NÁMĚSTÍ A ULICE

"Hmm" zamumlal jsem a pozoroval jeho čelenku. Ame... Celkem by mne zajímalo, jaké je to tam. Sice nejsem moc společenský typ, ale tenhle člověk je vcelku zajímavý. Natočil jsem hlavu na stranu. "Proč vám říkají zrovna Chishi?" zeptal jsem se a sedl si na lavičku, která byla asi metr ode mne. Rukou jsem ho pobídl, aby si sedl taky, jestli chce. Nebavilo mě pořád jenom stát.

Koukl jsem se na něj, ale nesedl si. '' Proč mi říkají Chishi? Jde to poznat z toho názvu, nikdy jsem nikoho nezabil, já pouze omračuji nebo podobně. Kdyby mi stráže nevzali zbraně, tak bych ti je ukázal. Je na nich paralyzující jed, a to jen kvůli tomu, abych toho člověka mohl maximálně dovést ke spravedlnosti.'' odpovím mu. ''Podle toho jak ty sis hrál s kunaiem budeš asi spíše opak mně.'' usměju se.

Pozorně jsem poslouchal jeho slova. Měl zvláštní názor. Ale moc jsem si neuměl představit, že by takto žil každý. "A co když je ten člověk masivní vrah? I tak ho nezabijete?" otázal jsem se a podrbal se ve vlasech. Nad jeho poslední poznámkou jsem se trochu zarazil. "No, ani ne. Ještě jsem nikdy nikoho nezabil a stejně nemám moc příležitostí." vysvětlil jsem.

''Kdyby, to byl masivní vrah zlomil bych mu ruce a nohy, aby trpěl a zapamatoval si to. Nebo, bych se ho snažil trefit tak, aby ochrnul na půlku těla.'' odpověděl jsem. ''Ještě jsi nikoho nezabil? Po pravdě, já už jsem viděl umírat lidi a není to vůbec hezký pohled.'' v tu chvíli jsem trochu zesmutněl. ''Taková otázka dokázal by jsi zabít člena rodiny? Kdyby byl nukennin? '' zeptám se a v tu chvíli, jsem začal opět přemýšlet nad tím, co mi řekla včera Raikage.

Pokyvoval jsem nad jeho řešením ohledně masivního vraha. Také takto by se to dalo vyřešit. Nad jeho poznámkou ohledně zabíjení lidí jsem se trochu zamyslel a pak přišla ta otázka ohledně nukenina. "No, já to neposoudím. Nemám rodinu." hlesl jsem a otočil se jinam. Ale i tak jsem se do té situace zkusil vžít a odpověděl mu: "Ale asi ne. Záleží na tom, jak bych byl s ním blízký. A vy?" zeptal jsem se a podrbal ve vlasech.

''V tu chvíli by mi bylo jedno jestli je to můj otec nebo ne. Udělal bych to co vždy snažil se ho dovést k rozumnému řešení.'' odpovím a poškrábu se po vousech. Chvíli jsem přemýšlel, ale pak mě něco napadlo. ''Sice vím, že u mě je to proti pravidel, ale nechceš si dát cvičný souboj? Neboj, svoje zbraně nemám takže to bude trochu sice nefér, ale i tak. Zbraně mají stráže.'' usměju se a čekám reakci.

Při jeho nápadu jsem nadzvedl hlavu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec přikývl. "Ok. Já stejně zbraně moc nepoužívám a kdyby jste chtěl, klidně vám pár shurikenů nebo kunaiů půjčím. Mám jich celkem dost." odpověděl jsem mu a zvedl se z lavičky. Trochu  jsem se protáhl a udělal pár kroků do uličky. "Myslím, že tady není moc dobré místo. Znám jedno, kde by to šlo." řekl jsem a mávl rukou, ať mne následuje.
/Přesun

Šel jsem za ním /přesun

Skákal som po strechách domov a pozoroval všetky svetové strany. Po chvíľke som zastavil na jednom z domov a pozrel sa na ulice. Žilo to tu, každý občas mal svoju úlohu. Nakupovali, jedli alebo sa len tak prechádzali. Moje oči sledovali každý meter. Občas sa tu myhol shinobi alebo strážca. Kh! Zaťal som zuby a chytil som si ľavú ruku. Opäť som zaskučal. Nebol som ešte úplne v poriadku, predsa len som sa nemohol za pár hodín hodiť do môjho pôvodného stavu. Bolesť konečne prešla, aspoň nateraz. Postavil som sa a pozrel sa na sídlo Raikageho. Prečo mi otec vravel práve o Kumo? Aký význam preňho mala? Sám som nevedel čo hľadám, možno odpovede a možno ďalšie otázky. Rozbehol som sa ďalej a bežal po strechách snažiac sa vyhnúť hocijakej nepríjemnej spoločnosti.

