Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

Faito

Když jsem ji poslal za sebe, všiml jsem si drátků, které držela. Ihned jsem šel k zemi a senbon, který mi mířil na masku, mě tím pádem škrábl na tváři. Levačkou (ano, jsem levák) jsem naznačil úder ze strany na obličej. "Vyhozená spodní čelist, možná nakousnutý jazyk. Ale nebylo to špatné." řekl jsem a vstal. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
"Soudě podle toho, co všechno jsi již použila, toho v ZVN už moc nemáš, že? Navíc se tu všude válí zbraně, které bych mohl sebrat a použít je proti tobě. Hezky promyšlené, ale zase zbytečné. Zkus to s klidem. Postavíme se proti sobě a ty se budeš snažit vzít masku. Já budu různě odklánět tvé údery a pokud bude nějaký opravdu dobrý, nechám ho projít. využij toho..."

Faito

Usmál jsem se. Přestala se schovávat a šla do toho plnou silou. To se mi líbí. Kop jsem zablokoval zápěstím a ránu do břicha jsem lehce odklonil. "Dobře." řekl jsem a postavil se tak, abych svým tělem zakryl přístup k masce. "Pamatuj na načasování úderů..."

Faito

Začala sérií kopů a úderů, to se mi líbilo. Blokoval sjem všechny její pohyby a všiml si, že tahá shuriken. Vyblokoval jsem kop na hlavu a vida, že ´druhým kopem maskuje hod, pousmál jsem se. Hvězdice lehounce škrábla masku, než jsem s ní uhnul. Dal jsem jí naději, byla blízko, ale ten kop byl opravdu špatně udělaná zástěrka. Kdyby se soustředila na obojí stejně, zvládla by to.

Faito

Chvíli jsem přemýšlel, jestli na to jde opravdu tak amatérsky, ale když jsem viděl, jak úplně zapomněla na souboj, přidržel jsme si masku, aby ji nenapadla nějaká hloupost, a podíval jsem se směrem k bráně.
"Říkala ti maminka něco o Bijuu?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem na ni hned vypálit, že její maminka je zrůda.

https://www.youtube.com/watch?v=-FCKdtM_zOk

Faito

Když z Kairi vypadlo, že o bijuu neslyšela, zapochyboval jsem o její výchově. Kdy jsi jí to chtěla říct, Hitomi?
"Bijuu jsou ocasí démoni, oplývající ohromnou silou. Pro bezpečnost světa musí být zapečetěni a jako schránka neslouží nic menšího než člověk.
Kdysi dávno se vesnice dohodly a každá pod svá křídla přijala dva z těchto démonů. Zapečetila je do člověka a toho ochraňuje.
Když jeho nositel - jinchuuriki - není dost silný, démon se vyklube na svět a věř mi, že jakkoli přátelsky se tvářil, bude ničit a zabíjet...Samozřejmě pokud ho nositel zvládá, dává mu jen sílu a je to jeho spojenec, někdy i přítel. V jádru duše jsou ale tyhle stvůry nenávistné a pomstychtivé..."
Na chvíli jsem se odmlčel a pozoroval motýla.
"Každý démon má jinou podobu a každý démon má určitý počet ocasů, podle kterých se pozná jeho síla. Choumei, Nanabi, má sedm ocasů a podobu motýla nebo brouka..."
Položil jsem otcovsky ruku na Kairino rameno...
"Myslím, že ty jsi jasným důkazem toho, že zapečetění démoni se nijak neliší od ostatních lidí. To, na co se koukáš...je tvá matka, lady Mizukage..."

Faito

"Tvá matka v sobě nemá bijuu dlouho. Při posledním útoku na bránu se obětovala, aby zachránila vesnici, a to mohla udělat jen tak, že démona zapečetila do sebe..." řekl jsem klidně a ruku nechal na jejím rameni, i když klouby už zšedly chladem.
"Právě proto, že je nejsilnější, má možnost osvobození démona ustát a pokud se nám ho povede opět zapečetit, tak přežít. Je mi to líto, Kairi, nechtěl jsem, abys to slyšela ode mně, už jsem o tom s tvou matkou mluvil... Myslím, že až tohle skončí, měla by sis o tom s ní promluvit. Nebudu ti lhát, Kairi. Tvá maminka skončí v nemocnici. Osvobození démona není spolknutí pecky. Jen tak ho někdo nepřežije. Tvá matka je ale silná a jistě bude v pořádku..."
Klekl jsem si vedle ní a stále jsem pozoroval motýla.
"Chceš ještě bojovat nebo si chceš raději povídat?" zeptal jsem se.

Faito

"Neřekla ti to, protože tě miluje a bála se, že bys to nechtěla přijmout. To ale netušila, že jsi chytrá po ní a že chápeš mnohem víc, než si všichni myslí..." zkusil jsem to zahrát do outu. Ale přeci jen by si měla s lady promluvit. No co, v nemocnici bude dost času. Když jsem viděl, jak se pokusila vytvořit klon, řekl jsem jen:
"Jsi rozrušená, tvá chakra je nestabilní, tvoje techniky budou slabé nebo nebudou fungovat vůbec...posadíme se."
Sedli jsme si opět na lavičku.
"Chceš si povídat o něčem konkrétním?"

