NEMOCNICE

First topic message reminder :

Nemocnice je jedinou důležitou institucí vesnice, která není umístěna v jejím středu. Důvodem toho je možnost izolace nemocnice od zbytku budov v případě epidemie. Jde o komplex několika budov se speciálními účely od ambulance až po pitevnu.

//Musím se Marea zastat. Informace, které ví hráč a které ví postava, by míchal v případě, že by ti je sdělil. On pouze mluví za postavu a uvažuje navíc za hráče. Pokud dobře vím, to nikde zakázané není a naopak mi to přijde jako vítané zpestření hry.

Do nemocnice o PÁR HODIN POZDĚJI (zázračná uzdravení během pár minut se zkrátka ani u nás nekonají) dorazil ještě posel od brány.
"Velitel vám vzkazuje, že nechal slečnu jít do vesnice," oznámil Takeshimu stroze. "A prý se vyptával strážných, kteří měli službu, jak vypadá Rei Casius. Popis sedí s dnes objeveným mužem, ale neumíme si vysvětlit, jak mohl proklouznout."
Tenhle strážný zřejmě jen opakoval slova. Trochu přízemní, hloupý mladík. Ale dobrý shinobi s až neskutečným množstvím chakry, pokud jste po něm nechtěli, aby nad něčím moc přemýšlel.
"Tady vám posílá zbraně, které zůstali od toho chlapce u brány," zvedl do vzduchu vak s věcmi, které ale skrze neprůhlednou látku nebyly vidět. "A já vám mám být k ruce, pokud budete chtít, aby někdo zavolal Raikage nebo cokoli jiného."
Služba už mu skončila, takže stejně neměl nic jiného na práci. Jenom doufal, že mu tenhle zatracený přesčas velitel zaplatí. Slíbil mu to. Jinak by tady nebyl.

Takeshi

Ten muž mě očividně neposlouhcal, bylo vidět, že si o sobě hodně myslí, ale kdo ne, že...
"Asi jsi mě špatně pochopil, kdybych tě zabil a zjistil, že to není henge, jen bych došel říct Raikage-sama, že mise je splněna a Rei Casius je mrtev. Protože tak zněl její rozkaz..."
Vyslechl jsem strážného a naznačil mu, ať dá věci do rohu.
"Naposledy se tě ptám, zda jsi někdo jiný než Rei Casius a pokud jsi opravdu on, jak ses dostal z vesnice ven? Správná odpověď ti zaručí rozhovor s Raikage-sama."

Takeshi

"Někteří lidé opravdu neví, jak nakládat se svým životem..."
...ale stejně jako předtím, ani teď nehodlám zabíjet nikoho bez svolení Raikage-sama.
Podíval jsem se na toho člověka. Vlastně by mi to mělo být jedno. nepatřím sem. Kdybych ho zabil, prohlásili by mě nukeninem a buď by mě zabili nebo by mě vyhnali. A já bych se přidal k další vesnici...
"Zajděte pro Raikage." zavrčel jsem, ale nikam jsem neodcházel.

STRÁŽNÝ

Trochu váhavě položil zbraně Reie Casia a Filiho, které vzal s nimi, u nohou postele. Pořád v onom černém sáčku. Nikoho tu zjevně nenapadlo, že by je mohli využít pro poznání, jestli jde opravdu o Reie nebo jestli ne. Nebo bůh ví, co se to tu řešilo.
"Rozkaz, pane," přisvědčil strážný a uvolněn od nepříjemné atmosféry zamířil za Raikage do její kanceláře.

//Přesun

Když jsem dorazila do nemocnice a poslali mě do správného pokoje, zůstala jsem zírat na druhého Reie. Tiklo mi v oku.
"Tohle je špatný vtip," poznamenala jsem místo pozdravu.
Nemohla jsem přijít na to, co se tady děje. Vlastně to ale bylo vcelku povedené. A někdo se tím dostal do nepěkné situace. Určitě více než jeden člověk.
"Takeshi-dono?" oslovila jsem uctivě známého samuraje.
V mém hlase ale bylo znát, že požaduji vysvětlení a že mu přikládám o to větší váhu, když tázaného oslovuji takto.

