NEMOCNICE

First topic message reminder :

Nemocnice je jedinou důležitou institucí vesnice, která není umístěna v jejím středu. Důvodem toho je možnost izolace nemocnice od zbytku budov v případě epidemie. Jde o komplex několika budov se speciálními účely od ambulance až po pitevnu.

"To je v pořádku, kdyby tu neměli nic na práci, bylo by to špatně." poznamenala jsem a nechala se zavést k řediteli. Podala jsem si s ním ruku a sdělila důvod mé návštěvy. Ochotně mi dal nahlédnout do spisů, které jsem jen letmo přelétla očima. Chtěla jsem hlavně vidět akci. Nějakou akci prohlídku, operaci cokoli.

Když jsem ji přivedla k řediteli nemocnice a seznámila jsem je, rozhodla jsem se je opustit. 
"Budu se muset vrátit do kanceláře, omlouvám se," osvětlila jsem svůj odchod. "Pan ředitel vám jistě vše je schopen říct a ukázat sám."
Vrátila jsem se ke kanceláři. Byla jsem si jistá, že Crystal je ve správných rukou. Určitě ji tu provedou a ukážou jí vše, co bude chtít.

//Přesun

Rychlá jak střela. Pomyslela jsem si nad chováním Rin a vřele se s ředitelem bavila o celé nemocnici. Stejně jako jinde i zde chválili mou práci. Byla jsem ráda, že mí studenti nedělají medicíně ani mému řemeslu ostudu. Ředitel mě provedl nemocnicí v každém oddělení jsme se zastavili a já se personálu ptala na jednoduché otázky. Odpovídali vcelku rychle sem tam zaváhali, ale jinak proběhlo vše v pořádku. Připomněla jsem jim obvyklé každoroční školení v Zemi čaje, kde jsou mí lidé stále v pohotovosti a vytvářejí nové a nové léky. Poté jsem poděkovala za doprovod i umožněnou inspekci a vrátila jsem se zpět k hlavní budově. Kumogakure měla štěstí, že zde byli připraveni.

(přesun)

Neměla jsem kam jít. Procházela jsem vesnicí jako stín a přála jsem si, aby mě nikdo neviděl. Rozhodování se, ke komu se schoulím a u koho se vypláču mě ušetřil fakt, že mí dva poslední blízcí skončili na jediném pokoji. I když jsem vlastně měla ráda ještě Assasina. Takže mi zbývali tři lidi, ne dva. Sestra, Ken a starý, dobrý přítel Hokage. Zaťukala jsem a doufala jsem, že nespí. Už to bylo pár hodin, co je sem dostali, nechtěla jsem je vzbudit. Když jsem vešla, byla jsem bledá. Nevyspalá, to ano, ale především naprosto šokovaná současnou situací, ztrhaná tím, jak se mi vůbec tohle všechno mohlo stát. A proč se to stalo. Utápěla jsem se v sebelítosti. Snažila jsem se najít zbývající sílu, ale když jsem je tu viděla ležet vedle sebe, někam se ztratila. Dokázala jsem jen neplakat. Před sestrou by to nebylo správné, byla mladší. To já měla vychovávat a utěšovat ji, ne ona mě.
"Ahoj," špitla jsem neurčitě k oběma.
A zůstala jsem stát na prahu dveří jako spráskaný pes, který jen čeká, že ho brzy vyhodí. To ale neznamenalo, že jsem nebyla upravená jako vždy. Veškerá ztrhanost, smutek, rozčilení a vše, co se ve mě mísilo a vybuchovalo do nekonečného žalu zůstávalo ukryté v očích a snad i v nejistém, vrávoravém postoji. Cítila jsem se jako opilá, jako kdyby nic z tohohle nebyla pravda. Nemohla být.

Byli... Hodní. Čekala jsem, že budou hodní. I přesto mě to ale vzalo o to víc. Navíc jsem si uvědomovala svůj psychický stav, skoro podvědomě jsem u nich hledala možnost se dát do pořádku, srovnat se, když mi všichni ostatní hází klacky pod nohy. 
"Kumogakure je zničená," podotkla jsem tiše. "Zase." 
Těkala jsem mezi nimi pohledem. Na Akeminu otázku jsem moc nereagovala, připadalo mi to strašně těžké a pořád jsem byla v nepříjemném šoku.
"Udělala to Reina Kana."
Hodila jsem nepřítomný pohled do okna.
"Zase."
Všichni věděli, že jsem se kdysi prakticky obětovala, abych zachránila svou vesnici před Reinou. Skončila jsem v několikaměsíčním komatu a přišla jsem o post Raikage. A když jsem se pak vrátila, nový Raikage zemřel a já dostala své místo zpátky. A za tu dobu se objevil už druhý útok a zdálo se, že za oba může stejná osoba jako za ten první. 
"Nosím své vesnici smůlu..."
Zdánlivě ležérně jsem se opřela o dveře, ale bylo vidět, že jsem ráda, že vůbec zůstávám stát a vnímám okolí.
"Jsem ráda, že jste oba v pořádku."
Změny nálad, změny témat. To teď u mě bylo naprosto normální.