Přišel jsem zpět do ulic, odkud jsem před nějakým časem odešel. Potřeboval jsem nabrat síly, tak jsem si hned u prvního stánku koupil lahodné dango a sedl si na nejbližší lavičku. Až k Mitarashi Dango se mi jít nechtělo, bylo to moc daleko a mně už se nechtělo nikam chodit. Tak jsem se hezky pohodlně posadil a pomalu ukusoval svůj zákusek. Sledoval jsem na nebi mráčky a poslouchal hlasy kolemjdoucích. U toho jsem přemýšlel, co budu dělat potom.

Šel jsem po ulici a koukal se po ostatních. Bylo tam docela dost lidí, takže jsem si vyskočil na jednu z budov. Všiml jsem si, jak jeden shinobi běhá po střechách ( Mizuki|Natao). Hm, ten nevypadá zrovna 2x dobře. pomyslím si a dál ho sleduji kdyby náhodou.

//Prosím všechny, nepřerušujte misi s Nataem (Mizukim). Právo se jí účastnit mají pouze Ken a Katashi - už to je více než dost.

Hledání nebylo dlouhé. Muž v dlouhém nemocničním plášti, který si po operaci nesvlékl a dokonce vypadal, že si ho nevšiml, se objevil na cestě přede mnou. A přesně v tu chvíli zafoukal vítr a nemocniční úbor udělal to, co dělá vždy, když není vzadu řádně uvázaný, což mi poskytlo perfektní výhled na shinobiho pozadí. Nutno dodat, že tohle jsem opravdu nečekala a i jako Raikage jsem měla problém vyrovnat po tom překvapení stabilitu a nespadnout ze střechy.
Mohl se alespoň převléknout!
Pohodila jsem vlasy a zapnula vysílačku. Držela jsem se od neznámého zatím dál, vypadalo to ostatně, že jen běží - ani neví kam.
"Katashi, Kene! Je blízko parku Shirogumo, těsně před ním a tedy přesně ve středu vesnice, obkličte ho ze svých stran, ať nám neuteče mezi stromy," zaúkolovala jsem své shinobi a přikrčila jsem se za komínem na jedné střeše.
Teď už jsem se trochu bála na Sunagakurského utečence pohlédnout. Opravdu jsem nevěděla, co si o něm myslet. Moc vychování neměl, když se tu pohyboval takřka ilegálně, ohrozil našeho shinobi, utekl z naší nemocnice a teď tu byl před dětmi... takhle! V duchu jsem se ho ještě snažila omlouvat tím, že je v šoku.
Třeba to bude úctyhodný člen Kumogakure, až se vzpamatuje z šoku. A až se obleče, především.
Čekala jsem, až mi kluci dají zprávu, že jsou před ním u parku, abych ho oslovila.
Snad nebude reagovat ukvapeně...

Když jsem prohledával svou část vesnice, narazil jsem na spoustu různých lidí, ale žádný z nich bohužel nevypadal jako cizí shinobi, který právě utekl z nemocnice. Původně jsem chtěl prohledat ještě jinou část, když Raikage oznámila, že vidí náš cíl a udala nám jeho pozici. Naším úkolem bylo jej ze tří stran obklíčit. Co nejrychleji to šlo jsem se vydal k centru města, přesněji řečeno k parku Shirogumo. Netrvalo to dlouho a už jsem viděl naše úctyhodné náměstí, a také Kena, který byl na druhé straně ulice. Zastavil jsem se a zaměřil jsem náš cíl. Raikage jsem dal vědět, že jsem na své pozici.

