Konoha nemocnice

Killunia ma vysadila na streche hokaginej kancelárie. Odtiaľ som sa dostal do ulíc a za pomocou okoloidúceho som sa presunul do nemocnice. Keďže sa mi veľmi ťažko chodilo usadili ma tu na vozíček a po vyšetrení a ošetrení som sa dostal na izbu, kde som musel ležať. Mať spálené nohy bolo pomerne obmedzujúce a ja som tu naozaj nechcel ležať, lebo ma to tu nebavilo a nemal som to tu rád. Stačilo mi, keď som tu bol takmer pol roka už to ma poriadne zbrzdilo. Kto vie, kde by som teraz bol, ak by som tu neležal toho pol roka. Cítil som sa pomerne otrávene. Natočil som hlavu na ľavú stranu a zapozeral sa von z okna pri čom som si povzdychol. Už teraz som v hlavne plánoval, čo urobím alebo čo si vymyslím, aby ma mohli zajtra pustiť. Pri najhoršom, by som zasa zdrhol, ako to zvyčajne robím aj keď ešte som vôbec nevedel v akom stave budem mať nohy.

Rychlým krokem přišla k nemocnici. Byla v dobré náladě, protože právě postoupila v hodnosti. Sice nikdy na hodnosti nehleděla, jediné, co chtěla, bylo pomáhat lidem. Tento sen se jí splnil už tím, že mohla být v nemocnici a dělat svoji práci, kterou milovala. Otevřela hlavní dveře a vstoupila do svého vysněného světa.
Zamířila do šaten, kde svlékla své všední oblečení, jež se skládalo ze svršku, kraťasech a punčocháčích tmavých barev. Oblékla si klasickou doktorskou uniformu v bílé barvě. Musela si sundat i rukavice, které nosila převážně pro dobrý pocit, že její ruce jsou alespoň trochu chráněny. Vyšla ze šatny a zamířila do pracovny svého otce.
Zaklepala a pak vstoupila. Nikoho zde neměl a bylo na něm vidět, že chce jít domů, odpočinout si. „Ahoj,“ pozdravila jej. S radostí ji přivítal. Její přítomnost znamenalo, že může jít domů. Poté se Shizuka posadila na židli. „Pojď sem. Jelikož mamka má volno, musíš mi splést vlasy!“
Její otec se zakuckal, ačkoliv vůbec nic nejedl či nepil. „Cože?! Děláš si srandu?!“
„Ale tati! To dáš, věřím ti!“ usmála se. „Neboj, budu tě navigovat. Kdybych si to měla plést sama, tak by mi upadly ruce! A s rozpuštěnými vlasy mě nepustí k pacientům!“  Po těch argumentech nemohl nic namítnout. Koneckonců to byl on, kdo si přál, aby si nechala dlouhé vlasy.
Sklonil hlavu a povzdechl si. „Tak, co mám dělat?“ zeptal se poraženě.
Shizuka se narovnala a dívala se do zrcadla před sebou. Potřebovala kontrolovat otcovy pohyby, aby z toho nevzešlo nějaké hrozné dílo, které by nešlo rozplést. Vzala do ruky jednu čtvrtinu vlasů a začala je česat, aby neměla nežádoucí kopečky, které by stály a vypadaly směšně. Učesala jen začátek, o zbytek se postaral její otec. Culíček – v jejím podání to byl spíš culík, protože měla vlasy nejen dlouhé, ale pořádně husté – rozdělila do tří copánků. „Tak,“ pravila. Následující slova doprovázela ukázkou. „Vezmeš pravou část a přehodíš ji přes prostředek. Teď si copánky změnily pozici, chápeš?“ dívala se do zrcadla a pozorovala jeho zamyšlený obličej. Musela se smát, protože tohle vysvětlování spíš přišlo k dítěti a ne k otci. „Teď vezmeš levou část a přehodíš ji opět přes tu prostřední.“ Slova doprovodila i činem. „Chápeš?“
Její otec horlivě pokýval hlavou. „To je jednoduché!“ vykřikl nadšeně. Užuž natahoval ruce a chtěl se pustit do pletení, když v tom ho dcera zastavila.
„Počkej! To ještě není všechno!“ Vydal zvuk něco mezi povzdechem a naštvaným mumláním. „Teď pustíš pravou část, sebereš kousek vlasů, které připojíš k té části a až teprve ho přehodíš ji přes prostředek. To samé uděláš i s tou levou částí.“ Opět svá slova doprovodila ukázkou. Dělala ji hodně pomalu, aby si to otec zapamatoval. Po dokončení se zeptala, jestli rozumí a chápe to.
