Konoha nemocnice

Hikarovo zranění znělo hrozně, ale i tak pořád už mohl být pryč z nemocnice narozdíl ode mě. Byla jsem ráda, že to všichni přežili. I když jsem byla sama ze sebe zklamaná, že moje první velící mise dopadla takto katastrofálně i když jsme účel splnili. " Mě by to přečíst trvalo měsíce. Já totiž moc nečtu tak čtu celkem pomalu. Ať se ti to tedy podaří " Usmála jsem se na ni. " Doufám, že mě brzy z nemocnice propustí. Ráda bych se celkem prošla, ale nevím zdali mi to doktoři povolí " Řekla jsem ustaraně.

" To jo " odpověděla jsem a sledovala ji jak hledá něco v knihách. Snažila jsem rozpohybovat moje tělo, ale šlo to celkem ztuha. Ležela jsem tu celkem dlouho tak mé svaly ochably. Fu si mohla všimnout že se snažím aspoň posadit. Mezitím co si oa četla já to stále zkoušela. Stále jsem trchu cítila svá zranění.

Stále jsem se snažila sednout si a přitom odpověděla Fu. " To je dobré, pokud to nedokážu sama tak to ještě nemá smysl. " Řekla jsem ji trochu z těžkostí a pokračovala dál ve snažení zatímco si ona četla. Nakonec se mi i tak podařilo posadit, ale byl to teda výkon. Že bych zkusila si i stoupnout? Napadlo mě, ačkoli by to možná dopadlo katastrofálně a já bych dopadla na obličej. Nohy jsem dala dolu z postele a narovnala se. Nahlédla jsem z dálky na nadpis knih o čem přesně čte.

Návrat do Konožské nemocnice, kde začala moje kariéra, byla celkem pohodová. Nahlásila jsem a nechala se zavést do pokoje té nešťastnice. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlížela se po jejím pokoji. Už na pohled vypadalo že jí bylo zle.

Moje odhodlání zkusit sebevražednou chůzi přerušila žena, která zrovna vešla do mého pokoje. Vůbec jsem ji neznala a ani nevypadala zdejší. Proto jsem se ji musela optat kdo vůbec je a zda ode mě něco potřebuje. " Promiňte. Potřebujete ode mě něco nebo někoho konkrétního hledáte? " Zeptala jsem se slušně abych ukázala trochu slušnosti. Měla jsem utrápený výraz, protože mě celé tělo bolelo a začala jsem se i docela potit.

"Hledám tu nevyléčitelnou nešťastnici." zavřela jsem za sebou dveře, protože jsem právě našla objekt přání Radního. Jakmile jsem přistoupila k ní a sáhla jí na čelo kvůli teplotě. Přišly do pokoje další dvě sestřičky a dva doktoři, jako bych potřebovala publikum, když mám léčit.
"Tak co nám je?" podívala jsem se na ní s milým úsměvem.

Podívala jsem se na ní když mě nazvala nešťastnicí. " Pokud myslíte hloupost tak to jsem nejspíš já " Cukla jsem sebou a trochu se narovnala. Nechala jsem si změřit teplotu a pak ji odpověděla. " Nějaké popáleniny, zřejmě zlomeniny, modřiny a další věci. Jaksi jsem musela zkusit kamikadze útok při kterém jsem vybuchla a zůstala stále v jednom kuse a živá " Řekla jsem přičemž jsem zvedla ruku a chtěla se chytnout za hlavu s tím že se budu smát, jenže místo toho jsem sykla bolestí.

Povytáhla jsem obočí a prohlédla si její ruce a začala jsem je jemnými pohyby prohmatávat jak hodně bolestivé či pohmoždění jsou a dále jsem pokračovala k nohám, pak jsem jí pokynula aby si lehla na záda a prohmatávala jsem jí břicho a hruď. Modřiny a popáleniny měla tedy pořádné.
"Co to bylo za jutsu?" a sledovala jsem místa hmatu a zároveň jej grimasy v obličeji, abych zjistila bolest.