Takeshi

Jakmile Raikage vstoupila do místnosti, uklonil jsem se, což bylo se všemi těmi zbraněmi v malém pokoji celkem těžké.
"Raikage-sama..." řekl jsem. Za tu dobu čekání už jsem celkem vychladl a urovnal si myšlenky.
"Tento muž tvrdí, že je Rei Casius...respektive neřekl, že není. Já mu ale nevěřím. Rei Casius podle stráží u brány dvakrát vešel do vesnice, ale ani jednou z ní neodešel. Navíc tenhle měl čerstvou ránu na ruce, kdežto podle Vás Rei prsty neměl už, když jste s ním mluvila. Takže buď máme ve vesnici trhlinu, a v tom případě se nám sem tento ctěný muž přišel vysmát, nebo tohle není Rei Casius a v tom případě Vám chce něco říct..."
Tím jsem asi tak skončil. Nehodlal jsem se obhajovat, měl jsem jasné rozkazy a už jen to, že jsem ho bez váhání nezabil, by si v Zemi Železa vysloužilo krutý trest. A to jen proto, že jsem toho ňoumu chtěl zachránit, protože očividně byl v pěkné šlamastice.

Přikývla jsem.
"Chápu," dodala jsem úsměv a otočila jsem se k muži na posteli.
!Mé jméno je Kagayaki Rin, jsem Nanadaime Raikaga," začala jsem tiše. "A ve skutečnosti byl Rei Casius před chvílí v mé kanceláři,"
Samozřejmě jsem mu nechtěla říct, že by byl už dávno mrtvý, kdyby se tu neobjevil on v jeho převleku. Takhle navíc možná zemřou ona. Ale oběť vždy musí mít naději, jinak se chová nepřirozeně, nemluví. Tím spíš, že tohle nejspíš nebyl shinobi, který by se neuměl chovat. Mohl si na to hrát, ale s takhle dokonalou přeměnou musel být nejméně A-rank. Jounin. Možná ještě Tokubetsu, ale u nižších hodností bych takovou techniky nehledala.
"Asi mi neřekneš, kdo jsi," dodala jsem. "Ale možná bys mi mohl nastínit, co tu děláš?"
Bylo by lepší vědět alespoň něco, nežli nic.

Naklonila jsem hlavu na stranu.
"A nebo mi vy řeknete něco, co mě bude zajímat a já vám povolím provazy, abyste mi to mohl upřesnit."
Nebude si určovat podmínky. Můžeme pouze vyměňovat informace za informace nebo za něco jiného, co bude chtít. Kromě svobody, samozřejmě. Něco mi řekne - bude se moct posadit. Něco mi prozradí - dostane napít. To je vcelku férová nabídka na to, že je cizincem v mé vesnici. Vstoupil sem na své vlastní riziko a teď za to platí. O ničem jiném to není. Začínal mě ale zajímat. Byl sebevědomý, ale přesto si dával pozor, co říká. To bylo zajímavé.

Takeshi

Stál jsem u dveří a opíral se o futra. Kage zkoušela jakous primitivní podobu psychického teroru, ten muž sem ale očividně přišel s rizikem úmrtí, takže si z ní ještě chvíli bude dělat legraci, ona se ho bude snažit přechytračit, pak se dohodnou na nějaké banalitě a ona ho pustí...
Neříkal jsem nic. Neměl jsem absolutně žádné právo nějak zasahovat do "výslechu". Byl jsem tam pouze jako "ochranka", jen jsem nevěděl, čí.

