Brána Konohy

Seděla jsem u brány, Daisuke stál vedle mě. Čekali jsme na oba členy našeho týmu.
Byla jsem nervozní, že je Kairi u někoho, koho neznáme. Byla jsem nervozní z toho, co se bude dít. Kdybych to udělala potají, nebyly by problémy. Zatracenej Orochimaru, zatracená Tsukiko. Nebýt jich, nemusím mít strach že někomu ublížím nebo že to tetování ublíží mně. Povzdychla jsem si a zavřela oči.

Sen Sarutobi

Po odchode z kancelárie, kde som ešte stihol jedaiovsky odzdraviť Hokágemu, pomalým krokom som sa dostavil ž k bráne, kde som sa ale pred všetkými zjavil Shunshinom neďaleko nich. Pohľadom som prešiel po ostatku týmu pod ktorým som teraz úradoval, masku som si ale nezložil, naďalej som bol v Anonymite. Hlavne som sa nechcel prezradiť pred sestrou. „Čo sa týka Kyuubiho, posledná hliadka zmizla..“ V momente som vytiahol z tajnej kapsičky na boku brnenia mapu, rozložiac ju priamo pred nimi a prstom som ukázal na istý bod na mape. „Práve tu, nemáme záznamy o sile súpera, nemáme záznamy ani o jeho počte ale už dve skupinky tých najlepších Anbu jednotiek pod velením samotného veliteľa bez stopy zmizlo a ich telá sme doteraz nenašli. Navrhol by som túto cestu..“ Znova som prehovoril a môj prst sa presunul po tkanej látke tvoriacu mapu. Len čo som dopovedal, podal som Hitomi posledné zložky ku ktorým som mal ako Anbu prístup a znova sa do stoja postavil neďaleko všetkých prítomných a bez pohybu som utíchol vyčkávajúc na rozkazy.

Kývnutím hlavy jsem Yume i Sena pozdravila. Potom už jsem jen poslouchala, co mi říkají. Převzala jsem si od Sena složku a prolistovala jí. Do mise se opravdu zapojili samí dobří shinobi. Zamračila jsem se.
,,Dobře, souhlasím s vámi. Jen tak pro jistotu se zeptám, nemá jeden z vás senzibilské schopnosti?" zeptala jsem se jich.

Sen Sarutobi

Neprehovoril som, nemal som tú schopnosť, vediac že má ale moja sestra. Ja som ale zmĺkol čo sa týkalo schopností a Hitomi ako Mizukáge musela dobre vedieť prečo. Nemohol som ako Anbu keď mám masku prezradzovať nie len svoju identitu ale to sa týkalo aj schopností. Nesmel som povedať ani len slovo, po väčšie ale aj tak na ne prídu pri boji. Nech to bolo ako chcelo, boli dokonca z cudzej dediny, nemohol som. Postavil som sa bez pohybu neďaleko a čakal na odchod.

Pokývala jsem hlavou. ,,Výborně. V tom případě poběží jako první ten, jež má mapu a ví, kudy jít." podívala jsem se na Sena. Pak jsem stočila pohled na červenovlásku. ,,Nejenže budeš vědět jako první, kde se nachází náš hledaný Jinchuuriki, ale budeš vědět, kolik podle chakry s ním je a jak jsou přibližně silní. Poběžíš za ním..Pak hned Daisuke." ukázala jsem na černnovláska. ,,Já poběžím jako poslední. V případě potřeby nám udělám stěnu." vydechla jsem.
,,Můžeme vyrazit." rozhodla jsem. Vyrazila jsem sice první, ale čkala jsem, že se kdyžtak srovnáme. Nepočítala jsem s tím, že poběžíme přesně, jak jsem řekla, ale víme, jaké jsou naše úlohy.

Sen Sarutobi

Potichu som prikývol na rozkaz daný od Mizukáge, siahol som rukou za hlavou a nasadil si na ňu kapucňu. Čierna farba ktorá sa pri prechode cestičkami ktorými som chcel viesť hodila n ukrytie perfektne, práve do takej som s zahalil a v ruke som pretočil Assasinov kunai. Následne som vybehol od brány, tá sa z nami na môj rozkaz zatvorila a my sme vyrazili do ticha. Cestami ktoré som poznal len ja, možno tak ešte Yume ale len okolie hradieb. Cestou som nerobil prestávky, neboli potreba keďže som nešiel ž tak rýchlo, bolo by to príliš riskantné úplne sa vyčerpať.

Vše jsem si vyslechl a následně vyrazil za Hitomi. To jsem zvědav na ty dva.. Nehodlám se o ně starat, tudíž doufám, že jsou soběstační, nepotřebujeme mít na krku zátěž. Hokage nám asi moc nedůvěřuje, když nás nepošle samotné. (přesun)

Vrátili jsme se zpět do Konohy. U brány jsme prošli běžnou kontrolou. Stráže celkem koukali, když jim bránou prošla obří liška. Mno .. opravdu to musel být vtipný pohled.

Když jsme zastavili, otevřela jsem oči. Usínala jsem v Daisukeho náručí. Byla jsem unavená, ale bylo mi už lépe.
,,Děkuji za vše, Yuki." poděkovala jsem jí znovu. Ona pokývala hlavou a zmizela.
,,Můžeš mě už pustit na zem, už to zvládnu." natočila jsem hlavu k Daisukemu.

