Konoha nemocnice

Když jsem slyšela zaklepání ihned jsem se ozvala když jsem slyšela senseiův hlas. " Moment " Hodila jsem na rychlo na sebe oblečení, jelikož jsem zde stála je ve spodním prádle. Jakmile jsem se oblékla do svých věcí pustila jsem kageho dále. " Můžete " Assassin pak vyšel ze dveří a mě se rozzářili oči. Nadšeně jsem zavolala na hokageho. " Jeee, sensei. Ty jsou pro mě? " bylo to celkem podívaná mě takto vidět. Ještě že jsem se stihla oblíknout, kdybych se rozeběhla jen ve spodním prádle tak by to vypadalo trochu jako milenecká scéna.

Vešel jsem tedy dovnitř a nejdřív můj pohled zaujala osoba, kterou jsem vídal často. Vždy nás od sebe dělil stůl a hora povinností, nikdy jsem si ji nemohl prohlédnout pořádně. Opětoval jsem její úsměv a hleděl do očí. Byla neuvěřitelně kouzelná. Trochu omámeně jsem na ni hleděl a cítil jsem se jako kdybych se zasekl. Tohle jsem necítil od doby co jsem poznal Tobirovu mámu. Naprosto stejný pohled při našem prvním setkání. Jenže, Yaeko jsem znal už déle, tak proč? Povinnosti vždy dokázaly zahltit můj mozek, tak, že jsem zapomínal na důležité věci, jako třeba něčí narozeniny, nebo dokonce poslat čokoládu svým věrným shinobi léčící se v nemocnici.
"Yaeko Uzumaki," probudil jsem se a také se uctivě uklonil. "Nikam neodcházejte," usmál jsem se a pohlédl na Shiranui. Rozzářily se mi oči a obdařil ji úsměvem. "Rád tě vidím děvče, ano jsou," vytáhl jsem jednu růži a podal ji Yaeko.
"Jedna také pro krásnou slečnu," zašeptal jsem a zbytek jsem podal Shiranui. "Jak seti daří?"

Přijala jsem puget růží s nadšením a byla nesmírně ráda když jsem si k nim přivoněla " Voní nádherně, děkuji " Ta vůně všech těch růží byla božská. Hodlala jsem odpovědět taktéž na jeho zmiňovanou otázku. " Ale bylo to horší. Musela jsem tu strávit víc jak dva týdny, ale už jsem v pohodě. Avšak bych byla ráda kdyby jsme pak někam zašli potrénovat " Nabídla jsem senseiovi trénink, jelikož mé schopnosti byly slabé i s Yamata no Jutsu.

S pohledem upřeným do jeho očí, když vystoupil ze stínu dveří, jsem se zasekla podobně jako on. V tu chvíli se totiž zastavil okolní svět. Nebyl tam nikdo. Jen mi dva. Až poté jsem si všimla, jak Shiranui září oči a ucítila jsem osten žárlivosti. Nakonec jsem ji považovala za zbytečnou, vzhledem k tomu, jak ho oslovila. Sensei. Byla bych ráda, kdyby byl můj sensei. Ale my byli stejná generace, byla jsem jen o chvíli mladší. Nebylo by vhodné jí tuto poctu závidět. S veškerou silou, kterou jsem dokázala posbírat, jsem se ho rozhodla obejít a zamířit domů. Srdce mi bilo neuvěřitelnou rychlostí, skoro jsem se bála, že za chvíli uvidí, jak mi vyskakuje z hrudi. Zarazila jsem se s rukou u kliky. Řekl mé jméno a jeho hlas zněl, jako kdyby mi přitom prsty bloudil ve vlasech, jako pohlazení. Nikdy jsem netušila, že moje jméno může znít tak sladce. 
"Arigato, Hokage-sama," uklonila jsem se znovu, když mi podával růži. 
Nádhernou, rozvinutou v rozkošný květ. Růže jsem vždy milovala. Když jsem si ji vzala, naše ruce se dotkly. 

V očích mi blesklo překvapení, na okamžik jsem nedokázala udržet svůj klid a tváře mi zbarvil nach. Snad jsem se cítila provinile, že osud dopustil, abych se dotkla tak důležité osoby. V srdci mi tloukla jeho téměř poslední slova. Často mi říkali, že jsem krásná. Různí lidé. Při různých příležitostech. Ale nikdy mě to nepřivedlo do rozpaků. Až do dnešního dne. A já teď netušila, jak se zachovat.