Její otec zamyšleně stál nad její hlavou. Po dlouhé minutě pokýval hlavou. „To je přece lehké jako facka!“ vykřikl znova a přim pěstí bouchl do dlaně. Shizuka zbledla. Pokaždé, když tohle její otec udělal, tak to zračilo katastrofu.
Zatnula zuby a v duchu si pomyslela: Maminko! Tohle nedopadne dobře! Zhluboka vydechla. „Tak, je to v tvé péči. Hlavně mi je nezacuchej, prosím.“ Pro jistotu si dala ruce před obličej, aby to neviděla.
Taťka převzal otěže. Postupoval pomalu a každý krok říkal nahlas, aby se tak ujistil, že si to zapamatoval dobře. Měl vyplázlý špičku jazyka, jak se soustředil, div si ho neukousl při tom mluvení. „Levý pustit, nabrat další vlasy, ach promiň! Uškrábl jsem tě! Nabrat vlasy a celé to přehodit přes prostřední. Pravou pustit, nabrat vlasy, přehodit přes prostřední…“ Podařilo se mu to i dobře utáhnout, ale jelikož měla hodně dlouhé vlasy, tak to ani nebylo potřeba.
Se šnekovým tempem se mu podařilo dojít až k temeni. Zarazil se. Teď už nemohl postupovat podle instrukcí. „Co teď?“ zeptal se a děsil se toho, že něco udělal špatně.
Shizuka oddělala prsty z očí a podívala se do zrcadla. „Teď budeš jen přehazovat prameny, bez přidání vlasů. Jasný?“
Pokýval hlavou a začal plést. Tohle mu už šlo docela rychle. Už se musel sehnout, aby to pletení šlo lépe. Shizuka se postavila a její otec se na oplátku posadil. Pokračoval v pletení, až byl téměř u konce. „Ehm…  Jak to mám zakončit?“ Shizuka mu podala gumičku. S tou už uměl zacházet mnohem lépe. Když byla jeho dcera malá, často jí upravoval culíky. „Hotovo!“ zajásal. Stoupl si a obdivoval své dílo. Doprovodil to slovy typu: „Výborné! Skvělé! To máš ale taťku! Jsem prostě nejlepší!“
Po doobdivování a doupravování přistoupil ke svému stolu. Vzal z něho lejstro. „Dneska jsme tu měli jednoho ošklivě zraněného. Popálil ho výbuch…“ podíval se na jméno. Usmál se. „Dávej na něj pozor. Zrovna tento pán pořád utíká. Nemáme šanci ho tu udržet,“povzdechl si.
„Tak proč ho neoblbneš?“ zeptala se. Když byla malá, tak byla svědkem, jak její otec a matka museli několik lidí oblbnout, aby je mohli vyléčit.
„Tady to není tak jednoduché. Nemůžeme si tu dělat, co chceme.“ Natáhl k ní ruku s chorobopisem. „Teď je jen tvůj.“
„No tož díky!“ Vzala si od něj spis. „Musím se ujistit, že mám u sebe omamné látky!“ řekla s žertem. „Tak se na to podíváme…“ Podívala se na jméno pacienta. Ken Uchiha? podivila se. Rychle se vrhla na jeho diagnózu. Povzdechla si, že to není nic vážnějšího. Teda bylo to vážné, ale vídala tu i vážnější věci.
„Je to jeden z nenavštěvovanějších osobností v nemocnici. Za chvíli tu může dostat česný pokoj,“ zažertoval. „Takže si se vším srozuměná?“ zeptal se, než odejde. Pokývala hlavou, a tak její otec mohl odejít domů.
Shizuka se otočila a zamířila do pokoje otcova pacienta. Jednou klepla na dveře, aby o sobě dala vědět, a hned na to vstoupila dovnitř. Určitě to bylo neetické, kdyby tam někoho měl, ale byl to její způsob vcházení. Spis měla před obličejem, aby ji nebylo vidět do obličeje. „Takže pane Uchiha, vy jste si opět přišel pro ten váš pokoj, co? Za chvíli tu normálně budete častěji, než já!“ Poslední věta byla míněna trochu vyčítavě. Podařilo se jí dojít k posteli. Aspoň, že všechny pokoje vypadají stejně. S takovou se tu mohla pohybovat i poslepu a nenarazila by. Spis oddělala a usmála se na něj. „Ahoj.“ Byla zvědavá, jestli si ji pamatuje, když jí pomáhal s genjutsu.

