HLAVNÍ BRÁNA

Šel jsem dlouho, předlouho. Prošel jsem několik zemí, byl jsem unavený, otrhaný, měl jsem žízeň a hlad. Naštěstí jsem po cestě narazil na pár karavan, které mi daly něco málo k jídlu, takže jsem se nemusel zdržovat lovem.
Velkým vesnicím jsem se vyhýbal, v zemi Ohně jsem se raději moc nezdržoval a snažil jsem se nebýt moc vidět.
Nakonec jsem se rozhodl pro Kumogakure. Byla dostatečně daleko, mohl jsem je varovat a schovat se v ní.

Došel jsem před bránu. Stráže ze mě museli mít radost: Samuraj v potrhané zbroji, nesoucí zbytek praporce v ruce.
"Prosím...pomozte mi..." řekl jsem a podíval se na stráže. Měl jsem kruhy pod očima, ruce i nohy se mi klepaly únavou. Jestli mě nepustí dovnitř, usnu na místě.

Stráže si mě všimly a mezi nimi i jedna dívka.
"Vodu, prosím...jsem Takeshi Kenpachi. Suna byla zničena a rozmetána. Já přežil..chtěl jsem varovat ostatní..."
Snažil jsem s emluvit, ale vyschlé hrdlo vydávalo spíše sýpavé zvuky. I tak šlo pochopit, o jak vážnou věc jde.

Jakmile stráže donesli vodu, vzal jsem měch a začal ho na sebe lít. Hltal jsem, co to šlo, nemyslel jsem na úžeh, nemyslel jsem na to, že jsem už sakra dlouho nejedl. Vypil jsem celou lahev a otřel jsem si pusu a podíval se na tu slečnu.
"To není problém, madam." řekl jsem. bylo vidět, že mi ta voda opravdu pomohla. Nevydržel jsem to ale a nakonec jsem opět klekl na zem. Chvíli jsem těžce oddychoval a nakonec šla stejně část ven.
"Omlouvám se...moc se omlouvám." řekl jsem a zbytečkem vody jsem si vypláchl ústa.
"Můžeme jít. Jsem připraven říct vše..." řekl jsem nakonec a ještě trochu se snažil upravit.

"Jistě, to chápu. Děkuji, madam..." řekl jsem a podíval se na ty strážné.
"Můžeme jít..."

//přesun

Přišel jsem k bráně. Stráže mi řekli, že mam odevzdat zbraně. No po pravdě trochu se mi nechtělo přeci jen nosím je sebou furt. Nakonec jsem si řekl, že nebudu dělat problémy a¨jsem tu jen kvůli tomu, abych zjistil jak tu na tom jsou. Jakmile jsem odevzdal zbraně prošel jsem bránou. (přesun)

Pomalé a dlhé kroky padali na suchú a tvrdú zem. Moje nohy boli tak ťažké a slabé. Boli vyčerpané z toľkého chodenia. Tiaha ma oslabovala, nemal som veľa síl nazvyš. No niečo ma aj tak tlačilo ďalej. Bolo to odhodlanie? Pud sebazáchovy? Alebo skôr chuť pomsty? Neviem čo to bolo, no predsa ma to nútilo pokračovať ďalej cez tú cestu. Celé moje telo bolo premrznuté, dokonca mi na oblečení a tváry ostali kúsky ľadu ktorý sa nie a nie roztopiť. Strácal som vedomie, mal som pocit že zachvílu padnem. Zrak na tom nebol najlepšie tiež. Ešte.. musím ísť ešte.. Hovoril som si v mysli. Časť oblečenia bola nasiaknutá krvou, bolo to brucho, pri boji som bol zasiahnutý katanou a nestihol som si toto zranenie poriadne uviazať. Na tvári som mal krvavé reze z ktorých vytekali malé priamenky krvi. Konečne som to ale uvidel.. brána Kumogakure no sato. Bola tak blízko. Zatvoril som oči a sústredil som celý ostatok svojej sily do nôh. Posledný krok bol asi tak desať metrov od brány. Telo pomaly padlo na kolená a z nich na chrbát. Oči sa mi pomaly zatvárali. Zvládol.. som to? V tom okamžiku som stratil vedomie.

Jeden ze strážných, Chuunin, doběhl ke klesajícímu shinobimu, aby ho zachytil, než spadl. Tohle se jim stalo podruhé. Druhý shinobi ze Suny za jeho služby. Tentokrát to ale bylo horší, muž (možná ještě chlapec) byl zjevně zraněný.
"To mi byl čert dlužný," zahartusil strážce pořádku.
Pevně, ale opatrně ho chytil a problesknul se s ním pryč.