Takeshi se na mě chvíli díval jako kdyby mnou opovrhoval. Ten pohled jsem znala a nesnášela. Ale zrovna u něj jsem netušila, co ho k němu vedlo. Vždy jsem se k němu chovala laskavě a ohleduplně. Dokonce i když se nepřidal k mé vesnici, svěřila jsem mu do rukou důležitý úkol. A on se teď díval jako kdyby na vše zapomněl a jako kdyby mě považoval za malou, zbytečnou děvku beze smyslu pro vedení vlastní vesnice. Proč? Protože jsem se rozhodla pro kompromis? Nebo proto, že si myslí, že i tohohle člověka nechám zabít jako Filiho? Nevěděla jsem. Nemohla jsem vědět.
A pak mě od myšlenek na příčiny samurajovy zjevné "lásky" vůči mé osobě odtrhla Mareova odpověď. Atmosféra se změnil. On jako kdyby se změnil. Rozmýšlela jsem nad jeho odpovědí.
"Dobrý špion nikdy neprozradí svou vesnici," pronesla jsem tiše.
"A ty jsi dobrý špion, správně?" pozorně jsem sledovala jeho tvář.
Jedno bylo jisté. Není z Konohagakure. Pokud si nemyslí, že mu neuvěřím a budu z toho podezírat jinou vesnici. Možností mnoho nezůstávalo. Menší vesnice by si na takovou hurá akci netroufly, pokud je opravdu za účelem, za jakým tvrdí, že se vydal na misi. Tudíž zbývá Amegakure, ale z té už jsme tu Reie i Filiho měli, Iwagakure, se kterou nechci mít nic do činění a Otogakure, která zdánlivě slibovala spolupráci. Tenhle přístup je lstivý, snaží se mě přesvědčit a manipulovat. To by sedělo na Otogakure. Pokud by si chtěli ověřit mou loajalitu, nebylo by to nic v historii nevídaného, naopak jsem to spíš očekávala. Ale teď by měl jít s pravdou ven.
"Tahle informace mi ale nestačí, dokonce i kdyby byla skutečně pravdivá," dodala jsem po chvíli. "Do mojí vesnice s tebou přišla dívka... Pokud jsi špion, určitě jsi nebyl tak hloupý, aby ses zranil, když vidíš procházet okolo úplného cizince. Mohla být vyššího ranku, zabít tě... Ne, ty jsi musel vědět, že ti pomůže a dopraví tě sem..."
Na tváři se mi objevil posmutnělý úsměv. Tohle jsem nechtěla. Ale bylo to v zájmu vyššího dobra.
"Kam daleko až zajdeš? Jak moc jí budu muset ublížit, abych se dozvěděla skutečnou pravdu?"
Nevěřila jsem v návrat Reiny Kany. To nebylo možné. Znala jsem ji. A nemohla jsem dovolit, aby se vrátila. Aby přišla do mojí vesnice. Abysme se znovu střetly. Už jednou mě před ní zachránila jen náhoda. Podruhé by si dala pozor, abych zemřela doopravdy.
"Dej mi důkaz, že je pravda, co říkáš. V Konohagakure jsem strávila spoustu času, Nanadaime Hokage je můj blízký přítel... Popiš mi, jak to tam vypadá, co nejpřesněji. Ukaž mi svoji čelenku, shinobi z Konohagakure by nešel bez ní. Ukaž mi uniformu a já ti budu věřit."
Alespoň částečně...
"Neukážeš... a zaplatí za to ta malá, roztomilá dívenka..."
Nevěděla jsem jaká byla, jen jak ji stráže popsali. A navíc jsem neměla chuť hledět Takeshimu do té jeho zamračené tváře.
"Takeshi, tys ji viděl. Mohl bys ji najít a přivézt sem?" pokusila jsem se na něj usmát.
Možná je uražený proto, že ji nechtěl pustit dovnitř a stráže to udělaly. Ale bylo to správné rozhodnutí. Z jednoho jediného prostého důvodu.
Teď máme ptáčka hezky v kleci, nemůže uletět.