Bežal som ďalej a ďalej, poháňaný túžbou po informáciach. V mojej hlave prebiehalo veľa myšlienok. V jednej chvíli som sa pošmykol a padol na zem, rýchlo som sa otriasol a poobzeral sa okolo seba. Sme tu.. Ozval sa hlas z neba. Nie.. to nie.. veď ste.. veď som vás zabil! Povedal hlasným a prenikavým tónom tak že to mohla počuť maximálne Raikage. Natao mal ilúzie, po tom všetkom to nemal v hlave v poriadku, aspoň nie nateraz. Krv začala vytekať z neba dopadajúc všade okolo Nataa. Ten sa ju len snažil chytiť a privoňať si k nej. Jeho vedomie sa opäť začalo normalizovať a on si strelil silnú facku ktorou sa opäť prebudil. Rozbehol sa ďalej, bohužiaľ si všimol že už ďalej nevedie cesta a bude musieť zoskočiť do parku. Okamžite zabrzdil a kusol si do prsta. Kuchiyose no jutsu! Pred ním sa objavil klasický plášť a maska so znakom slnka. Rýchlo si prehodil plášť cez telo a masku schoval do plášťa. Konečne vyzeralo ako "obyčajný" shinobi. Saltom zoskočil a bežal priamo do parku. Zaraz sa však zastavil. Nebol nijaký senzibil no niečo v jeho vnútrajšku mu naznačovalo že už je neskoro. Natao sa otočil a všimol si ženy ktorá stála na streche, presne na mieste kde stál skoro on. Už ma určite obkľúčili.. K čertu! Nestihol som zistiť žiadnu informáciu. Čo teraz budem robiť? Opäť začal strácať vedomie, stabilita klesala a jemu sa podlomili kolená. Začal ťažko vydychovať a pozerať všade naokolo ako paranoidny. Pomaly sa postavil a začal cúvať, pravou rukou si držal pravú časť tváre a ľavým okom skenoval celú situáciu. Snažil sa nájsť aspoň jeden záchytný bod cez ktorý by mohol utiecť.

Choval se skutečně jako blázen. Alespoň se už oblékl, ale nebyla jsem si jistá, zda to byl čin člověka při smyslech nebo někoho na pokraji zhroucení.
Ne každý je v duši samuraj.
Vzpomínala jsem na Takeshiho. Na to, jak daleký může být rozdíl mezi shinobim a samurajem. Nebo jen mezi lidmi, nehledě na "povolání." Když se zastavil, přerušila jsem myšlenky a znovu zapnula vysílačku.
"Ať vás ještě nevidí," zadala jsem tiše poslední pokyn a vystoupila ze stínu komínu.
Ve chvíli, kdy se otočil, mě uviděl stát na střeše. Hbitě jsem z ní seskočila a dopadla na zem několik metrů před něj. Dostatečně daleko pro rychlé poskládání pečetí. Ale musela jsem být opatrná. Své nejoblíbenější Jutsu jsem kvůli jeho magnetismu nemohla použít, pokud by se schýlilo k boji.
"Jsem Kagayaki Rin, Nanadaime Raikage," představila jsem se. "Jaké je vaše jméno?"
Mluvila jsem klidně, jako s dítětem. Snažila jsem se ho uklidnit. I tak jsem ale cítila, že má tahle situace jen tři možná řešení.
Jeho opětovný pobyt v nemocnici, jeho pobyt v Kumogakurském vězení... a nebo jeho smrt.

Moje meno?.. Volám sa Natao Hyuurai. Dopovedal trochu ustrachovaným a koktavým hlasom. Stále ustupoval a dával si pozor. Čo odomňa chcete? Spýtal sa vážne. Pravú ruku pustil z tváre a sledoval Raikage. Možno.. možno si po mňa prišli oni..! Áno je to predsa jasné! Nenechali by prežiť toho posledného. Ale.. ja musím prežiť, nedostanú ma.. za žiadnu cenu! Povedal si tvrdo v svojej hlave. Tsuri.. Pred jeho očami sa mu zjavilo dievča ktoré zahynulo pod lavínou snehu ktorá sa spustila. Jej otcovi ako jej kamarát sľúbil že sa o ňu postará a že ju dovedie domov. Mám stále pocit že sa to niekto musí dozvedieť. Dopovedal si svoj monológ v hlave čo ho viac nabudilo. Ghg! Zakašľal a padol na jedno koleno. Z jeho úst začala tiecť krv. Jeho zranenie na hrudníku nebolo ešte úplne doliečené a jeho pohyb spôsobilo otvorenie rany. To nič není! S porovnaním mojej psychickej bolesti je to ako škrabanec! Povedal skôr tak sebe na motiváciu aj keď to mohla Raikage počuť. Poslali vás tí ľadoví lovci? Došli ste ma doraziť? Povedal kašľajúc krv a uskočil ešte o meter ďalej. V očiach mal pohľad preživšieho ktorý sa za každú cenu chcel zachrániť. Mal na to dôvod. Tak tiež tam bolo vidieť neistotu a strach, jednal inštinktívne, nedokázal sa ešte psychicky zotaviť po toľkej strate.