Jako vždy seděla na stromu kousek od brány a upřeně jí sledovala. Čekala jsem na to kdy už konečně dorazí opožděný člen mé rodiny. Zatím jsem s nikým v Kumo nepromluvila ani slovo, snad jen párkrát jsem promluvila na Raikage abych se zeptala na to, jestli tato osoba nedorazila během večera když jsem spala a nemohla tu být. Dokonce jsem nebyla ochotná mluvit ani s žádnou jinou dívkou. Chtěla jsem být sama, útok na Sunu a svou mrtvou matku jsem měla ještě stále před očima. Mimoděk jsem stiskla přívěšek na krku a potichu si povzdechla. Z toho mě ale najednou vytrhlo cosi ve vesnici, prudce jsem otočila hlavou a zaregistrovala stoupající kouř ze středu vesnice. Zamrzla jsem na místě, jakoby nestačilo, že mě obrazy ze Suny strašily večer ve snech...ono se to musí dít i v Kumo? Nebyla jsem schopná se pohnout ani o kousíček a vystrašeně sledovala kouř. Znova ne.
Zírala jsem tam takhle nějakou dobu i když kouř byl už dávno pryč. Nemohla jsem sama sebe uklidnit a moje představivost pracovala na plné obrátky. Až po nějaké době jsem sebou cukla a odvrátila hlavu pryč. Bože. Seskočila jsem na zem a oprášila si krátké kimono. S knedlíkem v krku jsem se vydala do středu vesnice ke kanceláři abych se zeptala, jestli nepřišla večer.

Přišel jsem k bráně a vzal si zbraně zpět. Poté jsem pouze už v klidu šel pryč./přesun

Příjdu s maskou na tváři k bráně. Odevzdám zbraně a projdu dál. Měl jsem nasměrováno k budově Raikage. /přesun

Zmiznu pryč do Ame /přesun

Dorazili k bráně Kumokagure. Kapucu si nechal dole, aby bylo vidět čelenka Ame a taky začal přemýšlet, jak se k tomu mohl přinutit. "Přece jeto celkem věc Ame pochybuji, že pomůže naší vesnici." Přišel tedy ke strážím, odevzdal zbraně a promluvil. "Dobrý den, máme zprávu pro Raikage z Amegakure." "Sakra proč já to dělám……" Povzdechl si a čekal na stráže. Nějak se mu to nelíbilo takhle otravovat  Kage.

S maskou na tváři jsem dorazil hned za Reiem a odevzdal také zbraně. Vypadalo to jakobych byl sluhou Reie. Poté jsme vešli do vesnice /přesun

STRÁŽ

Čelenka Sunagakure už byla podezřelá. Teď, když se všichni přeživší přidali k určitým vesnicím a už se jim sem neplazil nikdo téměř polomrtvý hrůzou a strachy. Tenhle kluk vlastně vypadal úplně obyčejně.
"Vaše přání?" popošel k němu strážce brány.
Chuunin nebo Jounin, alespoň tak vypadal. Určitě byl středního věku a určitě mu vousy zakrývaly prakticky celou tvář. Víc se o něm z prvního pohledu zjistit nedalo.
"Vy jste ze Suny?"
Naposledy dorazila Miki a ten samuraj. Ty měl strážný docela rád. Tedy toho samuraje, to byl panečku pomocník! Ta dívenka mu přišla na kunoichi příliš plachá. A tenhle vypadal moc nezaujatě na to, že mu zničili vesnici. Tedy až na dobu, kdy si s nečitelným pohledem prohlížel tržnici. Jako kdyby proti ní něco měl.

Zásoby se samozřejmě nenechávaly v tržnici před vesnicí, který blbec by to udělal? Nebo který blbec by si myslel, že ve vesnici nejsou obchody a skladiště? O některých, kde jsou uloženy trvalé potraviny, někdo ani neví. A dalším zdrojem potravy je rybolov a přímořští ptáci. Ovoce a zeleniny tu naopak moc nebylo. Jelikož se ale těžko procházelo bránou s vozy, sloužila pouze pro přesun potravin prostřednictvím před vnesením kontrolovaných beden nebo vytáhnutím z lodí pod jedním z vysokých skalních převisů na kraji vesnice. Bylo to složité, ale alespoň to bylo zcela bezpečné.

"Dovedeme vás za Raikage," pousmál se na něj strážný a poplácal ho po zádech.
Za tohle si mohl připsat bod, působil vskutku důvěryhodně.
"Ale nejdřív nám samozřejmě budete muset odevzdat své zbraně, nechat se prohlédnout," dodal. "Standardní postup."
Opravdu to byl standardní postup. Tedy u tohohle strážného. Byli tu i jiní, u kterých člověk proklouzl lehce. A zase jiní, kteří by ho div nesvlékli, než by ho pustili do vesnice. Tenhle byl ale rozumný a viděl, že je chlapec ještě mladý. Nebo možná nebyl rozumný, ale naivní. Každopádně chlapci zběžně prohlédl rukávy a nohavice, kde si shinobi často schovávali zbraně a ještě tašku (pokud nějakou měl). A to bylo vše. 

Když byla prohlídka hotová, vedl ho jeden z Chuuninů, kteří předtím hlídkovali u brány, k Raikage. Moc toho z něj ale neviděl, měl přes většinu tváře masku a ještě šátek přes vlasy. Vypadalo to skutečně podivně. Podivný člověk. Zbraně zůstali zatím u hlídky brány, pokud ale našli cokoli jiného, co by mohlo být podezřelé, vzal to onen Chuunin za Kage spolu s ním.