Takeshi

"Hai..." řekl jsem jen, naposledy se na ten jejich taneček se slovy podíval, pomyslel si něco o hřebících a nehtech, uklonil jsem se a odešel.

//přesun

Nejsme nepřátelé. Z jeho chování vyplývalo, že jde o člověka, jakého by chtěl každý na své straně. Tedy dokud neskončí v zajetí.
"Dobrá tedy, příteli," povzdechla jsem.
"Dal jsi mi dvě možnosti. První je ublížit dívce, která s tebou přišla."
Odmlčela jsem se. Sám si jistě uvědomoval, že vina by byla na obou stranách. Já bych v zájmu vesnice konala a on by v zájmu vesnice přihlížel. Krev je krev. A na všech ulpívá stejně, jeho hřích by neměl menší váhu než můj.
"Ale líbíš se mi, byla by škoda ztratit takového špiona kvůli nedůvěře mezi vůdci vesnic..." založila jsem ruce na hrudi. "Hokage byl vystřídán, ale to neznamená, že nemám v Konoze vlivné přátele a proto si tvou malou kamarádku nechám v záloze a využiji druhé možné řešení."
Pomalu mu mohlo dojít, co mám na mysli.
"Požádám Konohu v rámci aliance o zapůjčení jednoho z jejich shinobi."
Klan Yamanaka. Ti, kteří čtou myšlenky. Nikdo jim neodolá.Pokud je opravdu z Konohy, nebudou mít jinou možnost než se mi omluvit. Odpustím jim a ujistím nového Hokage o své loajalitě. A s tím chlapcem tady bych se uměla i zpřátelit, málokdo mi dovolí takovou hru se slovy. Neskutečně mě to bavilo. Dokonce i přesto, že jsem si uvědomovala, že je v tom lepší než já. Sledovala jsem jeho reakci. Pokud není z Konohy, má problém.

"Pokud mi vůdce tvé vesnice nevěří, jak mám já věřit jemu? Odpovím ti, když budu vědět, kdo jsi."
Při jeho snaze se spřátelit jsem se musela usmát.
"Můžeš se ho zeptat," ukončila jsem pak naši diskuzi odpovědí na druhou otázku. "Ale mezitím si můžeš odpočinout v našem vězení."
Než chytí tvoji společnici...
Dále jsem pokynula strážnému, který byl za dveřmi, aby vzal Marea do vězení. Já jsem musela jít napsat jeden dopis, dopis Hokagemu.
"Uvidíme se brzy, neznámý příteli."
S tím jsem ještě tiše naznačila strážnému, aby ho při jakémkoli náznaku změny toho, kým je, okamžitě znehybnil jedinou bleskovou technikou. A ve vězení aby ho dal naproti Reiově cele. Ať na sebe ti dva vidí a můžou si popovídat. Ať to vypadá, že tam nikdo jiný kromě nich není, ať je sledují jen zpovzdálí nebo maskovaní.

//Přesun

Takeshi

Došli jsme do nemocnice, zrovna, když se ozvaly výbuchy.
"Sakra!" sykl jsem a otočil se na strážného u dveří.
"Pohlídejte ji, nesmí odejít."
Pak jsem se otočil na onu cizinku z cvičiště.
"prosím, zůstaňte zde. Kage už sice odešla, ale já měl rozkaz přivést vás sem, a ve městě se něco děje. Musím jít. Snad se ještě setkáme..."
S těmito slovy jsem vyběhl pryč.