Měl za sebou psychické trauma. To bylo více než jasné a já nebyla psycholog, abych věděla, co si teď vůči němu mohu dovolit.
"Natao, hezké jméno," pousmála jsem se.
"Natao, ty jsi ze Suny, správně? Přišel jsi včera do mojí vesnice a údajně jsi napadl mého strážného, vyděsil k smrti sestřičku z nemocnice a potom jsi odtamtud utekl. Jediný důvod, pro který bych ti mohla ublížit, by bylo tvé další pohybování po vesnici bez povolení."
Doufala jsem, že vnímá, co říkám.
"Ráda ti jako shinobimu ze spojenecké vesnice nabídnu azyl v té svojí, lékařskou pomoc i dočasné ubytování," pokračovala jsem. "Dokonce už tu jednoho ninju ze zničené Suny máme. Možná, že ho znáš?"
Mluvila jsem klidně, tiše, usmívala jsem se. Vše, co jsem chtěla, bylo nezpůsobit krveprolití. Pro jednou udržet misi bez boje by bylo příjemné.
"Nikdo ti tu neublíží, když se ty nebudeš snažit někomu ublížit nebo porušovat naše pravidla, to ti jako Raikage mohu zaručit," dodala jsem ještě a vzhlédla.
Byla jsem zvědavá na jeho odpověď.

//Omlouvám se, Katashi, na odpověď se nedá v misi o čtyřech lidech čekat více než den.

Natao počúval, sprvu si myslel že hovorí pravdu. Dokonca sa chcel postaviť aby ukázal že pôjde dobrovoľne do nemocnice.. Lenže.. Halucinácie opäť nastali. Zranenie mu začalo opäť skreslovať pamäť. Čítal jej z pier, čítal však zle. "Zabijeme ťa" Šialenstvo opäť vypuklo v jeho hlave a on sa začal poddávať jeho bláznivím predstavám a paranoji. V tú sekundu uvidel za Raikage štyroch ľadových lovcov. To mu už stačilo nato aby sa zbláznil kompletne. Ľadoví.. lovci! WAAAAH! Začal kričať a vypúšťať chakru na celé okolie. Modrá chakra obalovala celé jeho telo. Prudký nával sily spôsobil nadvihnutie vlasov a oblečenie akoby ho práve podfúkol silný vietor. Vyhodil do vzduchu desať shurikenov ktoré mierili za Raikage. Shuriken Kage Bunshin no Jutsu! Zakričal hlasno. Shurikeny sa začali klonovať a dopadali presne za Raikage. V jeho hlave útočil na imaginárnych lovcov. Z taštičky vytiahol päť výbušných lístkov. Štyri hodil na každú svetovú stranu tak na tri metre od neho. Jeden si odložil do kapsy ako poistku ak by ho chytili a chceli mučiť. Bol pripravený ukončiť svoj život, aspoň to si teda myslel. Vytiahol si kunai a namieril ho pred seba, smerom na Raikage. Chakra okolo neho stále prúdila, mohol mať tak 5 minút plnej sily. Po piatich minútach jeho chakra zmizne a s tým aj jeho sila.

Přikrčila jsem se. Instinkty mi napověděly, že mě shurikeny minou. Použil silnou techniku, ale nemířil ji na mě. Spíš do neškodné dálky za mnou. 
"Katashi, Ken!" zavolala jsem do vysílačky.
Víc pokynů nepotřebovali. Oba byli dost zkušení, aby věděli, co dělat. Bylo zřejmé, že není sám sebou. Nyní se objevila i možnost, že ho někdo ovládá a poslal ho zničit naši vesnici.
"Za žádnou cenu ho nezabíjejte. Pokud nejde o psychický šok, mohl by ho ovládat někdo z těch, kteří již zničili Sunu!"
V té chvíli si přiložil nůž ke krku.
Ksó!
Kunaie s výbušnými lístky kolem něj vytvořili clonu z dýmu. Nemohla jsem si dovolit, abych ohrozila své shinobi kvůli jednomu bláznovi, ale něco jsem uděla musela. A tak jsem se rozhodla pro tu nejjednodušší techniku.
"Hikari!" vykřikla jsem, zatímco v dlani se mi formoval menší, černý "míč."
Celý z černého blesku. A pak jsem ho hodila. Blízko Natta jako kdyby se roztříštil na tisíc jisker a na chvíli ho oslepil. Chlapcům, kteří měli v tuto chvíli stát za ním a měli mít šanci ho nějak zpacifikovat, poskytl z jejich strany dostatek světla v mlze a přesně určil Nataovu skrytou polohu.