//Přesun

Takeshi

Došel jsem ke strážím u brány. Když uzavřou vesnici co nejdřív, bude se mi lépe hledat.
"Zdravím vás..." uklonil jsem se před velitelem.
"Nesu vzkaz od Raikage-sama. Jedná se o shinobiho jménem Rei Casius. Je z Amegakure a nedávno sem přišel s dalším mužem, hodně zarostlým, s velkými zbraněmi na zádech. Jde o to, že to jsou nukenini. Najdu je sám nebo s pomocí městské stráže, vy ale máte uzavřít brány pro všechny cizince bez výjimky. nikdo se nedostane dovnitř ani ven..."
Musel jsem uznat, že moci se opřít o jinou autoritu, než o tu, co mi visela na zádech, bylo příjemné zjištění.

//Omlouvám se, ale Re postl naposledy před měsícem sem. Nevím, kde ho hledat.

Pozorně jsem poslouchala. On se změnil, ale já nesměla mít své věci. Vše, co souviselo s Otogakure, především tedy čelenku, jsem schovala do dutiny jednoho z obrovských stromů. Doufala jsem, že tu není nikdo s výjimečným čichem, aby mé věci našel. Docela jsem na nich lpěla. U sebe jsem si nechala jen základní výbavu, pár kunaiů. Lékárničku jsem schovala. Nemuselo to vypadat, že bych ho mohla ošetřit a místo toho ho táhnu do vesnice.
"Rozumím, sensei," odvětila jsem poté.
Srdce mi bylo jako splašené. O to důvěryhodněji ale budu vypadat. Malé, roztomilé děvčátko, které se sem dostalo vlastně náhodou a které neví, co dělat se zraněným. Vrátila jsem se ke své skrýši a schovala jsem i brýle. Nosila jsem je vlastně ze zvyku, jinak jsem je potřebovala jen na čtení. Gumičky na copy jsem schovala do tašky u pasu a rozpustila jsem si dlouhé, bílé vlasy. Stal se ze mě vlastně taky jiný člověk.

Když jsme ale náš plán vykonávali, přišlo mi neskutečně divné táhnout senseie. Mého senseie. Jako kdyby byl hadrová panenka. Dokonce i když vypadal jako ten divný, ošklivý kluk. Nakrčila jsem nos. Uvědomila jsem si, že můj sensei je ve skutečnosti velmi přitažlivý muž. Tedy byl. Doteď.
"Pomozte mi, prosím!" vykřikla jsem před bránou, když jsem si k tomu uvědomila i další věc - je příšerně těžký.
"Je zraněný!"
Když mi s ním pomohli, unaveně a vyděšeně jsem se na ně zadívala. A myslela jsem si, že ten vyděšený pohled se mi vážně povedl.
"Já... já jsem ho našla kousek odtud... je strašně těžký... já jsem Kara!" mlela jsem páté přes deváté a mezitím jsem si i vymyslela falešné jméno.
Vypadala jsem dost otřeseně, takže jsem doufala, že mě do vesnice pustí a možná taky odvedou na ošetření. Také jsem se rozhlížela po strážných. Kromě nich tu byl zvláštní muž, který ani nevypadal jako shinobi. Nikoho jemu podobného jsem v Oto nikdy neviděla a tak mi byl záhadou. Snažila jsem se na něj ale nezírat moc dlouho, aby to nebylo podezřelé.
Otokage-sama, já vás nezklamu!

Velitel strážných si vyposlechl Takeshiho hlášení.
"Rozumím, pane," bručel si pod vousy.
Samuraje ze Suny ještě neznal a moc mu nevěřil. Nevěřil nikoho, komu neznal. Na druhou stranu mu byl jeho přístup sympatický a uznal, že ho nejspíš bude mít ráda. Pokud tedy bude dobře bojovat, protože takové lidi má on úplně nejraději.
"Myslím, že si ho pamatuju. Neměl něco s jednou rukou? Vztekal se, když jsme mu kontrolovaly rukávy, myslím, že vůbec neměl prsty!"
To mohlo být pro Takeshiho důležité poznávací znamení. Strážný by se byl rád zeptal, jestli ten druhý něco provedl nebo proč je hledají, když se ozvalo volání o pomoc. A ten, koho uviděl, ho překvapil.
"To bude asi vaše práce, pane," ušklíbl se.
Ten hoch si jde pro smrt, pravda?
Tady ho ale určitě nešlo jen tak zajmou, takže musel platit druhý plán Raikage. Vzít ho za ní a zbavit se ho opatrně tam. Nebo možná raději do nemocnice, aby cestou nevykrvácel. Ještě by je obvinili, že nepomohli zraněnému, bezbrannému mrzákovi. Čest je čest.
"Tu dívenku hledáte taky?" naklonil se k Takeshimu strážný.
Vypadala bezbranně a roztomile a nejspíš s tím opravdu neměla nic společného. A navíc mu připomínala jeho dceru, takže by se o ní rád postaral, ať z tohohle nemá žádné trauma.