Údolí Konce

First topic message reminder :

Údolí Konce se nachází na cestě mezi Skrytou Listovou a Skrytou Zvučnou. Krátce po založení Skryté Listové zde bojovali dva nejmocnější ninjové své doby, a to zakladatel Listové Hashirama Senju a Madara Uchiha. Jejich souboj vstoupil do dějin světa shinobi a povídá se o něm hodně příběhů. Jen málo kdo ví, co se během bitvy skutečně stalo. Na počest této bitvy se postavily sochy jak Hashiramy tak i Madary, které lemují vodopád. Sice už je to něco přes 300 let co se bitva odehrála, ale dodnes si o ní lidé povídají. Kdokoliv přijde na místo Údolí Konce, musí být uchvácen velikostí soch. Obě sochy jsou sice už značně poškozené časem, ale i tak připomínají místo dávné bitvy.

Vypadalo to tak, že se tyto dvě dobře znaly. Já jsem však nic neříkajíc přešel za křeslo Reiny, která si do něho sedla. Byla jsem tu přeci jen jako její doprovod takže jsem se nijak nevměšoval do konverzace mezi nimi. Nejsem ani zdaleka na jejich úrovni. Dával jsem však bedlivý pozor na své okolí  a vyčkával na další Reininy pokyny.

Faito

Po chvíli jsme dorazili na místo setkání. Už tu byla Daimyo země Čaje, nějací ti nevýznamní kagové a důležité osoby a samozřejmě Reina s doprovodem.
Crystal se to tu rozhodla udělat útulné. Ne, že bych jí za to byl vděčný. Pozdravil jsem všechny lehkou úklonou a počkal, až dojdou ostatní. Skříňku jsem ale nepouštěl z ruky.

Dojdu na místo a stoupnu si za Faita. Po cestě jsem si nasadil svou masku, takže zakryji svou tvář a tím i své oči. Jen tak tam stojím, naprosto uvolněně a jen čekám co bude. Co 10 minut si prohlédnu okolí do jednoho kilometru pomocí Kiriganu, což ale nikdo z přítomných nemohl poznat.

Všimnu si příchozích, nehodlám se postavit jen Faitovi pokynu k dalšímu krystalickému křeslu.
"Lorde Mizukage." kývnu na něj na pozdravem a dám si nohu přes nohu, jestli takhle se budou vláčet všeci, tak to bude zábavné

Konečně jsme dorazili na místo. Místo velmi protřelé. Jak neoriginální pořádat schůze a podstupovat souboje, které ti nahoře považují za "klíčové" právě zde. Já měla toto místo ráda, pokud jsem měla v plánu podstoupit trénink, na který zkrátka v Konoze není dostatek prostoru. Nostalgicky jsem se pousmála. Když jsme se však dostali blíže k ostatním účastníkům tohoto čajového dýchánku, zůstával můj výraz neutrální.

Stanula jsem opodál, možná jsem působila dojmem nezúčastněného pozorovatele. Trpělivě jsem vyčkávala, co se bude dít. V očekávání jsem si nenechala ujít žádný pohyb a žádný zvuk. Měla jsem takový zvláštní pocit, že se něco semele. Ostatně jako na každém srazu Kage.

Faito

Díval jsem se na krystalová křesla s velkou nedůvěrou. "Reino..." řekl jsem prostě a neutrálně. Rozhodně jsem byl nervózní. Nehodlal jsem připustit, že se tu něco stane.

Cesta s Tsukikagem byla opravdu zvláštní, téměř jsme nemluvili jsem jsem ho následoval, chtěl jsem opravdu zjistit co je to za osobu, takže doufám že to poznám podle srazu. V momentě kdy jsme dorazili na místo srazu jsem si uvědomil, že jsem zde stál s Tatsuem, nebojovali jsme zde, ale na tomto místě se rozešli naše cesty on se vydal do Kumo a já na cesty.

