Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Faito

Dojdu k bráně, už plně oblečen a opásán zbraněmi, jako vždy. ANBu už vědí, co dělat, jen ještě pár z nich pošlu pro obyčejné vesničany.
"Vesničané nahradí vás - budou odnášet raněné a uklízet. Vy zajistěte sektor, hned!" zavelel jsem ostatním a práce se tak na minutku, dvě, zastavily. Položil jsem Kairi na zem, aby mohla běžet k Daisukemu, a volným krokem jsem vyšel ke Kashikemu. Když jsem procházel kolem Hitomi, podíval jsem se na ni a jen tak tak zadržel slzy, teď prostě nesměly být na místě. Položil jsem ruku na Daisukeho rameno a řekl jsem: "Upřímnou soustrast. Odnes ji, kam chceš, a stav se, až budeš chtít mluvit o pohřbu..." To bylo vše. Nečekal jsem na odpověď, viděl jsem Kashikeho s rozklepanýma rukama, jak stojí před nějakým cizím ANBu.
Došel jsem až k nim a zeptal se: "Kdo to je a co tu chce?" Ta otázka jasně směřovala Kashikemu a ještě jasněji ukazovala cizímu ANBu, jakým odpadem je v mých očích a že by tu rozhodně neměl být.

Kashike


Cítím že sotva stojím na nohou. Zabodnu meč do země a opřu se o něj, abys se udržel. Hlavou mi běží plno myšlenek a najednou se tu objeví Kapitán. Díky bohu... pomyslím si. Tak moment. Jestli nám dokážete pomoct, udělejte to. Tihle všichni... my... potřebujeme každou pomoc která se může naskytnout. A kapitán vás kdyžtak srovná... domyslím si v duchu. Pak se otočím na Kapitána. Pane, tenhle muž přišel ze zničené Sora no Kuni. Nabídl nám pomoc, i když nevím přesně jakou. Doporučuji nechat ho, ať udělá co chce. Pokud bude dělat potíže, vy si s ním už poradíte aniž by... větu jsem nedořekl protože mé tělo opustily poslední zbytky sil a já se zhroutil v bezvědomí na zem.

Faito


"Medik!" zařval jsem a v tu chvíli byl u mě drobný mladík, který bral Kashikeho okolo ramen a odtahoval ho blíž k bráně. Podíval jsem se na toho ANBu.
"Přestaň plýtvat mým časem a řekni svůj návrh a podmínky. Jestli tu chceš jen mluvit v hádankách, táhni o dům dál, Kirigakure se vyhrabala i z větších s*aček..." řekl jsem prostě a čekal, co odpoví. Mezitím jsem rukou pokynul jednomu z ANBu. "Zajdi pro Akira..." řekl jsem jen a ANBu zmizel.

Když jsem uviděl choumeie, rychlým výpadem jsem vystřelil k němu a než se vznesl do vzduchu, dotkl jsem se ho pečetí, kterou mi dala Mizukage v případě nejvyšší nouze. Pečeť by měla zapříčinit ztrátu většiny chakry ocasého démona (kdyby byl démon v těle, šel by jeho nositel do komatu, takhle jen démon spadne na zem a nebude moci používat schopnosti.

Faito

Stálo na mně velké rozhodnutí. Akiro byl už u brány a mohl zapečetit démona do jakéhokoli člověka zde. Choumei se nehýbal, ale byla to jen otázka času. Podíval jsem se na všechny okolo, včetně Kairi a Daisukeho.
Nikdy by mi neodpustili, že jsem jí nepomohl.
"Přiveďte ho..." řekl jsem a dva ANBu doprovodili toho neznámého až k Mizukage. O léčivých technikách jsem slyšel ledacos. Kdysi legendární babička Chio dokázala život i navrátit. Možná že je i tenhle cizinec geniální medik.
Otočil jsem se na něj a podíval se mu tvrdým pohledem do očí.
"Zachraň ji a budeš si žít jako král. Zkus cokoli jiného a já ti zaručuji, že smrt bude vysvobozením po tom, co ti provedu..."
Dva ANBu se od toho cizince nehnuli a nehnou ani na vteřinu, dokud neudělá svou práci, a byli kdykoli připraveni ho zabít. Já jsem stál opodál a koukal se na něj z jiného úhlu.
Co bude teď? Jaký bude další krok? Jediný útok by nás teď poslal k zemi a vymazal tuhle vesnici z povrchu zemského.
Hlavou se mi míhaly všechny možné myšlenky, ale ani jediná nebyla uspokojující nebo optimistická.

