Velká síň - taneční sál

First topic message reminder :



Po celou dobu slavností je tohle hlavní místo všech možných jednání a společenských aktivit. V prvním patře se nabízí catering, v patře druhém je pak velký taneční sál, ve kterém by měla (až na nejnutnější výjimky) hrát živá hudba všech možných žánrů, ale hlavně těch vážných, na které se dá tančit.
Tak s chutí do tance, vážení!

"Pochybuju, vyšla jsem ze cviku, je to přece tolik let." usměju se na něj. Obávala jsem se jen toho, že by se mi to začalo líbit. A to jsem nechtěla dopustit, bylo nutné učit novou generaci. Trochu jsem si povzdychla, přeci jen mě vše dohání.

Soshi

Zrovna jsem popíjel džus a sledoval dámy v nádherných šatech a pány ve slavnostních úborech, jak tančí, když si ke mně přisedl ten muž z náměstí. Zakuckal jsem se a nervózně jsem se rozhlédl po okolí.
Nakonec jsem se ale rozhodl se usmát a pokynout mu ke stolu.
"Posaďte se, jmenuji se Soshi, Nakemura Soshi..." naznačil jsem alespoň hlavou hlubokou úklonu.
"...A jsem z Konohy." poťukal jsem si na čelenku, která mi visela okolo krku.
"Je to tu nádherné. Skutečně! A to, jak se všichni radují, konečně si někdo užívá života a nepřipravuje se na smrt. U nás je to pořád nebezpečí sem, týmy tam, nepřítel tuhle..."
Uvědomil jsem si, že jsem se moc rozpovídal. Skutečně do toho džusu nic nedávají?
"Gomen..." omluvil jsem se.
"A co vy? Pro někoho tak...připraveného...musí být slavnost docela šok, ne?"

Pozoroval jsem Michie, jak si hraje se skleničkou a musel jsem se tomu ušklíbnout. To gesto, které ve mě evokovalo nervozitu nebo možná nesmělost se k ní vůbec nehodilo. I když jak jsem jí tak poslouchal, nejspíš vůbec nemusela být taková, jak se mi jevila. Skutečně se takhle chovala jenom ke mě? No nevěřil jsem, že je v jádru hodná slušná holčička, ta by z pusy nevypustila ty bezcitnosti, co ona pronášela bez mrknutí oka. Ale věřil jsem tomu, že jsem jí svým chováním trochu vyhecoval, nestalo by se mi to poprvé.
Věnoval jsem jí úsměv. "Kdo říkal, že pořád nechci jenom to?" pokrčil jsem rameny, já nebyl zvyklej si na něco hrát. "Vlastně jsi mě odhadla naprosto přesně." skoro by se zdálo, že jí za to chci pochválit. I když jak jsem o tom tak přemýšlel, zaujala mě a to se u mě nestávalo často. Něco na ní bylo. A mě to bavilo provokovat.
Nad její otázkou jsem nemusel ani přemýšlet. "Každej v sobě má nějakou dobrou stránku, v jádru je hodnej, změnili ho okolnosti, blablabla.. tak takhle to u mě není. Já jsem takovej odjakživa. Nemám k tomu důvod. Takže ano, jsem arogantní snob a baví mě to." ušklíbl jsem se.
"Jen tak mimo hru, řekneš mi, z jakého jsi klanu? Překvapuje mě, že jsem tě v Oto nikdy nepotkal. Někoho jako jsi ty bych si určitě pamatoval. A protože už jsi mě jednou poslala do prd*** neber to jako trapnej pokus o sblížení." vážně mě to zajímalo a taky jsem o ní chtěl zjistit něco víc. Nějak jsem se rozkecal, neklamnej důkaz, že už jsem toho měl tak akorát.

"Z Konohy?" Řekl jsem zdánlivě neutrálně, ale na zádech mi ozvala stará jizva. Ta ve tvaru konožského listu. Ta, která teď není k poznání, protože jsem měl celá záda spálená a čerstvě zahojená. Možná ale s mojí starou jizvou zmizela i má nenávist k té vesnici. Teď když jsem se na to díval zpětně, byli to nukenini. Neměli s vesnicí nic společného. Stejně jako ti z Kirigakure, které jsem pobil v té staré pevnosti. A Soshi vypadal na hodného kluka.
"Nemusíš se omlouvat. Klidně povídej, nic se neděje. Radši poslouchám, než sám mluvím."
Potom zmínil moji "připravenost", tak nejspíš nazýval moje přehnané reflexy. Donutilo mě to se pousmát. "Šok? Proč? Já jsem úplně v klidu. I na tržišti jsem byl. Všichni Kirigakurčani jsou. Jsme tu doma. Ale zkus do někoho zezadu strčit, nebo ho chytit tak, aby se to dalo splést s nějakým násilným pokusem. Každý shinobi zareaguje podobně. Tací už prostě jsme. Tak nás vycvičili."
Říkal jsem to klidně, monotóně, jako bych opakoval věc, která musí být naprosto zřejmá, například jako že země je kulatá, sníh studený a oheň spalující. Takové všeobecné pravdy.
"Ale jak vidíš, suchaři nejsme." Pookřál jsem trochu a i na mém tónu hlasu byla slyšet změna. "Rádi se bavíme a veselíme, aby jsme nemuseli myslet na strasti a bolesti války. Nikdo nemiluje válku. Ani my ne. Žel, ona sama nás stále vyhledává."
Zadíval jsem se na chlapcovu čelenku. Mé oči na moment zhypnotizoval ten znak. Na lesklé ploše jsem místo odrazu sálu viděl něco jiného. Soshiho, někde na louce, s dětmi. Něco jim povídal, hrál si s nimi, možná je utěšoval... A pak se loukou prohnala válka. A nikdo nepřežil.
Odtrhnul jsem od čelenky oči a zmateně se rozhlédl. Co to k sakru... Snad jen únava. Nebo ještě sedativa z nemocnice.
"Nevadilo by ti, kdyby si mi pověděl něco o Konoze, Soshi? Moji vesnici jsi už viděl, ale já v té vaší nikdy nebyl. Nemusíš mluvit o žádných strategických bodech. Zajímá mě, kam rád chodíš na jídlo, jaká máš oblíbená místa, co stojí za to, v Konoze vidět."