Tsukikage jen došel nic neřekl a sundal si klobouk, žádná reakce nic, jelikož jsem byl doprovod, tak jsem se rozhodl moc nemluvit no viděl jsem z dálky pár známých osob Reinu, Faita a z dávné minulosti Mikomi, myslím že jsem s ní mluvil 2x v životě, jestli se nepletu tak to dokonce byla i má zkoušející na zkoušce chuuninů, opět lehce jsem si zavzpomínal. No na Faita moc dobré vzpomínky nemám, vlastně tu osobu nemám rád, když já jsem byl Reinina pravá ruka on byl ta levá co jí zradila, nebýt mě a Tatsua Reina by pravděpodobně zemřela o něco dřív kvůli němu. Souboj s ním by pro mě neměl cenu, vím že je to genjutsu mistr, jenže na Uchihy genjutsu neplatí, což byla jeho nevýhoda vůči mě, ale co já vím třeba už našel nějaký způsob jak by proti mě mohl bojovat. V koutku duši jsme si přál, aby tady někdo udělal trošku nepořádek a byla by akce, přeci jen když jsem chodíval na schůzky s Reinou nejednou jsem tam usl a dostal od ní za to pohlavky a nadávky za chování ve společnosti.

Poté, co jsem se v centrále dovybavil a vyměnil jsem si poškozené věci, jsem vyrazil s Mizukagem na cestu. Byl s námi i Kashike. Samozřejmě jsem ho pozdravil, ale nevěděl jsem, jak na mě bude reagovat. Přeci jen, od TÉ události jsme se neviděli. Zkusil jsem se ho po cestě optat, jak mu je, ale nechtěl jsem to moc rozpitvávat a zabíhat do podrobností.

Když jsme konečně dorazili... no, představoval jsem si to tu trochu jinak. Honosnou luxusní budovu, kde budou mít Kagové maximální pohodlí pro svoje zadky, jak jsou na to zvyklí. Todle jim ale jenom prospěje. Křesla byl podle mě taky zbytečnej přepych, troška stání by jim určitě přišlo vhod, když pořád jenom seděj za stolem. Nebo snad ne?
Postavil jsem se kousek za Mizukageho-sama, po jeho levé ruce. Na obličeji jsem měl masku a zpod ní jsem sledoval všechny přítomné, bedlivě čekajíc, co bude dál. Slyšel jsem, že se Kágové mezi sebou moc nemusejí, což by mohlo být zajímavé a nemusela by to být až taková nuda, jak se domnívám. Přeci jen, na bandu hádajících se politiků je vždycky zajímavá podívaná.

Faito

Zatím všichni kagové přicházeli velice nespokojení. Jistě mě stihne kritika za to, že sraz kage nebyl pod střechou, nebyl chráněný proti případným útokům, nebyl pohodlný. Ale je válka. Všude vládne strach. Nechat přijít nejsilnější shinobi k sobě do vesnice by byla pošetilost, na kterou by nikdy nikdo nepřistoupil.
Kontroloval jsem místa. Ještě tu skoro nikdo nebyl. A to se mi nelíbilo. Naklonil jsem hlavu ke Keigovi a Kashikemu.
"Zajistěte perimetr, něco se mi tu nelíbí..." řekl jsem polohlasně. Sám jsem si u sebe nechal jen Hyuugu, ale i k té jsem po chvíli promluvil.
"Vaše místo je u praporce Konohy. Pokud chcete, můžete jít. Bylo mi ctí hostit Vás..."
I v této napjaté chvíli jsem se pokusil o úsměv, ale bylo jasné, že mi do smíchu rozhodně nebylo. Přeci jen chyběl Kentaro, chyběla Amekage, chyběl jakýkoli zástupce Suny a Iwy, což nebylo dobré vzhledem k tomu, že se bude rozhodovat o jejich budoucnosti.

Ani slepému by neuniklo vzrůstající napětí. Několik významných osobností nám stále scházelo a Mizukage zdá se, nebyl z tohoto faktu právě nadšený. A už zase se stával paranoidním.
"Když dovolíte, své místo si určuji prozatím sama. Nemám důvod stát na tom místě o samotě. Počkám, zda z Konohy vůbec někdo dorazí." odpověděla se sotva znatelnou stopou hořkosti ve svém hlase. Z nepochopitelných důvodů jsem zatím cítila povinnost dohlížet na osobu před sebou.

Faito

"Ano, byl by to skutečně smutný pohled, vidět Vás tam samotnou. Nicméně jsem tím chtěl říct, že nejste náš vězeň, a nejsem si jistý, zda to tu lidé chápou..."
Podíval sjem se na všechny. Přeci jen, spoustu lidí jsem neznal, spousta lidí znala mě. Ano, byl jsem skutečně nesvůj.
"Jsem rád, že jste tu..." řekl jsem a ulevil alespň téhle vystresované části mého mozku.
No jistě, nejlepší věta před tím, než vyhlásíš válku ostatním vesnicím. Jsem rád, že jste tu, to byla zase kravina...ženský...
Zavřel jsme oči, abych se uklidnil a soustředil na to, co chci říct.