Lehla jsem si na pokyn a podle bolesti jsem sykala. " No použila jsem techniku od Hokageho. Yamata no Jutsu. Golem nepřítele byl zaminovaný. Já se stihla ukrýt tak tak v Hydře. Nebýt toho tak jsem určitě mrtvá. Zachránilo mi to život. Jinačí možnost než porazit golema váhou hydry nebyl takže jsem to musela zkrátka risknout. " Povyprávěla jsem a pak ještě dodala. " Ty popáleniny jsou zároveň a i zároveň nejsou moje chyba. Má vlastní olejová technika se mi vymstila. "

Olej? Skvěle, copak tu nedávají rady o bezpečnosti na tréninku?
"No má drahá, s modřinami ti nic neudělám, na to ti bude muset stačit přirozený proces a tvoje tělo odpočinek potřebuje. Zlámaná žebra,naražené rameno a zřejmě i prasklou stehenní kost ti spravím. Přesto ti ordinuju klid alespoň ještě tři dny. Pro tvé vlastní dobro." Podívala jsem se na lékaře a sestry za mnou vcelku vražedně.
"Nechci raději vědět, kdo vás školil a dal vám červený diplom, ale jak je možné, že to děvče nemá ošetřené popáleniny. Copak nevidíte jak jí to mokvá? Zajisté se jí do toho již dostala infekce!" obořila jsem se na ně. Není divu, že se potila, byla úplně studená. Podchlazená. Tělo to nestíhá vyléčit samo, ani ten nátlak na pohyb. Jedna ruka a noha to schytaly až moc.
"Připravte mi sál. Do hodiny." poručila jsem a ostatní se rychle rozeběhli do akce. Otočila jsem se zpět k ní a začala vytvářet podivné pečetě. Tiše jsem u toho přeříkávala slova, jímž nemohla rozumět. Moje tělo začala modře zářit a já jí po chvíli položila ruce z boku na žebra a tiskla je proti nim. Mohla cítit bolest. Ale to se jí kosti napravovaly. Pak jsem přesunula jednu ruku na její stehno ze strany a na její rameno. Vyčerpávalo mě to, měla bych se naučit regenerovat se. Přestala jsem.
"Nesnaž se chodit, na nohy se postavíš až zítra. Za hodinu zhruba přijde sestra a dá ti něco na spaní. Narovnáme ti spálenou kůži. Teď odpočívej a snaž se co nejméně hýbat." Přikryla jsem jí dekou a čekala a z druhé postele si vzala ještě jednu peřinu a přikryla jsem jí znova. Byla jsem mírně vytočená, Konožská nemocnice a neumí se postarat o popáleniny? Ještě se na ní usměju a pak odcházím z pokoje.
Musím se připravit...

Všechno se událo tak rychle že jsem skoro ani nepostřehla co se děje. Bolest jsem samozřejmě cítila, ale pokud jsem se chtěla vyléčit brzy musela jsem ji poslouchat i když jsem ji neznala. Raději jsem dělal co řekla a lehla si na své lůžko a odpočívala. Čekala jsem na sestru až mi přinese něco na spaní než půjdu na sál. Celkem jsem se bála operací, jelikož prostě to byly operace.

Po mém odchodu se děly věci, trochu jsem obrátila nemonici vzhůru nohama a slibovala si, že udělám inspekci takhle ve všech vesnicích. Nepřipravené a v chaosu. Nejlepší jak zjistit jejich kvalifikaci a úroveň. Navlékla jsem se do zeleného hábitu a šla se připravit. Sestra vešla k Shiranui do pokoje a podala ti kalíšek s bílou tekutinou. Pak odešla a ty jsi po něm pomalu usínala. Později tě přivezli na sál, kde jsme tě uvedli hned do narkozy. Zaměřila jsem se především na odtranění seschlé kůže a natažení té zatím v první fázy nové, aby neměla zbytečně velké jizvy, kterých se bohužel už nevyvaruju, kdyby jí ošetřili popáleniny hned, mohla to odnést jen s puchýři. K zákroku jsem si zvala další dav doktory, aby věděli pro příště co mají dělat. Celou dobu jsem jim u toho vykládala. Po hodině a půl jsem složila zelenou a šla se umýt a převléknout. To děvče převezli zase zpět do pokoje, kde se čekalo na její probuzení. Pokyny pro sestry a doktory zněly jasně: Odpočívat, nehýbat, kontrolovat, kdyby něco tak volat. Aspoň tři dny pod dozorem. Nemohla jsem si ale odpustit neschopnost zdejších doktorů, tak jsem jí u postele nechala svého malého summona Nekomatu. Stočila se do klubíčka a spala jako vždy. Bude jí kontrolovat než přijdu. S další inspekcí jsem počkala až se vrátím. Po tom šoku jsem nechala vzkaz na recepci pro Radního, že má svou dívku zpátky a vyrazila jsem pro svou výpravu.

