Údolí Konce

First topic message reminder :

Údolí Konce se nachází na cestě mezi Skrytou Listovou a Skrytou Zvučnou. Krátce po založení Skryté Listové zde bojovali dva nejmocnější ninjové své doby, a to zakladatel Listové Hashirama Senju a Madara Uchiha. Jejich souboj vstoupil do dějin světa shinobi a povídá se o něm hodně příběhů. Jen málo kdo ví, co se během bitvy skutečně stalo. Na počest této bitvy se postavily sochy jak Hashiramy tak i Madary, které lemují vodopád. Sice už je to něco přes 300 let co se bitva odehrála, ale dodnes si o ní lidé povídají. Kdokoliv přijde na místo Údolí Konce, musí být uchvácen velikostí soch. Obě sochy jsou sice už značně poškozené časem, ale i tak připomínají místo dávné bitvy.

Měl jsem sto chutí ty dva vykuchat a předhodit jejich těla hladovým vlkům ze vzdáleného severu. Taková arogance a drzost, kterými disponovali neznala mezí. Kdyby ale dostali přes držku, určitě by se utíkali schovat do nejbližšího rohu. Je mi absolutně jedn kdo to je nebo čím byl. Kdokoliv takhle mluví si zasluhuje jedině smrt nebo něco horšího. Věřím, že se jednou najde někdo kdo tyhle dva pověsí za koule a nechá je tam vyset dokud jejich těla neseschnou a nepromění se v prach. Slova Reiny mě však uklidnila i když mě pak znovu rozčílili. Vrátil jsem se k nově příchozímu a Reině. Vzal jsem si od něj cigaretu, ale prozatím jsem si nezapaloval, možná později. I když jsem nekuřák. Neříkal jsem raději nic, čekal jsem že brzy odejdeme.

Faito

Stál jsem stále uprostřed kruhu a litoval Kashikeho a Keiga, že na mě musí dohlížet. Prakticky každý byl nanejvýš pár kroků od toho, aby mě zabil. Každý ze zde přítomných mohl udělat ten jeden pohyb a vrazit mi katanu do srdce. Rozhlížel jsem se s pobaveným úšklebkem po ostatních a když promluvil Tsukikage, jen jsem se ještě víc usmál.
"Jakou Alianci? Už rok zde žádná není... Jak jsem řekl. Kirigakure stála sama a sama stát bude..."
Načež jsem se otočil k Seishimu zády a došel jsem na své místo. Tam jsem si prostě sedl na křeslo Reiny a pozoroval, co se bude dít. Jen, ať se povraždí. Ať zaútočí, na koho chtějí. Lidé bez respektu, bez víry. Ani na vteřinu nepřemýšleli o tom, co jsem řekl. Vyhrkli první věc, která jim přišla na mysl. Ano, i nad touhle možností jsem přemýšlel dlouhé večery v kanceláři. Jen jsem nevěřil, že skutečně všichni budou tak moc posedlí a hloupí. Mohli vnaprostém klidu střádat síly a pak vyrazit ze tmy. Oni se raději budou klepat v koutku a čekat, až přijde Kirigakurská armáda. No pro mě za mě...
Sledoval jsem celou tuhle scenérii a jen u jednoho člověka mi úsměv povadl.
Neměl jsem ji sem vodit...


//Navrhuji nejdřív kagové, pak daimyo, pak ochranka.

Když Reinu zasáhl blesk a odhodil jí pomalu jsem se natahoval, abych jí zachránil, ale v tom jsem zahlédl jak už jí někdo pomohl a uvědomil si, že už nejsem její ninja a navíc je nesmrtelná, tak proč se tím obtěžovat. Víc mě zaujal ninja co jí zachránil, kosti co mu vylítli z těla. Co to bylo za techniku? Už jsem o této schopnosti slyšel, ale bylo mi řečeno, že tento klan je vymřelí. Svou velkou cestou jsem prošel mnoha zeměmi, všem jsem říkal různé důvody proč jsem to dělal, avšak pravda byla jen jedna. Chtěl jsem vědět odkuď se vzala chakra, jak vznikl můj klan jeho historii a mých předků z obou rodů. Při pečlivějším prohledávání jsem zjistil, že právě tento vymřelí klan Kaguya byli předci klanu Uchiha, ale jak je možné že se tu objevil ? Mají být po smrti již pár desítek let a nevypadal na edo Tensei. Nehodlal jsem se nijak vyjadřovat k situaci ohledně chování ninjů z Kumogakure, ani se nijak zapojovat již do této debaty pokuď nebudu tázán znám přeci své místo, avšak co mi nedalo byli urážky na Reinu. ANo byli na místě, ale co si nějaký šváb dovolí ji urážet ? Já osobně být Reinou bych požadoval vhodný trest pro něj.