Kashike


Trhnutí mě probudilo. Seděl jsme opřený o hradbu a medik u mě kontroloval životní funkce. Cítím že mám sundanou masku, takže otevřu jen normální oko a rozhlédnu se. Každý sval v těle mě bolí a cítím že regenerace není aktivní kvůli nedostatku chakry. Natáhnu ruku a sáhnu po masce. Když si jí nasadím, zaměřím svůj pohled na toho neznámého anbu, který právě klečí u těla Mizukage. Aha... takže tohle měl na mysli... 

Všude kolem mě byla tma. Nic jsem neviděla, pouze jsem slyšela svůj hlas a hlasy ostatních. Slyšela jsem dětský pláč. Byl mi tak povědomý a já nevěděla odkud. Slyšela jsem obrovský řev, který byl tak blízko, ale nemohla jsem vidět, kdo ho vydává. Ten řev byl plný nenávisti a zároveň obrovské bolesti. Trhalo mi to srdce. Do toho všeho ten dětský pláč, který mě tak bolel a já nevěděla důvod. Nevěděla jsem proč mě to tak rozhodilo.
Nakonec se tou černotou rozezvučilo bouchání. Pomalé a nepravidelné. Ten zvuk mi něco připomínal. Byla jsem si jistá, že ho znám. No jistě! Znělo to tlukot srdce. Ale čí?
Pomalinku jsem otevřela oči. Jedno oko jsem musela přivřít. Najednou tu bylo moc světla. Zem, na které jsem ležela, krásně chladila. Kde to jsem? Opatrně, s bolestí, jsem natočila hlavu na stranu. Kolem padal sníh, který se okamžitě barvil do temně rudé. Od krve. Čí krve? Došlo mi, že mé krve. V tu chvíli mi všechno došlo. Vzpomněla jsem si, co se stalo. Ten pláč patřil mé malé Kairi. A ten řev vydával Nanabi, spoutaný Nanabi. Stiskla jsem pravou dlaň. Něco v ní bylo. Natočila jsem tedy hlavu na druhou stranu. Byl to Naoki, který mě držel za ruku. Jenomže nevykazoval známky života. Hrklo ve mně. Nespustila jsem z něj oči. Nakonec jsem si mohla oddychnout. Jeho hrudník se, ačkoliv nepravidelně, nadzvedával. Dýchal. Pokusila jsem se opatrně zvednout. Bolelo to, moc to bolelo. Už jsem nekrvácela, ale moje tělo vypadalo zuboženě. Popálená kůže, plno řezných hlubokých ran po celém těle. Bylo mi ze sebe na nic. Křečovitě jsem zavřela oči a zatnula zuby, aby se mohla alespoň posadit. Díky tomu jsem se mohla dívat na spoutaného Bijuu. Rychleji jsem odddychovala. První, co mě napadlo, bylo, že ho musíme zapečeti. Ale do koho? Všimla jsem si, že vedle mě leží nějaké tělo. Pokusila jsem se mu nahmatat tep, ale...Nic. Žádný nebyl. Hučelo mi v hlavě, tolik zvuků, tolik hlasů. tolik lidí a tolik vzpomínek a bolesti. Daisuke, Kairi...potřebuji vás..
,,Fa...Faito?" zavolala jsem na jmenovaného. No zavolala, spíše zaskřípala. Nedokázala jsem ani mluvit po tom všem.

Faito

Mizukage se začala pomalu probouzet a rozhlížet se kolem sebe. Dílo bylo dokonáno a cizinec padl bez života na zem. Klekl jsem k němu, abych mu změřil tep, když tu se začal rozpadat. Horko z jeho těla ho pomalu měnilo na popel a mně cukly koutky v lehkém úsměvu.
Podíval jsem se na Mizukage, která se pomalu probouzela.
Má tu manžela, má tu dceru a zavolá si mě?
Došel jsem až k ní a klekl si. "Vše je v pořádku. Ty jsi v pořádku. Hlavně se nesnaž nic organizovat, potřebuješ si odpočinout..."
už zase jsem jí tykal, jako vždy, když nastávala tahle emočně vypjatá situace. Věděl jsem, že je to tak lepší.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.
,,Nebojte se..Tentokrát...tentokrát to...nechám na Váš." pousmála jsem se, i když trochu křečovitě. ,,Jen..." pohled jsem upřela na Nanabiho.
,,Musí být zapečetěn. Pečetit ještě zvládnu...ale..." odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, koho pečetit. Nikdo vhodný mě nenapadl. Zapečetění Nanabiho do sebe bych už přežít nemusela a umírat se mi znovu nechtěla. Nehledě na to, že..tehdy z toho Daisuke a další radost neměli. Ohlédla jsem se za sebe. Na uplakanou Kairi a na Daisukeho. Usmála jsem se. Bolelo mě, že mě Kairi musí vidět v takovém stavu, s tak zuboženým tělem a poníženou sama sebou...
Neměla jsem ráda Kairininy slzy, radši jsem měla její zářivý úsměv plný radosti a štěstí. Otočila jsem hlavu zpět. Pohled mi zabloudil kamsi za Nanabiho k bráně. Tam stál Kataro a organizoval jednotku ANBU a hlídali, aby se sem nikdo nedostal. V tu chvíli mě něco napadlo. Nejen Kairi se umí pořádně usmívat, je tu ještě jeden člověk.
,,Yoko...Terumi. Přiveďte ji sem, co nejdřív." zvýšila jsem hlas a hned na to tišším hlasem dodala: ,,Prosím." Věděla jsem, že někteří opět nebudou souhlasit s výběrem. Je tomu tak vždy a všude. Není divu, když chcete pečetit něco takového do člověka a zvláště do dítěte. Tentokrát jsem ale věděla, co dělám. Tentokrát jsem si jistá.

Faito

"Právě svůj život obětoval medik ze Sora no Kuni, aby tě přivedl zpět. Jestli zkusíš zapečetit tohle zvíře, umřeš stejně rychle, jako ses teď probudila, a všechno bude k ničemu. Lež..." řekl jsem a řekl několika ANBu, aby sehnali Yoko.
Pak jsem kývl na Akira. "Myslím, že jsi nad svými technikami strávil dostatek času na to, abys věděl, co máš dělat. Začni připravovat rituál..."
Pak jsem se podíval na Daisukeho. Všiml jsem si, že držím Hitomi za ruku a vzpomněl jsem si, jak jsem takhle klečel nad ní, když umírala. Okamžitě jsem Hitomi pustil a položil ji na zem. "Vezměte ji do nemocnice a pouštějte k ní jenom rodinu."

Když jsem uviděl Mizukage jak znovu oživla byl to nezvyklý pocit úlevy, ale přitom mi došlo, že i já byl na vině za to, že jsem ji neochránil. Vzhledem k mému životu když se ohlédnu zpět tak už nemám právo přebývat mezi Anbu když jsem neuchránil ani naší Mizukage. Buď to řeknu přímo jí nebo jejímu zástupci když bude příležitost. Nejspíš je i čas na chvíli sejít z cesty a vydat se na novou, která mě zavede k dalším zítřkům. Ještě tu pár ANBU zbylo tak jsem je nechal hlídat a pomalu se přibližoval k Mizukage a Faitovi.

