Brána Konohy

Dorazila jsem k bráně společně s Ryuuem zahalená v klobouku a plášti. Takhle mě neměl nikdo jak poznat, možná jen ti jenž viděli Neru někdy když jsem ji přivolala, ale skoro nikdo nebyl. Nemarnili jsme tady čas a nechala jsem Ryuua jít předemnou, jelikož já neznala cestu. (přesun)

Zpoza rohu jedné z ulic se vynořila brána Konohagakure no Sato. Dala jsem Airis najevo, že teď musíme zastavit.
"Summon zraněného shinobi, Hidea Hatakeho, šel napřed," uvedla jsem jí do další souvislosti. "Potřebujeme být rychlejší než nám umožňuje lidské tělo, proto poletíme."
Vzdušnou čarou se cestovalo nejlépe. Doufala jsem ale, že nemá strach z létání. Připravila jsem si pečetě a přivolala Yone. S tichým "puf" se před Airis objevila obrovská vrána. Podle stavby těla vcelku obyčejná až na to, že velikostí přesáhla koně. Naskočila jsem na její hřbet a podala Airin ruku, aby mohla udělat totéž. Nebylo to složité, ale peří vcelku klouzalo a nevěděla jsem, jestli někdy letěla na podobném zvířeti. Podaná ruka jí mohla alespoň trochu ulehčit dilema "kam šlápnout." Na "přešlapy" jsme totiž neměly čas.

Znovu jsem přikývla. To byla pravda. Zamířily jsme pryč. Já se zatím soustředila na udržení obvyklého klidu a tím jasných myšlenek. A na Kanchi, abych se připravila na složitější techniku. Yone sledovala cestu pod námi, než jsme narazili na Hideova summona. Pak jsem hvízdla a sledovala, jak seběhl z cesty a vedl nás. S jeho vedením jsme byly mnohem rychlejší a Konoha brzy byla daleko za námi.

//Přesun

Nad bránou přeletěla má vrána. Jelikož strážní věděli o našem odchodu, příchod je nepřekvapil a nebránili mu. Pouze se mohli divit, že se změnili pasažéři. Tentokrát jsem svého mazlíčka nesdílela s Airis, ale přidržovala jsem na Yonině hřbetě Hidea. Ze země to muselo vypadat, že je vcelku bezvládný, možná i v bezvědomí. Podle toho, že jsem zamířila do nemocnice to ale vypadalo, že je naživu. Konohagakure no Sato si mohla oddechnout, jelikož život jejího Velitele Jouninů zůstal zachován.

//Přesun

Nez jsem dosel k brane tak jsem se stavil v sidle klanu kde jsem si vzal nekolik svitku be kterych byly zapeceteny zbrane a ruzne predem pripravene pasti. Par obvazu ktere jsem pouzival na zpeveni kloubu jenz byly upraveny aby vydrzeli mnohem vice nez bezne obvazy. Nakonec jsem se coural smerem k brane. ANBU a hlidky me bezproblemu pustili z vesnice nemely duvod my neduverovat. Jakmyle sem prosel branou. Ohledl jsemse zpet a a chvili sledoval branu. Nikdy predtim sem to neudelal byl jsme si jisty ze se vratim ale toto uz nebyla jistota. Vedel jsem ze tahle cestu mam zdrejme jednosmernou jizdenku. Byl jsem si vedom mozneho trestu za svuj cin a i presto jsme se rozhodl jej spachat. Nasadil jsem si Kontaktni cocky co mi udelala Sakura kdyz jsem byl v Ame a nahodil na sebe sedy plast a posleze kapuci. Pohledl jsme na branu a jeste jednou a tim jsme dal sve tiche zbohem. Rozbehl jsem se do lesu a vydal se smerem jenz jsem mel vyznacen na sve mape.
(presun)

Lehké kroky nesoucí se setmělými konožskými uličkami nemohly v nikom vzbudit sebemenší podezření. Patří jen osamnělému chodci, který se řadí mezi ty romantické blázínky pozorujucící hvězdné nebe. Zcela určitě. Nebo ne?

Netrvalo dlouho a došla jsem až ke konožské bráně. Stráže jsem pozdravila lehkým kývnutím hlavy a malým pousmáním. Takže otec měl pravdu. Hikaru se vydal vstříc novému dobrodružství. Poslední dobou kolem sebe rozpoutal spoustu rozruchu. Inu není to zrovna puberta, spíše rebelantský věk. Přidala jsem do kroku s ztratila se ve stínech.

Brzy jsem se ocitla v temnotě lesa, který mou rodnou vesnici ukrýval v listí. Zatím jsem nebyla příliš daleko od Konohy a znala jsem zdejší krajinu nazpaměť. Tak kam se vydá? Má snad nějaký určitý směr? Opustil vesnici zcela jistě s nezhojenými ranami v srdci. S rozpolcenými myšlenkami a nezodpovězenými otázkami. Naposledy se k ní otočil čelem, snad aby si její obraz vryl do paměti, snad proto aby si připomenul, že se jednoho dne chce vrátit. Pak se k ní otočil zády a vyrazil. Sám. Jistý tím, že jej nikdo nesleduje.
"Někdo přeci jen..." dokončila jsem svou myšlenku pološeptem a aktivovala byakugan. Bylo krajně důležité držet si správnou vzdálenost.