Potom na mě byl svěřen pohled Tsukikageho a dal mi další otázku bez jakékoliv reakce na mou odpověď. Nad touto otázkou jsem často přemýšlel zda si lidi porozumí a ano byli tu doby, kdy se lidem dařilo si navzájem vyjít vstříct, avšak v dnešní době jsem o tom pochyboval " Když je zbavíte moci a nebo vyvraždíte problémové, tak bych tomu dal možná šanci, ale nebudu takový optimista. Pravděpodobně to není možné tisíc lidí tisíc chutí " Doufal jsem, že mi aspoň projeví nějakou reakci na tuto odpověď no stále jsem stál vedle svého kageho. O tom, když jsem mluvil zbavit lidi moci jsem nemyslel titulu Kageho a ostatních, ale chakry. Díky této jedinečné schopnosti, kterou probouzeli/využívali pouze ninjové se stali schopni i malé skupinky potlačit sílu celé vesnice, ano mluvím o legendárních Akatsuki. Jak by vypadal svět bez chakry ? Toť otázka, která mě trápila v mé hlavě.

Dále jsem seděla mlčela a jen se znovu mile usmívala. Umět vyslovit nadávky je nyní činnost, kterou umí úplně všichni takže tím není nikdo výjimečný. Dál jsem se striktně držela pravidel srazu a nehodlala jsem útočit, ale pokud neumí Raikage potrestat ty, co se do věcí mocnějších vložili, sama je potrestám. Tsukikageho proslov byl alespoň k něčemu a nad tím jak pronesl mou maličkost jsem se jen pobaveně usmála. Třeba si časem vyžádá i podpis. Dál jsem ignorovala řeči ze stran Kumogakure, u mě byli již v pozici, kdy se nedali brát vážně, možná proto jak se chovají jsem na ně už třikrát zaútočila a pokaždé úspěšně. Možná by se nad sebou měli zamyslet, slova jsou jedna věc, činy druhá a nerespektování pravidel a slušného chování pro mě byla známka slabosti, kterou jsem občas také projevila. Jenže stále mou pozornost měl Ruki a Tsukikage, nevěděla jsem jestli to dělá schválně, ale dost mě to žralo, asi i víc než ty urážky. Byla jsem ráda, za svou vychovanou ochranku, která věděla, co se sluší.

Toto se mi zdálo už moc na všechny. Shinobi z Kumo se skutečně nechovali jak by měli, doufala jsem, že za to dostanou patřičně za dostivyučenou a začala se tomu blížit i ochranka Otogakure. I když jsem měla Yotsukiho ráda, věděl, že se musím chovat tak jak mi přísluší úřad. Když dostala Reina eletrikou už jsem se chystala, že za ní poběžím ji ošetřit, ale uvědomila jsem si, že je nesmrtelná a nic se jí nestalo. Seděla jsem dál na svém místě s mírně otevřenou pusou sledovala vše okolo a nebyla jsem jediná ostatní Daimyo se jistě velmi dobře bavili nebo se naopak divili jako já. Menší země, měli vždy respekt k těm větším, pochybuju že to po dnešním srazu zůstane i nadále. Dnešní generace shinobi si až příliš dovolovali, kage si je neumí vychovat, jedinou reakci jsem zatím neviděla od Konohy a Kiri. Napadla mě celkem hezká myšlenka, kterou by bylo ale riskantní realizovat. Kdyby kage dělali ochranku své ochrance a ti by šli na jejich místo, zřejmě by nepřežil nikdo na tomto sraze kromě kágů jako ochranek.
Nelíbilo se mi jak se vše naváží do Reiny a Faitova slova byla nemístně ignorovaná. Tušila jsem tak trochu co se Reině honí hlavou a pokud se něco neudělá Kumogakure může očekávat později znovu další útok.
Směry vedli poněkud jinam než se předpokládalo. Byla jsem si vědoma, že Alianci už nikdo nebere vážně.
Rozhodla jsem se změnit téma s tím, že na to hlavní dojde určitě později.
"No ráda bych zde vytáhla problém menších vesnic, většině menších vesnic chybí finance pro hospodaření, pár jsem obcházela a jsou ve skutečné krizi. Někteří rolníci požadují vyšší odměnu za fyzickou práci na polích, aby uživili své rodiny a některé vesnice nemají na to jim tuto mzdu poskytnout. Myslím že mi dají ostatní Daimyo za pravdu. Nabídne se nějaká větší vesnice, že pomůže s ekonomikou menším vesnicím?" doufala jsem, že změna tématu uklidní trochu situaci a utvrdí důvod toho, proč tu vlastně jsme.