Veľa ľudí hovorí, že čas ubieha rýchlo ale podľa mňa je poriadne relatívny! Bol som tu už zopár hodín a mne to prišla, ako večnosť, ktorá nechce skončiť. Pre človeka, ktorý je zvyknutý byť stále v pohybe a nezastaví sa je toto ten najhorší možný trest. Vyzeralo to tak, že tu nikto nieje a ani v okolí som nikoho nepočul. Dobre, je na čase zdrhnúť. Pomyslím si a jednu nohu položím na zem a hneď za ňou ide aj druhá. Pri položení celej váhy na nohy sa mi takmer podlomili a telom mi prešla pomerne silná bolesť. Zhltol som menší výkrik, ktorý zmizol niekde v mojom vnútru. Po tomto nepodarenom pokuse som sa radšej vrátil do východiskovej polohy. Jemný vetrík mi vplul do vlasov, ktoré som si musel upraviť, lebo lietali kade sa im chcelo aj do mojich očí. Vonku za dvermi boli počuť blížiace sa kroky, ktoré viedli až k mojim dverám. Nastalo menšie ticho a dvere sa roztvorili. V nich stálo dievča. Spoznal som to vďaka jej postave, hlase a vlasom, takže tvár som vidieť nemusel. "Ja som si preňho neprišiel, to len vy ma stále nutíte sem chodiť. Ak by bolo po mojom ležal by som si doma, však čo by sa mi tam mohlo stať?" Hneď by som si doma našiel zábavnejšiu činnosť, ako tu. Napríklad ďalší tréning! Ktorý som mimochodom potreboval, ako soľ. Podišla bližšie až k posteli. Vyzeralo to tak, že ani sa nepotrebuje pozerať kam ide. Spis klesol nižšie a ja som jej mohol pozrieť do tváre. "A-ahoj." Pozdravil som ju trocha prekvapene, lebo som ju tu akosi nečakal. Bol som tu často ale väčšinu času buď v bezvedomí alebo sa v priebehu času rýchlo vytratím a stretnem tu maximálne tak jej otca. "Teba som tak dlho nevidel..." Na tvári sa mi objavil nostalgický úsmev. "A to sem chodím vážne často, kde že si sa skrývala celú dobu?" Opýtal som sa jej a potom som na ňu nahodil psie oči. "Že ma pustíš domov, prosííím." Spojil som ruky k sebe v prosebnom geste a nakoniec som mrkol jedným okom.

Poctivě si vyslechla jeho stížnosti. Vlastně se i divila, že ho tu našla. Nikdo ho nehlídal a otec říkal, že rád utíká. Jeho zranění ho musela asi hodně bolet. „No počkej! Nikdo ti neříká, že sem máš chodit! Navíc, kdybys dával větší pozor na svých misích, tak by se to nemuselo stát! řekla poněkud naštvaně. Všichni lékaře nesnášejí a všechno podle nich dělají špatně, ale kdyby jich nebylo, tak už by dávno nemohli žít svůj život ninji. Podívala se na přikrývku, která zakrývala jeho nohy. Určitě na nich musel mít obklad, i když se to ve spisu nedočetla. Odložila spis na stolek a odhrnula přikrývku. Na popáleninách neměl žádné obklady. Povzdechla si. Žádná sestra či učeň nebyl schopný ho ošetřit. „Ještě jsem nebyla schopná starat se o pacienty jako můj otec,“ zamumlala. Zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti. Neviděla tu nic, co by mohla použít jako obklad. Musela si pro to skočit.
Mile se na něj usmála, při jeho prosbě. Zvedla ruku a dala mu pohlavek. Poté se již nesmála, ale přísně se na něj dívala. „Prosím, jestli nechceš už nikdy běhat, tak si klidně jdi!“ Ukázala na okno. Otočila se a nakonec bez dalšího slova odešla z místnosti. Věděla, že v tomhle stavu neodejde a říkat mu, že se za chvíli vrátí, nehodlala. Byla na něj naštvaná, protože chtěl odejít, i když jeho tělo nebylo v pořádku. Nechápala, proč to všichni berou na lehkou váhu. Jednou přijde doba, kdy jim nebudou moci pomoci.

