Údolí Konce

First topic message reminder :

Údolí Konce se nachází na cestě mezi Skrytou Listovou a Skrytou Zvučnou. Krátce po založení Skryté Listové zde bojovali dva nejmocnější ninjové své doby, a to zakladatel Listové Hashirama Senju a Madara Uchiha. Jejich souboj vstoupil do dějin světa shinobi a povídá se o něm hodně příběhů. Jen málo kdo ví, co se během bitvy skutečně stalo. Na počest této bitvy se postavily sochy jak Hashiramy tak i Madary, které lemují vodopád. Sice už je to něco přes 300 let co se bitva odehrála, ale dodnes si o ní lidé povídají. Kdokoliv přijde na místo Údolí Konce, musí být uchvácen velikostí soch. Obě sochy jsou sice už značně poškozené časem, ale i tak připomínají místo dávné bitvy.

To, co se zde odehrálo byl nejspíš jen špatný scénář, špatné komedie. Neubránila jsem se přesto pousmání, když byl jistý problém "odklizen". Narozdíl od jiných jsem stále zůstávala mlčky stát se založenýma rukama a nechala své oči nahlížet do nitra každého, kdo zde nějakým způsobem vystupoval. Každý kdo promluvil, či na sebe upozornil mohl na okamžik cítit můj pohled až v morku kostí.

Ta děcka mi vážně začínají pít krev.

Každé slovo, pohyb, gesto, každý záchvěv v jejich tvářích vypovídal o tom, jací skutečně jsou. Jejich neuvědomnělé pohyby mi podávaly další a další informace. To co jsem viděla mi však nedávalo jinou možnost, než zachovat vážný výraz ve tváři. Pýcha, zbabělost, sobectví, zášť, faleš... Nic hezkého k dívání. Můj pohled spočinul i na Faitovi. Sotva znatelný úsměv mohl jen dávat tušit, že jsem spatřila i něco navíc, něco jiného, než mi mohli nabídnout ti druzí, kteří si svou výjimečnost dokazovali více slovy, než činy. Naopak jeho doprovod, který se mi představil jako Kashike nepatřil mezi lidi, ze kterých bych měla dobrý pocit. Mohlo to být i tím, že mě děsí oddanost nadřízenému? Pokud ano, proč je to zároveň vlastnost, která si v mých očích zasluhuje obdiv?

Ale já přece stojím na druhé straně barikády.

Faito

"No, možná byste se, Otokage, mohla vyjádřit k požadavku Tsukikageho o spojení tří zemí..." řekl jsem, když se Reina vyjádřila. Když se vyjádřila její ochranka, už jsem to nekomentoval. Přeci jen, i přes veškerou neomalenost se ten pitomec aspoň snažil mluvit potichu a "k ochrance", takže já bych to "neměl slyšet". Což byla tady v (teď už) tichém údolí bylo prakticky nemožné.
"Konec konců, vyjádřit by se měl i radní Kentaro za Konohu. Jelikož Raikage opustil sraz, byť nechtěně, a Amekage je nepřítomna, beru to, jako, že se zdržují hlasování..."
Když už jsme tak u toho, radní Kentaro neřekl vůbec nic. Přitom by měl mít tušení, že je poslední velkou vesnicí, která nám může vzdorovat.
Skutečně jsem stál o jeho názor. Pokud nic neřekne, prostě jen potvrzuje, co je to za parchanta. Tsuki nebyla jedinou vesnicí, která byla zrazena Aliancí...

"Upřímně Mizukage, je to spojení tří velkých vesnic, o tom by si měli rozhodnout ony vesnice ne taková malá bezvýznamná vesnička jako je Otogakure." i když spojení tří zemí by bylo na nejvýš znepokojivé pro ostatní vesnice, které nemají takový vliv jako třeba ta moje nebo Tsukikageho.
"Ale pokud stojíte o můj názor já jsem proti už kvůli vám." pronesla jsem. Spojí se tři největší země a kdo jim bude vládnout? Moc zaslepuje a obrací dobré chování k vulgárnímu. Dřív nebo později ostatním vůdcům nebude stačit mít kontrolu pouze nad svou zemí ale i nad zemí spojených vesnic.

