Konoha nemocnice

Sen Sarutobi

Samozrejmosťou ostávala aj moja neoblomná a naozaj tvrdohlavá povaha, ktorá ani na okamih mnou nenechala hýbať. Nemienil som si nejako ľahnúť a doslova som ignoroval jej reči o bolesti ktorú by mi mohla spôsobiť nejakým kopancom do slabiny, keď pridobre vedela ako na tom z bolesťou som a že viem zvládnuť oveľa viac keď ide naozaj do tuhého. Pomalým krokom som prešiel k skrinke a začal si obliekať svoje Anbu brnenie, nereagoval som a len ľahkým prikývnutím hlavy som ju upozornil na moje vlastné rozhodnutie sledovať ju za Hokágem, ktorého strážiť bola moja povinnosť!

Jen jsem cítila, jak mne objal. Ztuhla jsem.
Uchiha a Hyuuga? Slepá Hyuuga?
"Ano, prosím," odpověděla jsem na jeho otázku. Tiše a téměř neznatelně.
Tohle by nebylo správné. Zrovna teď, v tuto chvíli, jsem nechtěla porušovat tradice.

Chtěla bych ještě vidět něco víc, než tmu. Nemusely by to být cizí kraje, stačila by vlastní vesnice. A nemusely by to být tisíce přátel, stačila by sestra nebo otec. Nikdo z klanu za mnou ale nepřišel a to už jsem tu byla opravdu dlouho. Nechtěla jsem ale nechat to nepříjemné rozhodnutí na svých drahých. Co bych to byla za sestru, kdybych je postavila před pravidla, která by jim měla ublížit? Jsou z Konohy, změnili by je. Změnili by je pro mě, v tom mají mou důvěru. Ale pro mě by tenhle život byl nesnesitelný. Mladší dcera hlavní rodiny klanu musí mít určitou zodpovědnost. Pohrávala jsem si s mnoha možnostmi. Nakonec jsem pustila jeho katanu z rukou a posadila jsem se ke stolu. Chvíli mi trvalo ho najít. Poté pero, brk a kalamář. Během chvíle bylo všude mnoho cákanců od inkoustu. Přece jen jsem neviděla. Napsat vzkaz se mi asi nepovede. Teatrálně jsem povzdechla, ale vlastně mi bylo spíš do smíchu. Sice jsem nemohla aktivovat Byakugan, ale věřila jsem, že na jedno Jutsu s ním spojené ještě moje chakra stačí. Oči mě rozbolely jako kdyby mi do nich vráželi tisíc dýk, jakmile jsem se o něj pokusila. A pak se mi to povedlo. Drobná vrána z chakry se mi usadila na dlani a vzala do zobáčku štětec. Vyskočila na stůl, naklonila hlavu, aby jej namočila do inkoustu a úhledně dle mých představ začala psát na nový čistý papír.
"Takara watashi wa Hyuuga desu. Shijin."
Pohladila jsem vránu po peří, než se rozplynula. Bolest v očích přestala. Slzely. Utřela jsem si mokré slané kapky do rukávu a vstala, abych znovu po hmatu došla pro to, co mi Rokuro půjčil. Mám ho opravdu ráda. Víc, než se pro Hyuugu sluší. Konečně jsem nahmatala rukojeť a přesunula jsem se na postel. Klekla jsem si. Nikdy jsem se nemodlila. Možná bych měla teď začít, ale vlastně jsem ani neznala slova. V hlavě mi zněla jen ta, která jsem napsala na papír. Některé věty zkrátka nejdou vzít zpátky.
Miř přesně, Shijin. 
Veškerou sílu vůle jsem využila pro vytvoření úsměvu. Takového toho naivního. Tasila jsem a přiložila si ostří k srdci, oběma rukama jsem svírala rukojeť a klečela tam, na sněhobílých peřinách. Nikdy jsem jim tu nechtěla udělat nepořádek, ale to by mě museli nechat. Měla jsem na sobě černé kimono. Nebylo to nijak sváteční, mělo na sobě jako ozdobu vyšitý pouze znak mého klanu. Nenosila jsem ho do boje, ale nic jiného jsem si do nemocnice nevzala. Byla jsem připravená. 
Miř přesně a až se vzbudíš, zase uvidíš...
S nikým jsem se neloučila. Nevěřila jsem, že přijde nějaké nebe, že je jednou zase uvidím. Ale kdyby přišlo, byli by tam. A peklem už jsem si prošla, když jsem ztratila zrak, takže to přijít nemohlo. Pokud to tedy nebyl pouze očistec. 
Kdyby ale existovalo nebe, byly by to otevřené dveře. A za nimi by čekal úplně jiný svět bez prokletí, ale i bez darů. 
Prudkým pohybem jsem si zasunula čepel přímo do srdce a propadla jsem se přímo do temnoty. 

Vzpomínky se rozletěly někam do neznáme, aby jejich životnost trvala jen tak dlouho, jako let nočního motýla proti slunci. Na stole zbyl vzkaz. Na tváři úsměv. Na posteli tělo.

