Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Nedalo se říct že jsem nadšená, ale aspoň na chvíli jsem této vesnici mohla říkat domov. Stále jsem hledala mezi ostatními Kashikeho a když jsem ho nezaregistrovala nikde, rozhodla jsem se jít do sídla. Půjde tam kdyby náhodou

(přesun)

K bráně se došourám jako jeden z posledních. I přes to, že se mi rameno už dávno zahojilo, je až podivně ztuhlé a já sám mám dost strhané rysy. Levé oko mám převázané páskou, aby mi zbůhdarma nevysávalo zbytky chakry. Pokynu strážím a pak se vydám rovnou domu. Potřebuji si lehnout a odpočinout si.... nutně.

Faito

Došel jsem před bránu Kiri a usmál se. Byla stejná, jako když jsme ji opouštěli. Cestou mi mí zachránci řekli, jak dopadlo trestání Iwy. Byl jsem skutečně pyšný. Jako je otec pyšný na své dítě, tak jsem já byl pyšný na každého, kdo sloužil za hranicemi Země Vody.
Před branou mě již vítali vesničané i strážní a já byl konečně doma.
Odevzdal jsem Akumu strážím, aby ho donesli do nemocnice a sám jsem se hluboce uklonil Keigovi a Kenjimu.
"Ještě jednou vám oběma děkuji. Kdo ví, jak by to bylo dál, kdyby nebylo vás... pokud byste něco potřebovali, budu za pr dní ve své kanceláři. Zítra si ještě ale ptořebuji něco zařídit..."
Načež jsem se otočil a odešel do svého sídla.

//přesun

Cesta zpět do Země Vody byla dlouhá. Já sám jsem celou cestu spíš sledoval okolí, přírodu a lidi co jsme potkávali, nebo kolem nich prostě procházeli. Naprosto běžné věci, které by někdo posoudil jako nudné, nebo snad nezáživné. Odjakživa jsem běžné věci odkoukával od ostatních, abych byl taky běžný. Někdo chce být nejlepší, někdo by zase rád byl naprosto běžný. Ale moje první výprava za hranice této země, mi ukázala plno nových věcí a můžu říct že jsem se z ní vrátil o něco silnější.
Když jsme se znovu vrátily přes hranice Země Vody, opět jsem pocítil ten hřejivý pocit, byl jsem doma. Jako kdyby to byly měsíce, co jsem zde byl naposled. Ale nic se nezměnilo, nebo aspoň ne na první pohled. Z mlhy se po chvíli vynořily první obrysy hradeb Kirigakure a na našich tvářích se objevil úsměv, dokonce i na mé aniž bych si to uvědomoval. Po chvíli jsme se objevily před hradbami a zde na nás už čekal uvítací úbor. Vrátily jsme se snad jako hrdinové? I tak by se to dalo říct, ovšem já jsem si připadal spíš po dlouhé cestě poměrně strhaně a těšil jsem se na odpočinek.
Ve chvíli kdy se nám sám Mizukage uklonil, nevěděl jsem jak mám reagovat. Většinou jsem to já, kdo se klaní. Takže jsem byl v této situaci opravdu v rozpacích.
"Bylo mi ctí, pane" řekl jsem oddaně a i já jsem se lehce uklonil.
Hned na to se odporoučel a odešel.
"Děkuji za všechno, devítko." uctivě jsem pokynul hlavou i k muži, o kterém jsem nevěděl spoustu. Ale jak během naší ochrany tak i během záchrany Mizukageho si vedl velmi dobře, poděkovat a složit úctu spolubojovníkovi, který se mnou i za mě riskoval život, je přece normální a sluší se to. Hned na to jsem se ztratil za branami někde v mlze.