Sledovala jsem Seishiho reakci, i přesto že jsem tohoto chlapíka stejně jako většinu zde přítomných dnes viděla poprvé, pousmála jsem se. Jestli si tím jako myslel, že něco dokázal tak se plete. Natáhla jsem se pro katanu a prohlédla si čepel, celkem pěkná a podala jsem jí své sféře, která jej mlčky vzala a čelenku Konohy jsem si vzala i též do ruky.
"Bral jste rady od někoho, kdo si ani neumí vážit toho, co mu bylo nabídnuto a když není po jeho odejde." řekla jsem Raikagemu a hodila mu čelenku se znakem Konogy zpět do klína, skutečnost, že Seishi dostal možnost od Raikageho vystoupit, a pak ho takto přede všemi ponížit mi přišla bídná a naivní. Navíc ještě, když Seishi byl celou dobu srdcem v Konoze. Otočila jsem se na dvojčata.
"Nezdá se vám, že tu o mě mají až moc velký zájem? A to většinu zde přítomných vidím poprvé v životě." ušklíbla jsem se
"A teď, když je škodná pryč, mohli by jsme se normálně a diplomaticky domluvit jak nám přísluší dle postů na odškodnění pro vaši vesnici." ano byla jsem ochotná napravit to, co jsem spolu s Madarou udělala,  tím že hlavní řečník, který mi škodil odešel jak od Raikageho tak z vesnice, mohla jsem vyslyšet znovu jeho návrh v klidu. Raikage tak poznal, že měl na své straně hada a ne poradce. Účel byl splněn.

Po celou dobu té hádky jsem měl pouze jediný cíl. Zajistit Faitovu bezpečnost. Byl jsem k tomu účelu připraven i v okamžiku, kdy se ten tlučhuba z Kumo nakýbloval skoro až k němu. Co je mi po nějakém blesku? Bojové rukavice mají pogumovanou dlaňovou část a jak víme, guma proud nevodí, takže by mi nedělalo nejmenší problém toho smrada čapnout za flígr a poslat kam patří. Naštěstí pro všechny to nebylo nutné. Jelikož jsem si ho ale pořád hlídal, věnoval jsem jen minimální pozornost těm dvěma bratrům, kteří se objevili jako Reinina ochranka. Měl jsem z nich pouze takový podivný, familierní pocit ale moc jsem se jím nezaobíral. Když ten tlučhuba předvedl své žonglérské číslo a odešel, vyprovodím ho pohledem Kiriganu až do místa, kde už mám jistotu že nepředstavuje hrozbu. Následně vytáhnu z brašny na opasku svou Bingo knihu a něco si do ní poznamenám, jako by se nechumelilo. Kolikpak asi vypíšou za takového vola? přemýšlím.

//Tak jelikož já můžu postovat asi tak hodinu každý den, a vzhledem k tomu, že rušivý element se stáhl, řekl bych, že pořadí už trochu ztrácí smysl (Což ale neznamená, že bratři v triku mají komentovat každý post)

