Údolí Konce

First topic message reminder :

Údolí Konce se nachází na cestě mezi Skrytou Listovou a Skrytou Zvučnou. Krátce po založení Skryté Listové zde bojovali dva nejmocnější ninjové své doby, a to zakladatel Listové Hashirama Senju a Madara Uchiha. Jejich souboj vstoupil do dějin světa shinobi a povídá se o něm hodně příběhů. Jen málo kdo ví, co se během bitvy skutečně stalo. Na počest této bitvy se postavily sochy jak Hashiramy tak i Madary, které lemují vodopád. Sice už je to něco přes 300 let co se bitva odehrála, ale dodnes si o ní lidé povídají. Kdokoliv přijde na místo Údolí Konce, musí být uchvácen velikostí soch. Obě sochy jsou sice už značně poškozené časem, ale i tak připomínají místo dávné bitvy.

https://www.youtube.com/watch?v=USQMeVt9Tzw

Faito

Konečně. Konečně se jich tu sešlo tolik, aby se mohlo začít. Rozhlédl jsem se po nespokojených výrazech ostatních kagů. Očividně nikdy nebojovali tak jako já. Očividně jsou plně přesvědčeni o své síle, že hodlají vyměnit bezpečí za pohodlí. Vystoupil jsem dva kroky dopředu a prohlédl jsem si každého z nich, včetně ochranky. Někteří byli známí, někteří byli postavami vystupující absolutně z ničeho. Nejspíš převrat...
"Vážení kagové, daimyo, vážení hosté..." začal jsem a nervozita pomalu narůstala.
"Děkuji Vám, že jste přišli na toto shromáždění. Předem se omlouvám, že Vás, vznešené, nehostím někde v teple, při pořádném jídle, ale zvolil jsem právě tuto oblast kvůli historickým okamžikům, které se zde staly, a které se zde ještě stanou..."
Odkašlal jsem si.
"Na začátek mi ale dovolte řeč, kvůli které jsem Vás sem všechny svolal."
Ukázal jsem na sochy dvou velikánů.
"Dva shinobi, kteří bojovali za své cíle. Dva shinobi, kteří měli odhodlání, ale odmítali ustoupit jeden druhému. Dva shinobi, kteří se zapsali do dějin, protože změnili chod světa...
Od jejich dob jsou velké i malé vesnice stále ve válkách, v hádkách. A já se ptám: Skutečně je tak těžké dohodnout se? Skutečně je tak...nevyhnutelné šířit své cíle pouze prostřednictvím válek, vražd, špionáží a podrazů?
Srazy kagů se svolávají proto, aby zde každý kage řekl, co zamýšlí, požádal o pomoc ostatní vesnice. Abychom si, lidově řečeno, nelezli do zelí!"
Chvíli pauza. Musel jsem se uklidnit. Hlas se mi zvyšoval každým slovem. Ale nehodlal jsem polevit. Potřeboval jsem vyvinout tlak na tyhle duté hlavičky.
"Proč musíme zasakrovat Iwu jen proto, aby si Tsuchikage uvědomil, že nemá strkat nos do našich záležitostí? Proč musí jedna vesnice "ochraňovat" druhou tím, že ji prostě vstřebá?"
Narážel jsem na "loutku" v podobě Amekage, která zde, mimochodem, nebyla.
"Proč chcete neustále bojovat? Jaké jsou Vaše cíle? Území? Dobrá! Pošleme expediční jednotky na jih a na východ, kolonizujeme další území, abyste měli dost!
Kvůli slávě? Ale prosím Vás. Sláva není důležitá, důležité jsou Vaše osobní pocity a cíle.
Kvůli míru na zemi? Toho nikdy nedosáhnete bojem. Nenávist budí jen a jen nenávist..."
Opět pauza. Potřeboval jsem se "nadechnout". Začal jsem obcházet kruh kagů a každého jsem si měřil. Můj pohled probodával každého jednoho z nich bez výjimky.
"Nechte si to projít hlavou. Nemusíme válčit mezi sebou, když můžeme prosperovat, když si každá vesnice bude hledět svého. Když si budeme vyměňovat informace, kombinovat jednotky a objevovat svět okolo..."
Došel jsem zpět na své místo a sundal jsem klobouk kage. Podal jsem ho Kashikemu a vzal do ruky truhličku.
"Vím, že k tomu budete mít každý své výhrady. Také vím, že nelze splnit vše najednou...
Ale po celý svůj život jsem bojoval za to, aby se lidé Země Vody měli dobře. Aby měli co jíst, aby se denně nebáli o své životy, protože si někdo usmyslí, že by chtěl válku. Řekl jsem jim svou vizi a každý, kdo mohl, přiložil ruku k dílu. Vesničané v Kirigakure pracují tvrdě, ale každý z nich ví, že jsou v bezpečí více, než jakýkoli jiný člověk na světě! A já chci, aby to tak zůstalo!"
Vzal jsem kunai a přetrhal pečetě na skříňce.
Klekl jsem si, ale ještě jsem ji neotevřel.
"Pro své lidi udělám cokoli... Pro své bratry a sestry vytáhnu do boje třeba sám, jen, aby byli v bezpečí..."
Na mých rtech se objevil úsměv. Věděl jsem, že teď přijde hezké grand finále.
"Ostatní lidé budou muset jen věřit tomu, co se povídá. Vy ale dostanete důkaz, že jde cokoli, že se já, Faito Dansaku, nezastavím, dokud neuženu toho, co chtěl ublížit mému lidu..."
Vzal jsem za vlasy Madarovu hlavu, vstal jsem a zvedl ji do výšky, aby všichni viděli, o koho se jedná. Nechal jsem se všechny pořádně podívat na toho, komu nepomohl ani Rinnegan. Na toho, koho se všichni tak moc báli, když se zjistilo, že se objevil.
"Uchiha Madara..." řekl jsem pro upřesnění a začal jsem vstřebávat chakru do prstů. To mělo za následek, že přibližně za pět minut bude Madarova hlava nenávratně spálena na uhel a už ji nikdy nikdo neuvidí.
"Řeknu to jen jednou: Nechte Kirigakure na pokoji, a máte jistotu, že Kirigakure NIKDY na nikoho nezaútočí a nebude si nárokovat žádná území!"
Nepřestával jsem držet davy v napětí. Tentokrát jsem měl takovou drzost, abych v Údolí Konce tasil zbraň!
Vešel jsem do středu a tam jsem ji bodl do země.
"Já, Hachidaime Mizukage, Faito Dansaku, teď přísahám při všech předcích, že můj lid nepozvedne zbraně proti žádné jiné vesnici, pokud to nebude v sebeobraně, že bude pomáhat a rozvíjet svět shinobi a vymýtí všechno zlo, které po tomto světě chodí." Vstal jsem a zadíval jsem se na všechny.
"A od Vás, ctihodní kage, daimyo, žádám to samé. Nechť je konečně náš kontinent bez válek a můžeme vykročit kupředu novým objevům a novým kulturám za oceánem..."
Konečně jsem skončil.
Zadíval jsem se na všechny a nechal hlavu Madary, ať shoří. Teď byla řada na nich.

