Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

" Chcete snad jít proti mě přímo nebo se raději shováte a vymyslíte plán? Mě je to jedno, já se spokojím s jakýmkoliv nápadem. Takže rozhodnutí nechám na vás. Jo a aby to bylo zajímavější, nasadím si masku aby jste mi nemohli číst ze tváře. To je ode mě vše. Máte na to půl dne " (Do zítřejšího večera) Čekal jsem na jejich reakci a vnímlal pohyby jejich těl čímž jsem odhadoval jejich odpověď. Nasadil jsem si zároveň i svou masku.

Počas jeho príhovoru som prestupoval z jednej nohy na druhú. Keď dokončil, jediné čo som povedal bolo:"Poď za mnou"A dokonca aj to som povedal po tom, čo som sa otočil k Akiovi. Dúfal som, že ma poslúchne a hneď som aj vyrazil do neďalekého malého lesa. Nachádzalo sa blízko cvičiska. Vyskočil som na konár stromu a po ostatných skákal ďalej. Z počiatku som išiel pomaly, aby ma Akio prípadne dohnal.

Já bych spíš uvítal přímý boj před schováváním, ale jsem i týmový hráč. Kývl jsem na mého společníka a líným krokem jsem se za ním vydal. Po cestě jsem posbíral dva kunaie z minulého souboje. Na chvíli jsem se zastavil abych si je prohlédl - jsou nepoškozené. Přidal jsem trochu do kroku abych nebyl moc pozadu. Předpokládal jsem že on nejspíš vymyslel nějáký plán.

Bežal som stále dopredu, trochu som zrýchlil a dúfal, že Akio ma nasleduje. Čakal som, že Kataro bude ešte stále niekde vzadu. Počul som za sebou kroky a obzrel som sa. Akio pomaly bežal za mnou. Nebadane som na neho mrkol pravým okom, aby som mu dal vedieť že mám plán, no malo to jeden nedostatok. Ten čas som sa nepozeral pred seba a to sa mi stalo osudným. Potkol som sa o malý, hlúpy konárik a malo to za následok stratu rovnováhy, následne som už len padal dolu veľkou výškou. Z plných pľúc som zreval "ÁÁÁÁÁ!" Hneď nato som tvrdo dopadol na zem až to tak buchlo. Našťastie som padal tvárou na zem a náraz trochu zbrzdil rukami. Ale veľmi to nepomohlo, pretože na zemi som sa vôbec nehýbal. Možno to malo za následok dopadnutie na zem plnú malých kamienkov.

Následoval jsem člověka jež měl být bratr mého senseie a zároveň jeho student a tudíž i můj "spolužák". Nikam jsem nespěchal, narozdíl od něj. Pomalu se mi vzdaloval a zdál se mi zbytečně uspěchaný, když najednou slyším nějaký křik a vidím že sletěl ze stromu. "Je to normální?" na mojí tváři se usídlil lehce otrávený výraz. Doufám že tohle není jeho rutina. Po chvíli jsem stejným tempem dorazil až k jeho rozpláclému tělu. "To si říkáš ninja?" polohlasně jsem pronesl a levou nohou do něj lehce rýpnul. Nehýbal se. Nejspíš bude potřebovat pomoct,...
V tu chvíli jsem zmizel a objevil jsem se na kraji zalesněné oblasti. Líným krokem jsem přišel až na kraj a stoupl si na jednu větev a s mírně otráveným výrazem ve tváři jsem spustil. "Etto, sensei,... myslím že váš bratr bude potřebovat pomoct. Je sám sobě nebezpečný." Sice se na mě nedíval, ale bylo mi jasné že o mě ví. Cítil jsem se trochu trapně, sice to nebyl až tak můj problém, ale v týhle situaci,...

Položil jsem si pravou ruku na masku když jsem to slyšel od Akia. Nahodil jsem takový facepalm, že můj bratr zase vyvádí voloviny. " Ach jo, proč zase. Akio možná po tobě budu chtít moc, ale postarej se nějak o něj. Možná vypadá že je trochu nedbalý, ale to je jen na venek. V boji si ho ještě neviděl. Za chvíli se za vámi vydám tak ať jste připraveni. " Jakmile jsem domluvil otočil se a šel pomalu směrem k Akiovi čímž jsem zároveň mířil i na místo kde byl Gats. Avšak jsem vůbec nespěchal.

Stál jsem na větvi a sledoval jsem jeho reakci. Jeho marné gesto neskryla ani jeho maska. Zatímco na mém obličeji celou dobu vysela jedna kamenná maska a čekala co se teda bude dít. Když jsem vyslechl jeho slova, nic se nezměnilo. Teda aspoň "navenek". Vevnitř jsem spíš trpěl hlady. Chvilku jsem postával na té větvi a čekal jestli půjde nebo ne. Šel, ale dost pomalu. Jen jsem ladně přeskakoval ze stromu na strom a u každého jsem se opřel a chvilku čekal.

