Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

Vyslechli jsme si rozkaz podruhé a přikývli. Na nic jsme se neptali, prostě jsme postavili toho zmrzlýho kluka a rozešli se s ním do věznice, kam nás Mizukage-sama poslala.

Když přišla Anbu jednotka, tak jsem si odychl. Lehl jsem si na zem a koukal na nebe. Co se dneska mohlo stát, ale naštěstí nestalo." pousmál jsem se a sundal jsem si psí známky z krku a podal je Kairi. ,,Kdybych tu někdy nebyl, tak aspoň takhle na mě nezapomeneš." pousmál jsem se a cvrnknul ji do čela a začal jsem se smát. Hned na to jsem se koukl na Hitomi a řekl: ,,Udělám něco ulítlýho, co vy na to?" Byla noc a nešlo vidět na hvězdy, tak jsem udělal kolem nás bubliny, jednu kolem mě a jednu kolem Hitomi s Kairi, a ty s námi letěly výš a výš, až jsme byli úplně na čisté obloze. Pousmál jsem se a dokonce i kapky slz mi ukáply a díval jsem na nebe, kde zářily hvězdy a měsíc, což dole na zemi v Kiri jentak neuvidíš.

Pozorovala jsem ty dva ANBU, jak odvádějí Rya pryč. Teprve když byl pryč, mohla jsem se uklidnit. Kairi jsem ale z náruče nedala. Už ji jen tak nepustím. Naoki se náš pokoušel rozveselit, povedlo se mu to u Kairi. Udělal totiž kolem nás bublinu, která se s námi vznesla do oblak. Jelikož už byl večer, připadala jsem si, že se těch hvězd mohl dotknout. Jednu si oblohy utrhnout a schovat si ji. Pokoušela jsem se mezi těmi všemi najít nejprve svou hvězdu a potom Daisukeho. Třeba by mi prozradil, kde teď je. Jestli je stále na cvičišti nebo už šel jinam. Zajímalo mě ale, proč za mnou nepřišel. Co se mezi námi stalo, že nepřišel?..Každopádně jsem se usmívala, možná jsem byla tak trochu mimo, ale usmívala jsem se. Už proto, že Kairi začínala být spokojená a přestávala se bát.

Když mi Kairi poděkovala, chtělo se mi brečet. Když jsem nás vzal do nebes a koukali jsme na ty hvězdy, řekl jsem Hitomi: ,,Hime, je to nádhera se takhle uklidnit." poté jsem se koukl na Kairi. ,,Tak co Kairi, jsi se strejdou spokojená?" zeptal jsem se jí a pousmál se. Když jsem tak nad tím přemýšlel, tak jsem opravdu chtěl zjistit, jestli jsem dobrý strejda, ale doufám, že jo. Lehl jsem si do bubliny. ,,Mno jo, Vánoce se blíží. Těšíte se?" zeptal jsem se obou a zase se pousmál, přičemž jsem se díval pořád dál na oblohu.

Při Naokiho poznámce o Vánocích ve mně zatrnulo. Nějak mě napadla myšlenka, co když s námi nebude ani o těch Vánocích. Když mě ale chytla Kairi za ruku, usmála jsem se. Nějak to dopadne...
,,Nepůjdeme ho hledat. Stýská se mi po něm, ale táta přijde." zavrtěla jsem hlavou s úsměvem. Jen nevím, kdy. To je vše.. Rozhlédla jsem se kolem sebe a dolů pod sebe.
,,Mohla bych letos udělat bílé Vánoce." napadlo mě jen tak, aniž bych o tom moc rozmýšlela. Bílé Vánoce v Kiri ještě nebyly. Byla by to novinka.