Usmála jsem se. Na chvíli mě dostala zpět do reality. V přítomnosti těch dvou jsem se pomalu, ale jistě, stávala tou starou Rin, kterou dobře znali. A kterou snad měli rádi. 
"Nový Raikage už byl zvolen, ale víš, že nemůžu odejít..." pousmála jsem se. "A za celou dobu, co se o tom jednalo, mě nepustili ke slovu. větší slovo než já přitom měla Daimyo cizí země daleko odsud."
Můj tón hlasu prozradil, že bych jí nejraději provedla něco nepěkného. Možná bych i odešla, ale byl tu Ken... 

Sestřička pak odešla do koupelny a my jsme s Kenem osaměli. Poprvé od doby, co jsem předvedla svou naprostou spontánnost, která mi vůbec nebyla podobná a políbila jsem ho. A on pak odešel na misi, ze které se nemusel vrátit. Moc jsme si toho neřekli. Od té doby vlastně nic. Přisunula jsem si židli k jeho posteli a mlčky jsem ho sledovala. Oněmělá. Tichá. Čekala jsem, jestli se vyjádří k tomu, jak to mezi námi je. Co mezi námi je. Jestli vůbec chce, aby mezi námi něco bylo.

Tohle mě odzbrojilo. A mohlo to mít tolik významů! Mohl se bát, že už se nevrátí. Mohl se bát, že Kumogakure padne jako Suna. Mohl se bát, že umřu, než si stihneme tolik říct. Ačkoli to poslední byl vlastně můj vlastní strach. Všechno to bylo to, čeho jsem se bála i já. Pevně jsem ho objala. Ale byla jsem si vědomá toho, že nesmí vstávat. Vědomí, že chci, aby byl v pořádku, zastínilo všechno ostatní. 


Jemně jsem zatlačila, abych ho dostala zpátky do postele, ale ani na chvíli jsem se od něj neodtáhla. Jen jsem rychle skopla boty a stulila se vedle něho na postel s rukou přes jeho hruď a očima upřenýma na jeho profil. Poprvé za celou dobu, co jsem ho znala se mi zdál zranitelný. A i přesto jsem se cítila až neuvěřitelně bezpečně. Na chvíli jsem zavřela oči a přitiskla jsem se k němu ještě blíž.
"Víš, já také," šeptla jsem. "Protože tě miluju." 
Místo otevření očí jsem se všemi smysly ponořila do slepého vnímání jeho těla tak blízko mého. Tiše, oněměla jsem čekala, co řekne on. Jestli mě neodstrčí.

S jeho odpovědí jsem byla úplně spokojená. A s polibkem ještě víc. Otevřela jsem oči a zkoumala, jak se tváří, když by chtěl odsud.
"Mě se tu zrovna začínalo líbit," poškádlila jsem ho.
Klidně bych tu zůstala celé dny i týdny, jen abych prodloužila tak příjemnou chvíli.

"Uhm, je to tu dosť nepohodlné." Znova som sa sťažoval, ale tak na druhú stranu mi tu bolo celkom fajn, bol som tu predsa s Rin. "Bola to naozaj náročná misia. Postavil som sa sám proti Hachibimu a naozaj som si myslel, že neuvidím dedinu, priateľov a hlavne že neuvidím teba." Mohla si všimnúť, že som ju postavil na prvé miesto, asi to tak už bolo Rin dobila moje srdce a už nepatrilo len Kumo, ale aj jej. "Našťastie všetko dobre dopadlo, teda takmer..." Dodal som a pokojne zatvoril oči.

Visela jsem na něm pohledem a skoro se mi zastavil dech, když mě postavil na první místo tak pěkným, nečekaným způsobem.
"Téměř?" navázala jsem na jeho poslední větu.
Při čekání na odpověď jsem přemýšlela, jak mu navrhnout, aby se zotavil v mém sídle. Bydlely jsme tam s Atsukou samy, ale ona se teď toulala někde po vesnici nebo dokonce po světě, takže bylo pravděpodobné, že tam budeme úplně sami. Měl by klid a luxus. A mě.

Nevěděla jsem. Tolik jsem z toho z diskuze v kanceláři neslyšela. Jedno jsem ale věděla a věděla jsem i to, že mu to musím říct.
"Nevím, jak se to stalo," začala jsem. "Ale Haru Iburi je mrtvý."
To se prostě v životě shinobi stává.
"Do nového Raikage, ani si nejsem jistá jeho jménem, byl zapečetěn Hachibi."
Osud?

Trochu (trochu víc) neochotně jsem se posadila a kývla.
"Hned jak přijde Akemi-chan," pousmála jsem se. "Pokusím se to zařídit. Ale jen když oba dva zůstanete u mě, než se zotavíte. Klanové sídlo je pohodlné, komfortní..."
A taky tam byla spousta dobrého jídla a víc soukromí než v restauraci.