Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

Pomalým krokem jsem došel na mnou velmi dobře známé místo. Venkovní cvičiště. Místo na které mám tolik vzpomínek. Býval jsem zde vlastně každý den, od doby co jsem nastoupil na akademii. Ale od začátku války ne. Momentálně zde nebyla zrovna dobrá viditelnost hlavně kvůli té mlze, nebo aspoň pro ostatní. Já byl v mlze jako doma. Procházel jsem se okolo a vracelo se mi mnoho vzpomínek. Přešel jsem na druhou stranu cvičiště, kde bylo takové malé schované místo u Jezírka. Tady jsme se stali chuuniny. Potom jsem přešel o kousek dál kde byl jeden starý strom na kterém jsme trénovali přesné rány. Přišel jsem ke stromu a přejel prsty po rýhách po špatných úderech.

Takeshi Hoozuki
„Ohayóóó!!“ komický a povědomý hlás, který vycházel z koruny stromu. Když jsem se otočil, viděl jsem nějakého veselého ANBU. To je mi ale ironie osudu. Hned mi bylo jasné kdo je tenhle maskovaný prevít. Byl to Takeshi Hoozuki, můj bývalý týmový parťák a věčný vtipálek a optimista. Slyšel jsem že se z něj stal ANBU, ale zrovna do něj bych to nikdy neřekl. Možná že to bude taky důvod proč se na to perfektně hodí. Chvíli jsem na něj jen tak nechápavě zíral a nejspíš mu docvaklo že čekám až mi řekne co ode mě chce.
„Už tě nějakou dobu pozoruji, měl bys začít něco dělat.“ tentokrát už změnil na serioznější režim. Seskočil z větve, takže stál přímo vedle mě. Díval se mi do očí, ale já jeho vidět nemohl přes masku.
„Proč jsi se přidal k ANBU?“ zeptal jsem se abych změnil téma a zároveň se zeptal na něco co mě zajímá. „Ty takový nejsi, nemusíš bloudit temnotou“ mluvil jsem tiše, sedl jsem si a opřel se o strom u kterého jsme stáli.
„A proč ty ne?“ řekl klidným hlasem Takeshi, sedl si vedle mě a z profilu šlo vidět jak se mu zvedají koutky úst. „Sice jsem temnou stranou vesnice, ale nebloudím. Ty jsi ten kdo už od smrti Hotaru každý den obchází vesnici jako duch. Snažíš se hrát si na něco co nejsi a přitom nemáš žádný cíl ani potěšení. Ty a já jsme ve skutečnosti stejní, jen ty nejsi schopný to vidět.“ tak nějak přiznal že o mě ví úplně všechno, ještě aby ne.

Nad jeho slovy jsem se opravdu musel zamyslet, Takeshi měl nejspíš pravdu, ale rozhodně jsem neměl v plánu si přiznat. Přece jen jsem si našel cíl, nebo se snad snažím si něco dokázat? Ne. Chci být někdo, né jen další číslo ve statistice lidí co zemřeli v akci. Ona by určitě souhlasila. Jen se dívej Hotaru... lehce jsem nadzvedl hlavu a podíval jsem se na oblohu. Mlha nachvíli ustála a bylo vidět jak se slunko pomalu překlápí na druhou stranu.


Zvedl jsem se a pomalu vytáhl katanu a její pouzdro hodil na bok. Takeshimu to nejspíš došlo, protože se v jednu chvíli ocitl na druhé straně asi 5 metrů za mnou a v rukou pevně svíral jeho katanu. Dlouho jsem neměl tu čest vidět Takeshiho v akci, ale určitě je teď o mnohem silnější než kdysi. Oba máme základní výcvik ANBU, ale víc o něm nevím. Zato on o mě ví opravdu všechno, očividně.

Postavil jsem se do bojového postoje a lehce mu naznačil pokynutím hlavy, aby začal. V tu chvíli Takeshi použil Kirigakure no jutsu, čímž se už tak hustá mlha ještě zhustila a nebylo vidět na krok. Úplně zmizel. Kde byl bylo opravdu těžké určit. Všude byla mlha a oba jsme byly celkem dobří v technice tichého zabíjení, nebo jsem to aspoň předpokládal. Udělal jsem vlastně to stejné co on, ujistil jsem se že jsem dobře skrytý, vyvolal jem dva klony poslal je procházet mlhou a hledat. Pokud by byl nějaký z nich zabit, hned bych věděl kde je. Bylo mi jasné že bude vědět že to jsou klony a bude se snažit překvapit moje pravé já. Nebo zabije klona a nastraží past na tom místě. Proto jsem nepozorovaně složil pečetě na jednoduché kawarimi a všechno pozoroval z dálky, takže nakonec budu vědět všechno.