Soshi

Dychtivě jsem přikyvoval, a nakonec jsem se rozhodl i vyndat velkou knihu, jejíž některé stránky byly prázdné. Rychle jsem si tam napsal několik poznámek.
"O Konoze? No...je tam větší teplo než tady. A sucho. Ne, že by mi to vadilo, ale na první pohled vypadá o dost...veseleji. Máme tam hlavy kagů jako monument, ale o těch jste už jistě slyšel. Bydlím tam na ubytovně, do čtvrtí známých klanů jsem se dostal jen asi dvakrát nebo třikrát.
Pro mě je tam nejhezčí místo nemocnice. Chodím si tam něco přivydělat - uklízím, hlídám děti a někdy jim čtu pohádky, abych je utěšil před nebo po operaci. To je asi můj největší domov..."
Trošku jsem se naklonil a ztlumil jsem hlas.
"...i když, ta nemocniční strava, celý den se to jíst nedá. Sem tam si prostě musím jít koupit nějaké  dražší a lepší jídlo." usmál jsem se.
"No... ale přijde mi, že tam jsou všichni takoví uvolnění, někdy až drzí. Každý tam pořád mluví o tom, jak bude silný, jak bude kage, jak všechny porazí. Přitom si někdy neumí ani dát pět a pět dohromady."
Nemluvě o jouninech a sanninech, kteří se hádají o děti...
"A tak. Mám Konohu rád, ale vím, že každá vesnice má něco, co bych si oblíbil."
Mluvil jsem vesele, ale vždy, když jsem se odmlčel, bylo vidět, že o něčem přemýšlím.

Sice jsem neměla v plánu se týdlectý snobárny účastnit, ale Soshi mě překecal. Zatímco on začal vesele klábosit s lidmi, které jsem ani neznala, já se poohlížela po občerstvení. Samozřejmě mi nejvíc padlo do oka zakázané ovoce. Na velkém, kruhovém stole stály vzorně vyrovnané sklenice, jejichž tekutý obsah měl zlatorůžovou barvu. Uvnitř navíc plaval led a kousky čerstvého ovoce. A já měla strašlivou žízeň. Asi je to pravda, že pokud pozřete rybu, nebo mořské plody, měli byste jim dopřát poslední možnost, pořádně si zaplavat. Jak jsem mohla svou žízeň přehlížet tak dlouho?

Skryla jsem se pod oním stolem, a ověřila si, zda mě ze všech úhlů kryje ubrus. Bylo to tak. Dokonalá skrýš. Má ruka vyklouzla ven a čapla jednu ze sklenic. Neměl by být problém, protože jsem odcizila sklenku, která se nacházela nejblíže u zdi. Pochopitelně bych si tenhle kousek nedovolila v případě, že by stůl stál uprostřed místnosti a byl doslova obklíčen žíznivými pohledy. Takto jsem byla celkem dobře kryta.

Spokojeně jsem upíjela alkoholový nápoj. Chutnal sladce a pochybovala jsem, že bych se mohla skutečně opít. Avšak ven se mi vylézt nechtělo. Ještě by mi nápoj odebrali a vyptávali se na věk. Pf, tůdle.

Kdosi mě oslovil. Já neodpovídala. Jednak jsem nevěřila, že to bylo míněno na mou adresu a druhak jsem měla spoustu práce s polykáním jahody a alkoholového moku.

To víš že jo. Já ti zrovna odpovím a prozradím se. Tůdle. Takový klidný místečko jsem si našla. Najdi si svoje nádhero.

Stále jsem seděla pod stolem, když v tom jsem uviděla ruce, které šmátraly po ubrusu. Povzdechla jsem si. Náhle ona osoba s ubrusem prudce trhla a bohužel se jí to povedlo natolik, že sklenky zůstaly na místě. Odložila jsem sklenku a se smrtelně vážným výrazem jsem zatleskala. Poté jsem ji opět uchopila a nerušeně popíjela.