Už jsem tu ležela stašně moc dlouho a zdá se, že má zranění jsou už vyléčena. Dokonce už ani necítím tu bolest a rány se už zacelili a srostly. Byla jsem ráda, když mi doktor oznámil, že už můžu být propuštěna do domácí péče. Mohla jsem konečně odejít a začít něco dělat. Tím, že jsem tu byla tak dlouho jsem určitě o dost přišla. Musela jsem zesílit, abych příště takto neskončila, jenže jsem slabá proti takovým shinobi.

Dorazila jsem do nemocnice, sehnala jsem věci pro doplnění lékárničky a chystala jsem se známé prostory zase opustit. Ani jsem se ale nenadála a na chvíli jsem si směla půjčit nemocniční plášť. Vypadalo to, že zde byla na návštěvu Daimyo ze Sora no Kuni. Všichni se snažili více než obvykle, nemocnice šlapala jako hodinky, ale odpadla jim jedna doktorka. Jelikož jsem zde pracovala a měla volno, ráda jsem jim půjčila své služby. Byl přece jen večer a nic než krátká vizita mě nečekalo. Prošla jsem dvě chodby pacientů, kteří již po operacích nebyli v ohrožení a zapsala vše potřebné. Práce mi šla od ruky, dokonce i když jsem tu již pár let nebyla. Práce v nemocnici byla jedna z mých prvních. Čekal mě poslední pokoj, nemusela jsem spěchat.
"Konichiwa!" pozdravila jsem vesele mladou ženu, která zde ležela sama. "Shiranui-san," dodala jsem, když jsem si v papírech přečetla její jméno.
"Mé jméno je Yaeko Uzumaki, dnes zaskakuji za vaši lékařku. Změřím vám teplotu a zeptám se vás na pár údajů."
Když jsem jí obeznámila se situací, posadila jsem se na stoličku vedle ní a s úsměvem jsem jí podala teploměr.

Podívala jsem se na setřičku, která právě přišla " Konichiwa " Pozdravila jsem slušně když jsem se zrovna začala oblékat. Nečekala jsem, že sem někdo totiž přijde. Byla jsem oblečená jen napůl, ale ona byla žena takže to nevadilo, pokud není ten druhý typ. " Mě už doktoři řekli, že už můžu jít domů. Mé rány jsou už vyléčené " Odpověděla jsem slušně sestřičce a čekala co bude následovat dál. Nečekala jsem, že tu zůstanu déle.

Přikývla jsem.
"To ano, ale i tak musí mít nemocnice ucelené údaje za každý den a ty vaše ještě chybí. Je to jen rutina, ale občas při komplikacích zachrání život."
Proto jsem ostatně byla na tomto oddělení. O nic nešlo, lidé tu už mohli jít domů. Spíše jsem pracovala na papírování, než abych léčila. Přece jen jsem nebyla medik. Znovu jsem k ní natáhla ruku s teploměrem.
"Nutit vás nemohu, ale mohu vám slíbit, že vás nemocnice už o víc než pár minut neokrade."
A mě také ne. Určitě neměla teplotu a zdálo se, že se cítí dobře. Zvláštní, že shinobi většinou tak spěchali, aby už byli pryč z nemocnice! Prohlížela jsem si ji. Vypadalo to, že se přede mnou nestydí. Možná by změnila názor, kdyby věděla, že nejsem pracovníkem nemocnice jako spíš někým, kdo právě dobrovolně vypomáhá v těžké situaci.