Nenašla by ma tu, ak by som bol schopný sa odtiaľto sám dostať. Preto jej asi určite došlo, prečo som neodišiel. "To hovoríš ty ale mne bolo povedané, že sem musím prísť, inak že by mi bola rozbitá huba, ak by som sa nedostavil." Objasnil som jej situáciu. Killunia sa mi vyhrážala, že ak sem neprídem tak dostanem.
Nie žeby som sa jej bál, ale dievčatá vedia byť naozaj hrozivé. Za určitých okolností aj prekvapivo presvedčivé.. Pomyslel som si a rukami som sa trocha ponaťahoval, že mi až v chrbáte pochrupalo. O bezpečnosti na misii som sa nevyjadroval, lebo ja som si v skutočnosti až taký pozor nedával. Bol som až príliš sebavedomí na to, aby som sa zaoberal nejakými hlúposťami pre slabých no nie? Ja som lekárov mal rád aspoň si bolo s kým pokecať. Jediné čo som ale nenávidel boli nemocnice a to je zásadný rozdiel. Po obzretí mojich zranení sa tu začala rozhliadať a po tom, čo som jej povedal som schytal po hlave. A to sa tak milo usmievala ja som vedel, že to značí nebezpečie! Pomerne naštvane mi pohrozila a než som jej na to vôbec niečo povedal tak už šla kade ľahšie. Asi by som si mal dávať pozor na to, ak osa rozprávam s niekým, kto ma ošetruje čo? Uškrnul som sa sám pre seba a s povzdychom som pozeral k dverám ktorými odišla. Rozmýšľal som, či na ňu nachystám nejaké prekvápko. Poskladal som pečate a nastražil som uši na maximum. Chcel som ju chytiť do genjutsu v ktorom by som tu proste nebol. Ona by videla len prázdnu miestnosť. Lenže predtým, než by to videla by sa okolo nej zjavilo tornádo z lístia, ktoré by ju obklopilo, čo by sa jej mohlo zdať zvláštne ale pri tomto jave je človek pomerne mimo a nepamätá si to. Bol to len rank D a ja som chcel vyskúšať, či sa zlepšila.

Dorazila na sesternu. Ze skříňky vzala nastřihané proužky látky a misku. Z vedlejší skříňky vzala preparát, který měl chladící účinky. Celou lahev vylila do misky a proužky látky do ní namočila. Misku vzala do rukou a odešla ze sesterny. Peskovat je nemělo cenu. Stejně to už udělá sama a nebyla ten typ člověka, co by nadával ostatním. Mají své práce hodně a je jen na nich, jak kvalitně ji udělají.
Dveře do pokoje při odchodu zavřela, tak si je teď musela otevřít loktem. Podařilo se jí to, aniž by vylila přípravek. Nohu strčila do škvíry, co tam vznikla a otevřela je pořádně. Misku položila na jeden ze stolků a zavřela za sebou. Poté pomůcky odnesla k jeho posteli. Teprve teď se podívala na postel. Byla naštvaná a ta procházka ji moc neuklidnila. Zarazila se, postel byla prázdná! Podívala se z okna. Že by si spletla místnost? Ne, to nemohla. Přesně takový výhled byl z jeho okna. Patra si taky nepopletla, takže tu musela být správně. Ale proč tu nebyl? S jeho zraněními nemohl nikam jít. Kdyby mohl, nebyl by tu při její první návštěvě. Tak kam se poděl?!
Otočila se a chtěla vykouknout na chodbu, ale zastavila se v půli cesty. „To od tebe není hezké!“ zamumlala. Vzpomněla si na trénink, který s ním podstoupila. Dobře si pamatovala, jak těžké bylo se z genjutsu dostat. Veškeré techniky, které se týkaly iluzí, nesnášela. Začala se soustředit, aby se z jeho iluze dostala. Chvíli ji trvalo, než na posteli opět uviděla pacienta.
Tohle mu hodlala oplatit. Vytáhla z misky proužek látky a vůbec ne jemně mu ji přiložila na popálenou nohu. Za jiných okolností by to pokládala jemně, aby nezpůsobila moc bolesti, ale s tím, že chtěl odejít a pak jí takto podvedl, mu to nedarovala. Sice jí to celkem vadilo, ale přemohla se a další pruh látky s chladivou tekutinou mu přitiskla nemotorně na nohu, jako by to dělala poprvé v životě.