Faito zahájil proslov a já napjatě poslouchal, neboť to co tady dnes zazní bude utvářet i mou budoucnost. Když mi můj přítel a velitel podal klobouk, přijmu ho a gradující podoba proslovu mě přinutí změnit rozložení rukou, takže si lehce přehmátu. Levá ruka tak drží klobouk u pasu, tak aby byl zakrytý jílec meče, který svírá má pravá ruka. Bylo zde příliš nových tváří než abych jim věřil.

V tu chvíli Faito vytáhne hlavu Madary a mě spadne čelist. Blbec! bleskne mi hlavou, ne snad proto že by zabil Madaru, ale protože mi o tomhle neřekl. Vytáhnout takhle mocný... teď už artefakt... ve společnosti tolika chtivých lidí aniž by o tom věděla ochranka? To je neskutečný hazard. Když se trošku uklidním, udělám další ze série prohlídek okolí Kiriganem a přejedu i všechny přítomné, jestli nechystají nějakou lumpárnu. Pokud ano, budu o ní vědět první a budu schopen reagovat včas. Do očí mi padl podivně se chovající ANBU z doprovodu Raikageho, který se objevil najednou, z ničeho nic dlouho po tom, co jsem zaregistroval zbytek jejich skupiny.

Sešlost na tomto místě začala být skutečně zajímavá. Jak smutné. Náš drahý hokage je opět nepřítomen a místo něj dorazil radní, kterému jsem stále nezapomněla jistý vroubek. O Reině škoda mluvit, ale co skutečně zaujalo mou pozornost byl Damiyo a jeho "rozkošný" doprovod. Neubránila jsem se rozvíjení teorií o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se každý naráz vrhnul na toho, komu touží pořádně pocuchat účes a přeorganizovat obličej.