Vzala jsem si od ní teploměr a vložila ho na patřičné místo. Mezitím jsem si s ní mohla povídat zatímco se teplota měřila i když jsem se cítila celkem dobře. " Dobře , děkuji " Formality jsme měli za sebou a já byla zvědavá co budu dělat až odtud vyjdu. Zřejmě půjdu trénovat, ale nevěděla jsem co když nemám žádné svitky. Možná by bylo i dobré se naučit druhý element když už jsem jounin. Ale možná mě sensei znovu naučí nějakou pokročilou techniku s hady o které mi vyprávěl. Vypadala jsem zamyšleně, ale zatím nic neříkala.

Změřila se a já si zapsala údaj a omyla teploměr v blízkém umyvadle. 
"A teď několik otázek," dodala jsem. "Potřebuji vědět, jestli vás posledních několik hodin nebolela hlava a jestli nemáte vyrážku nebo otok na místě operace?"
Zadívala jsem se do papírů. Nic jiného u ní nebylo podstatné. Všimla jsem si čelenky opodál. Tahle žena byla jediná z pacientů, které jsem dnes poslala domů, shinobi. A dokonce Jounin. Měla tedy stejnou hodnost jako já. Byla jsem v pokušení navázat konverzaci. Po návratu do obvyklé služby by bylo dobré se seznámit s kolegy. Prozatím jsem si ji ale nechávala jako záložní možnost. Nemohla jsem nutit někoho, kdo se právě chystal k odchodu, aby věnoval více času někomu, koho považoval za pracovníka nemocnice. Jediné, co mě mohlo prozradit bylo lehké černé kimono pod nemocničním pláštěm a černé boty na nižším klínku. Tohle se v nemocnicích rozhodně nenosí. Podezřelý mohl být také fakt, že nemám jmenovku.

Zamyslela jsem se nad těmi otázkami a prohlédlasi tělo, krom některých jizev jsem nic neměla. Ale doufala jsem, že ty jizvy zmizí. " Bolest hlavy se nedostavila už pěkných pár dní. Zůstaly mi jen tyto jizvy, které doufám se časem ztratí " Povídala jsem si s ní dál a nevnímala čas, až když jsem si ji po čase prohlédla tak měla trochu jinačí styl než sestričky co zde bývali. Vlastně tuhle jsem zde ještě neviděla. Musela jsem se proto zeptat. " Vy nejste zdejší sestra že ne? "

Odpověď jsem si schovala za zapsání zbylých informací. Všechno to vypadalo skvěle. Nerozuměla jsem sice lékařským závěrům, ale v tomhle oddělení nebylo nic těžkého porozumět základním informacím.
"To je to tak poznat?" zeptala jsem se.
V hlase mi neznělo překvapení. Jistěže to bylo poznat. Ale většina lidí neměla potřebu se na to ptát nebo si ani nevšimli. Shinobi se chovají jinak, dávají si pozor na detaily.
"Kdysi jsem tu pracovala, oblast administrativy. Když ale někdo onemocněl, v rámci lehčích případů mě pustili i k vizitám," pokrčila jsem rameny. "A dělají to stále i tři roky potom, co jsem přešla jinam."
Usmívala jsem se. Mezitím jsem prací stihla vystřídat víc, ale to nebylo důležité. Přišlo mi milé, že se mě ptá.
"Jsem shinobi, stejně jako vy."
Když bude chtít znát mou hodnost, zeptá se. Není to nic tajného, ale ani nic, co bych ihned dávala za jméno, pokud nemluvím s někým z vyšších představitelů vesnice.

Zamyslela jsem se nad vším co mi to povídala, dávalo to smysl. Jí jsem však ještě neznala, ale byla dostatečně stará na to aby byla vyšší hodnost. Genin určitě nebyla, to jsem rovnou vyškrtla. Možná chunnin, jounin nebo asistentka kageho. " Můžu se vás zeptat hodnost? Jen tak informačně. " Zdvořile jsem se zeptala i když bylo trochu zvláštní se ptát na hodnost tak jsem to udělala a vyčkávala zda mi odpoví.