//přesun

Tak nějak jsem se nějakou dobu toulal a poznával svět, nemohl jsem si odepřít ty zastávky po cestě. Zabralo mi to ale moc času, a proto byl čas se vrátit domů. Abych byl přesněji za těmi, kteří jsou mi nejdražší. Určitě opět popovyrostly. Jak je to vlastně už dlouho? Skoro půl roku? Ten čas ale letí, měl bych si pospíšit, jinak zmeškám všechny události. Spěchal jsem skrz bránu s radostným výrazem ve tváři a bylo jasné kam směřuji.
/přesun

Mlha byla všude kam se kdo podívá a právě z té mlhy vystoupily tři osoby v černých kápích. Pomalu postupovaly dopředu směrem k bráně. Nebyly si jisté zda-li je Mizukage očekává nebo ne, zastavily se před bránou. První postava vyšla vpřed.
"Jdu za Mizukagem." řekla jsem z pod kápě, nic víc jsem neřekla.

Stráž se zadívala na ty tři.
"Počkejte chvíli..." řekl jeden ze stráží a jiný odběhl. Po chvíli dorazila eskorta těchto tří. Vedl ji sám velitel ANBu a soudě podle chakry a bezchybného, bezslyšného pohybu ti další také nebyli zrovna nejmenší šarže.
"Pojďte s námi, jste očekávána..." řekl velitel ANBu a tři návštěvníky obklopilo celkem osm ANBu z povzdálí je sledovali tři Oinini, připraveni kdykoli bez milosti zasáhnout.

//přesun eskorta i s návštěvou do kanceláře.

U brány jsem se ještě na chvíli zastavila a podívala se na Kiri. Za Hitomi zajdu jindy, myslím, že mě velmi ráda uvidí ( ).
Sféry se postavily za mě a opět jsme odcházely, tentokrát to ale bylo jiné. Ne naštvaně, ale spokojeně...

(přesun)

//Před sedmi dny, když se skupina vrací i s Mizukagem z Iwy.

Když se před námi Mizukage-sama poklonil, popravdě jsem vůbec nevěděl, jak zareagovat. Myslím že v "příručce jak se chovat ke Kagemu" s toudle variantou rozhodně nepočítali.
Nezbylo mi nejspíš nic jiného, než mu hlubokou poklonu opětovat a pokusit se sklonit se ještě níž.
Když Mizukage-sama odešel a zraněného Akumu odvedli do nemocnice, obrátil jsem se na Kenjiho. "Naše vesnice může být hrdá, že má šermíře, jako jsi ty." Sklonil jsem hlavu až na prsa a s těmito slovy jsem se odebral do nemocnice.

//Přesun

Objevil jsem se před branami Kirigakure, celý zadýchaný, ale né zase tolik unavený, protože jsem si před startem vzal vojenskou energetickou pilulku.
Ve svém brnění ANBU a masce, jsem se snažil vypadat co nejdůstojněji. Přešel jsem k strážným a spustil.
"Rozkazy od Mizukageho-sama, rovnou ze srazu Kagů: Vyhlaste pohotovost! Obranu hradeb zvyšte na maximum, přesuňte tam i všechny z vnějšího okruhu překladiště, tam to kompletně vykliďte! Okamžitě vyšlete hlídky po cestách k přístavům! Všechny karavany musí být zastaveny! Žádní civilisté se nesmějí přiblížit ke Kirigakure no Sato! Mizukage-sama si nepřeje zbytečné ztráty na životech! On sám dorazí, hned jak to bude možné. Do té doby, ať je vesnice připravena odrazit jakýkoliv útok! Jděte! Všechny jednotky, ať jsou v pohotovosti!"
Strážní u brány na mě nejprve mohli jistě zírat jako na blázna, ale brzy jim určitě došlo, že nežertuji a že situace je opravdu vážná. Věděl jsem, že kromě strážných tu jsou i poslové, kteří tu byli kuli ohlášení nějakých nečekaných událostí(jako např. vetřelce u bran, atd.). Doufal jsem, že i ti mě poslechnou a vydají se šířit Mizukageho rozkazy.
Na jednoho z nich jsem ještě konkrétně ukázal. "Přiveďte Hineho Kuretu, z jeskynního komplexu... On si vás tam už najde.
Jeho pomoc budeme potřebovat. Požádejte ho, ať se zdržuje jen ve vesnici."
Když jsem domluvil, očekával jsem od všech maximální poslušnost. Pokud by se snad někomu chtělo zapochybovat o tom, že to jsou rozkazy od Mizukageho, moje pěst na jeho solaru by mu to jistě řádně osvětlila.
Sám jsem se pak vydal na vnější okruh překladiště, abych dohlídnul na to, že se odtamtud všechno stáhne.
Poté, co se vyklidí vnější okruh zamířím na první hradby, abych tam zkoordinoval obranu. Taky nechám připravit a zkontrolovat všechny obranné prostředky(samostříly atd.) na ostatních hradbách.