Když začal Faito mluvit, stála jsem již za zády konožského zástupce a dvěma shinobi, kteří mu poskytli doprovod. Pozdravila jsem jej mírným kývnutím hlavy, abych nepokazila atmosféru a umožnila Kentarovi naplno si vychutnat Faitův proslov. Zůstávala jsem poměrně skrytá před zraky ostatních, nikdy jsem nebyla typ, který se musí cpát do prvních řad. Když jsem spatřila tajemství Mizukageho skříňky, byl to značně překvapivý fakt. Pomocí byakuganu jsem mohla vidět, že Faito vstřebává pomocí svých prstů chakru z Madarovy hlavy a ta se pomalu mění v přelud a prach dnů dávno minulých. Není pochyb o tom, že je skutečná.

Madarova hlava však nebyla věcí, která mě trápila nejvíce. Stačilo se rozhlédnout po okolí... Zůstávala jsem ve střehu nejméně na dvěstě procent.

Ještě předtím než začal proslov se mě Tsukimaru zeptal v jaké zemi se mi nejvíc líbilo, měl jsem v tom celkem jasno "Shimogakure no Sato Tsukikage-dono, pro všechny je to možná jen planina plná ledu a lidí co bojují každý den o svůj život s matkou přírodou, avšak já v ní viděl větší kouzlo. Co vy zkoušel jste někdy cestovat? " Optal jsem se, abych trochu prolomil ledy a stále chtěl o něm něco zjistit.

Chvíli na to jsem zbystřil, že se na mě Reina dívá, bylo mi divné že je tady, přeci jen Otokage podle jejich slov je Madara, tak o co tady jde? Na tváři se mi objevil zamyšlený pohled. Poté začali chodit již poslední lidé, někteří více protivní než druhý. No Faito začal s proslovem a říkal jenom klasické žvásty o prosazování míru, když jak sám řekl zmasakroval vesnici pro dobro své, jistě jak mírumilovné, měl jsem mu chuť něco na to říct, jenže pak přišlo něco co jsem absolutně nečekal Faito vytáhl Madarovu hlavu a už mi to všechno začalo hrát, Reina na postu Kage, Faito co svolává sraz ti dva se spojili, aby ho sejmuli pravděpodobně nedokážu si totiž představit, že by Faito sám porazil Madaru, čekal jsem reakci svého Kageho, byl jsem trošku zaražen a ještě Faito si kladl podmínky pro ostatní vesnice, měl jsem chuť mu na to něco říct, ale nebyl jsem Kage pouze ochranka co by neměla mluvit, no pro jistotu jsem uchopil silněji své kopí a byl připraven vyrazit, protože atmosféra zde byla velice napjatá a vzduch těžký.

(mohl bych poprosit o stránku, kde si bojoval s Madarou nemohu to za boha najít xD)

Neustále hádání a dohady kagů mi přišli dětinské, už teď jsem věděl jak to dopadne, všichni se pohádají budou se navzájem urážet, házet na sebe špínu a ti co jsou v přátelském vztahu se pravděpodobně opijou v nejblížším baru. A kdo to odnese? No přece jejich doprovod, takže jsem se tajně modlil, aby Tsukikage neměl žádné přátelé zde, přeci jen je v pozici nový a před mou cestou jsem o něm v životě neslyšel. No po vyslechnutí jeho řeči, která byla směřovaná hlavně mě, ale i lidem v okolí jsem se lehce podrbal na hlavě " Iwa měla vždycky problém v síle, byli pyšní na jejich počet, avšak měli vcelku slabé ninji." Slabé a naivní ninji jsem chtěl dodat, protože co jsem si zjišťoval, tak i můj otec ovládal Tsuchikakego a v té době se vydával za Raikageho a díky této síle zaútočil ještě společně se skrytou písečnou na Listovou. " Avšak jejich srdce se nedá jen tak zkrotit a je otevřené pro mnoho nových možností, což narozdíl od ostatních vesnic si myslím že je na ní jedinečné. Jak asi víte v Suně jsem žil chvíli, ale byla to nádherná vesnice, která překypovala řemeslnými pracemi, kdybych se jen vrátil dřív, třeba bych jí nějak dokázal zachránit, avšak to jak se zachovali ostatní vesnice je neodpustitelné, většina Kagů by si zasloužila za jejich spojenectví popravit " řekl jsem vážným tonem hlasu, když totiž padlo téma Suna opravdu se mě to dotklo. " Nepomoct vesnici nechat jí na pospas a ještě ukrást jediné schopné ninji to chce opravdu odvahu gratuluji. " Tohle už bylo směřováno na ostatní Kage, oni pravděpodobně netušili kdo jsem a mě to bylo ukradené, už jsem aji kašlal na to že jsem zde jako doprovod. Všichni se tady vychloubali svou silou a říkali nesmyslné výmluvy či námitky.