Jakmile jsem došel k tělu svého bratříčka tak jsem se ho pokoušel vzbudit. " Hej vstávej. Nedělej že seš v bezvědomí. Jestli se neprobudíš do tří vteřin tak tě praštím. " Chvilku jsem čekal a později začal odpočítávat. " Jedna....... Dvě.... " chystal jsem se říct tři. Jestli se vzpamatuje tak nedostane ránu, pokud ne tak ho praštím a ještě ho hodím do nemocnice.

Po dopade som sa stále nehýbal a vyzeralo to so mnou zle. Vzdialene som počul nejaké kroky a tlmené slová. Hrozne ma bolela hlava a nemal som sily ani na to, aby som pohol prstom na rukách.

" Tři " Nakonec jsem ho trochu praštil, ale ani to nepomohlo. Proto jsem ho nabral na záda abych ho mohl odnést do nemocnice. " Akio. Pokud chceš můžeš jít se mnou. Odvedu ho do špitálu, nejspíš máš otřes mozku a upadl do bezvědomí. Ten úkol budete mít jindy, ale i tak si zajdem aspoň na jídlo a jemu to přinesu do nemocnice. Bereš? " Pomalu jsem si připadal spíš jako jejich kámoš než učitel, ale co se dalo dělat.  Pomalu jsem šel aby se Gatsovi nic nestalo a šli jsme do nemocnice.
/přesun

Zrazu som dostal silný úder, ktorý ma hneď prebral. Hneď som pochopil čo sa deje a stále hral polomrtvého. Na bolesť som bol zvyknutý z tvrdého tréningu a preto som dokázal ovládnuť svoje svaly, aby sa po údere nepohli. Snažil som sa dýchať čo najmenej. V tom si ma brat vyhodil na plecia a ja som nečakal ani sekundu. Nestihol dopovedať svoju vetu a moja ruka čo najrýchlejšie vystrelila po šperkoch na Katarovej hrudi. V jednej sekunde som si uvedomil, že som to s tým plánovaným pádom prehnal a v druhej som mal prsty pár centimetrov od obidvoch sĺz.

Gats by se musel otočit celej, protože já jsem si vždycky házel lidi přes rameno aby byly obličejem na záda. Vždy se to tak dělávalo a nejpopulárnější to bylo u dívek. Jakmile jsem ucítil rychlý pohyb, hned jsem Gatse vyhodil do vzduchu. " Tak ty si ze mě budeš dělat srandu? " Zakřičel jsem na něj když padal znovu na zem a udeřil jsem ho do břicha a nechal ho spadnout. " To tě odnaučí zkoušet mou starost " Nechal jsem ho, ale sledoval jsem i Akia kdyby něco zkoušel.

Tak toto som naozaj nečakal. V jednej chvíli som už držal slzy v rukách a tešil sa, ako druhú hodím svojmu novému partnerovi. No v tom som zacítil prudký pohyb a už som sa vznášal vo vzduchu. Pri páde som si v rýchlosti všimol Katarovu ruku a snažil sa ju zablokovať svojou. Veľmi to nepomohlo a narazil som na zem. -Brat ma stále silu v rukách, ako vždy.- Pomyslel som si. Pomaly som sa začal zdvíhať zo zeme, pri čom som sa pozeral na západ slnka. Premohol ma pocit bezmocnosti a smútku. Zase som sklamal, ako takmer vždy. Potichu sa ku mne premiestnil Akio. Pomohol mi vstať a jeho krátka veta ma skutočne dojala. "A-ri-gato..." Povedal som trhane pri namáhavom vstávaní. Uhýbal som pred bratovím pohľadom a oprel sa o najbližší strom."Tak teraz máme 2 možnosti. Alebo si jedlo uloviť alebo byť hladný." Pri rozprávaní som pozeral do zeme a skúmal trávu posiatu lístím do najmenších detailov.

Sundal jsem si masku a bylo vidět že jsem celkem zklamaný. Povzdechl jsem si s mrknutím očí. Vy jste mi ale tým. " Akio, ty se vůbec nezapojuješ a nebereš to vůbec vážně. Gatsi ty zas vymýšlíš dětinské nápady. Vzpamatujte se trochu. Kdokoliv jiný by vymyslel nějakou týmovou strategii. Tohle se ani jako strategie počítat nedá. Zítra ráno si to zopakujeme tak ať jste připravení. Ale jak vidím vy nemáte ani energii takže by jste byli k ničemu zítra. Pojďte za mnou, dám vám najíst. " Možná jsem byl až moc mírný, ale musel jsem jim dát aspoň nějakou motivaci. Možná že po jídle budou mít víc energie a příště se polepší. (přesun)