"Není zač," založil jsem si ruce v bok a prohlédl si ji. Vypadala, že už jí je opravdu lépe. "Neboj se, naučím tě něco, díky čemu už tady nebudeš muset už nikdy být."
poté jsem upřel pohled zpět na Yaeko.
Mohl jsem na ni oči nechat, cítil jsem potřebu na ni pořád hledět, někam ji pozvat, dozvědět se o ní víc než jen ze spisů a dalších pracovních věcí. Vypadalo, že jsem jí uvedl do rozpaků, znova jsem se uklonil.
"Sumimasen, nechtěl jsem Vás tím urazit!" na dvě krátké vteřiny jsem také zčervenal a chtěl jsem to zakrýt úklonem.
Proč jsem se choval tak divně? Už dlouho jsem se takto nechoval.

" Yatáá. Vy jste zlatej " byla jsem zase nadšená až jsem si znovu povyskočila jak nějaká puberťačka. Byla jsem moc ráda když jsem slyšela něco takového. Aspoň bych už takhle nikdy nedopadla. Zahleděla jsem se na ty dva a pak loktem šťouchla senseie a potichu řekla. " Vy jeden šibale. " Tomuhle jsem se prostě musela zasmát a sledovala zde situaci.

Pohledem jsem propálila dívku, jejíž slova jsem právě zaslechla. Nebyla jsem si jistá, co jimi myslí. Nebo jsem se možná bála si být jistá. Další změnu v mých očích způsobila pro změnu Hokageho slova.
"Ne, to ne!" odvětila jsem rychleji a impulzivněji, než jsem měla v úmyslu. "Je skutečně nádherná... Až mám pocit, že si ji nezasloužím."
Držela jsem ji v rukou jako poklad. Jen jemně, aby nedosáhla sebemenší újmy.
"Velmi ráda se to ale pokusím v následujících dnech napravit," dodala jsem a snažila jsem se uvědomit si pevnou zem pod sebou. "Kentaro-sama mi, budete-li s tím souhlasit, přidělil práci asistentky ve vaší kanceláři."
Tohle bylo setkání, na které jsem se těšila už dlouho. Od posledního přeřazení. A přitom mě zastihlo nepřipravenou. Tápala jsem v neznámém a hledala něco, o co se opřít, abych působila přirozeně a příjemně. Pomáhala mi s tím energická Shiranui a její s mými pocity zcela nesouvisející slova.

Ušklíbl jsem se po slovech Shiranui. "Nemyslím si, že si to nezasloužíte, krásná květina patří pro krásnou slečnu," pak nastalo probuzení..
Kentaro?! Ten šmejd! Zamračil jsem se a tato krásná romantická chvilka byla pryč. Kentaro využil příležitosti a chopil se moci, přesně jak jsem si myslel.
"Budu poctěn, když s vámi budu trávit víc času, i když jen pracovně," zatím, nechtěl jsem to říkat, ale myslel jsem si to.
"Teď bych měl vyhnat toho starého páprdu.."

Pomalym krokem jsem dosel do nemocnice a blizil se k pokoji Shiranui chtel sem vedet jak je na tom ale taky se omluvit za to ze sem to zvoral. Nakonec jsme hlavou zabouchal na dvere nojo ruce mi chybely
.

Neříkala jsem dále nic, jelikož jsem je nechtěla rušit a tak jsem tam jen postávala a sledovala vývoj událostí když v tu chvíli někdo zaklepal. Podívala jsem se vražedně na dveře, jelikož v tuto chvíli zaklepat je skoro hřích. Kdybych měla laserové kekkei genkai tak bych ty dveře očima propálila. Pak jsem ale radši svůj pohled přenesla k těm dvoum, jelikož to byl hezčí pohled než dveře.

Nakonec jsem byl prekvapen ze jsae zde uvidel Aris. ackoliv jsem snaz znal kazdeho doktora i sestricku v nemocnici Aris sem nepoznal. Mozna sem ji prehledl nebo ji vzdy minul ale vetsinou to bylo tak ze sem tady koncil pravidelne takze to bylko malo pravdepodobne. "No to muze byt a taky poskozene nervy." Doidal jsem k jeji Diaknoze. Nakonec jsme se mirne poklonil. No horecku sem ani nepostrehl mohl to byt nejaky vnitrni zanet nebo taky nejaky zanet nebo infekce z nezahojenych pap popalenin ktere jsem jeste mel po nohach zadech atd.
Kdyz sem uvidel Hokageho bylo mi celkem ulehceno ale zaroven jsem se citil na nic jelikoz jsem si daval za vinu Shiranuino zraneni. i kdyz sem nemlel paru co se stalo. Takze jsme tam jen mlcku uz stal a nic nerikal.