Vlastně jsem využil toho že jsem pro něj teď lovnou zvěří a dal mu pocit výhody ikdyž ve skutečnoti jsem lovec já. Byla to taková dvojitá past. Samozřejmě že jsem, ale byl i nadále ostražitý. Moje pastička brzo sklapla. Takeshi se plížil za mé kawarimi a přiložil mu nůž ke krku. Lehce mu dýchal na krk, ale nevšiml si toho že můj originál už stojí za ním. Přiložil jsem mu katanu na krk a prostě jsem mu prořízl hrdlo. Byl Hoozuki, takže místo krve se jeho hlava zkapalnila a znova se přetransformovala zpátky do původního stavu. Ale podle všeho to bylo velmi nepříjemné.

„Za to zaplatíš!!“ hekl Takeshi a vytáhl dva krátké meče, takové specifické pro ANBU. Mlha pomalu mizela a zase bylo vidět na cestu. Náš boj se teď změnil na vyloženě kontaktní, byl jsem rozhodně lepší v kenjutu a i rychlejší. Ale Takeshiho teď poháněl vztek z prohry v taktickém boji a rozhodl se že mě zabije. Nebo to tak aspoň vypadalo. Bojovali jsme spolu dlouho a bylo to i docela dost vyrovnané. Hodiny jsme se oba vytrvale bránili až do doby kdy jsme oba nepadli vyčerpáním. 

-edit

Znovu jsme se opřeli o strom a prostě jsme se jen tak bavili. No spíš Takeshi se bavil, já jsem mu jen přikyvoval. Vlastně mi vyprávěl co všechno ho dovedlo tam kde je a vůbec. Nevím proč si myslel že mě to zajímá, přece jen jsem pořád nemohl přijít na kloub tomu jak dávat najevo svoje pocity, jak se normálně chovají ostatní, empatii a další důležité věci. Ale očividně Takeshi věděl jak se cítím, všechno co řekl mě zajímalo, jen jsem nevěděl jak to mám dát najevo. Cítil jsem tu podivnou prázdnotu, která mě sžírá už roky a pořád nejsem schopný se jí pustit. 

Čas ale neúprosně utíkal a pomalu se začalo stmívat. Podíval jsem na svého bývalého týmového partnera, nebo snad i přítele. "No tak, p-p-příteli." trochu jsem zahuhňal, fakt mi to nešlo. "Myslím že je na čase jít. Doufám že se někdy ještě setkáme." kývl jsem na něj hlavou a pokusil se o úsměv. Nebudeme si nic nalhávat, tyhle mimické svaly jsem dlouho nepoužíval, takže můj úsměv byl dost kostrbatý a nemohl vypadat spíš dost ironicky, děsivě. Ale on to pochopí.
"Jasně, sleduju tě,.. příteli" řekl klidně a v tu chvíli zmizel. Pomalu ale jistě jsem se vydal pryč ze cvičiště, nebylo kam spěchat.

/přesun

Od rána jsem se chtěl jít už konečně se podívat na cvičiště kde jsem chtěl zlepšit svoje schopnosti. Když sem dorazil na cvičiště tak tak sem si stoupl před terče, zvedl hlavu a podíval jsem se na nebe. Bylo krásné modré.Nasál jsem čerství vzduch, promnul jsem si podnosem a řekl sem: " Tak jdeme na to." vytáhl jsem 3 kunaie a začal jsem je jeden po druhém házet na terč. Vždy když jsem šel pro kunaie tak jsem použil techniku problesknutí, aby jsem cvičil i ninjutsu. Po nějakém času jsem 2 kunaie schoval a nechal si jen jeden a cvičil jsem problesknutí za terč a kunaiem sem se vždy snažil trefit vyhraničené místo v terči a po té přikládání kunaie na terč jakoby na krk nepřítele. Když jsem skončil šel sem na chvíli odpočívat.Tak jsem si lehl na zem, začal foukat krásně osvěžující vítr opět jsem koukl na nebe a říkal jsem si vymysli co všechno mě ještě čeká a jak dlouhou cestu mam ještě před sebou.

Když kolem mě prochází malí klučina zaregistroval jsem že mi také chce něco říct. Po té co mi řekl že mám více trénovat mi došlo proč vlastně mi to říká tak mladý chlapec. Jediný důvod teda který mě napadl byl ten, že asi už něco dokázal a je něco víc než děti v jeho věku. Pro jistotu jsem byl radši s ticha a nevšímal jsem si ho, protože jsem nechtěl vyvolat nějaký zbytečný rozruch mezi mnou a kýmkoli z vesnice. Když jsem se zvedl tak jsme šel zase trénovat házení kunáiů do terče a zdokonalovat problesknutí. Pak když jsem dokončil trénink, tak jsem šel do města se podívat jak to tam vypadá a také si koupit něco k snědku.