Ležel jsem vedle Hitomi a doufal jsem, že zase bude všechno v normálu, ale když jsem nemohl pohnout ani prstem, tak jsem nevěděl, jestli nepůjdu za Hitomi. Určite bych ji pak někde našel, byl jsem však oklopený tmou. Chtěl jsem utéct z té tmy, ale nešlo to. Byl jsem jenom vzpomínka ? ,,Ale určitě ne." slyšel jsem, jak na mě mluví hlas. ,,Tak co chlapče, spokojený?" uslyšel jsem a nevědel jsem, kdo to je. Bál jsem se, aby se mi něco nestalo. Nevěděl jsem, co dělat. Objevila se přede mnou brána a za ní Rokubi. Zatnul jsem zuby a řekl: ,,Takže to ty na mě mluvíš. To ty taky křičíš a sleduješ mě co?" ptal jsem se ho. ,,Ano, sleduji tě na každém tvém kroku, Naoki, a konečně slábneš a možná i umřes. A já budu volný, jako Nanabi." ,,Cože? Nanabi? To ne, jak může být venku ?" optal jsem se Rokubiho. ,,Mno když umře Jinchuuriki, tak zeslábne pečeť a pak se dá zrušit. Pak budeme všichni volní." ,,Takže já umírám?" ,,Ano, Naoki, správný postřeh. Umíráš a až umřeš, tak já budu volný společně s Nanabim." To ne, to nemůžu dopustit! Nemůžu umřít!" ,,Ber to tak, že když umřeš, tak se sejdeš s Hitomi." ,,Nemluv tak o ní, jako kdyby byla jenom vzduch!" zničeho nic tma všude začala pohlcovat veškeré světlo. ,,To né!" ,,Ale ano Naoki, umíráš!" Zavřel jsem oči a uslyšel hlas, jemný jako kdyby na mě mluvila Hitomi. Bylo to, co mně říkala maminka: ,,I když půjdu roklí širé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, neboť jsi se mnou." a v tom okamžiku to začalo. Zničeho nic mi rostla síla, cítil jsem chlad. ,,Co se to děje ?" pomislel jsem si a pomalým zvednutím víčka jsem uviděl světlo. Vedle mě seděla Hitomi. ,,Ty žiješ?" zatnul jsem zuby a posadil se a když jsem si dožmoulal oči, tak jsem se podíval vedle sebe. ,,Himi ty žiješ nebo jsme mrtví?" optal jsem se ale i bez odpovědi jsem ji objal. ,,Promiň Himi, nebyl jsem dost rychlý, omlouvám se." začaly mi téct slzy a koukl před nás. ,,To je Nanabi ?" optal jsem se. ,,Takže to znamená, že ty už nejsi Jinchuuriki?" zhluboka jsem se nadechl a zatnul zuby a postavil se. Sáhl jsem si pro katanu a když jsem ji nemohl nahmatat, tak jsem se rozhlédl a viděl, že z mé katany zůstaly jenom úlomky. Tak jsem se postavil s kunaiem před Hitomi a čekal, co se bude dít dál.

Akira

Když na mě Faito-san kývl, přistoupila jsem blíže k němu a Mizukage-sama. Celý tento boj byl totálním selháním, doufala jsem tedy, že budu konečně trochu užitečná.
Poklekla jsem na zem, položila ruku na zem a začala se soustředit. Soustředila jsem chakru do dlaně a kolem mě se utvořil pečetící kruh. Z kruhu se objevil i pečetící svitek.
,,Teď už bych zde potřebovala novou Jinchuuriki, abych mohla pečetění dokončit." ozvala jsem se nakonec a rozhlédla se po ostatních.

Aniž bych něco stačila říct, dívka od Oininů začala připravovat pečetění. Nakonec...Faito měl pravdu, není jisté, za bych to něco takového zvládla. Nechala jsem to tedy na té dívce.
Faito pustil mou ruku a já se rozhlédla kolem sebe. Zadívala jsem se na muže, který ležel vedle mě. Položil za mě život. Jen aby zachránil nějakou Mizukage. A jen aby zachránil matku dítěte. Bylo mi zle. Sklonila jsem hlavu. To mě ale objal Naoki a chrlil na mě jednu otázku za druhou. Přiběhla za mnou i Kairi. Byla uplakaná, tak moc. Bledá jako čerstvý sníh, který už přestal padat, avšak ležel kolem nás. Bolelo mě srdce, když jsem ji viděla. Já jsem viděla umírat svou rodinu a ona si to musela prožít taky. Natáhla jsem k ní ruce a přitiskla jsem si ji k sobě. Bolelo to, pálila mě kůže, jak byla popálená a pořezaná. Pálily mě její slané slzy. Měla jsem však svou holčičku u sebe, a plakala jsem s ní.
,,Kairi...moje Kairi..." vzlykala jsem šepotem. ,,Tohle už se nikdy nestane. Slibuji...Už nebudeš takto trpět.." hladila jsem ji po uhlově černých vlasech a kdybych mohla houpala bych se s ní dopředu a dozadu.
Pomalu se ke mně ale sbíhali medici, aby mě odvedli do nemocnice. Já ale ještě zůstávala sedět s Kairi v náručí. Pouze jsem se podívala na Naokiho.
,,Naoki, odpočívej. To je můj jediný rozkaz." potom jsem znovu oči zavřela.

Zatímco jsem Kairi držela u sebe, došla sem i Yoko. Bylo mi jí líto, nebyla na to připravena. Na pár sekund jsem se podívala na Nanabiho. Bylo jasně znát, že pečeť slábne.
,,Yoko...Staň se...Jinchuurikim." řekla jsem jednoduše. Nač mazat med okolo pusy, stejně by to mělo stejný výsledek. Další oběť, která je nezbytná.
,,Prosím." dodala jsem a sklonila hlavu.Víc jsem jí nyní říct nemohla...Teď ne..

Faito

Podíval jsem se na scenérii. Yoko už byla tady a prosba byla vyřčena. Malá Kairi měla zase hlavu plnou otázek a jednu neudržela za zuby.
"Nesmíš něčemu věřit jen proto, že je to krásné..." řekl jsem a opět si vzpomněl na ni. Otočil jsem se na patách, vydal poslední rozkazy, vzal Kashikeho přes rameno a odešel jsem s ním do kanceláře.

//přesun

Kashike


Když mě kapitán chce vzít přes rameno, zakroutím hlavu a podám mu ruku. Pomůže mi vstát a já odejdu váhavým krokem po svých. Se ctí. //přesun

Akira

Netrvalo to tak dlouho a nová Jinchuuriki byla tu. Přistoupila k Mizukage. Byla bílá jako stěna. Není divu. Byla ještě tak mladá a vidět tolik mrtvých kolem sebe, obrovského démona a polomrtvou zuboženou hlavu vesnice. Chytila jsem ji za ruku a ukázala na magický pečetící kruh na zemi.
,,Postav se sem." řekla jsem jí jen. Nebrala jsem to nijak emočně, plnila jsem rozkaz, ačkoliv jsem s ním nesouhlasila. Pokud to však Mizukage rozkázala, musela k tomu mít důvod. Vzala jsem pečetící svitek, kousla se do prstu a svou krví napsala do svitku Yokoino jméno. Tím jsem ho zapečetila. Podepsala jsem smlouvu mezi Nanabim a Yoko. Poskládala jsem pečetě.
,,Asi tě to bude chvíli bolet, tak zatni zuby." poradila jsem jí. ,,Hakke no Fuuin Shiki!" Soustředila jsem chakru, soustředila jsem se na Yoko, soustředila jsem se na Nanabiho. Tiskla jsem k sobě víčka co nejvíc. Nanabi se postupně začal měnit na čistou energii, která se začala vtahovat do Yokoina nitra. Tahle část Yoko musela nejspíš bolet. Musela v tu chvíli cítit obrovský nárůst síly, obrovský nárůst chakry, ale také zloby, nenávisti a velikosti. Jakmile byl vtáhnut celý Nanabi, utvořila se na jejím břiše pečeť, která znamenala, že se právě stala Jinchuuriki. Já jsem zhluboka vydechla a musela si na chvíli kleknout. Tahle pečeť byla namáhavá, hodně namáhává. Měla jsem orosené čelo a měla jsem velké štěstí, že jsem nezačala krvácet, ať už z nosu, úst nebo uší. Přeci jen, až tak silná jsem nebyla. Jakmile jsem si však vydechla, společně s ANBU medikama jsem se poklonila Mizukage.
,,Nyní by měla být v klidu a odpočívat. Musíte doufat, že to její tělo zvládne a bijuu přijme." s těmito slovy jsem se rozloučila a mířila zpět na centrálu ANBU.