Konečně jsem byl před Kirigakure. Přišel jsem až ke strážím, kterým jsem ukázal svitek od Reiny, který by měl zajistit můj přístup do vesnice, jelikož se mám setkat s Mizukagem. Doufal jsem, že to vyřídím co nejrychleji, abych se mohl vrátit co nejdříve to půjde. Přeci jenom u nás se koná konkurz na velitele ANBU jednotek. Vyčkával jsem na další pokyny od stráží.

Stráže se na Keiga dívaly trochu s nedůvěrou. Po chvíli ale dorazil velitel ANBu, který věděl, že Keigo byl na srazu s kagem. Když ho "proskenovali" kvůli henge a jiným věcěm (přeci jen, na srazu se mohlo stát cokoli), vzali ho dovnitř a okamžitě začaly přípravy na obranu. Karavany byly vtaženy dovnitř a lidé čekající na audienci nebo návštěvníci Kirigakure taktéž. Mezi nimi i Nizashi. Velitel ANBu se postavil na vyvýšené místo a zakřičel:
"Máme zprávy, že na vesnici se chystá útok. Zachovejte klid, uděláme vše pro Vaše bezpečí. Musíte ale zůstat v první čtvrtině vesnice, v prostoru ohraničeném rudými značkami na zdech! Kdo nebude mít povolenku nebo trvalý pobyt v Kirigakure, a bude přistižen mimo prostory, bude zadržen a v případě odporu zabit. Pokud můžete, začněte vyndavat věci z vozů, obchody dále pokračují a vaše zásilky potřebujeme!"
Pak seskočil. Na celý prostor bylo rozmístěno asi dvacet shinobi, kteří by neměli mít problém s nějakými výtržníky. Obchodníci na tohle byli vyklí, přeci jen, při cvičeních se tohle stávalo často.

Pak velitel seskočil k Nizashimu.
"Ty jsi s Otogakure, co? Hele, je mi jedno,  jestli tu budeš okounět nebo ne, ale každá ruka v boji dobrá..."

Byl tu docela zmatek, ale to se mi zrovna nehodilo. Já jsem se potřeboval dostat k Mizukagemu. Přišel jsem k jednomu ze strážců a pověděl mu. " Nejsem tu kvůli bojování, ale proto, abych si promluvil s Mizukagem. Nic víc, nic míň. Mohli by jste mě za ním zavést? " Zeptal jsem se zdvořile, nechtěl jsem totiž plýtvat časem. Boj za cizí vesnici nemám v popisu práce.

Faito

Doběhl jsem v době, kdy přípravy byly v plném proudu. Přkladiště už bylo prázdné a vesnice prakticky uzavřena a připravena na útok.
Došel jsem za kapitánem ANBu a chtěl jsem mu předat další rozkazy, ale zastavil mě nějaký řadový člen.
"Umm, pane? Je tu jakýsi muž, co s Vámi chce mluvit..."
Ukázal na Nizashiho.
No super, další poskok, co očividně plně chápe závažnost situace.
Kývl jsem a došel k němu.
"Doufám, že je to něco urgentního..." řekl jsem nevrle a čekal, co z něj vypadne.