https://www.youtube.com/watch?v=kpP4qBwF5rA

Faito

Opět uběhlo jen pár vteřin a seběhlo se toho tolik. Chvíli jsem poslouchal Daimyo malých vesnic a přemýšlel jsem. Trochu jsem litoval, že náš Daimyo musel vycestovat za obchodem. Jistě by na to měl nos. Já ho nemám a bohatě mi stačí, že nade mnou "má moc" jedna nadnárodní společnost. Druhou bych už asi neunesl.
Když se ale vzduchem mihla zbraň, poslouchat jsem přestal. Mrzelo mě to. Mrzelo mě, že se najde někdo, kdo nectí tohle místo. Chápal jsem, že někdo nezná historii a proto může sedět na hlavě Madary (Keigo), ale bývalý Raikage se choval jako děcko.
Když zmizel, uslyšel jsem za sebou čmárání. Kashike si psal do knihy. Usmál jsem se. Napadlo mě to samé, byť jsem byl o krok napřed.
Vzal jsem Kashikeho bingo knihu a došel až před Raikageho. Usmíval jsem se. Musel vědět, co po něm chci.
Podal jsem mu bingo knihu a pero.
"Víte, co máte dělat, Raikage-dono..." řekl jsem jen a chvíli přemýšlel, jestli to "-dono" neznělo moc povýšeně. Ne, bylo klidné. Určitě ano.
Chtěl jsem co nejvíc informací o tom muži, který byl natolik hloupý, aby nám ukázal svou tvář.
Mezitím, co Raikage psal, vrátil jsem se zpět do středu.
"Přestaňme se, prosím, bavit o ekonomice, Takaishi-dono. Máte mé slovo, že se Vaše prosby dostanou k feudálnímu pánu Země Vody, ale neručím Vám za jeho rozhodnutí..."
Vztahy mezi mnou a Crystal byly napjaté už od doby, kdy jsem odmítl pomoc Země Čaje, a tím pádem zemřelo mnohem víc shinobi při posledních konfliktech. Úplnou zášť jsem k ní ale nechoval.
"Je mi skutečně líto toho, co se tu událo. Čekal jsem, že na prahu nové války budu mít možnost mluvit s pravými vůdci a válce zabránit. Místo toho jsme se zde obcházeli jako hladové šelmy hnané svými vlastními pocity.
Apeluji na Vás všechny jako ten, co má před očima stovky mrtvých mladých lidí a na rukou slzy jejich matek. Zamyslete se nad tím, že na Vašich rozhodnutích závisí životy dalších lidí. Že na tom, zda v dané situaci použijete hlavu či srdce, záleží všem, kteří Vás mají za vůdce. Pronesl jsem zde mnoho slov, která jsem říct chtěl. Nesouhlasili jste. Nechcete být jako já a já Vás za to neviním. Nebuďte jako já... Ale nebuďte horší, než jsem já..."
Sklopil jsem zrak a otočil se zpět ke svému místu. Bylo vidět, že teď už nemám skutečně, co říct. Sedl jsem si do křesla a odevzdaně jsem čekal, kdo se další chopí slova...

Trošku neochotně jsem pouštěl z rukou svou knihu, neboť byla plná mých osobních poznámek a dodatečných informací. Na druhou stranu jsem se uklidňoval, že kódovací oddělení ANBU v Kiri odvedlo s poslední verzí naší šifry nejlepší možnou práci a Raikage si s ní neporadí. Pak si vyslechnu další Faitova slova a přejedu pohledem ostatní. Vždycky jsem si o sobě myslel, že prahnu po boji a nic jiného neumím. Když ale vidím ty ostatní okolo sebe, začínám se považovat za pacifistu. Nechápou ho... bleskne mi hlavou a tak udělám půlkrok vpřed a položím Faitovi ruku na rameno v přátelském gestu. Může z toho gesta cítit mou plnou podporu, to že za ním půjdu třeba až k branám pekla... a to že jsem jeho poselství pochopil.

Bohužel jsem nemohl věnovat pozornost odcházejícímu Daimyo, protože jsem se snažil mít stále na mušce tu ochranku Raikageho. Když pro něco sáhl do pláště a udělal rychlý pohyb, málem mi vyklouzl šíp z prstů a mohlo se stát neštěstí. Bohu dík, jsem ale zaváhal a počkal si. Spoléhal jsem na to, že je Mizukage-sama Edo Tensei, že tam má Kashikeho a proto jsem si mohl dovolit být velice opatrný a zbytečně nerozdmýchávat už tak dost rozpálenou výheň tam dole. Děkoval jsem bohu, že neslyším, jak se tam dole hádají.
Pak ten výtržník zmizel a mně se trochu stáhlo hrdlo. Povolil jsem tětivu, uvolnil luk, ale šíp jsem nechal založený. Překonával jsem pocit nervózně se ohlédnout. Prostě jen odešel, nic mi nehrozí... Chlácholil jsem se, ale stejně jsem si připravil shunshin, kdybych ve své blízkosti něco zaslechl. Pokud by po mně šel, věděl jsem, že s tou rychlostí by asi nemělo cenu zkoušet utíkat, ale přeci tam nebudu jen tak stát.
Dál jsem sledoval setkání, připraven kdykoliv znovu natáhnout tětivu a pálit.