Keď ma Kataro spomenul, mierne som potiahol nosom a letmo sa naňho pozrel. Počas jeho výkladu som dlho premýšľal nad tým, ako by som to spravil inak. Bolo až zarážajúce, koľko iných nápadov mi pripadlo oveľa lepších. No jeho posledná veta ma skutočne prekvapila.-Typický bratr.- Mierne som sa pousmial a vykročil vpred za novou šancou.
/presun

Vypadá to že se nám to moc nepodařilo. Ehm,... no jsme tým. Ale na pořád jsem se tvářil tak nějak neutrálně. Poslouchal jsem, ale vypadalo to spíš jako kdybych přemýšlel nad něčím úplně jiným. "Příště budu vymýšlet plán radši já" trklo mě a než jsem si něco stihl uvědomit oba už byli napůl cesty pryč. Pomalu jsem se za nimi vydal. Když jsme se dostali z té DŽUngle tak na oblože už se objevovali první obrysy měsíce.

Přiběhl jsem na cvičiště a nikdo tu nebyl. ,,Hmm mám štěstí." přišel jsem ke stromu a sundal katanu. Položil jsem ji a sedl si, čekal jsem na svého nového senseie. Přesto jsem pořád myslel na Hikari, jak se má a jak jí jde asi lezení po stromě. Usmál jsem se. 'Určitě dobře. Je tam Hitomi, která se mi o ni postará. Ach jo,' povzdychl jsem si. 'Doufám, že nebude přísný.' napadlo mě a čekal až přijde.

Když jsem ho poslouchal, tak jsem se zarazil. 'Samehada? Wow, tak to ne.' usmál jsem se. 'Tak tohle bude parádní trénink.' usmál jsem se. Mno, když domluvil, tak jsem slyšel, jak řekl: ,,Tak teď ty." V tu chvíli jsem nevěděl, jak začít, ale sáhl jsem si na břicho a usmál se. ,,Mno dobře. Tak teda začnu. Jmenuju se Naoki Utsushi, jsem bratránek Daisukeho Utsushi. Slyšel jsem, že jste byli na nějaké misi spolu, teď nevím, na jaké, skoro nic mi o ní neřekl. Mno vrátíme se ke mně. Chci se stát Šermířem, jako jsi teď ty.." jenom jsem se zarazil a koukl na samehadu a na moji katanu. 'Hmm, to asi půjde těžko, když mám takové párátko proti němu. ,,Hmm, mno nejsem zas tak dobrý s mečem, ale snažím se to nějak zlepšovat, ale pořád to není ono mno. A to hlavní - jsem Rokubi no Jinchuriki, ještě ale neumím ovládat jeho sílu, ale to se taky určitě naučím časem. Mno to by bylo asi tak všechno o mně. Jestli se mohu zeptat, tak s čím začneme trénovat?" upíral jsem na něj oči a čekal na odpověď, ale pořád jsem myslel na Hikari, jak se jí daří s tréninkem, mno doufám, že dobře, držím jí palce.

Chtěl jsem se smát, ale prostě má pravdu. Je lepší, než já, tak já mám katanu a on dřevěnou katanu. ,,Mno nemám u sebe žádné meče, to máš pravdu." sebral jsem katanu ze země, postavil jsem se proti němu a dal jsem si katanu před sebe. ,,Tak dobře, zkusme to." pousmál jsem se a čekal, co udělá, zatímco jsem se díval na jeho dřevěný meč proti mojí kataně. 'Hm, tak asi budu mít pěkný moncly," ušklíbl jsem se a koukal na něj.

Líně jsem přišel na cvičiště č.1. Bylo dost brzo, takže jsem počítal s tím že tu bude prázdno. A taky s tím že než dojde někdo z týmu, stihnu si ještě trochu zatrénovat. Když jsem přišel, všiml jsem si že jsem se mýlil. Někdo tady byl a očividně se chýlilo k nějakému boji. Nechtěl jsem je rušit, tak jsem se snažil o sobě nedávat moc vědět. Jen jsem pomalu přešel a sedl si na větev stromu poblíž a čekal jsem kdy se někdo objeví. Dlouhou chvíli jsem si zpříjemnil tím, že jsem vyfoukl několik desítek maličkých pěnkav. Byly opravdu maličké, některé mi seděli na ramenou a po rukách, ostatní kolem mě chaoticky poletovali. Vypadalo to jako by kolem mě tancovali plameny. "Uklidňující, hmm,.." S prázdným výrazem jsem se díval na ty dva co zde trénovali, ale byl jsem spíš zamyšlený. Ne že by mě to nějak zajímalo.

Koukal jsem jak se z ničeho nic proti mně rozeběhl a sekl proti mně. "hmm, tak dobře" rozeběhl jsem se taky a sekl proti němu, čimž jsem jeho útok zastavil a stáli jsme proti sobě. Cítil jsem, že tu nejsme sami, tak jsem byl ještě víc ve střehu. 'Doufám, že neplánuje dva proti jednomu.. hmm' ušklíbl jsem se a čekal co se stane dál .