Faito

Slova Reiny mě utvrzovala v tom, že se moc nezměnila. O politice toho moc neví. Ale slova Tsukikageho mě skutečně dopálila. Všichni mohli vidět, jak zatínám ruku v pěst, jak se skutečně vzpírám, abych nevykřikl první věc, která mě napadla. Spousta lidí tohle gesto vidělo. Bylo to mimoděčné gesto při vítězství rozumu nad srdcem.
"Skutečně, Tsukikage-dono?" začal jsem zvolna, ale dlouho to netrvalo.
"Pokud mí informátoři nelžou, Sunagakure je pohřbená pod pískem, těch několik shinobi, co přežilo, uteklo za hranice nebo do jiných vesnic.
A Iwagakure? Když jsem s Iwagakurskými naposledy mluvil, prosili mě na kolenou, abych nepozabíjel všechny bojeschopné lidi, kteří po útoku zůstali naživu. A upřímně, silně pochybuji o tom, že by se chtěli vzpírat někomu, kdo v momentální situaci rozhoduje nad jejich životem..."
Ano, tohle už byla naprosto otevřená výhružka.
"Řeknu to tedy ještě jednou: Pokud chcete spojovat země a vesnice ekonomicky, prosím, to ať si vyřídí daimyo. Ale nedopustím, aby byly vesnice a potažmo země spojené politicky a vojensky. Nehodlám vložit polovinu kontinentu do rukou jediného muže... Hádám, že jste chtěl navrhnout sebe, že..."
Ten chlap se mi přestával líbit. Kdo to vlastně je? Ani by tu nebyl, kdyby to byl sraz pouze velkých vesnic. Vyhoupl se odnikud a snaží se nám tu diktovat podmínky a házet ramena? Někdo tu zapomíná, že potřeby skupiny vládnou nad potřebami jedince...

Faito

Kentaro konečně promluvil. Byl jsem rád, že po tom, co celý sraz mlčel, z něj nevypadla nějaká zhovadilost, ale celkem smysluplná věta.
Kývl jsem tedy na znamení díků a otočil se na Tsukikageho.
"Myslím, že to můžeme ukončit. Byl jste přehlasován, Tsukikage-dono."
Nakonec jsem opět udělal prá kroků doprostřed kruhu.
"Pokud již nikdo nemá nic k projednání, končím tento sraz. Událo se zde toho dost, leč důležité věci ještě stále povlávají ve větru. Mrzí mě, že někteří nedokázali držet nervy na uzdě ani zde, v Údolí Konce. Doufám ale, že příští sraz kage se bude odehrávat v příznivějším duchu. Za sebe Vám všem děkuji, že jste přišli..."
Každému z kagů jsem se podíval do očí a kývnutím mu poděkoval. Již bez kývnutí jsem se podíval do očí i Mikomi, neboť jsem věděl, že ji teď dlouho neuvidím. Vrátil jsem se zpět k ochrance, počkal jsem, až ostatní odejdou, a zmizel jsem jako poslední.


// Sraz je tímto rozpuštěn. Vraťte se do svých domovů, občané, už zde není nic k vidění.

"Perfektní." postavila jsem se a urovnala si plášť, podívala jsem se po všech přítomných.
"Takže sbohem pánové a Crystal." kývla jsem hlavou a zavelela své ochrance návrat domů. Když už jsme byli v dostatečné vzdálenosti od ostatních šeptla jsem směrem k dvojčatům a NIzashimu.
"Chci hlavu tamtoho drzouna, zajistěte informace, zařiďte to." procedila jsem skrz zaťaté zuby. To co si dovolil bylo hodně. Hodná budu jen na veřejnosti.

(přesun)

//Někdo tady očividně neví, kdy přestat. Tady ty velkohubý "anonimy" se "slabšíma procesorama" vážně zbožňuju.

Po celou dobu, co jsem byl přítomen dole v údolí, po boku Mizukageho-sama, jsem spíš sledoval okolí a snažil jsem se moc neposlouchat, co se řešilo. Jednak mi přišlo zbytečný se zaobírat jejich záležitostma a jednak mě to nijak nezaujalo. Navíc ani nebyl důvod, abych se jim do rozhovoru jakkoliv vměšoval(a nejspíš bych ani nesměl). To, že Tsukikage-san nebyl moc důvěryhodná osoba bylo určitě jasné všem.
Když se začali vůdci vesnic a zemí rozcházet, vždy jsem sklonil hlavu na znamení úcty, ke všem bez výjimky.
Pak ale promluvili cizinci z Kusagakure no sato. A to už se mi zase tolik nelíbilo. Bral jsem to automaticky jako narušení, protože mi to prostě nezapadalo do této situace a tak jsem instinktivně uchopil jílec meče(ale netasil jsem) a udělala jsem krok před Mizukageho-sama. Nic jsem neříkal, nic jsem nedělal, byl jsem jen připraven, jak na ně bude Mizukage-sama reagovat.