Chtěla jsem naučené znalosti z knihy od Tanakiho převést do praxe, takže jsem si sehnala pár figurín, na které jsem pak zkoušela útočit, a to na předem určená místa, důležitá nervová spojení, jak byly sepsány v Tanakiho knize. Byla jsem tak odhodlaná. Měla jsem za to, že se mi to během tohoto tréninku několik krát povede. Nepovedlo se mi to ale ani jednou. Útoky na dálku a dokonce ani na blízko nebyly přesné.
Netuším, co by se stalo, kdybych takhle na bojišti zasáhla protivníka. Dokázala bych jej paralyzovat? Pravděpodobně ne. Abych to dokázala, musela bych požadované místo či místa zasáhnout s maximální přesností. Té jsem nedosáhla. Chce to více praxe a ne jen teorie. Když se Tanaki vrátí, snad mi s tím pomůže. Vůbec mě o době, kdy by se měl vrátit neinformoval, takže se asi na to budu muset zeptat Mizukageho. Do podrobností o jeho misi mi však nic není, takže mi to snad Mizukage-sama promine.
Po několika hodinovém tréninku jsem si odpočinula a vydala se pryč. Žebra, které mi před několika týdny zlomil Tanaki, se už asi úplně zahojila. Už mě totiž nebolely. Do svého těla jsem však neviděla, takže jsem neznala jejich skutečný stav. Budu muset zajít do nemocnice. (Přesun)

Ampliony po celé vesnici náhle ožili za charakteristického praskání statické elektřiny a z nich se ozval hlas, jež byl znám většině obyvatel Kirigakure: 

Občané Kirigakure. Moji bratři a sestry. Volám vás naléhavě v tuto těžkou hodinu a vyzývám vás všechny, abyste se dostavili na nádvoří před Hlavní budovou. Začíná se psát nová kapitola našich dějin. 

Chvíli poměrně zamyšleně posedával a sledoval svoji nadřízenou s naprostou oddanosti a veškerou pozorností, kterou v sobě našel. I když ho docela zaujal její meč, který si prohlížel v každou nestřeženou chvíli. Přece jenom jde o jednu z legendarních zbraní a nevidí se každý den. Sám se v tu chvíli tak nějak v duchu kasal nad tím že i on patří mezi legendy. Teď jenom ukázat světu, že na to tahle generace taky má. Podíval se na Hirin a pokusil se o něco jako usměv, ale působilo to dost sklíčeně.
Všechno se to ale odehrálo v hrozně krátkém časovém úseku, doslova mu to problesklo hlavou jako jeden z jeho nejrychlejších myšlenkovych pochodu, během dvou sekund. Hned na to se ozvalo to statické zapraskání a zreflexu se chopil mečů, ktere si odložil jen na milimetr od rukou a ohlédl se k amplionům. Hlas hned poznal, nebo si pod ním hned vybavil tvář. I když nevěděl proč nás volá. Vstal.
"Co,... co se děje?" zeptal se trošičku nejistě a ohledl se směrem ke hlavnímu nádvoří. "...měli by jsme jit, Hirin-sama." podíval se jí nakonec do očí vážně a šlo očividne o rozkaz z vyšších míst, ale i tak mu bylo blbé říct něco takového nadřízené. Schoval meče a vydal se tedy k hlavní budově, spolecne s Hirin(?)

//Přesun

Dojdu v klidu na cvičiště, kde najdu volný plácek jen pro nás dva. Vím, že určitě umíš zacházet s tím deštníkem, který nosíš... ale deštník není meč. Pokynu mu rukou směrem ke stojanům na zbraně. Vyber si tam něco z erárních věcí, aby ti to sedlo do ruky a až budeš připravený, můžeme začít. 

Je mi příjemnější meč než deštník, jenom jsem už nechtěl o nic žádat. Dojdu ke stojanu kde je velká řada mečů různých velikostí, tvaru, šířky nebo délky. Nehrabal jsem tam nějak dlouho, vybral jsem si meč Wakizashi. Hledal jsem středně velkou zbraň která bude lehká. Už jsem si jeden meč vybral. Můžeme začít. Jak jsem to dořekl, vyhodil jsem deštník vysoko do vzduchu kde se otevřel a plachtil. Teď ho nebudu potřebovat. Zvednul jsem dva prsty nahoru.

Otráveně se toulám po cvičištích a hledám něco čím bych zabil čas....
Buď jsem nikoho neviděl či mě trénující mládež nepřipadá jako atraktivní na koukání.

Nakonec jsem dorazil na cvičiště číslo jedna, tady jsem narazil na zajímavou dvojici Sám Mizukage někoho něco učí... hmmm asi se chvíli zdržím oznámím v duchu své další plány.

Usadím se v dostatečné vzdálenosti od dvojice, ale tak, abych dobře viděl na vše co se bude dít. Vytáhnu placatici a loknu si vlastnoručně vyrobeného likéru a čekám co se bude dít.

Pohledem přejedu jeho Wakizashi. Dobrá tedy, tak můžeme začít. Čistý šerm, chci vidět co v tobě je po téhle stránce, takže oba dva komplet bez jutsu a chakry, jen čistá technika a dovednosti... dodám s úsměvem a vytasím svůj meč. 
Upřímně jsem byl zvědav, co zvládne vymyslet se zbraní, která mu neposkytuje žádnou významnější výhodu. Vykročím tedy směrem k němu a zastavím se asi na 3 metry od něj. Jako základní gard zvolím Posta Longa a zamířím svému soupeři hrotem meče zhruba do oblasti krku. Využívám především délky své zbraně, abych jeho ohrozil a sám zůstal v bezpečí.

Posta di coda Longa: