Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Můj klon se přesunul ke mě a ihned se semnou spojil. Přešli na mě jeho vzpomínky a pocity. Byl jsem ještě unavenější. Nebyl čas jít domů..Vzal jsem si s kumbálu spacák, převlékl jsem se do pyžama, které jsem měl v kumbálu a vlezl do spacáku na zemi. Jen co jsem ulehl, usnul jsem.

Klon někam odešel. Následoval jsem ho. Přišel do strejdovi kanceláře a tam se s pravým strejdou spojil. Strejda pak ulehl do spánku. Přemýšlel jsem jestli ho mám vzbudit. Pak jsem si to ale rozmyslel. Asi se taky půjdu trochu prospat. Protáhl jsem se a odešel z kanceláře někam do ulic.
/Přesun

Probudil jsem se těsně před čtvrtou hodinou. Oblékl jsem se a umyl ve služebním bytě v budově. Trvalo mi to celou hodinu, byl jsem dnes podivně napjatý. Najedl jsem se a posadil se na židli. Teď konečně někdo zaklepal.
"Vstupte!" pousmál jsem se a upnul zrak na kliku.

"Dobrý den, těší mě, já jsem Assasin Senju, Nanadaime," lehce jsem se uklonil a ukázal mu na volnou židli před stolem. Také jsem vytáhl džbán vychlazené šťávy a sušenky. Převzal jsem si dopis se zvědavým výrazem a pustil se do čtení. Nanabi? Můj obličej zůstal dokonalý kamenný výraz. Po přečtení jsem horečně přemýšlel. "Děkuji za zprávu. Vzkaž Hitomi, Vaší Mizukage, že se za ní osobně dostavím," řekl jsem zřetelně. Nejdřív ale půjdu do Tsukigakure..

Ušklíbl jsem se. "Ne, cesta do Kiri je dlouhá, můžeš tady zůstat a zítra ráno vyrazit. Odpočiň si a zkus naše horké lázně," pousmál jsem se. Navíc se pomocná síla bude hodit, když opět nebudu ve vesnici.
"Děkuji," s úsměvem jsem vstal a pohlédl jsem na vesnici. Ale to už Meizo zmizel, hlasitě jsem si povzdechl a otevřel kumbál. Připravoval jsem si kunaie, výbušné lístky a podobnou zbroj.

Vyběhal jsem schody až nahoru ke dveřím. Byla to menší rozcvička. Zaklepal jsem a vešel. "Ahoj tati," uklonil jsem se a ušklíbl. "Přišel jsem si pro misi, no, taky jsem ti chtěl říct, že mám za sebou krok 1 a 2 v učení rasenganu!"

Byl jsem pyšný. Tobiru to zvládl. "Výtečně Tobiru! Jsem na tebe opravdu hrdý! Něco jsi dokázal, aniž bych tě k tomu musel vést. " zazubil jsem se. "Misi? Hmm, myslím, že bys mohl s malou skupinkou Shinobi prohlédnout Hlavní město a vyhnat Torovi přívržence. Vrátit bezpečí do ulic, mise A-ranku." pak někdo zaklepal. Proč teď!? Nemám čas.. "Vstupte!"

Mise? A-ranku? Já jako velitel? Myslel jsem, že na místě zešílím nebo že budu mít mokro v kalhotách, jedno z toho určitě. Zachoval jsem si však důstojnou tvář a přivřel oči. "Hai Hokage-sama, otče, misi přijímám." řekl jsem a potom kývl na pozdrav nově příchozímu. Takže Sora..Hlavně ho neposílej se mnou.

"Dobrý večer, Sora no Shinobi. Ano, měli jsme...Pokud chceš pomoci, prosím, zůstaň ve vesnici jako stráž. Já se chystám opustit Konohu, ještě dnes večer. Mám nějakou práci mimo vesnici," zatvářil jsem se tajnůstkářsky. "Potřebuji každou pomocnou ruku, pokud by někdo zaútočil a já tady nebyl.." pak jsem se otočil na Tobiru. "A tvá mise pořád platí Tobiru."

"Yosh, kdyby něco, jsou tu lidé, kteří ví, jak mě přivolat," ušklíbl jsem se a přešel ke dveřím. "Tak Tobiru, prozatím se s tebou rozloučím."

"Proč? Proč pořád odcházíš a neřekneš kam jdeš? Proč musíš jít zas? Zase se vrátíš zkrvavenej?" zeptal jsem se zklesle. Docela mě to zajímalo, měl jsem o něj strach.

"Protože jsem Hokage. Mou povinností je ochraňovat vesnici a vesničany uvnitř i mimo vesnici...Vesničané jsou má rodina, oni věří ve mě, já věřím v ně. To je vztah mezi vesnicí a Hokagem. Tobiru, je to skoro samé jako to, co máme mezi sebou ty a já. Ty patříš do vesnice, ale zároveň jsi můj jediný syn. Jsi má rodina. Povinností rodičů je chránit děti i svým životem, a to jdu udělat. Jednou to pochopíš.." čekal jsem, až Tobiru vyjde z kanclu a zamkl jsem. Rozeběhl jsem se dolů po schodech a zamířil pryč.

Nechal jsme se vyhodit z vesnice a byl celou dobu zamlklý. Nic jsem neříkal, ani když vyšel ven. Pak jsem se rozeběhl za ním.Na tváři se mi objevil úsměv a oči se zaleskly.Myslím, že to chápu už teď. Hodně štěstí, Sedmý Hokage. Vrať se živý zpět.. také jsem odešel.

Běžel jsem chodbami kanceláře. Doběhl jsem před dveře do kanceláře. Zatáhl jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Zdrcený jsem spadl na zem. Přemýšlel jsem jestli mám čekat až strejda příjde nebo jestli mám někam jít. Rozhodl jsem se že tu ještě chvíli pobudu. Z kapsy jsem si vyhrabal malý sendvič a zakousl jsem se do něj. Nebyl sice nic moc ale k zahnání mého hladu by zatím měl stačit.

Konečně jsem byl doma. Unavený, vyčerpaný a bez šaringanu jsem se vrátil do Konohy.
Otevřel jsem dveře, abych vyvětral, bylo to nesnesitelné vedro a otevřel okno.
Zhroutil jsem se na židli a uvědomil, že potřebuji doktora.

Všiml jsem si že strejda už přišel. Rychle jsem se zvedl. Se stejdou něco bylo. "Strejdo, co...co se ti stalo?!" zeptal jsem se ho vyděšeně. Měl jsem o něj celkem strach.

Ach Raiki. "Ještě štěstí, že jsi tady," pousmál jsem se. "No, v Tsukigakure, problémy, Tsuchikage, Yonbi," vydrkotal jsem ze sebe. "Sakuru, najdi..Sakuru,"

Stále jsem se na něj vyděšeně díval. Ještě víc jsem se vyděsil když mi řekl o Yonbimu. "H-hai!" řekl jsem a všechen strach se mě spadl. Rychle jsem se rozeběhl pryč z kanceláře. Sakura je většinou někde v nemocnici, doufám že tam bude i teď.

"Rychle," zhroutil jsem se na stůl a nepravidelně oddechoval. Kso, kso, kso..Musím zesílit, jsem slabý jako čaj! Zmocňovaly se mě mdloby, jen jsem počítal vteřiny a čekal na pomoc.