Zdravotní sestra
Zrovna jsem dělala obchůzku pacientů a zapisovala jejich stav. Zrovna jsem se blížila k pokoji, kde ležela Shijin. Otevřela jsem dveře a všechno, co jsem měla v rukou, spadlo na zem. Možná jsem i trochu vyjekla, protože pohled na zkrvavenou postel a to všechno mě vyděsil, i když jsem byla na to zvyklá. ,,Pomoc!" zaječela jsem na chodbu a vtrhla do pokoje. Na rukách už mi zářila zelená chakra, ale bylo pozdě. Postupně se tu objevili další medici a všichni dělali co mohli...

Zdravotní sestra
Měla jsem stále trochu vyděšený výraz a zelená chakra postupně zmizel. Bylo pozdě...Někteří to ještě zkoušeli, ale zachránit už se nedala. To by asi nezvládli ani ti nejlepší medici ve vesnici. Najednou přiběhla Saya a tak se jsem se na ni otočila. ,,Shijin Hyuga. Vypadá to, že právě spáchala sebevraždu. Žádné známky boje tu totiž nejsou. Je potřeba, aby se to co nejrychleji dozvěděl Hokage."

Zdravotní sestra
,,Dobře." přivřela jsem dveře, aby nešlo do pokoje moc vidět, zatímco budou dělat ostatní svou práci a já přešla k pultu. Sebrala jsem papír, na kterém byli všichni pacienti. Moc jich nebylo, i tak to byly většinou jen škrábance, nebo málá zranění. Papír jsem předala té divce a čekala, jestli bude potřebovat ještě něco.

Zůstala jsem sedět na schodech před nemocnicí s hlavou v dlaních. Nechápala jsem, jak jí vůbec někdo mohl půjčit katanu. Na druhou stranu jsem chápala její důvody... a musela jsem je respektovat. Slyšela jsem, jak si o tom sestry povídají jako kdyby její sebevražda byla nějakou nesmyslnou věcí. Kdybych byla na jejím místě, možná bych uvažovala stejně. Byla to hrdá Hyuuga. A tak i zemřela. Nemohla jsem vyhnat obraz jejího stále ještě chladnoucího těla z hlavy. Udělala to rychle, ale i smrt po ráně do srdce přichází až v rozmezí pár minut.
Promnula jsem si spánky a snažila se vyhnat z hlavy myšlenky na její poslední vzkaz.
To protože je Hyuuga...
Věděla jsem, že už někoho poslali do kanceláře a předpokládala jsem, že se Hokage brzy objeví. Přece jen byla dokonce velitelkou divize na blízko. Měla bych tělo připravit na návštěvu rodičů, ale věřila jsem, že by to nijak nepomohlo. Obzvláště Hyuugové se budou chtít přesvědčit, jestli jí na onen svět někdo nepomohl.

Společně s Rin jsem mlčky prošel branou a na schodech uviděl Sakuru.
"Sakuro-san..Já.." nevěděl jsem co říct. Jen jsem tam stál zavřel oči a zakroutil hlavou.

Zastavila jsem se těsně za Hokagem. Ženu či snad dívku na schodech jsem pozdravila jen kývnutím hlavy a dál svým vlastním způsobem napodobovala divadelní kulisu, která se nehýbe, pouze dotváří děj.

"Hokage-sama..."
Spolkla jsem slzy, které se mi málem vehnaly do očí a Rin také pozdravila kývnutím.
"Je mi to moc líto, nedokázala jsem jí... to zakázat."
Znělo to, jako kdybych o všem věděla, ačkoli to nebyla pravda. Na druhou stranu i kdybych o tom věděla, nezakázala bych jí to, takže mě to neomlouvalo.
"Shijin Hyuuga... Před několika týdny začala pomalu ztrácet zrak. Zřejmě jí včera vypověděl službu i Byakugan, se kterým při hospitalizaci ještě viděla. Myslím, že je to následek častého používání jejího Kekkei Genkai zkombinovaný s individuálním nastavením imunitního systému a s používáním jejích vlastních lékařských technik společně s Juukenem. Tohle se nekombinuje. A když ano, má to následky. Je mi líto, že na to musela přijít..."
Ani jsem jí to vlastně nestihla říct.

Takže takhle to bylo?
"A..nešlo jí nijak pomoc? Počkat, chceš říct, že kombinace lékařských technik a juukenu..přetěžení..Fuu Hyuuga, neměla by být medik.."bodlo mě u srdce při pomyšlení na mou studentku.
"Už to ví její rodiče? Měla bys tam někoho poslat..Prosím."

Přikývla jsem.
"Neboj se o ni, u Shijin se domnívám, že to bylo především tou její specifickou vraní technikou, kterou sice dokázala porazit mnohdy i silnější shinobi, ale proháněla díky ní lékařskou i Juukenovou chakru naráz celým tělem a oči dostaly obzvláště zabrat..." měla jsem na to přijít dřív. "Jednoduše si tím přetížila oční nervy a s nimi samozřejmě odešel i Byakugan."
Konečně jsem se zmohla na to, aby vstala.
"Nechala v pokoji vzkaz," pronesla jsem tiše. "Napsala: Protože jsem Hyuuga."
Nebylo k tomu už víc, co dodat, snad jen..
"Až najdete toho, kdo jí půjčil katanu, netrestejte ho, prosím. Udělala bych to samé, kdyby mě požádala."
To byla jasná reakce na to, že s tím nešlo nic dělat. Implantovat nové oči by šly. Ale už by to nebyl Byakugan.