Zatímco jsem čekala, co se stane, všimla jsem si kousek od nás mladšího chlapce. Nepamatovala jsem si ho, takže v době mé minulé krátké "vlády" musel být sotva Genin, ty jsem neznala jmény. Nyní možná starší.
"Evakuuj všechny lidi z nejbližších dvou ulic!" zakřičela jsem jeho směrem.
Mezi tyto lidi patřil i Fili, kterého jsem si všimla na jedné ze střech.
Pf, tohle bude mezinárodní skandál, jestli Nataa rychle nedostaneme...

//Pořadí: Natao - já - Ken - Katashi
(Přeskakujeme při absenci odpovědi po 24 hodin)

///Dino, Fili nejsou pořadím nijak vázání, hrajte, jak chcete a stíháte.

Kolem mě proběhlo pár Shinobi a zdálo se, jako by někoho hledali. Všichni mířili k parku. Připadalo mi to zvláštní, ale nechtělo se mi v tom nijak rýpat. Radši jsem si všimal svého.
Tu však najednou po nějaké chvíli zavolala žena, která mi připomínala Raikage, ale nebyl jsem si jist. Její hlas ale zněl vážně a já pochopil, co mám dělat. Rychle jsem vyskočil z lavičky a svoje nedojedené dango jsem vyhodil za sebe. Kupodivu jsem se trefil přesně do odpadkového koše. Rozeběhl jsem se doprosřed ulice, na nějaké místo, kde budu dobře vidět a slyšet a zavolal jsem na obyvatele, jak nejhlasitěji to šlo: "Všichni okamžitě za mnou! Musíte dočasně opustit tuto ulici! Všechno bude v pořádku, jenom mě teď musíte poslechnout!" nařídil jsem a mávl rukou směrem k další ulici. Netušil jsem, co se děje a doufal jsem, že s obyvateli nebudou žádné komplikace.
Běžel jsem do druhé ulice a všiml si na střeše Chishiho. Možná by mi mohl pomoct. "Chishi!" zavolal jsem na něj a zamával rukou, aby si mě všiml. "Potřebuju evakulovat lidi z nejbližších dvou ulic. Pomůžeš mi?" zeptal jsem se. Zvládl bych to sám, ale ve dvou to bude jistější.

Nejdříve to všechno vypadalo celkem dobře, že já a Ken jsme zde byli úplně zbytečně, protože Natao vypadal jako by vzdal svůj útěk a vrátil se s Raikage zpět do nemocnice. Pak se to celé však zvrtlo a jeho celé tělo bylo obaleno jeho chakrou a její intenzita byla vážně velká. V té chvíli vyhodil shurikeny do vzduchu a zaútočil na Raikage, nebo to tak jen vypadalo, protože shurikeny dopadly kousek za ní. *Buď je ta síla nad jeho kontrolu, a proto minul... a nebo na Raikage ani zaútočit nechtěl... ale proč by to jinak dělal?* pomyslel jsem si, ale na to tu teď nebyl čas. Naše rozkazy byly jednoznačné. Raikage nám odhalila jeho pozici a v té chvíli jsem se Shunshinem přenesl přímo před něj a chytil jsem mu ruce aby nemohl zabránit Kenovi při jeho technice.

Chytili ma.. do takej smiešnej techniky. Začal som kričať a vzdorovať. Chakra ešte viacej začala v mojom tele prúdiť ešte viac čo sa aj ukázalo na tlaku ktorý z môjho tela vychádzal. Kanashibari som vedel používať taktiež. Netrvalo mi dlho a vďaka mojej veľkej sile som ju jednoducho prelomil. Prsty sa začali hýbať a ja som sa pozrel Katashimu do očí. Príliš... ma podceňujete! Jiton: Satetsu Shigure! Z mojej ruky vo veľkej rýchlosti vystrelil čierny piesok ktorý sa premenil na čierne guličky. Tie mali rýchlosť guľky z pištole. Mohlo ich byť asi dvadsať, jedna polka vystrelila presne na Katashiho a druhá na Kena. Keďže boli v príliš tesnej blízkosti tak ich muselo aspoň pár z nich trefiť. Nemienil som ostať na jednom mieste stále. Guličky mierili aj po na ich ruky takže ma museli pustiť. Ak sa mi to podarilo tak som poodskakoval až na kraj jednej strechy. Čierny piesok sa ku mne vrátil a ešte zväčšil svoj počet. Chránil ma pred prekvapivými útokmi zo zadu ale aj z bokov.