"Nemluvím, když nevím co můžu od druhé osoby čekat." zamrkala jsem očima a zabořila do pití málem celý nos. Třeba Soshi by mohl vyprávět, jak dokážu mlet páté přes deváté. Avšak tady jsem jako zloděj alkoholu a tahle osoba mě právě odhalila. Jsem zvědavá jak dlouho to bude trvat, než mě někdo vyhodí.

Podívala jsem se na ni, zda to myslí vážně. Zničila mi mou skrýš. Bylo mi pod stolem dobře. A teď zase budu všem na očích. Achjo.
"Tak dobře." zahučela jsem a vylezla ven.

No do pr***e. Kde to jsem? Vážně mě tu dospělá ženská chce pomoci s pitím alkoholu? Čím jsem si to zasloužila? Zírala jsem na ni celkem vykuleně, protože jsem očekávala, že mě spíš popadne za ucho a vyvleče ven. S takovou reakcí jsem se ještě nesetkala. Na druhou stranu, spousta místního osazenstva má už upito, takže mě to nemusí až tak překvapovat. Dospělí, když se opijou, tak mají vskutku debilní nápady.
"Tak jo." pípla jsem.
"Jmenuju se Himiko Hoozuki. Dostala jsem strašnou žízeň a chuť na to ovoce." nasadila jsem andílkovský výraz, za který by se nemusel stydět ani lecjaký barokní andělíček. Můj původ však dodával historii o záchvatu nezvladatelné žízně notnou dávku uvěřitelnosti. Ostatně to s tou žízní byla pravda. To že jsem čapla alkohol, to už je ovšem věc jiná.

Zkrátka se mnou cloumala puberta a zvědavost, která mě nutila vyzkoušet všechno, co jsem doposud nepoznala.

Pokud chudinka doufala, že si toho nevšimnu, musel jsem jí zklamat. Vyvolalo to ve mě vzpomínky na sladká léta v akademii, já a Tatsu, vystrašené dětičky a násilím uzmuté domácí sušenky. No jo, já byl už jako dítě pěknej spratek, jen co je pravda, takže když zmínila své jméno a přihodila k tomu ten ultra vražedný, neskutečně okouzlující pohled, hned jsem věděl, která bije.
"Ai..? Vážně..?" nadhodil jsem Tatsuyův výraz, když se snažil někoho vyprovokovat. "Jak.. láskyplné.." dodal jsem se smíchem a čekal, kdy mě přetáhne něčím po hlavě. Jak její výraz napovídal, nebudu první, kdo si z ní bude dělat srandu. No po tom mrchovském výstupu mě to jméno opravdu pobavilo.
"Já? No, jsem Kaguya, díky bohu ale ne Kaguya támhle od toho." hlavou jsem pohodil směrem k té "ušlechtilejší" části rodiny. Michie to nejspíš neměla šanci pochopit, ale nějak jsem si nemohl pomoct, abych to k tomu prostě nepřidal.

"Nemůžu si dovolit odejít a Raikage, který mě nemá moc v lásce tu není. A já už dnes myslím udělala dost skandálů, jeden další mě nezabije." usmála jsem se ironicky a Atsuku objala. Po dlouhé době jsem někoho objímala. Bylo to hezké. Stará přítelkyně. Připomnělo mi to dobu Tsukiko a Rukiho. Ještě chvíli jsem vzpomínala, a pak se odtáhla a pozorovala její reakci.

Faito

Asi po hodině jsem se vrátil do sálu, tentokrát v tradičním úboru kage. Bylo to logické - ze slavnostní uniformy nezbylo skoro nic. Snažil jsem se schovat svůj obličej do stínu klobouku, jednak, aby nikdo neviděl můj výraz, jednak, aby nikdo neviděl trhlinu, která ještě na chvíli zdobila mou tvář, než se kompletně zacelila.
Sedl jsem si na trůn a mé rudé oči projeli nevraživě sál.


Ne, ti lidé za nic nemohli. Stále jsem s tím ale bojoval. Jsem totiž tím nejhorším typem muže - tím, který se své chyby nesnaží ospravedlňovat. Byl jsem naštvaný, nesnášel jsem se za to, co jsem udělal, byť to mohlo být myšleno sebelépe. Dobré věci mi prostě nejdou. Chtěl jsem pomoci vesnici - byl jsem nukeninem. Chtěl jsem osvobodit Reinu z podoby, kterou jí vytvořila společnost - znovu ji oživili a ona se mstila. A teď? I když jsem viděl, jak se Mikomi Hyuuga, ta, která i takové nestvůře, jako jsem já, dokáže vykouzlit úsměv na rtech, trápí, nedokázal jsem jí pomoci a ještě víc jsem prohloubil (nebo hůř - zvrátil) názory na mou osobu. Konat věci, které ostatním pomohou, je tak těžké!
Je mi to tak líto. Tak strašně líto...