Povzdechl jsem si. Na jednu stranu jsem byl za Fuu rád, ale to co se stalo Shijin. Stala se oběti...oběti pokusu. Stejně jako několik desítek lidí, které jsi zabil.

"Shijin..byla opravdovým Shinobim. Silná Kunoichi a přitom tak jemná jako její juuken. Do poslední chvíle si zachovala svou hrdost. Já bych to asi také udělal."

Sestřička speciálního oddělení, sdělování úmrtí
Prošla jsem kolem Sakury-san, Hokage-sama a kolem nějaké ženy, kterou jsem jistě viděla.
"Jdu jim to říct," řekla jsem truchlivým hlasem a odešla.

"Hai.." rozloučil jsem se se Sakurou a s Rin. Poté šel domů, převléci se do smutečního a na pohřeb.

Když jsem došla do nemocnice tak jsem se dozvěděla, že Hokage už je dávno pryč. Byla jsem trochu zklamaná, ale pátrat jsem nepřestala, a proto jsem se rozběhla z nemocnice ho najít jinde. Chtěla jsem mu ukázat své přivolání Neru. (přesun)

Ještě nějakou dobu jsem zůstala v nemocnici. Nechtěla jsem se teď Hokagemu plést do cesty. Když jsem se pak zamyšlená posadila na lavičku, trochu jsem sebou cukla, jak se do mě přenesly vzpomínky mého klonu. Bylo to na dlouho. Zavřela jsem oči a přehrávala jsem si je v hlavě.
Získali jsme, co jsme chtěli. A budu muset Raikageho přesvědčit, aby z těch dvou udělal tým... a ti u mého domu...
Vybavila jsem si jejich tváře.
Určitě to bude zajímavé. Uvidíme, co na to Atsuka.
Zvedla jsem se a zamířila pryč.
Čas odejít, řekla bych...

//Přesun

Přiběhl jsem před nemocnici. Popravdě mi bylo trochu trapné tam lézt jenom kvůli nějakému kotěti a ne kvůli zranění či tak. Doufal jsem že to budu mít rychle za sebou. Ale zase tady je Sakura-baa-chan. Třeba mi s tím i pomůže. Zašklebil jsem se, ale rychle zakroutil hlavu. To sotva.
Pořádně jsem se nadechl a rozhlédl se po nějakém kotěti s mašlí. Nikde nic. Trochu jsem polkl, protože to znamenalo, že budu muset vstoupit dovnitř a šmejdit tam. Moc se mi tam nechtělo. Nakonec jsem hrdině vykročil a vstoupil. Nikdo nikde a já mohl v klidu začít hledat. Rozeběhl jsem se do chodby a doufal jsem, že nikoho nevzbudím.
Hledal jsem asi půl hodiny a pořád nikde nic. Už jsme si myslel, že to kotě tu není, když najednou jsem uslyšel jakési mňoukání v odpaďáku. Chvíli jsem se na něj znechuceně a vykuleně díval. To snad nemyslí vážně. Ono je v odpaďáku? A já tam budu muset sahat. To snad ne! Měl jsem nechat Kakashiho nebo Fuu aby sem šli. To jsem si ale vzpomněl, co na tom cvičišti dělali. Romantická chvilka. Bylo mi divně. Byl jsem z poloviny rád, přál jsem jim to, ale zase naopak jsem byl smutný. Co když mě oddělí z jejich týmu? Ne to ne! Zakroutil jsem hlavou. To by neudělali...snad.
Dál jsem to neřešil. Musel jsem sáhnout do toho odpaďáku. Znechuceně jsem se k němu přiblížil a otevřel víko. Kotě tam skutečně bylo a bylo zamotané v nějaké slupce od banánu. To už jsem si myslel že opravdu omdlím. Nejen že bylo smradlavé a infikované, ale já kočky taky moc nemusím. Ach jo.
Zacpal jsem si nos a sáhl do toho odpaďáku pro kotě. Chytil jsem ho a pomalu vytáhl. Poté ho hodil na zem. Kotě dopadlo na všechny čtyři a já si ověřil, že je to správná kočka.
Vytáhl jsem z kapsy ubrousek a trochu ho otřel. Koťátko se usmálo a olízlo mě. To mě trochu zmátlo. To předchozí mě přece nenávidělo a navíc smrdím psinou. Asi to bylo v tom odpaďáku skutečně hrozné a ono mi je vděčné. Usmál jsem se a vzal ho no náruče. Kotě začalo příst. Začal jsem ho mít celkem rád. Bylo jiné než ty předtím. Hodné. Měl jsem sice času dost a ti dva by byli sami, ale pomalu bych se tam vydat mohl. Tak jsem se pomalu vydal na to cvičiště. Přemýšlel jsem, jestli se nemám ještě někde stavit.
/Přesun