Môj veľkolepý plán na menšie preverenie Shizky bol úspešne nachystaný. Nevedel som kde išla ale vedel som, že sa vráti a tak sa aj stalo. Shizuka vošla a technika na ňu už bola aplikovaná. Pomerne dlho to vyzeralo tak, že si nič nevšimla. Urobil som to preto, lebo so si ju chcel len preveriť nechcel som si z nej teraz uťahovať. Troška nikdy nezaškodí. V tom prehovorila a ja som vedel, že jej to došlo, preto som sa zasmial ale to počuť ešte nemohla. "Musel som skontrolovať či si nezabudla to, čo so....óó ... ó." Nestihol som to dopovedať, lebo mi hrubo a bolestivo priložila ten obklad na nohy. Ja som si v tedy radšej zahryzol do jazyka a rukami som zovrel plachty postele. Nechcel som vydávať bolestné vzdychy, ako nejaký slaboch, proste som to musel vydržať. Mohol som si za to sám, takže sa nedalo nič robiť. Ďalší chladivý ale zároveň bolestivý pocit sa prehnal mojim telom, keď pridala ďalší pruh látky. Dokonca som aj na chvíľu radšej privrel oči a potom na ňu prižmúrené pozrel. "Radšej ... to ne...chaj tak. Ono sa to zhojí určite aj bez toho." Nahodil som bezstarostný úsmev a nastražil som svoje ruky, ktoré mali jasný cieľ. Chytiť jej ruku a znemožniť jej tak pokračovanie v jej úkone. Určite bola dobrá lekárka a vedela čo robí. Dokonca som nemohol povedať, žeby bola zlým človekom, čo som stihol zistiť pri tréningu ilúzií. Ak ale nahneváte tigra, budete proste znášať následky.

Pousmála se, když jeho hlas vyskočil o oktávu výš bolestí. Její práce přinesla uspokojivé ovace. Při druhém proužku látky, už nevyvodil žádné výkřiky, ale bylo na něm vidět, že by i křičel, kdyby mu to čest dovolila. I když na něj byla naštvaná, už mu bolest nehodlala způsobovat. Byla tu přece proto, aby mu ulevila. „Nesnáším genjutsu!“ řekla šeptem. Nemusel to slyšet, když byl zaneprázdněný nekřičením. Vyždímala další kousek látky a chtěla mu ho tentokrát jemně přitisknout na rány. Už bez žádných složitých emocí. Prostě mu ulevit od bolesti. Chytil ji ruce, a až poté si uvědomila, že nechtěl žádné další obklady.
Podívala se stranou. Styděla se za své chování. Chtěla lidem pomáhat, a nechat se takto vyvést z míry, jen proto, že někdo se chce zničit… nebylo fér. „Omlouvám se,“ zašeptala. „Neměla jsem se nechat naštvat tvým nekorektním, namyšleným a bezohledným jednáním.“ Až vyslovila ta slova, tak si uvědomila, že to může mít několik významů. Zatřepala rychle hlavou, aby zahnala začervenání tváří. „Nech mě ti dát zbytek obkladů, prosím. Uleví ti od bolesti a vytáhne z rány horkost. Poté se to bude snadněji léčit. Nedostaneš do toho infekci a další věci, co tě asi nezajímají, ale jsou důležité.“ Snažila se zamluvit svůj předchozí moment. Možná byla paranoidní a jen ona si představovala různé věci. Přece jen z ohledu shinobiho nebylo úkolem zajímat se o kolegy ve větším zájmu, než bylo nutné.

Nestíhal som vnímať či je spokojná zatiaľ s jej prácou, lebo som mal ja dosť tej svojej s potláčaním zvuku. Nezaregistroval som dokonca ani jej slová, ktoré boli povedané rázne ale potichu. Tentoraz už som bol ale v strehu a čakal som na ďalší ale to som jej už chytil ruku. Pozrela inam a vyzeralo to, ako keby teraz ľutovala toho, čo urobila. Ja sa v tých babách ani len trochu nevyznám! Príliš som to nechápal a riešiť som to radšej nechcel, lebo by som sa určite dostal do nejakej pasce. Chcel som povedať, že sa nemá prečo ospravedlňovať ale keď tam začala hovoriť o mojich negatívach nafúkol som na oko  svoju tvár. "Nemôže za to, že milujem ten pocit adrenalínu keď robím niečo nebezpečné. Ako vidím sama poznáš moju dokonalú neposednú osobnosť." Mal som privysoké sebavedomie a bol som až príliš zbrklí, lenže ja som o tom vedel. Zmeniť sa je ťažké ale ja som takto spokojný. Možno ak by som sa zmenil nedokázal by som si ísť za svojím snom a nemohol by som sa približovať k tomu, aby som bol najlepším Uchihom. Rád sa nazývam všímavým, lenže aj mne niekedy ujdú detaily, takže som tak trochu nechápal, že prečo bola zrazu taká červená. "Čož...." Zasekol som sa a nedopovedal som svoju otázku, lebo prehovorila ona. Pomerne dobre to zahovorila, lebo už som sa spätne nepýtal. "Dobre, nechám ťa teda robiť si svoje, len by si mi mohla zohnať niečo, do čoho sa zahryznem." Vyceril som na ňu svoje zuby. "Príšte sa prosím toľko nehnevaj, ja som už raz taký." Dodal som o niečo tichšie. Nechcel som si nikdy nikoho znepriateliť. Ba naopak bol som pomerne kamarátsky typ, čo by vedel vychádzať snáď s každým, ak ten dotyčný prehliadne moju "bláznivú", no zbrklú stránku.

