trest než smrt. Zavolal na sestřičku, která vybíhala z nemocnice, ať nikam nechodí. Odnese zprávu sám. Suna byla zničená a i tak mu přidělávala další a další nepříjemné povinnosti.
Snad už to brzy skončí!

//Přesun

Dorazila jsem do nemocnice a postarala jsem se o zabezpečení Nataa. Vypadalo to, že přežije svá zranění, což byl prakticky zázrak. Pak ho čeká výslech a rekonvalescence. A potom další výslech. Potřebovala jsem ho v psychické rovnováze, ale nedalo se říct, že by k tomu měl blízko. Podle lékařů už ale mohl začít lépe vnímat a halucinace by měly být minimální nebo vůbec žádné.
Slibné vyhlídky...
Když jsem vyšla z pokoje lékařů, kde mě informovali o Nataově stavu, zahlédla jsem Kena a Yunu. S oběma jsem potřebovala mluvit, ale hovor s Yunou musel proběhnout dříve. Ostatně jsem jí sem poslala s prozíravostí, že se sem stejně později dostaneme a že s ní buď budu potřebovat mluvit nebo pro ní budu mít úkol. Nerada jsem je rušila, ale přesto jsem se zastavila kousek od nich a čekala, až domluví. Nakonec jsem pro ní totiž chtěla obojí, hovor i splnění další mise.

Těkala jsem mezi těmi dvěma pohledem.
Tenhle příchod se mi příliš nepovedl...
"Když už se na to ptáš, můžeš se na něj jít podívat, pokud se cítíš dobře," pokusila jsem se usmát. "Vím ale určitě, že přežije."
Bezva, umím lidem přidat práci. Jak hřebíčky do rakve.
"Potřebuji si promluvit s vámi oběma, ale slečna vypadá, že už mi chce utéct," úsměv se stal uvěřitelnějším. "Pošlu ji za tebou, aby tě u něj vystřídala. Za odměnu bych tě potom mohla pozvat na večeři k nám?"
Tím jsem samozřejmě myslela můj dům uprostřed klanového sídla, který obývám s Atsukou.
Pokud se nebojí hadů, heh...

Divné obrazy.. videl som rôzne obrázky. Potápal som sa v temnote ktorá nemala dno. Nevidel som síce vodu, no cítil som ju. Bola všade naokolo a snažila sa ma utopiť. Takmer som sa dostal až na samé dno tohto oceána. Niečo ma však stále držalo, malý neviditeľný špagát ťahajúci hore. Pevne som sa ho chytil a začal po ňom šplhať. Videl som chlapca za ktorým stála jeho rodina a priatelia. Čím vyššie som sa ťahal tým jasnejšie som ich videl. Chlapec oputil rodinu, miesto nej tam však stálo dvadsať shinobi. Boli to jeho priatelia. Bol som to ja a naša jednotka. Vybavil sa mi obraz.. vybavili sa mi jej posledné slová. "Prosím.. ži.. naše životy teraz splynuli v jedno a boli odovzdané tebe. Naša vôla a sila prúdi v tvojej krvi.." Konečne som ucítil teplo a pokoj, moje telo sa začalo nadnášať, až vyletelo z temnoty. Konečne som sa mohol nadýchnuť, ležal som na temnote ktorá však stále držala moje telo.

Po otvorení očí som sa objavil v nemocničnom lôžku. Očami som prešiel po miesto a hneď som si uvedomil kde som ležal. Moja pamäť bola trošku spretrhaná a nepamätal som si poriadne čo sa dialo. Natiahol som ruku a pozrel sa na ňu. Poriadne som ju stlačil v päsť a usmial sa.

Zasmála jsem se.
"Teď bych měla sobecky říct, že se nebudu moct snažit ji přesvědčit. Byla bych ráda, kdybys poznal můj tým," dodala jsem.
To pro mě bylo velice důležité.
"Ale snažit se budu, slibuju," šibalsky jsem na něj mrkla.
On mě zabije, až zjistí, co za zkoušku jsem mu připravila...
Jen jsem doufala, že se mu kvůli tomu Yuna nechtěla vyhýbat.
"Buď opatrný," dodala jsem ještě s živou vzpomínkou na situaci, při které zřejmě Natao trpěl halucinacemi.
Sice už se podle lékařů neměly opakovat, ale opatrnosti není nikdy dost! Nedbale jsem zvedla ruku jako při pozdravu a zamířila k Yuně, když vtom... PUF! ...A zůstal po mě jen obláček dýmu.