Situace z mého pohledu nevypadala vůbec dobře.
Nejprve jsem musel hlásit Kashikemu několik nesrovnalostí v okolí(zejména přicházející opozdilce, které jsem kuli svému postavení stanoviště nemohl stoprocentně identifikovat) a hned na to jsem sledoval, jak náš Mizukage zase vystavuje něčí hlavu(z dálky jsem to dobře neviděl, takže jsem ani nepoznal, že na té samé hlavě teď stojím). Poslední, která skončila v jeho ruce, byla Tsuchikageho a né jedna... Co s těma hlavama má? Nad pohnutkami Mizukageho-sama jsem ale neměl šanci moc dlouho uvažovat. I když jsem jeho proslov neslyšel(teda slyšel jsem, jak na ně zvyšuje hlas, ale nerozuměl jsem), ostatní očividně trochu pobouřil. Nejvíc mě znervózňovala postava, která opustila své stanoviště ochránce a rozešla se k Mizukagemu-sama. Okamžitě jsem stáhl ze zad luk, založil jsem šíp do tětivy, natáhl jsem a zamířil na tu postavu. Proč luk a šípy? Mnohonásobně větší dostřel, rychlost a síla, než mají kunaie. Také větší přesnost na delší vzdálenosti. Z mé vyvýšené pozice jsem měl ideální pozici pro střelbu.
Hlídal jsem si počet lidí pod sebou. Měl jsem za to, že mého počínání si mohl prozatím všimnout jen Kashike, ale třeba tu byl i někdo jiný(Mikomi Hyuuga), kdo měl bystré oči. Pokud by na mě ten někdo upozornil a z kruhu pode mnou se vytratila(zmizela) nějaká osoba, musel bych se hned stáhnout, abych neriskoval útok zezadu.

Ano vskutuku mi tenhle sraz přišel velice komický proto, počas proslovů ostatních kage jsem se líbezně usmívala. Pohled Raikageho bylo sice ostrý, ale ne tak aby mě jak kterak vzrušoval. Bylo pěkné, že nechce abych byla Otokage, proto jsem se ho ani neptala na jeho souhlas, vždyť jsem ho dneska viděla poprvé, ani nevím jak se jmenuje. Chtěla jsem se obhájit ale skočil do toho Tsukikage a další lidi. Jistě o mou obhajobu nikdo nestál, stejně za všechno můžu já a mě se aspoň navýšilo ego a prodloužilo to můj profesní životopis. Nepřestávala jsem se usmívat, vážně mě to bavilo. Zajímavé názory, proto když se ten hoch přibližoval k Faitovi a vyzýval ho, už jsem se prostě neudržela. Vstala jsem taky a přešla k nim a tomu hochovi jsem položila ruku na rameno a stoupla si tím pádem mezi Faita a jeho.
"Jak to že nenabídnul? Nabízí vám, že když jeho zemi budete ignorovat, on bude ignorovat vás.  Vlastně pronesl zajímavou myšlenku ke které se přikláním také." pousmála jsem se.
"Krom toho, Vaše drzost nezná mezí hochu, připomeňte mi co je tohle za akci? Ach ano myslím, že je to sraz vedení vesnic, sraz kágů a feudálních pánů, jste snad jedno z toho? Myslím, že ne, takže pokud chcete vyslovit názor přímo tady Mizukagemu, tamhle jsou jeho sekretářky, jistě Vás rády doprovodí do jeho kanceláře na osobní schůzku." hodila jsem rukou směrem na Kashikeho a Keiga a stále mluvila na mě nezvykle mile. Bylo z mého hlasu poznat jak se bavím.

Čím dál tím víc jsem měla pocit, že toto není sraz kage, ale schůzka ubožáků, kteří si potřebují akorát honit ego. Z dlouhé chvíle mi nezbývalo nic jiného, než hodnotit chakrové oběhy zdejších klaunů.

V blízkém, až středně vzdáleném okolí to také nevypadalo právě růžově a skoro jsem litovala toho drzouna, co předstoupil před Faita. I když pokud střela z luku nepůjde právě do břicha, mohla by to být celkem důstojná smrt. Jakmile se začala kolem našeho řečníka motat jistá blondýnka, zauvažovala jsem nad tím, jak by vypadal takový double kill.