Po její poznámce nafoukl tváře. Nebylo ani divu, také by tak reagovala, kdyby jí někdo vyčítal její negativní vlastnosti. A těch by v jejím případě bylo docela hodně. Raději by je někde zahodila a nehlásila se k nim. Jenže to nejde a tak musela své dobré vlastnosti pilovat, aby předčily ty špatné. „A to se divíš, když jsi mě učil genjutsu a trávila jsem s tebou nějaký čas? Jsem docela všímavá.“Natočila hlavu na stranu a semknula rty. Nelíbilo se jí, že si toho všiml a rozebírají to. Nejraději by vrátila čas a vyhnula se té poznámce. Chtěl ještě něco dodat, ale nakonec souhlasil, že může udělat svoji práci. Ulevilo se jí, protože by musela použít nějaký oblbovací prostředek, aby ho mohla ošetřit.
Usmála se na něj. Tentokrát ho nehodlala praštit. „To nebude potřeba. Už to bolet nebude, slibuji.“Teda možná trochu to zabolí, ale nic vážného to nebude. Po chvíli ji teda pustil. Opatrně položila proužek látky na ránu. Dávala si pozor, aby nijak nezavadila a nezpůsobila bolest, ale jen pocit úlevy. Ne jako předtím, kdy na něj byla naštvaná.
Pokývala hlavu při jeho poznámce, aby se na něj nezlobila. „Dobře, omlouvám se,“ omluvila se ještě jednou. Pečlivě pokládala na nohy další proužky látek. „Ty si zase dávej pozor, nebo si sebou vezmi lékařského ninju. První pomoc by určitě hodně pomohla,“ poradila mu. Lidem radila často, ale Ken byl přece jen výjimka. Nechtěla ho vidět zraněného. A podle jejího otce sem chodí často. Měl by být opatrnější.

Shizuku som až tak dobre nepoznal, aby som vedel o všetkých jej negatívach ale za tú dobu, čo som ju poznal ich veľa nebolo. Teda až na to, že sa vedela parádne rozčertiť. "Práve-že sa divím, lebo to nebola až taká dlhá doba. Je smutné, že si ma vedela odhaliť za tak krátku dobu." Dalo by sa povedať, že som sa nesprával, ako shinobi ale ešte, ako dieťa. Bol som usmievavý, bláznivý a nerozvážny. Ja sám by som sa ale dieťaťom nenazval, proste som sa toho ešte nechcel vzdať a patrilo to k mojej súčasti. Pochybovačne som na ňu pozrel, keď povedala, že to už bolieť nebude ale nakoniec dodala, že možno len troška a s tým som už bol spokojný. Nie žeby som sa bál bolesti, ale nebolo to nič príjemné. "Dobre, verím ti teda." Môj výraz a hlas neznel presvedčivo ale v očiach som mi žiarila moja uprímnosť. Shizuka sa zasa pustila do svojej práce a vyzerala pomerne sústredene. Teraz, keď bola zabraná inou činnosťou ja som ju v tichosti pozoroval. Naozaj vyzerala tak dobre aj predtým alebo to teraz robia tie veci, čo má na sebe? Nekalé myšlienky sa začali rodiť v mojej hlave. Ešte že mi nemôže čítať myšlienky, lebo by som sa od červene do zemi prepadol. Ja som bol človiečik s neskazenou a čistou mysľou, takže to našťastie nebolo myslené ani trocha úchylne. "Ľahko sa ti povie zober si lekárskeho ninju ale okrem teba nepoznám žiadneho." Na chvíľu som zmlkol ale ticho mi dlho nevydržalo. "Jedine, žeby si sa ponúkla ty sama a šla so mnou niekedy na misiu." O svojej opatrnosti som radšej nehovoril, lebo som nebol najopatrnejším. Našťastie sa to dalo teraz ľahko zakecať a zviesť to na ňu, že sa ponúkla.