"To víš, že jo.. a ty mi tu potom usneš ve stoje, to tak. Ještě chvíli vydrž, za chvíli tam budem, už je to jen kousíček." usmál jsem se na ní, dal jí pusu na čelo a pokračoval jsem dál k budově hokageho. (přesun)

Prošla jsem branou a držela Kyuubiho jinchuuriki. Musela jsem jej odnést k hokagemu.

Objevil jsem se na menším jezírku, které bylo blízko od brány. Neváhal jsem a okamžitě se rozběhl k bráně. Po chvíli jsem dorazil, kývl na stráže a dále pokračoval do centra Konohy.(přesun)

Zastavila jsem se u brány chvíli před Alliim a Lizzy. Pak nezbývalo, než se otočit a čekat těch pár vteřin, než mě dojdou. Konečně jsem se trochu uklidnila. Už jen chvíle a sestra bude doma. 
Však bylo na čase...
Pořád ale platilo, že nás asi otec obě uškrtí.

Celú cestu som sa pozerala Shijin na chrbát. Nehovorila som však nič, na nič som nereagovala a vlastne som pripomínala skôr nejakú šedú myšku ktorá v tichosti kráčala jedným smerom a ktorej sa vôbec nechcelo nijak odbáčať či podobne. Nakoniec sme prišli až k bráne, kde som sa len postavila ku Shijin a trocha sklesnutý pohľad som zavŕtala do zeme.

Všimla jsem si, jak je Lizzy skleslá a dostala jsem podivnou chuť, chytit ji za ruku. Nic jsem neříkala, jen jsem svou ideu uskutečnila. Potřebovala jsem to. A díky její skleslosti se zdálo, že tuto potřebu sdílela.

Chytila ma za ruku, na čo som sa musela slabo pousmiať no náladu mi to zlepšilo len trocha. Aj ten úsmev bol jeden z tých slabších. Nevedela som si predstaviť ako Himi zareaguje na to, že je Reina medzi živými a ja som jej to povedať musela, aj keby to chcel Hokage neviem ako utajiť. Nebol to samozrejme jediný dôvod mojej skleslosti no momentálne pravdepodobne dominoval. Rozmýšľala som nad tým, že som do toho vôbec nemusela strkať nos. Proste som mala radšej ostať v konohe a počkať tu, aj keď na druhú stranu by som v tom Shijin samú nenechala. Pretrela som si trocha unavenú tvár a s povzdychom som sa začala pozerať niekam do diaľky.

"Gomenasai," podotkla jsem. "Vím, že jsme tě tím... zatížili..." 
Bylo mi to upřímně líto. Přijela za mnou. A od té doby, co tu bylo, to pro ni bylo horší a horší. Poznaly jsme se za války a teď jsme musely snášet toto.
"Nepatříš pod Konohu," povzdechla jsem. "A šla jsi s námi jen kvůli mne. Pokusím se ti to vynahradit, ačkoli vím, že není nic, co by bylo dostatečné."
A ačkoli se nejdřív musím postarat o sestřičku.

Len som pokývala hlavou na nesúhlas.
"Netráp sa tým, som v pohode." Znova som sa na ňu pozrela. Nenapadlo ma ale, čo povedať ďalej. Bohvie koľko to ešte bude trvať a ako dlho bude Mikomi mimo. Ja som len dúfala že Hitomi nebude vadiť moja dlhá absencia. Aj keď ma to teraz tak napadlo, bola v Konohe.. pravdepodobne u Hokageho. Mala by som tam ísť a aspoň sa nahlásiť a povedať jej čo sa stalo v Oto no rozhodne sa mi nechcelo. Veď ona ma pochopí, pozná ma ..
"Shijin?" Zamumlala som a trocha spýtavo som sa na ňu pozrela.

Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Ano?"
Byla jsem zvědavá, co mi teď řekne. Chtěla jsem vědět, co jí probíhá hlavou a nedokázala jsem to odhadnout.

Naklonila som sa k nej a ako sa ku mne pootočila, venovala som jej jednu ľahšiu pusu. Bola opatrná a tak trocha nevinná, skôr len jemné obtretie pier. Znova som sa odtiahla a len som pohľad odvrátila niekam mimo, po tvári mi prebiehala menšia červeň.
"Tak.. vynahradené." Pousmiala som sa o niečo veselšie.

Zůstala jsem na ni překvapeně hledět.
Wau. 
Jestli jsem něco doopravdy nečekala, tak toto. Ale proti tomu by rodiče neměli nic mít, tady žádné křížení Byakuganu s něčím jiným nehrozí. Polibek to byl takový jemný, nevinný, ale krásný. Příjemně mě při něm zamrazilo. Naklonila jsem se ke své přítelkyni blíž.
"Ne, ještě to vynahrazené není," šeptla jsem. "To bude teprve chvíli potom, co se s tebou zavřu v pokoji potom, co se postarám o sestru." 
A jemně jsem ji kousla do ouška. Pak jsem se zrudlá jako polní máky rychle odvrátila a snažila jsem se tvářit, jako že tam vůbec nejsem.

Nom, klamala by som, ak by som povedala, že by som tu teraz na ňu najradšej neskočila. Pohľad na nás musel byť kaźdopádne zaujímavý. Dve dievčatá ktoré sa držia za ruky, odvrátené od seba pohľadom a červené ako prezreté rajčátka. Kaźdopádne ma jej reakcia príjemne prekvapila. Obviňujúco som sa na ňu pozrela a pevnejśie som jej stiskla ruku, druhou som si na chvíľku zakrila ústa.
"Hentaai no Shijin." Zamumlala som a musela som sa trocha zachichotať ako malé dieťa.