// Uvozovky ti nic neříkají, viď ty kašpárku?

Faito

Už zbývalo jen pár lidí. A těch pár mě prostě nenechávalo vydechnout.
Otočil jsem se k nim a možná se i lehce pousmál, když se mě Keigo jal chránit vlastním tělem.
"Upřmně jsem to ani nečekal. Ti idioti nevidí nůž ani, když ho mají v břiše. Tenhle proslov jistě bude mít nějaký závěr, že?"
Přeci jen, podobné věty už jsem slyšel. Končívaly slovy "A teď vás zabiju, protože jsem silnější" ... nebo tak něco...
Prohlížel jsem si ty dva a přemýšlel, zda je znám. Masky mi nic neříkaly, zkreslené hlasy také ne. Ale ta přehnaná sebejistota. Spojenectví nebo válka? Respektují nebo konejší? Je to obdiv nebo jen žert? Na tomhle srazu už je možné cokoli...

Vypadalo to, že naše účast na tomto srazu je u konce. Celkem škoda, že skončil tak brzy, ale aspoň jsme viděli něco nového, vyslechli si pár stupidních poznámek, potkali pár idiotů a můžeme zase jít domů. Tyhle setkání šly od minulosti dost hluboko. Dřív byly takové události mnohem klidnější a byly na nich jen ti správní lidé. Navíc se řešili skutečné problémy a nikdo nevytahoval hlavy kágů. Jako kdyby si tím chtěli něco kompenzovat. Já jsem však pěšák, takže poslouchám rozkazy, ale pokud budou v rozporu s mým vědomím tak se můžou jít nadřízení klouzat. Odešel jsem společně s Reinou a těmi neurvalci zpátky domů.
/přesun

Když jsem uslyšel jméno té organizace, vyschlo mi v puse. Minulostí jsem se moc nezaobíral... vlastně jsem se nezajímal skoro o nic, ale dokonce i takovej nevzdělanec a tlučhuba, jako jsem já, slyšel o Sora no Senovi. U ANBU se toho o něm povídá až příliš, i když nic určitého, nic konkrétního, nic užitečného. Vždycky jsem si myslel, že to sou báchorky pro strašení bažantů, ale ta žena mluvila takovým stylem, že i mně došlo, že na těch řečech něco bude.
Ona že je pravou rukou Sora no Sena? Zaměřili se na nás Hakuei? Bože... proč né radši sedm egyptskejch ran?...
Přiznám se, strach jsem neměl(hloupé, já vím ). Ale odhadoval sem svoji šanci na přežití asi kolem deseti procent. Vím, měl jsem Kashikeho a lorda Mizukage po svém boku, ale pokud bude třeba někoho obětovat, jsem tu ten nejvíc postradatelný. Možná to ani těch deset procent nebude... Povzdechl jsem si, jednou rukou jsem tasil kunai(levá) a druhou meč.
"Kashike?" Jen to jsem řekl a určitě to bohatě stačilo. Kashike určitě věděl, jaké informace od něj potřebuju vědět. Oči jsem nespouštěl z nepřítele, ale něco mi říkalo, že by to nemuselo být její pravé tělo. Že se třeba pravý nepřítel skrývá někde jinde. Byla to jen hypotéza, ale je lepší být připraven na co nejvíce možných variant. Útok z nebes, ze země, do zad, z dálky... dá se snad předvídat všechno? Ne... tady pomůže snad už jen dávka štěstí.

Pozorně sleduji výměnu názorů mezi Faitem a těmi z travní vesnice a, vzhledem k tomu co všechno se tady dělo, už opravdu nejsem překvapený když jedna probodne svého kolegu a začne mluvit o Hakuei a Sora no Senovi. Zároveň znovu Kiriganem propátrám perimetr. Pak se ozve Keigo. V pořádku, čekej na rozkazy... odpovím mu polohlasně. Hakuei? Naposledy když jsem se s nimi potkal, zničili jsme kus lesa ale výsledek byl 2: 0 pro nás. Se Sora no senem to bude horší, ale v době kdy jsem proti němu bojoval jsem byl ještě o dost slabší... jen ať přijdou, pošleme je zpátky po kouskách. 