Přesun

K bráně dorazil posel. V jedné ruce držel svitek s pečetí Kirigakure a v druhé zakrvavený pytel. V pytli byla pochopitelně hlava jednoho z Tsuchikagů. Předal ho u brány a zmizel.

Vzkaz:

Spoiler:

Ke Konoze nesl posel ale ještě jeden vzkaz. Byl zabalený společně s hlavou:

Spoiler:

Stráže u brány převzaly oba vzkazy i "příjemný" dárek. Ten okamžitě i s jedním ze strážných zabalený pro jistotu ještě v neprůhledném igelitovém pytli zmizel do výzkumného ústavu, aby se zjistilo, jestli se z něj ještě dá něco vyždímat. Oba vzkazy potom druhý shinobi odnesl do kanceláře. 

//Přesun

Brána samozřejmě nezůstala nestřežená.

"Vlastne som nečakal ani odpoveď..." Poznamenal som celkom zaujato. Netušil som, že sa tamtie plášte predávajú. To bola blbosť ,také sa určite nepredávali. I tak mi tá žena niečo navrhovala, snažila sa ma dostať odtiaľto niekam ďalej. Stále som ju považoval za niekoho zo Shuuketsu a dôvod bol jednoduchý. Určite by ju nesprevádzali nejaké jednotky až k bráne. Moc sa mi nepáčilo, že chcela ísť ďalej. Možno ma chcela zabiť a tu to bolo nebezpečné. Nevedela však, že som Uchiha a možno by som ju dokázal poraziť... "Beriem." Odpovedal som a prehliadol som si ju celú od hlavy po päty.

To, že tá žena je niekto iný, než vypadá som netušil, nevedel som čo dokáže a aké ma schopnosti. Preto otázka či dokážem poraziť niekoho zo Shuuketsu bola otázna...  Na povel tej ženy som teda kývol hlavou a pomaly sa dal do pohybu. Netušil som, kde je najbližší hostinec, ale rozhodne som bol zvedavý, čo mi tá žena povie...

______________________________________
Prišiel som naspäť z môjho výletu. V plášti som mal obálku aj ten papierik. Prešiel som normálne okolo stráži a šiel do dediny s novou úlohou. Nevedel som, ako sa mi podarí to jedlo otráviť, ale mohol by to byť pre mňa problém. Na premyslenie som však mal času dosť.

Faito

Dorazil jsem ke Konoze. Hmm, žádné známky útoku, všichni se mají skvěle, brány dokořán... pomyslel jsem si a došel k bráně.
"Chci mluvit s vedením, nejlépe s Hokagem..." řekl jsem nesmlouvavě.

Stráže už z dálky rozeznaly známou čelenku.
"Konichiwa! Odložte zde, prosím, své zbraně, pane," pronesla vcelku mladá dívka, zřejmě Chuuninka, která zrovna měla hlídku. "A mohl byste mi sdělit své jméno?"
Svůj proslov doprovodila úklonou. Neznámý vypadal důležitě. Ani jsem se raději neptala na důvod návštěvy. Tenhle typ chce vždycky jenom mluvit s Hokagem. Jelikož byl ale z vesnice, která s námi měla mít dobrý vztah, netrvala jsem na znalosti důvodu jeho dlouhé cesty z Mlžné až k nám.
"Kolega vás potom doprovodí k Hokageho kanceláři."
Tam najde vše, co potřebuje.

Faito

Vrhl jsem na tu dívku takový pohled, že měla pocit, jako bych jí právě vytrhal vnitřnosti.
Odložil jsem tedy klobouk Mizukageho, odepnul jsem všechny zbraně, sundal jsem si kabát plný kunaiů a jiných věciček a řekl jsem tím nejnepříjemnějším tónem:
"Hachidaime Mizukage Faito Dansaku..."
Slečna chuuninka nemusela být jasnovidec, aby věděla, že právě přilila olej do ohně.

//přesun

Vzala jsem je až k bráně, přesněji řečeno do menšího domu vedle ní, který sloužil pro potřeby stráží. Tohle byla kdysi i má práce, takže jsme se sem i bez povolení dostali lehce. Vypůjčila jsem si jednou kancelář, kde jsem položila na stůl otevřenou složku.
"Prozradím vám před touto misí jednu zatím tajnou informaci," začala jsem. "Tsuchikage-sama je mrtev."
To, že to zařídila Kirigakure no Sato jsem si již nechala pro sebe.
"Říkám to proto, že Iwagakure no Sato se tím dostala do nepříjmné pozice a vaše mise bude o to nebezpečnější a těžší. Buďte opatrní."
Přejela jsem je zamyšleným pohledem. Doufala jsem, že to vezmou vážně a do ničeho neskočí po hlavě. Naštěstí s nimi šel Kisuke a to byl velice zkušený Jounin. Ustoupila jsem od stolu a nechala jsem je nahlédnout do složky, ve které byly všechny informace o jejich misi. Nemusela jsem nic říkat. Za chvíli se zde objevil shinobi s taškou, kterou zde nechal.
"Pro jistotu si to vezměte," podala jsem jim to. "Jsou to silné výbušné lístky. Když je připevníte pod most, vyletí do povětří."
To bylo vše, co k misi potřebovali. Přesto jsem čekala, jestli budou mít ještě nějaké další otázky.