Mé brutální představy ovšem pokračovaly ještě dále. Na jedno však byly užitečné. Začala jsem spřádat plány typu "co by, kdyby". V současné situaci se mohlo stát skutečně cokoliv. Zvážila jsem několik možných scénářů, ale navenek zůstávala klidná, a tichá jako myška.

Faito

Situace byla vskutku vážná. Nikdo už se nezajímal o prohlášení mé či jiné, a všichni tahali zbraně.
"Ticho!" křikl jsem tak, že se to rozlehlo přes celé údolí. Měl jsem sto chutí vložit do svého hlasu genjutsu, ale ubránil jsem se.
"Všichni tu mluví o cti a o tom, jak naivní jsem. Ano. Skutečně jsem si myslel, že zde, na tomto místě skutečně nikdo nebude mít tu drzost vytáhnout zbraň, ale mýlil jsem se. Teď si všichni sedněte..."
Můj pohled se střetl s pohledem Kogekiho.
"Očividně tu nikdo nepochopil, o čem jsem mluvil. Dovolte mi to tedy říct ještě jednou: Já rozhodně nepodporuji stálost Aliance. Sám s ní mám špatné zkušenosti. Já říkám tohle: Každá vesnice sama za sebe. Naši vojáci nevkročí na vaše území a naopak. Ekonomicky je to samozřejmě na Daimyo daých zemí, ale já se vzdávám VEŠKERÝCH vojenských akcí proti ostatním vesnicím... Doufám, že teď jsem to řekl dost jasně..."

V momentě kdy si něco zkusil se ve mě vařila krev, něco takového si zkusit na Reinu byl jasný rozsudek smrti ať už je to kdokoliv. Netrvalo dlouho a já se objevil před Reinou s připravenou technikou, která by zasáhla toho týpka. Měl jsem tušit, že ten vandrák co se tu ukáže, není ani kage si něco zkusí. Měl přijít z každé vesnice jen jeden kage a jeho ochranka a ne celá kavalerie. Pokud mě však Reina nezastaví tak se zde opravdu něco stane a nepřátelské strany můžou být jak chtějí silné. Na mou Otokage nikdo nebude útočit, to si podepisují jasný ortel smrti. Když jsem skočil před Reinu automaticky jsem na něj promluvil. " Tak tohle si přehnal! " Přičemž jsem chtěl na něj zaútočit svou technikou.

Nečekala jsem, že někdo udělá něco takového přímo zde, já sama na sebe nebrala svou obranu, protože jsem si naivně myslela, že to proběhne v pořádku. Nečekaný avšak překvapující příchod jednoho z dvojčat jsem uvítala. Potom co mě pustil na zem a ze mě se kouřilo, co se dalo dělat moje tělo není živé.
"Tentokrát jsem v tom nevinně." řekla jsem a oprášila si plášť.
"Nizashi, to stačí děkuju." zastavila jsem ho a vrátila se zpět na své místo, značně pobouřená, protože ačkoli si to možná ani jeden z nich neuvědomoval, já jsem ta, která sem přišla vyloženě kvůli nim a kvůli tomu aby mi dali pokoj.
"Vaši omluvu přijímám, Raikage-dono, avšak nepřijímám Vaše chování,  zpochybňuji Váš post Raikageho, jestliže sám neumíte Mizukagemu do očí říct, to co Vaše ochranka. Pokud sám neumíte na rovinu diplomaticky jednat a necháváte za sebe jednat jiný, nehodíte se na post kage. Jakkoli jsem byla špatná, vždycky jsem jednala na rovinu a osobně. Kage jsou tu od toho, aby řešili problémy, které k nim jdou ze stran jejich lidí a pokud zde přítomný chlapec měl problém, měl Vám ho zdělit a vy jste ho měl přetlumočit nám. Doteď jsem měla v úmyslu brát Vás vážně..." došla jsem zpět ke svému křeslu.
"Sraz kage co si pamatuji byl vždy o tom, že jejich ochranky zůstávali mimo toho všeho a měli být zticha at se jim to líbí nebo ne. Odteď jestli ještě někdo ze zde přítomných ochranek řekne něco , proti ostatním kagům, či vysloví svůj názor, odcházím ze summitu a vy můžete vzpomínat, čeho jsem byla schopná, když jsem byla živá..." podívala jsem se na Faita výrazem: Je mi líto, ale znáš mě.