//Skutečně. Já jim říkám, co chtějí slyšet, a oni mi zobou z ruky. Netuším ale, na co narážíš, podle mého je to roztomilá symbioza
Kdybys náhodou chtěl mít další slovní průjem, uvítám tě na skypu.


Faito

Nechápal jsem je. Poslední dobou jsem měl pocit, že nic z toho, co řeknu, nedoletí dál, než půlmetr přede mě. Nikdo neposlouchá. Nehodlal jsem ale ztrácet čas, abych jim vysvětlil, že Kirigakure se nikam rozpínat nehodlá. Dokonce jsem ani neztrácel čas nad tím navrhnout příměří. Fanatici jsou nejhorší lidskou podrasou. Otevřená, naprosto bezdůvodná nenávist. A pak, že já jsem maniak a sadista...
"Kdo má obavy ze ztracení moci teď?" řekl jsem a přitom očima probodával tu ženu. Možná to znělo jako výsměch. Já se ale nesmál.
"Kdy a kde?" zeptal jsem se.
Viděl jsem reakce Kashikeho i Keiga. Jejich chvíle určitě přijde, ale zatím jsem potřeboval trochu náskok.

Z nějakého důvodu jsem se opozdila. Kentaro se celou dobu choval, jako kdybych neexistovala, a pokud šlo o odchod, zavelel jenom své skupince, aniž by mi věnoval jediný pohled. Vzhledem k tomu, že byl zvolen nový Hokage, jsem jej v podstatě nemusela brát jako až tak příliš velkou autoritu, kdyby se rozhodl diktovat mi, jak se mám chovat.

Náhle však sraz začal být opět zajímavý. Ze shinobi pocházejících z Trávové vesnice se vyklubal zárodek hrozby jménem "Hakuei". Sledovala jsem ženu, která si evidentně užívala krvavé rituály a nemohla se ubránit pocitu, že je mi tu něco povědomé. Můj byakugan se nemohl zmýlit. Bylo to tu zase.
"Tu techniku nevidím poprvé. Je ovládána někým zvenku. Jestli uslyšíte v hlavě cizí hlas, nebuďte překvapení a ignorujte jeho požadavky." informovala jsem okolí o všem, co jsem zatím věděla. Nadále jsem pátrala po zdroji tohoto "vysílání".

Faito

"Ach jistě, všechny nás zabijí a pak budou vládnout sami prázdnému světu šťastně až do smrti..." řekl jsem, ale bylo vidět, že nad tím přemýšlím více, než se snažím dávat najevo. Ano, skutečně mě to trápilo, ne, já jsem zuřil! Tohel...fiasko, tohle divadélko nebralo konce! Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky se něco pos*alo.
Když jsem tak bloudil očima po, teď už liduprázdném, okolí, narazil jsem an pohled bílých očí.
"Jdete s námi?" zeptal jsem se jen. Bez známek jakékoli emoce. Byl to prostě dotaz. Nebyla to prosba, nebyla to výčitka, byl to prostě dotaz.
Počkal jsem na odpověď a pak jsem se naklonil k těm dvěma.
"Co nejrychleji do vesnice. Zahajte přípravy na obléhání. Shunshinem tam budete jistě rychleji, ale moc se neunavte. Tohle bude to nejtěžší, s čím jsme se kdy setkali... Spoléhám na Vás. Kashike, sežeň Hirin a Kenjiho. Budeme potřebovat Samehadu. Keigo, zařiď posílenou obranu na hradbách a stáhni všechny z vnějšího okruhu překladiště dovnitř do hradeb. Hlídkám vyřiď, ať jdou po cestách k přístavům a zastavují karavany. Nehodlám vraždit civilisty. Dorazím později, tak je to na vás..."
Načež jsem se otočil a vyběhl. Ne, neuměl jsem shunshin. Tedy, neuměl jsem takový shunshin, aby to bylo rychlejší, než běh. Naopak jsem mohl běžet dnem i nocí bez jakékoli únavy. Dorazím později, ale ne o tolik.

//přesun