Když Hime řekla Bílé Vánoce, hned jsem se usmál. ,,Tak co, napíšeme dopis Ježíškovi, Kairi?" zeptal jsem se jí a pousmál se na ni. ,,Páni, hele! Padá hvězda! Něco si přejte!" hned jsem zavřel oči a přál si, abych našel ve svém životě nějakou lásku. Pousmál jsem se a koukal jsem se pořád na hvězdy. Když jsem nad tím tak přemýšlelm tak jsem začal brečet. Ležel jsem v bublině a snažil se to ustát, ale nešlo to, prostě je načase. Dal jsem ruce před sebe a dal je v pěst. Přišel jsem si na obtíž. Podíval jsem se na Kairi a Hitomi, jak jsou šťastně a jsou spolu, jenom já jsem sám. Zavřel jsem oči a poslouchal, co si povídají.

,,No, ano. Brzy sníh bude padat." přikývla jsem. Rozveselila jsem ji tím. Bodejť by ne, sníh jsem viděla naposledy v Sněžné zemi a Kairi ho zná pouze z vyprávění. Vlastně, v Kiri ho nezná téměř nikdo. Z přemýšlení mě vytrhl Kairinin a Naokiho výkřik, že padá hvězda. Moc jsem tomu nevěřila, přesto mi v hlavě přání bliklo. Přála jsem si udržet si rodinu pohromadě. Být s milovaným Daisukem, naší princeznou a všemi, kdo k rodině patří. Nemusela bych tak být už nikdy sama, jako tehdy, když jsem o celý klan během jednoho večera přišla. Během toho se naše a Naokiho bublina spojila. Láskyplně jsem se na malou usmála. To už pomalu ale bublina přistávala na zemi a pak praskla.
Sehla jsem se ke Kairi. Položila jsem k ní její brusle.
,,Broučku, já teď půjdu na chvíli pryč. Brzy se vrátím. Zatím s tebou bude strejda, ano?" pohladila jsem ji po vlasech a políbila na tvář.
,,Pohlídej mi ji na chvíli. Brzy jsem zpátky. Kdyžtak ji pak odveď do sídla a ulož do postele, budu pryč možná déle." usmála jsem se na něj omluvně. S tím jsem se rozeběhla ze cvičiště. Potřebovala jsem si provětrat hlavu a promluvit. A když tu nemám Daisukeho, zbývá mi už jen jediná osoba. (Přesun)

Když jsem se bubliny spojily, tak jsem se pousmál a když jsme skončili dole, tak Hime odešla s tím, že mám Kairi hlídat. ,,Hmmm, no super." zůstal jsem stát jak puk a přemýšlel nad tím, jak se s ní zabavit. 'Tak to fakt nevím, hmm.' koukl jsem se na Kairi. ,Tak co, Kairi?Jdeme domů nebo chceš ještě něco dělat?" zeptal jsem se jí a klekl si před ni. Cvrnknul jsem ji do čela a pousmál jsem se, přičemž jsem pozoroval, jak zareaguje.

Mno když Kairi na mě skočila, tak jsem řekl: ,,Mno dobrá, jdeme teda domů." pak ale řekla něco o videích 18+ a jestli se na ně budeme koukat. Věděl jsem, co to je, ale jak jí to teď vysvětlit? Zamyslel jsem se nad tím a nakonec řekl. ,,Víš, na to se koukat nemůžes, protože je to strašidelné a hrozně ošklivé, proto je to až od 18 let, víš? Je to proto, aby ses nebála, že by ty příšery za tebou přišly." pousmál jsem se. ,,Na jiná videa se ale kouknout můžeme, Princezno naše." pousmál jsem se a šel s ní pomalu, ale jistě domů. (Přesun)

Faito

Cestou na cvičiště jsme si koupili oběd, svačinu a taky něco sladkého, aby Kairi přišla na jiné myšlenky. Sedli jsme si na lavici a dali se do jídla. Na chvilku jsem zapřemýšlel o tom, jak dlouho jsem asi pořádně nejedl. V kanceláři je to jiné než doma, tam mám vycvičené služebnictvo, které mi připomíná, abych jedl, ale tady...
zakousl jsem se do masové kuličky a podíval se na Kairi. Děti se rodí do dobrých i do špatných časů. Ale je opravdu mladá, byla by škoda vzít jí dětství. Na druhou stranu jestli začne teď, může se z ní stát někdo jako já. Může dělat velké věci...
"Kairi..." začal jsem vlídně...tedy, relativně vlídně, příjemný hlas už jsem nepoužil, co je rok dlouhý.
"Řekni, tví rodiče jsou velmi zaneprázdnění, ssnažili se tě naučit alespoň něco nebo se učíš sama?"

Faito

"Když jsem byl v tvém věku, tatík už do mě bušil jako do pytle s pilinami. Když jsem neuhnul, dostal jsem pohlavek, večeři jsem si musel krást, můj spánek musel být lehký, neboť on si rád vybíral chvíle, při kterých jsem nebyl v pozoru..." řekl jsem, koukajíc do prázdna.
"Naučil jsem se pohybovat se tiše, skrývat se ve stínech, hlídat si pohyby a tváře okolo sebe, při nástupu na akademii jsem měl reflexy jako kočka...a Kekkei Genkai jsem stále neovládal. Dokonce i když jsem akademii dokončil, nedokázal jsem víc než jen očním kontaktem způsobit pár základních genjutsu."
Podíval jsem se na Kairi a pousmál jsem se.
"Dokonce ani teď neumím použít žádné ninjutsu..."
To, že je to vlivem mého kekkei genkai, jsem si ale nechal pro sebe.
"Můžeš umět koncentrovat chakru, můžeš umět divy se svým ninjutsu, ale když tě nepřítel chytí nepřipravenou, nemáš šanci. Musíš být připravena vždycky a na všechno..."

Faito

"Ty hlavně nikdy nesmíš pomyslet na to, že bys zklamala. Strach a pochyby jsou dva největší nepřátelé. Katana se dá krýt, pěsti se dá uhnout, oheň se dá uhasit, ale pochyby nikdy nezaženeš. Ty si pěstuješ v hlavě a jsou jen tak velké, jak je krmíš. Vidíš tu příšeru?"
Ukázal jsem směrem k bráně. "Každá takováhle věc má slabinu. Čím je větší, tím víc má slabin. A co má slabinu, jde zničit. Tahle věc je tu jen proto, že někdo má velké ego a musí stavět velké věci. Tahle potvora nemá sebemenší šanci, protože člověk, který ji ovládá, má strach postavit se našim shinobi přímo..."
Na poslední otázku jsem odložil svačinu a vstal jsem.
"Teď se budeme učit to, co budeš potřebovat jako první - postřeh. Natáhni ruku před sebe..."

Faito

Když dala ruce před sebe, klekl jsem naproti ní, napřáhl se, počkal jednu, dvě vteřinky aniž bych cokoli řekl a pak jsem ji zkusil klepnout přes prsty. Nebolelo to, ale příjemné to taky nebylo. Mým cílem bylo donutit ji s rukou uhnout nebo vytrpět bolest, ale preferoval jsem to první.

Faito

Okamžitě potom, co mi ruku chytla, jsem jí druhou uštědřil lehký pohlavek. Ten nebolel vůbec, ale jistě se velmi lekla - byl mnohem rychlejší než ten první. "Dej si pozor na všechno, co dělá soupeř..."
Ruku jsem z jejího dětského sevření lehce vymanil, i když mě její dotek příjemně chladil.
"Znovu." prohlásil jsem a znovu se napřáhl. Tentokrát byla ale prodleva menší, hodlal jsem ji krátit a krátit.

Faito

Očekávala můj pohyb a znovu mi chytla ruku. Naznačil jsem pohyb druhou rukou směrem k hlavě, ale nepokračoval jsem, místo toho jsem vymanil pravačku z jejího sevření a lehce ji klepnu zespoda do brady.
Znovu se napřáhnu a počkám, až připraví ruku. tentokrát ale budu vyčkávat, dlouho, a dělám lehké pohyby druhou rukou, abych narušil její soustředění. Je to jen lehká hra, ale učí důležité věci.