Zarazila jsem se ve dveřích a vstřebávala informace od svého klonu. Zdálo se, že jsem přišla právě včas a přesně podle plánu, kterému jsem se okamžitě přizpůsobila, jsem kývla na Yunu.
"Hezký den," dodala jsem menší úsměv. "Mohly bychom jít někam do soukromí?"
Bez čekání na odpověď jsem kousek od ní otevřela dveře, od kterých jsem si předtím prozíravě vypůjčila klíč. Lékařský pokoj. Ne zcela komfortní, ale dostačující.

V pokoji jsem se posadila naproti ní a zkoumavě na ni hleděla.
"Je už zranění v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě.
Tohle byl netradiční začátek žádosti o podání kompletní zprávy, ale... Na téma Kenovi zkoušky jsem byla velmi citlivá, byl to pro mě důležitý přítel. A rozhodně jsem nechtěla, aby jim fakt, že jí při zkoušce ublížil, pokazil přátelství, pokud mezi nimi bylo, klíčilo či jednoduše mohlo být.

Přikývla jsem.
To zní velmi dobře...
Škoda, že Takeshi nebyl jedním z mých shinobi, byla bych ho měla velmi ráda ve speciálním týmu. Takto, než vymyslím, co s tím (nebo spíš koho k nim) je nebudu posílat na těžké, dlouhé mise.
"Beru na vědomí," ozvala jsem se po chvíli. "Děkuji."
Povýším ho na Jounina.
"V této práci ses osvědčila, další úkol pro tebe tedy bude velmi podobný předchozímu," dodala jsem a v mysli se mi osnoval zajímavý plán. "Vystřídáš ve hlídce Kena. Momentálně střeží Nataa Hyuuraie, chlapce ze Suny, který se nás vlivem halucinací po zraněních pokusil zabít. Chtěla bych vědět, jestli bude možné ho bez rizika přijmout mezi naše shinobi. Zranění se zaléčila a halucinace by tak neměly pokračovat, takže budeš mít jako první tu čest s ním samým, nepomateným a snad i zajímavým. Ale opatrně, ovládá Kekkei Genkai magnetismu!"
A to by se nám v Kumo moc hodilo.
Měli jsme sice několik shinobi, kteří měli stejné vrozené schopnosti, ale rozhodně ovládali jiné techniky - a navýšit jejich počet byť o jediného člověka by rozhodně mohlo být přínosné.
"Žádný převlek, ale ani se nedozví, že jsi ANBU. Prostě hlídka, která si s ním povídá. Tentokrát o jeho bojové schopnosti nejde, pouze o psychiku," dodala jsem. "To první jsme si už měli příležitost vyzkoušet sami..."
Možná to bylo dobře. Byl na svůj věk opravdu silný.
"Je v pokoji číslo 17, pokud nemáš otázky. Kena pak, prosím, pošli za mnou sem."
To bylo ode mě jasně vše, pokud neměla otázky.

Ve skutečnosti jsem Yunu na večeři s ním nepřemlouvala. Měla jsem v hlavě úplně jiný plán, který se ale mohl uskutečnit teprve až budou všechny tyhle mise hotové. Věřila jsem, že zatím jeho pozornost zaměstnám něčím jiným.
"Jelikož už mám vyřízeno vše okolo toho blázínka, se kterým jsme bojovali, mohu se začít věnovat normálním věcem," pousmála jsem se. "Povyšuji tě na Jounina."
Pohodlněji jsem se opřela o příjemný, měkký povrch gauče a se zvídavým pohledem čekala na jeho reakci.

"Dneska ne... Ale ještě se s ní setkáš."
Možná bych měla přestat složitě plánovat nebo mi něco nevyjde. Ale zatím se mi všechny plány dařily, alespoň ty, které byly vázané jen na mou vesnici a ne na okolní svět.
Ale i o ten bych se měla začít zajímat..
"Večeře platí, máme co oslavovat," přikývla jsem. "Kromě povýšení se stáváš jedním ze členů speciálního týmu, který bude mít na starost ty nejdůležitější mise."
Ano, potřebuji v něm lidi, kterým mohu naprosto důvěřovat. Bude tam on. V případě potřeby s nimi zatím pošlu Yunu a budeme muset sehnat ještě jednoho člena, ten už nemusí být tak mě známý, stačí, když ho ti dva uhlídají. Popravdě jsem po shlédnutí jeho schopností myslela na Nataa.
Ale to se dozvědí až později.
"Můžeme zajít do jedné z restaurací v centru?"
Raději dnes než zítra. Tuším, že budu mít zase spoustu práce.