Objevil se Hikaru, hned poté Airis. Prohlédl jsem si Hikarua..Nevypadal vůbec dobře. Ruce mu jen bezvládně trčely. Co to bylo? Zakroutil jsem hlavou.
"Hikaru rád tě vidím, ale v tomhle stavu musíš okamžitě následovat Airis-san a nechat se pořádně vyšetřit a dát se dohromady, Shiranui je v pořádku, musíš se dát také dohromady!" zamračil jsem se. "Airis vidím také rád," věnoval sem jí letmý úsměv. Rád bych věděl, co se to tady stalo a všechno dal do pořádku.

Zdálo se, že něco, co jsem řekla, pokazilo atmosféru. Vzápětí jsem i pochopila, co. Zdálo se, že jsem se ke svému místu nedostala prostřednictvím správné osoby.
"Pokud dovolíte, doprovodím vás," dodala jsem k jeho slovům. "V kanceláři se pro mě stále najde dost práce."
Sice jsem měla v plánu zůstat již dnes doma, ale nebyla jsem nevyspalá a doufala jsem, že bych mohla nějak odčinit rozplynutí té příjemně elektrizující atmosféry, která se po zaznění Kentarova jména rozplynula jako pára nad hrncem.
Další klepání bylo jako zatloukání hřebíků do rakve nebo horší. Byly to spíš tupé nárazy. Vzápětí jsem pochopila, čím mi byly povědomé. Stejné, nepříjemné zvuky se ozvaly i odpoledne v kanceláři. Hikaru. Hikaru Hyuuga. Hyuuga, který se chtěl naučit bleskové techniky, ale odmítl senseie na základě osobních preferencí.
Ten jde vážně hlavou proti zdi!
Další příchozí, mladou ženu, jsem znala od vidění. Pracovala zde, občas jsem ji míjela, když jsem tu pracovala i já, ale byly jsme v odlišných sekcích. Nemohla jsem si ale vybavit její jméno, už to bylo dlouho, co jsem odtud odešla, ale mlhavě mi utkvělo v hlavě, že je jednou z nejlepších ve svém oboru. Oběma jsem se tedy místo pozdravu, abych nezvolila nevhodný, mírně uklonila.

"Shiranui, zastav se poté v kanceláři," dodal jsem a kývl na nápad Yaeko, líbil se mi. Nabídl jsem jí své rámě jako pravý gentelman (xD) v naději, že se jej chytí. Společně jsem chtěl odsud odejít a jít do kanceláře Hokage vyřídit neodkladné záležitosti, které se týkaly Konohy. Chtěl jsem také zařídit další věc. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl na našeho nového člena, na Sajina..Pomoc jemu, měla nejvyšší prioritu, kdyby se jen vymknul kontrole, mohl by zničit Konohu..Uklonil jsem se a vydal se tedy do kanceláře Hokage.
Přesun

Byla jsem skutečně nesvá již z prvního nepatrného dotyku a přitom to vypadalo, že se k němu budu smět skutečně přiblížit. Nebyla jsem z těch, kteří by odmítli. Navíc by to bylo neslušné. Bílý plášť jsem přehodila přes židli, materiály položila na volnou postel. Za chvíli si je zde někdo vyzvedne, nebyly v nich žádné tajné informace, pouze číslo pokoje a údaj o aktuální teplotě pacientů. Pak jsem ráda přijala jeho galantní nabídku. Cítila jsem se vedle něj neskutečně drobná. Zároveň to ale přinášelo příjemný pocit bezpečí a o to většího obdivu. Věnovala jsem zbytku osazenstva tohoto pokoje a chodby těsně za otevřenými dveřmi mírné pokývnutí hlavou na znamení rozloučení a dané gesto jsem doplnila upřímným úsměvem. Cítila jsem se šťastná. Ostatně jsem neměla důvod pro opak. Navíc jsem si nevzpomínala, že bych se někdy tolik těšila na práci jako dnes.

//Přesun

Kývla jsem na Assasina s usměvem a Hikaruovi řekla ať mě následuje. Došli jsme do operačního sálu a řekla jsem mu aťsi lehne na lehátko. Hned potom jsem mu sundala obvazy z rukou a kolem mých dlaní se nahromadila zelená chakra. "Bože, co jsi dělal, nedivím se že jimi nemůžeš pohnout. Jako Hyuuga buď oparnější, bez rukou by jsi toho moc nezmohl." Dál jsem se soustředila na lečbu. Mohlo ho to častmi zabolet, měl zpřetrhané vazy a jeho dlaň na to, taky nebyla nejlépe. "Alespoň tři dny vydrž netrénovat, uzdravím ti ruce, ale potřebuješ odpočinek, nenamáhej je." Pravou ruku měl v horším stavu a proto mi nezbývalo jic jiného, než mu jí dát dočastně do sádry. "Zírra přijď a dáme ji dolů, regeneraci má každý shinobi lepší než normální člověk a takto budu mít aspoň jistotu že poslechneš." Usmála jsem se na něj. Pohybovat s nimi mohl, měl i všechno vyléčené, ale citlivost zde byla stale, proto ta sadra xD.