„Jestli chceš obalamutit lékařského ninju, když viděl tvé zranění, s ním bys nedošel ani na toaletu, že jsi utekl, tak bys to měl zkusit na nějakýho nováčka,“ poradila mu. „Někdo zkušený pozná, jak jsi s tím zraněním schopný,“ mluvila dál, aniž by se na něj podívala. Pořád se soustředila na svoji práci, která se blížila ke konci. „Navíc, bys odešel už než bych sem přišla. A jelikož jsi tu byl, znamená to, že jsi je to natolik vážné, když jsi s velkou radostí neskočil z okna.“ Dokončila svoji práci. Obvazy pokrývaly jeho popálené nohy a pomáhaly od pocitu horka a částečně ulevovaly od bolesti.
Narovnala se a zkoumavě si ho prohlédla. „Nemocnice je plná lékařských ninjů a v období klidu budou rádi, když nebudou řešit puchýře a otlačeniny lidí a půjdou do terénu, nemyslíš?“ usmála se na něj. Misku nechala na stolku vedle něho. „A myslím, že mýho taťku znáš. Varoval mě, že rád utíkáš z nemocnice!“ To, že si na něj vzala opiáty, aby ho mohla v případě nouze uspat, mu neřekla. Určitě by to neschvaloval a do nemocnice by příště nepřišel, kdyby byl zraněný.
Posadila se na židli vedle jeho postele. Měla ještě chvíli čas, než by měla odejít zkontrolovat jiné pacienty a nechat ho, aby si odpočinul. „Tak jak jde život?“ optala se. Možná v hlase nebylo slyšet to opravdové zajímání, ale spíš to řekla, aby nestála řeč. Většinou taková otázka měla jen jednu strohou odpověď. A to: tréninky a mise.

Človek sa to snaží zahovoriť a ona mi to tak jednoducho vytmavila. Veď mala úplnú pravdu, ak by som bol v stave, žeby som dokázal chodiť už by som tu dávno nebol. Bolesť vedela spraviť svoje, preto som tu radšej ostal. "Hmm." Ja sa ju tu snažím nenápadne naviesť na to, aby niekedy šla so mnou na misiu a ona toto ...   Prezrel som si jej dokončenú prácu a trocha s jedným obkladom pohol. Nebol to príliš dobrý nápad, preto som ho hneď pustil a dal som si ruky vedľa tela. "Až veľmi dobre ho poznám. Už ani neviem spočítať, koľko krát mi už prekazil útek. " Bolo to hlavne v tedy, keď som bol ešte zranený ale ja som si myslel, že som v poriadku, lebo som sa mohol ako tak hýbať. "Hlavne mu na mňa nedonášaj, lebo si to zlíznem." Poviem so smiechom a zapozerám sa pred seba. Shizuka dobre tipovala, že ak mi povie o tých opiátoch už by som sa tu len tak dobrovoľne neukázal. Keď sa ma opýtala túto pomerne často kladenú otázku ja som sa nad ňou chvíľu zamyslel. "Popravde pomerne nanič. Chcem byť silný a ešte silnejší, než sa dá ale nejde to. Keď už si myslím, že som silnejší a dotiahol som to niekam ďalej vidím pred sebou dievča, ktoré je geninkov a pred mojimi očami privolá obrovského čierneho draka. " Dal som si od rozprávania na chvíľu prestávku a natiahol som sa po vodu vedľa mňa. Napil som sa a pokračoval som v rozprávaní. "Niečo také vie pekne skaziť moju motiváciu. Aspoň ale viem, že sa neustále musím zlepšovať, len keby to šlo rýchlejšie." Aj keď ten pohľad na toho majestátne-ho draka bol úžasný. S toho momentu, kedy ho privolala až do konca by som jej ho vedel krásne opísať. Ak vidíte bájnu, legendárnu bytosť, ktorá by možno nemala ani existovať chcete si pamätať každú chvíľu toho okamihu. Ešte keď niečo také dokáže ninja najnižšieho ranku. "Ako to vidíš ty?" Podobná otázka, ako dala ona mne ale inak sformulovaná. Odo mňa ale znela pomerne zvedavo, lebo ja som aj zvedavý bol. Chcel som počuť nejaké pikošky, zvraty a čokoľvek iné, zaujímavé v jej živote.