Vrátil jsem se do Konohy. Nešel jsem do kanceláře, ale přímo do nemocnice. Napadlo mě, že bych rád získal nejnovější informace od lidí, kteří právě skončili své mise. Nejlépe to zjistím někde, kde tito lidé obvykle končí. V nemocnici..
Procházel jsem se po nemocnici, na recepci jsem si vyžádal seznam všech nedávno přijatých a prolétl jsem si ho očima. Hmm, takže Shiranui?
Seito pořád nic? Měl jsem se spíše vydat do Hayashi no Kuni.
Vrátil jsem seznam sestřičce a vydal se k pokoji Shiranui. Olízl jsem si vlasy a všiml si, že nemám ani květinu na uzdravení. Tak jsem poskládal pečeť a pomocí mé techniky vytvořil pugét růží. zaklepal jsem na její dveře a opatrně otevřel dveře. Nakoukl jsem jen přes malou škvírku.
"Můžu vejít?"

Sundala jsem si plášť a přehodila jsem ho přes ruku. Bylo mi v něm zbytečně horko, navíc má výpomoc tímto pokojem končila. Odhalila jsem tak lehké kimono, které na sobě nemělo žádné ornamenty, dokonce ani znak klanu. Na koncích bylo prakticky průsvitné, vhodné do letních dnů. Cítila jsem se mnohem příjemněji. Usnadnilo mi to i navázat na osobní přístup. K její otázce jsem přidala své přikývnutí, s odpovědí nebyl problém.
"Oficiálně jsem Jounin, stejně jako vy," zněla. "Neoficiálně jsem dnes začala s prací asistentky Hokageho."
Možná se jí nikdy formálně nestanu. Ale doufala jsem, že se mi bude dařit i pod vedením našeho Hokage. Možná se jí vybavilo moje jméno. Představila jsem se už dřív. Yaeko Uzumaki. Často jsem měnila místa, ale byla jsem po vesnici známá tím, že v každém se snažím pomoci lidem, kteří si to zaslouží. Druhá věci, která pro mě byla charakteristická, byla krása. O mém vzhledu se mluvilo častěji než o mé povaze. Významný klan a krása jsou kombinace, která mnoha lidem bohatě stačí. Nebyla jsem nafoukaná, ale nebyla pravda, že bych na sebe nebyla pyšná. Snažila jsem se pouze dostát tomu, za co mě považovali lidé, které jsem měla ráda. Jisté ale bylo, že se nikdy nemluvilo o tom, jaká jsem v boji. Fakt byl, že jsem často nebojovala, téměř nikdy. Byla jsem vždy zaměřená spíše na průzkum a cítění chakry. Zatímco jsem se ztratila v myšlenkách, ozvalo se zaklepání a za dveřmi stál Nanadaime Hokage. 

Byla jsem si dobře vědoma toho, že nezná ani mé jméno, ale vidět jeho postavu ve dveřích s růžemi v rukou bylo skutečně... Ne, to nešlo popsat slovy. Možná si mě mohl pamatovat z nekonečných žádostí o přestup do jiné instituce, přestože nikde se mnou nebyly problémy. Zkoušela jsem nové věci, nic víc. Nic víc kromě toho, že jsem pokaždé zatoužila vidět někoho, kdo vede naši vesnici, kdo je živoucím symbolem naší ohnivé vůle a kdo má tak přitažlivé rysy. Zhluboka jsem se nadechla, klidně jsem se postavila a uklonila svému Kage. 
"Hokage-sama," zůstala jsem chvíli s hlavou uctivě skloněnou.
Světlo pronikající dovnitř oknem mi kreslilo v kaštanových vlasech zlatavé odlesky. Nedala jsem na sobě znát nic ze svých pocitů vyjma úcty a obdivu. S úsměvem, který by někdo možná mohl popsat jako "okouzlující" jsem zaklapla desky s právě zapsanými údaji.
"Pacientka je již zcela v pořádku, nechám vás o samotě."
Považovala jsem za nutné něco říct. Pak mi nezbývalo než počkat, než ustoupí ode dveří, abych mohla odejít. Nutno dodat, že se mi ani trochu nechtělo.