Nasledoval jsem Aris. No Kdyz se zeptala co jsem delal tak jsem odpovedel. "No nepohodl jsem se s Bakutonem jednoho z Generalu Iwy." Rekl jsem s malym usmevem. No O me technice jsem nerekl ani slovo ale mel jsem tuseni ze ji dojde ze bez nejake techniky vissiho ranku bych zdrejme skoncil bez rukou. Ale No Potom to zacalo bolet jak cert. No ale snazil jsem se to nedat na jevo bylo to nic proti tomu co jsem zazil pri tom vybuchu. Pak jsem se podival na Aris a rekl. "Ja jsem mozna sileny ale zas takhle ne, Dokud nemusim lezet v nemocnici a zirat na mouchy a pavouky tak mi to nevadi. A S treninkem no to bude ted na teoreticke urovni takze o to strach nemam. Omlouvam se jinak me jmeno je Hikaru." Rekl jsem no zminovat me prijmeni byla zbytecnst a sadra na par dni nebyla zadna obtiz. Byl jsme jiz na tom hure.

Postavil jsem se a poslouchal. Nakonec jsem rekl. "Take me tesi Aris-sama. Nestojim o takovy boj v budoucnu aler s mym stestim se takovym bojum asi moc nevyhnu." Lucy jsem nevzpominal slysel jsem o tom co se stalo tak sem to radeji nezminoval. "Dobra tedy zitra se stavim." Rekl jsme a uklonil se nakonec sem si byl schopen i otevrit dvere. Pote jem se presunul ke dverim Shiranui a zaklepal na ne. No Aris mela pravdu ty narazy jsem citil silene. Spise sem cekal az se ozve Shiranui jestli muzu vejit.

Uslyšela jsem klepání když už zde nikdo nebyl. Byla jsem sice na odchodu do kanceláře za Hokagem, ale rozhodla jsem se tedy ještě počkat když mám další návštěvu. " Dále " Zavolala jsem na dveře aby mě Hikaru slyšel dostatečně. Já si mezitím upravila vlasy a čekala na příchod Hikara do mého pokoje.

Pomalu jem otevrel dvere a jakmile sem uslysel vyzvani. zavrel jsem za sebou dvere a spustil a nasadil takovy omluvny kukuc. "Je mi lito co se tam stalo ze sem toho smejda neporazil. Kdyby ano nebyla by jsi tady a nebyla by jsi v ohrozeni zivota." Nenavidel jsem kdyz se tohle stalo uz jsem ztratil jeden tym takto a toto jen potvrzovalo ze zdrejmne nejsem schopny pracovat v tymu.

Mávla jsem s rukou s úsměvem a trochu se i víc smála. " Ale jdi ty, tohle se mi stává pořád. Vždy mě něco napadne a pak si ublížím leda sama sobě. Věděla jsem do čeho jdu a abych řekla pravdu už jsem se i pomalu loučila se životem, ale stále žiju. To znamená že mě svět ještě potřebuje, stejně jako tebe nemyslíš? " Položila jsem mu celkem zajímavou otázku a čekala jsem na jeho reakci. Měla bych se však co nejdřív dostavit do kanceláře Hokageho jak si vyžádal.

Shiranui nad tim mavla rukou ale ja prost nemohl asi bylo treba rict pravdu. "Tobe mozna ano, me sice take ale vzdy nejak preziju ale ostatni to odnasi. Muj tym takhle zemrel jediny ja sem to prezil. Ja byl zodpovedny za jejich zivoty a sklamal jsem je i jejich rodice. Tezko se zije s necim takovym." Rekl jsem strucnou verzi a pak jsem jeste rekl. "Pokud pospichas tak klidne jdi ja se budu poflakovat po vesnici." Vypadalo to ze se nekam chysta tak jsem ji nechtel zdrzovat.

" Já měla vaše životy taky ve svých rukou. Na té misi padá zodpovědnost na moji hlavu, takže je to moje vina, že jste se zranili. Není to tvoje vina tak si to přestaň vyčítat " Oddychula jsem si a zamyslela jsem se nad dalšími věcmi. " No Hokage chtěl abych se u něj stavila asi bych tam měla jít, kdyžtak si tě ve volném čase najdu a zajdeme někam, bereš? " Nabídla jsem mu přátelsky a čekala jak odpoví.