Faito

Koukám, že v momentě, kdy mi dojde řeč, někdo mi hodí stéblo. Nehodlal jsem se míchat do sporů mezi Raikagem a Otokage. I když jsem mohl. Finanční pomoc Kumogakure byla více než štědrá. Jak by se tak mohli mít obyvetelé Kiri, kdybych si všechny zásoby nechal...
Ale Reina musela počítat s tím,ž e ji každý na světě nenávidí za to, jak se chovala v minulosti. Vesnici jsem jí dal ze zcela zjevných důvodů - první, že se konečně usadí a bude klid, a druhá, že se všichni vrhnou na ni a já budu mít pokoj.
...
Tsukikageho proslov mě ale rozesmál. Samozřejmě, že mám dostatečné ovládání na to, abych se nesmál nahlas, ale i tak se mi koutky úst zvedly.
"Víte, lorde Tsukikage, mám sto chutí nechat tři poražené vesnice v zášti ještě chvíli. Jak dlouho asi vydrží nenávidět a odmítat pomoc velkých vesnic? Nechci nikoho urazit, ale zvířecí instinkt, jakým je hlad, vždy a bez jakýchkoli výjimek poráží čest, hrdost a nenávist. Važte slova. Nechcete přece počítat shinobi, kteří by Vám vrazili kudlu do zad jen kvůli krající chleba od nepřítele..."
Pak jsem změnil výraz na vážnější.
"Ekonomiky vesnic řídí Daimyo, pokud vím. Kagové, pokud mohu mluvit ze své zkušenosti, mohou pouze navrhovat určité ekonomické kroky. Našemu Daimyo se nejspíše naprosto nevratná investice do poražených vesnic nejspíše nezamlouvala. A proč také? V Iwagakure jsme ztratili tolik lidí, že veškeré vyprázdnění skladů jen stěží pokrylo náklady."
No, to samozřejmě nebyla pravda. tedy, pokud každý padlý bojovník neměl cenu dvaceti kusů dobytka, pěti pytlů mouky a několika kil stříbrných ingotů.
"Stejně jako u slečny Takaishi, i Vaše trable přednesu našemu Daimyo, ale jsem striktně proti slučování zemí. Už jen proto, že nevidím žádný důvod, jak by to mělo pomoci ekonomice... Pochopitelně zde jsou i další a pokud budu přehlasován, budu respektovat rozhodnutí a podporovat ho."
Byl to skutečně ubohý pokus, lorde Tsukikage...
Kashovo poklepání na rameni mi i přes tohle všechno trochu pomohlo. Uvědomil jsem si, v čem to vlastně bruslíme - velká hra malých dětí. Ani jeden z těch, kdo tu teď stojí, neřídíl tak velkou instituci. A teď se tu snažíme ovládat vojensky, ekonomicky a právně celý kontinent. Každé naše rozhodnutí postihne desítky tisíc obyvatel. A to není dobré pro nováčky, jakými jsme byli.

Poslouchat proslovy, které byli stále dokola stejné mě unavovalo, lehce jsem si všiml že mě pozoruje Reina a i ten jeden z dvojčat, s kterými si chci jednou promluvit, jen jsem se na ně podíval a zamával rukou, hlavně teda na Reinu. No odpověď Tsukikageho mě nijak nenadchla, tuhle větu jsem již v minulosti slyšel. Spojit Sunu a Iwu by mělo Smysl, jsou to krajiny sousedící témeř vedle sebe a díky jejich spojení by nebyl problém obsadit menší země co jsou mezi němi, reálně by se sami rády dobrovolně přidali, no ale spojení s Tsuki bylo lehce nesmyslné, jelikož neměla s něma společné hranice.

//tak snad už teď nebude nikomu vadit že postnu....//

Ostatní kage jsem vůbec neposlouchala, zaměřila jsem se na Raikageho, ještě jsem ale mávla na Kashikeho a naznačila mu, že chci pak taky jednu kopii té stránky o tom chlapíkovi.
"Doporučuji, aby jste si to pořádně rozmyslel, jak budete chtít odškodnění, finančně jsme na tom možná teď stejně jako Tsukigakure a určitě nechcete mít ve vesnici krystalické budovy. Aspoň do doby než si seženu terapeuta je to dost riskantní,  tady Mizukage může vyprávět." narážela jsem na mou návštěvu na hřbitově.
"Rozmyslete si to a po srazu se dohodneme." mrknu na něj