Poté, co mu řekla o lékařských ninjech, vypravil ze sebe jen nějaké zahmnutí. Začala přemýšlet, jestli v jeho návrhu nebylo něco víc a jen to tak nezastrčila do kapsy. Po chvilce to však hodila za hlavu. Nemělo cenu nad tím přemýšlet a trápit se tím, co už bylo jednou řečeno. „A hádám, že jsi mu ani nepoděkoval, co?“ Byla to řečnická otázka. Jistě, že takoví lidé, již utíkají z nemocnice, aby si mohli opět něco zlomit, nepoděkují doktorům, co se je snaží vyléčit. „Nech mě hádat,“ pravila dřív, než stačil něco odpovědět. „Neměl jsi čas na vlídné slovíčko „Děkuji“ a jen jsi ho časoval poznámkami typu: „Já jsem v pořádku“ nebo „Vůbec neumíte svoji práci“.“ Poslední dvě věty se snažila říci hlubokým – klučičím – hlasem. Mohlo to vypadat komicky, ale rozhodně se nesmála. Dál pokračovala spíše k úlevě, než v přednášce: „Nikdo prostě neocení lékařskou pomoc, protože ho to zdržuje od práce… To nikdo nás neocení?“ Zakroutila hlavou, jako by se chtěla vrátit do předchozí promluvy.
„Jo, to musí být něco úžasného,“ pravila trochu se zájmem. Sama neuměla nikoho přivolat a vlastně jí nenapadal žádný tvor, který by jí byl k užitku s jejími lékařskými schopnostmi.
Následovala otázka, kterou by nejraději neslyšela. Nadechla se a chvíli zapřemýšlela. „No… ono vlastně není nic tak úžasného, co by se přihodilo. Teda pokud tě zajímají rozbitá kolena, řezné rány a další zranění… Ale to nebude tvůj šálek denní kávy.“ Pokrčila rameny a přemýšlela, co úžasného by mu povyprávěla. „Ve svých lékařských schopnostech jsem se zlepšila, ale asi by to chtělo někoho jiného, kdo by mě naučil něco nového. Tu jsem se naučila všechno, co zde umí. Tak by to potřebovalo… novou krev, jestli mi rozumíš…“ podívala se na něj trochu zamračeně. Byla si vědoma toho, že mu to asi moc neřeklo, ale neuměla mu popsat tu touhu, naučit se něco nového, aby mohla lépe pomáhat ostatním lidem a když na to přijde i sama sobě.

Pokývala hlavou. Nejspíš svoji přednášku vyřkla docela horlivě. Zakroutila hlavou. Vlastně to tak nemyslela. Ale prostě jí vadilo, když je někdo dával na druhou kolej, když jejich životy záležely na jejich schopnostech.
Pokývala hlavou. Přemýšlela, jestli o tom, jak říkal, že zapomněl poděkovat, mluvil pravdu. Docela o tom pochybovala. Určitě chtěl jen co nejrychleji vypadnout z nemocnice a nepřemýšlel o žádném vzdání díků za to, že jej dali do pořádku. Ovšem se s ním hádat nemohla. Možná opravdu jen mluvil pravdu a jen „zapomněl“ jak to nazval sám. Usmíval se, takže mu zábaly očividně pomohly. Naklonila se a opatrně položila ruku na jeden proužek látky. Cítila jak je látka teplá. Vstala a pustila se do výměny obvazů. Opatrně oddělávala proužky látek a opět je vymáchala v míse a vykroucala jej. Znovu ho položila na popáleninu. Nejraději by začala s léčebnými techniky, ale nejdřív chtěla uklidnit jeho zraněné tkáně. Velice pomalu pokračovala a s výměnou.
„Jo, to by bylo fajn,“ usmála se na něj. „Ale nejdřív tě musíme dostat na nohy. Takže ti vyměním obvazy a poté bych se mohla pustit do léčení.“ Pokračovala ve výměně obvazů. Jen doufala, že se v nemocnici nenajde nějaký vážnější případ, při kterém by ji někdo potřeboval. No, kdyby někdo zakřičel, určitě by přiběhla mezi prvními.