//přesun

Takeshi

V nemocnici bylo narváno. Naštěstí bylo jen málo těžkých případů. většinou šlo o popáleniny a odřeniny. Dopotácel jsem se až dovnitř, ale tu mořskou nemoc způsobenou poraněným středním uchem už jsem prostě nekontroloval. Vrhnul jsem u vrátnice a sesunul se podél zdi.
ze špatné strany jsem slyšel doktora, který říkal něco o šití. Začal jsem ze sebe automaticky sundávat zbroj, i když mi museli zřízenci nemocnice trochu pomoci. Pořád jsem byl v šoku. Nejen z té rány, ale i z toho, že jsem nedokázal zastavit ani několik lidí.
"Je...Je tu ještě pořád ta dívka?" zeptal jsem se lékařů. Byla to velice důležitá osoba a jestli zde zůstala, poskytne nám informace.
"Je důležitá..." dostal jsem ze sebe před dalším kolapsem žaludku.  Ztratil jsem spoustu krve a tekutin, to ani mé trénované tělo nemohlo dál snášet. Když mě táhli na sál, už jsem to skoro nevnímal...


EDIT: Nakonec jsem se po několika hodinách probudil. Všechno mě bolelo, ale cítil jsem se zdraví. Doktoři potvrdili, že budu v pořádku a propustili mě. "Dejte pozor na tu slečnu, jestli tu ještě je..." řekl jsem a vyrazil do ulic.

//přesun

Ano, byla jsem tady. Zůstala jsem tady poslušně, jak přikázal. Několik minut. Doktoři a nemocnice nebyly stavění na hlídání shinobi, navíc tu byl dokonalý zmatek. Jenže venku mě čekalo nemilé překvapení. Soustředila jsem se na regulování vlastní chakry a skrývání se natolik, že jsem se zapomněla chránit. A schytala jsem pořádnou ránu do hlavy. Navíc jsem skončila pod hořícím trámem. V té chvíli jsem zároveň smazala stopy po své existenci. Moje vlasy byly pryč. Do posledního. Moje obočí i řasy stejně tak. Popáleniny jsem měla po celém těle. Takeshiho tak upozornili, že už tu nejsem. Bylo tu jen několik případů tak nepříjemných, že neznámé nemohli identifikovat.

Když jsem se probudila poprvé, skoro jsem o sobě nevěděla. Pálilo mě celé tělo. Nedokázala jsem řádně uvažovat. Byl to pouze mechanismus přežití, byla jsem jako naprogramovaný stroj. Najíst, spát, najíst, spát, posadit... Začala jsem dělat pokroky. Nemluvila jsem. Byla jsem v silném šoku. A později, když jsem přicházela k sobě, nemluvila jsem ze strachu, že se prozradím a zbavím se jedinečné šance uniknout. Po třech týdnech už jsem byla natolik fit, že jsem začala spřádat plán. A jednoho dne jsem prostě po špičkách unikla z pokoje.

Podařilo se mi sehnat si lékařský plášť. Pak přišly na řadu obvazy. Všechny musely pryč. Kůže už byla skoro zhojená. Utrhla jsem kousek z předchozího šatu a stiskla ho mezi zuby. Nemohla jsem křičet a ani jsem si nechtěla prokousnout jazyk. A pak jsem pronesla své kouzlo na prodlužování vlasů. Začaly růst rychlostí blesku až dosáhly původní délky. Ale ta bolest! Obnovily se i řasy a obočí. Bez brýlí jsem viděla velmi rozmazaně, ale byla jsem si jistá, že vypadám normálně. Ven jsem proklouzla v noci, když zde bylo málo lidí, ale těsně předtím, než uzamkli budovu.

//Přesun

Dorazili jsme do nemocnice a zavedla jsem jí přímo k řediteli.
"Omlouvám se za zmatek," dodala jsem. "Stále jsou tu zranění z posledního útoku a tak mají doktoři neustále, co na práci."
Jinak tu byl celkem klid. Tiché, nemocniční prostředí. Disciplinované a organizované. Každý byl přesto (jako všude jinde) nervózní z války. Lidé Země blesku ohrožení snášeli dobře. Burcovalo je k větším výkonům. Dalo by se říct, že jim sotva bylo vidět na očích, ale bylo znát na přístupu. Každý tu chodil rychle a s přísným, vážným pohledem. Měli sílu.