Nevím proč, ale byl to první sraz, kde jsem byla ze své dobré vůle a jako Otokage. Dala jsem si nohu přes nohu a uvelebila se v křesle. Pohladila jsem opěradla a usmála se. Čistá práce, pořád se zdokonaluju. Sledovala jsem po očku ostatní, někteří sebou ošívali nespokojeností, naopak já si to docela užívala. Poprvé neútočím na sraz kage. V duchu jsem si říkala, kolik z nich mě chce zabít nebo zničit. Zřejmě většina.
"Zdá se, že tady budeme ještě dlouho." pronesla jsem spíše ke své ochrance než k ostatním.

Sledoval jsem okolí tak jako vždy, abych mohl reagovat, kdyby si náhodou někdo proti Reině něco zkusil. Někomu jsem možná připadal slabý, ale vzhled často klame. Nespouštěl jsem oči ani na vteřinu i když tu byla celkem nuda. Čekal jsem něco zajímavějšího na srazu kage, navíc tu ještě zdaleka nejsme všichni což mi docela dělá starosti. Měl jsem ale tušení, že tu buď začne brzy hádka nebo bitva. Něco z toho určitě. Odpověděl jsem však Reině. " To máte pravdu, bylo to vždycky takové? " Optal jsem se Reiny, jelikož nikdy jsem na srazu Kage nebyl.

"Hai!" Řekl jsem k Mizukagemu, sklonil jsem hlavu, pak jsem kývnul na Kashikeho a zmizel jsem.
Po chvilce jsem se objevil na jedné ze soch(na Madarově). Nepoznával jsem ani jednu z vytesaných postav, ale to mě v tudle chvíli nijak nevzrušovalo.
Stál jsem na nejvyšším bodě a rozhlížel jsem se po okolí. Měl jsem odsud výhled dolů do údolí na Kage, na "příjezdovou" cestu, do lesů na obouch stranách, i na cesty v nich. Vyhlížel jsem nově příchozí i cokoliv nezvyklého, neobvyklého... třeba bandu nindžů schovávajících se v lesích, čekajících na přepadení(jak paranoidní, že? ).
Pokud jsem shledal prostor "čistým"(po velice důkladném prozkoumání okolí, a to i z druhé sochy), tak jsem Kashikemu ukázal: na oči a pak vztyčená pěst. Nepochyboval jsem o tom, že on to uvidí a ostatní ani nepostřehnou, že sem se na soše pohnul. Přeci jen, je to celkem dálka.

Přikývnu Faitovi na rozkaz a rozšířím oblast, kterou prohlížím Kiriganem. Detekuji všechny živé formy, přeletím od Kagů k zvířeně v okolí, prověřím jestli nejde o henge a když jsem s výsledky svého pátrání spokojen, obdržím i signál o kolegy. Pak se Faita lehce dotknu na zádech, tak aby ten pohyb před ostatními zakrývalo jeho vlastní tělo. Začnu mu klepat prstem... vše čisto... prověřuji co 10 minut

"Já nevím Nizashi, vždycky jsem tam přišla na poslední chvíli a to už to bylo zábavnější." ušklíbla se, ale nespustila oči z Rukiho a Tsukikageho. Takže se tam dostal, když dělá Tsukikagemu ochranku, šikovnej kluk, věděla jsem, že je po mamince. Pousmála jsem se a sledovala ostatní a jen si povzdychla, že se ještě nezačalo. Přemýšlela jsem jestli mám začít já, ale pak jsem se jen významně podívala na Crystal a znovu zaměřila pohled na Rukiho

"Můžete být rád, že se Otokage postarala alespoň o prozatimní sedadla." pokynula jsem všem přítomným, aby usedli do křesel, které Reina vytvořila jen co přišla.
"Vítejte všichni, zde v Údolí konce. Lord MIzukage si požádal o svolání tohoto srazu ráda bych mu předala slovo pokud nebude mít námitky. Amekage se zřejmě trochu zdrží." vzala jsem tedy po oční výzvě začátek do svých rukou, ani já jsem neměla v plánu tu sedět dalších pár dní.

// Postnu zítra