Faito

Trochu mě její otázka překvapila. "Seznámení...těžko říct, vždy jsem chodil do kanceláře pro mise nebo něco projednat s Mizukage, a prostě jednou jsi tam přibyla. Nějak jsem si tě nevšímal, přeci jen, bylo lepší nemyslet na zbytečné věci..."

Faito

"Ano, já sloužím vesnici, až potom sobě a až potom svým citům..." řekl jsem a v duchu se zasmál, když řekla, že jsem "na skoro stejné úrovni jako maminka", navenek jsem ale zůstal v klidu.
"Víš, já tvé mamince velel, ještě, když byla u ANBu jednotek, společně s tvým otcem.
A i když jsem odešel na mou nejdelší misi, párkrát mě viděli. Jestli ale chceš znát pravdu, musí ti ji povědět někdo jiný, já ti ji neřeknu..."
Na chvilku jsem se záhadně odmlčel. Přeci jen jsem ji nechtěl strašit tím, že jsem zabil kageho, že jsem vyvraždil vesnici a o dalších zvěrstvech, které jsem dělal jen proto, abych odkrouhnul JI...
"Ty se o tu duši nedělíš, spíše přetahuješ. V těch nejvypjatějších chvílích ji většinou přebere démon. Vypadá to jako když je najednou z člověka někdo úplně jiný - jinak mluví, jinak se chová, jinak myslí..."
Pak jsem si vzpomněl na Naruta. Na toho slavného Naruta. Za tím nevyspělým vzezřením se toho skrývalo tolik. Bylo velmi zajímavé promluvit si s ním, když bylo po všem.
"Naruto Uzumaki je sám o sobě legenda, ale podle mě každý, kdo bojuje za to, co miluje, je hrdinou..."

Faito

"Naruto Uzumaki byl naivní fracek, kterému pomáhalo štěstí, horlivost, Kyuubi a jeho přátelé. Upřímně, jeho cesta za slávou byla cesta spratka bez disciplíny. Až v momentě, kdy mu šlo opravdu o život, si uvědomil, že má používat hlavu..." řekl jsem celkem nazlobeným hlasem. Ano, i přes jeho sílu jsem byl přesvědčený o tom, že Naruto je jen floutek, co nejdřív jedná a pak myslí.
"Konožská vůle ohně, to je něco, co nepotřebuješ, je stejně pevná jako vůle každého z nás..."
Pak jsme se dostali k ošemetnému tématu.
"Je to složité, ale když jsi v situaci, kdy zemřeš, když nezabiješ, rozhodování je velmi rychlé, to mi věř..." řekl jsem a vzpomněl jsem si na svou první velkou chybu, kterou jsem měl platit životem a nakonec mě zachránil kámen, který jsem nahmatal a rozmlátil s ním nepříteli hlavu.

Faito

Uchechtl jsem se. "Jestli je to tak, tak mám taky podobnou zvláštní schopnost..." řekl jsem spíš pro sebe. Když ale hájila led, byla to velmi vážná věc.
"Dostatečně studená věc může přelomit kov, popálit kůži, zastavit tep. Když někomu obalíš ruku ledem a pak do ní udeříš, roztříští se na desítky krvavých, zmrzlých kusů. A když někoho do ledu zavřeš, stále dýchá a cítí, jak mu zima prosakuje skrz oblečení, skrz kůži, skrz maso a on postupně umírá. Existuje jen málo horších způsobů umírání...Led rozhodně neslouží primárně k ničení, ale má své stinné stránky. Mnohem radši bych zemřel pomocí katany, než takhle..."

Faito

"Nevšimla sis, jak se na mě všichni dívají? Jsem nenáviděný a nikdo mi nevěří. A mají proč..." řekl jsem prostě a když se otřeseně podívala na svoje ruce, pokračoval jsem.
"Pokud to bude nutné, ano, led dokáže brutálně zabít. Můžeš z něj dělat zbraně, pasti, můžeš pomocí něho člověka uvěznit na tisíc dnů a on bude stále dýchat. Ale můžeš tím někoho i zachránit. Pokud má někdo smrtelnou ránu a ty ho zmrazíš, můžeš ho držet v mrtvolném stavu, dokud se nenajde lék, a pak ho zase rozmrazit. Když si budeš dávat pozor, ten člověk nezemře. To je dobré využití ledu."

Faito

"Je to tak lepší. Být sám, mít klid, nikdo tě s ničím neobtěžuje, můžeš se soustředit na důležité věci jako je trénink, rozvoj schopností, přemýšlení o budoucnosti. Na druhou stranu mám služebnictvo, které má jasné a striktní pokyny udržovat mě ve společenském rámci tak, abych nezapomněl mluvit, vyjadřovat se, chovat se slušně. Ale vcelku myslím, že samota je dobrá věc... Navíc spoustu lidí jsem vyslýchal, není tedy možné, aby mě měli rádi." řekl jsem a s lehkým úsměvem jsem si vzpomněl na dobu, kdy mé genjutsu bylo jen v začátcích a já vymýšlel, co by mohlo způsobit bolest a jiné...komplikace.