Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

Faito

Pousmál jsem se. "Kopanec do břicha. Ale velmi dobře." Samozřejmě jsem tu malou chudinku nemohl nakopnout. Povolil jsem, abych ji instruoval o novém tréninku. "Pochopila jsi dobře, je vidět, že máš po rodičích dobré taktické předpoklady. Jedna z nejhloupějších věcí je snažit se předvídat útoky soupeře." V tu chvíli jsem ji plácl přes ruku.
"Teď se ale naučíš schovávat. To budeš potřebovat vždycky, do té doby, než zesílíš, bude vždy chytřejší schovat se."

Vykulila jsem oci a urechtla se. Byla jsem rada, ze me pochvalil a pravda, na nohy jsem se taky musela divat, bojuje se preci jen celym telem a ne jen rukama.
"Arigato." Podekovala jsem za pochvalu a kdyz zminil ukryt, do siroka jsem se usmala. Bylo to jak hra na schovku, kterou jsem s maminkou hravala.

Faito

Opět jsem si vzpomněl na otce. Zničehonic jsem v rukou držel tři kunaie. "Vždy minutu počkám a ty se přemístíš. Budu chodit do vnitřního cvičiště a zpět, abys to měla jednodušší a já tě nemohl poslouchat a vidět, když se přesouváš. Ve schovce se nesmíš hnout. Kdykoli uhodnu místo tvého úkrytu, poletí tam kunai, já se otočím a ty můžeš začít znovu. Připravena? Neboj, bude to ještě zábavnější..."

Faito

Došel jsem na vnitřní cvičiště a zpět. zastavil jsem se na místě, odkud jsem vycházel a pomalu se rozhlédl.
Má velmi lehké stopy, plus je to dítě, nicméně země je navlhlá, pokud tady stopy nejsou, někam odskočila...
Na stromech nejsou žádné stopy po kunai a větve jsou dost vysoko na to, aby na ně vyskákala sama. Jestli je chytrá, využije své velikosti a bude se držet při zemi...
Tohle vše se mi během několika vteřinek odehrálo v mysli, než se těsně před Kairi zabodl do země kunai.
"Dej si pozor na vlhkou zem. Pokud se schováváš a necháváš za sebou stopy, je jedno, jak dobře se schováš..." řekl jsem a opět se otočil k odchodu.
"Znovu!"

Najednou se u me objevil kunai. Nasel me. Rychle jsem odskocila a tentokrat zkusila neco jineho. Moc jsem nechapala to s tou navlhlou zemi, ale za zkousku nic nedam. Odskocila jsem za jeden ze stromu, kdyz dosel zpet na vnitrni cviciste. Jenze jsem tam nezustala. Zabodla jsem jeden kunai do stromu zdruhe strany kterou nevidel a odhoupla se do bohate listnate koruny.

Faito

Opět jsem prošel svou oblíbenou trasu a došel na počáteční místo. Rozhlédl jsem se. Tentokrát jsem musel ocenit, že její schopnosti jsou podobné těm mým v jejím věku. Ne dokonalé, ale na to, že teď začala, je velmi chytrá. Pomalu jsem vykročil doprava. Chvilku mi trvalo, než jsem ji objevil, ale i přesto našel kunai svůj cíl.
"Perfektní! Naposledy!" řekl jsem a opět se otočil.

Faito

Vrátil jsem se z cvičiště a opět jsem se rozhlédl. Za jedním kamenem jsem uviděl kousek látky. Udělal jsem dva kroky do strany a podíval se na šátek. Dvakrát se perfektně schovala a teď jí kouká šátek zpoza kamene? pomyslel jsem si a lehce se pousmál. Napřáhl jsem se a naznačil pohyb hozeného kunaie směrem ke kameni. Ve skutečnosti jsem ale kunai schoval do rukávu a čekal na reakci okolí.

Faito

Kairi moc v periferním vidění nevynikala, ale vše je otázkou cviku. Jakmile hodila kunai, zabodl se nad ní do stromu ten můj. Vypadal jsem jako had, stále tak vklidu a najednou skoro až nepostřehnutelný pohyb. Usmál jsem se.
"Hezké, a dokonce sis to okořenila. Na útok je ale ještě stále dost času..." řekl jsem.
"Přines mi všechny mé kunaie a pojď si zase na chvilku sednout..."

Faito

"Ano, najdu. Nemyslíš, že by bylo nefér, kdyby ses mi schovala a mohla se flákat?" zasmál jsem se. Cože? Já se zasmál?
"Možná je to tím, že jsem býval velitelem Oininů. Víš, kdo jsou Oinini?" řekl jsem a přešel tím k teorii. Posadil jsem se a znovu se dal do jídla.

Faito

Pousmál jsem se. "Oinini jsou skutečně speciální jednotky Kirigakure. Oficiálně patří pod ANBu, ale spíš s nimi úzce spolupracují, než aby jedni veleli druhým. Oinin převezme informace od ANBu a na základě toho jde udělat svou práci, kterou - jak jsi správně uhodla - bývá nejčastěji zabíjení.
Naši Oinini se ale od ostatních jednotek liší tím, že nemají konkurenci. Oinin je primárně cvičený na likvidaci, jde na misi s celou svou duší a je plně odhodlán pro úspěch mise i zemřít. Věř mi, že Oinin se dá s notnou vlnou empatie poznat i bez masky. Jsou to opravdu krutí, nelítostní, tiší lidé, lhostejní jakémukoli závazku kromě svých nadřízených.
Oinin provádí nejvyšší oběť: vzdává se citů, aby maximalizoval svou schopnost zabít. Není to lehký úkol, ale právě proto jsou to ti nejlepší shinobi, jaké znám..."

https://www.youtube.com/watch?v=LTvenLkkmpg

Faito

Chtěl jsem pokračovat, ale její otázka mě dost vykolejila. Mlčel jsem. Dlouho. Vzpomínal jsem na své mise. Na ustrašené tváře těch, kterým jsem podřezával krky, na děti, plačící nad mrtvolami svých rodičů, nad svým nemizícím přesvědčením o tom, že dělám správnou věc...Vzpomněl jsem si na poslední kapičky citu, které se ve mě objevily, když jsem sloužil...Jak jsem nemohl popadnout dech, když se Mizukage sám nabodl na mou katanu, jak jsem s hrůzou přihlížel, jak díky mně Kirigakure vypalují do základů, jak se mi svíralo srdce, když jsem tahal meč z jejího bezvládného těla...




"Ty věci, které jsi mi říkal...byla to pravda?"

"Byla. Miloval jsem tě tak jako nikoho na světě. Ale zemřela spousta nevinných lidí, Reino, a já nesměl zklamat. je mi to líto..."



Nikdy jsem se necítil proviněný za to, že jsem ji proklál srdce katanou. Ale vždy jsem se nenáviděl za to, že jsem jí ho zlomil...
"City nikdy úplně neztratíš. Zůstanou hluboko v tvém srdci a nakonec tě zasáhnou stejně jako každého smrtelníka..." řekl jsem a podíval se na nebe, abych zakryl slzu, která mi tekla po tváři.
"Můžeš být jako socha, můžeš zabít stovky lidí a stejně jednou přijde něco, co tě srazí do prachu, něco, kvůli čemu budeš chtít být jinde a jiná. Nikdo nedokáže odolat citům. A máš pravdu: I ten nejprohnilejší člověk na světě něco cítí..."
Já jsem toho celkem přesvědčivým důkazem. pomyslel jsem si ještě pro sebe a pak se na ni podíval opět přísným pohledem.
"Dobře, teorii dáme zase při další pauze. Teď tě naučím bojovat..."

https://www.youtube.com/watch?v=X8j9H7h89is

Faito

"Kdyby ses zeptala ve vesnici, těch obyčejných lidí, řekli by ti, co jsem zač. Všichni mě respektují, ale všichni mě nenávidí za to, co jsem provedl.
Shinobim se člověk stává z různých důvodů. Někdo chce slávu, jiný chce peníze, ale všichni myslí jen na sebe. Je jen málo výjimek, které ale pak nejsou přijímány ostatními...
Je šlechetné, že chceš pomáhat, že chceš dávat druhou šanci. Hrozně rád bych tě v tom podporoval, rád bych tě utvrdil v tvých ideálech a nechci ti je brát, když jsi takhle malá. Ale svět se dělí jen na dva typy lidí: Na ty, co mají nůž, a na ty, co mají nůž v zádech.
Někdy nemusíš zabíjet, ale vždy, když budeš držet někomu katanu u krku, pomysli, jaký bude mít tvůj čin následek do budoucna..."
Opět jsem ztichl. Zamyslel jsem se nad tím, jak asi bude vypadat, až se s ní zase setkám. Bude mě nenávidět, nebude věřit mým slovům a budu ji muset opět zabít. Už jen ta myšlenka mi trhala srdce.
Pak jsem si lehce olízl rty a pousmál se. Odepnul jsem všechny zbraně a sundal těžký kabát, který schovával spoustu kunaiů, jehel, výbušných lístků, prostě všeho, co se dalo použít k nečekané likvidaci.
Na sobě jsem měl stále zbroj ANBu a velmi starou, oprýskanou masku houpající se mi u pasu.
"Když jsem nosil tuhle masku, lidé se mě báli. Ti, které jsem lovil, i Ti, které jsem chránil. Teď už ji skoro nenosím, protože každý ví, kdo jsem, a samotná maska je celkem nepohodlná. Tvým úkolem bude masku mi vzít. Pamatuj, že každá tvá chyba může být potrestána, že každý tvůj pohyb by měl být promyšlený a zapomeň na to, kdo jsem. Bojuj, jako bys bojovala o svůj holý život. Bojuj, jako kdyby na tvém vítězství závisely životy jiných. Bojuj celým svým srdcem..."

Faito

Čekal jsem, že začneme zlehka, různými chmaty, úskoky, maximálně údery.
Když ale sáhla do ZVN, koutek se mi pohnul v lehkém úsměvu. Začala mě obíhat, kontroloval jsem si ji a otáčel se za ní. Pak jsem lehkým pohybem uhnul dvěma shurikenům a třetí úderem ze strany do plochy hvězdice srazil k zemi. Udělal jsem dva rychlé kroky dozadu, abych uhnul  nebezpečí shora a dále ji pozoroval.
"Chyba číslo jedna: Nikdy nedělej víc pohybů, než je třeba, unavíš se.
Chyba číslo dvě: Pokud tvůj soupeř stojí a nic nedělá, neběhej, uvědomí si tvou rychlost.
Chyba číslo tři: vyvaruj se situací, kdy nemáš kontrolu nad bojištěm ani nad tělem. Například dlouhé skoky..."
řekl jsem tak, aby to slyšela, a dál jsem čekal, co udělá.

Faito

Vždy zaběhla za nějaký strom, pak zkusila klamný útok a znovu. Přemýšlel jsem, co má asi za lubem, když se konečně odhodlala jít blíž. Směr jejího seku už z dálky ukazoval na místo, kam dopadne. Vyrazil jsem rukou proti její zbrani, chytl jsem ji za zápěstí, naznačil ránu do břicha a pak ji "hodil" (postrčil) za sebe.
"Přeražená žebra, fraktura hrudi, vyražený dech. Snaž se krýt směr útoku do poslední vteřiny. Znovu."
Líbilo se mi odhodlání, její technika se vypiluje. zatím to není špatné na čtyřletou holčičku.