Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

"Není moc věcí, čím by jste mě potěšil, ale zvedáte mi náladu." mrkla jsem na něj a otočila se na Kirin.
"Nezklam mě." šeptla jsem směrem k ní a odešla z místnosti.

Přímo před budovou jsem vyvolala Daga.
"Máme misi, musíme vystopovat našeho stopaře a přes něj hledat tu skupinu, co tu bylo předtím, zapojíš svoje smysly." vyskočila jsem na něj a vzlétli jsme, těsně u hranice mezi nebem a krystalovou formací jsem udělala ruční znamení a objevil se v krystalu otvor, kterým jsme proletěli a on se zase uzavřel. (přesun)

Teď už si mě všímali všichni, ale najednou mě to vcelku děsilo. Reinu bych neměla zklamat. Protože mi dala jednu techniku? Až tak daleko sahala má oddanost pouze vůči Kagemu. Kdo ale je, že předpokládá, že bude sahat i k ní? Bezpochyby byla neskutečně důležitá, dokonce i Mizukage se na ní ptal. Začínala jsem vůči ní cítit zvláštní, rozporuplné pocity. Možná se do nich přimíchala i kapka strachu. Ten jen podpořilo, když mě můj sensei oslovil jménem. Ztratila jsem hlas.
Co se to se všemi děje? Nikdo není vševědoucí!
Dobrá, Otokageho mohu jako vševědoucího uznávat, dokonce je to pro mě jako pro kunoichi praktičtější - nebudu mít tendence klást všetečné a nepatřičné otázky. Ale jak mohl znát mé jméno někdo, koho jsem v životě nikdy neviděla? Na svitcích s technikami, které se půjčují každému, kdo si řekne dostatečně slušně, mé jméno samozřejmě nebylo. A moje karta ninji na Otokageho stole nebyla. Obrátila jsem se na něj a propálila jsem ho pohledem. Nevěděla jsem, co si o něm myslet.
Brr, začíná mi z obou běhat mráz po zádech!
"Na shledanou, Otokage-sama," zmohla jsem se konečně na slovo a zamířila jsem ven za Mareem.

//Přesun

Věděla jsem, že když teď vtrhnu k němu budu hodně naštvaná, a bude za mě mluvit vztek, tak jsem se stavila za těmi výřečnými dámami, aby mi udělali nejprve kávu. Pak se šálkem v ruce a pár loky jsem opět vyrazila směrem do jeho kanceláře. Nebude mít radost z mého brzkého příchodu, ale rozkazy byly rozkazy a on by se měl naučit mi je dávat správně. Zatím mu to toleruji ale na jak dlouho? Itachi slíbil pomoc na něj se už spoléhat nemohu, zradil mě stejně jako ostatní muži. Proč já vlastně nezaložila komunitu nukeninek. Měly by jsme lepší šanci s Tsukiko mi to všechno vycházelo, kdyby se do toho nevložil Naruto. S tímto uvažováním jsem zaklepala na dveře a čekala. Káva hezky voněla a tak jsem se ještě jednou napila před popravou.

Dále... pronesu zamyšleně, vyhlížejíce z okna. Jestli je to Reina, pak má u mě malé nepatrné + za rychle splněný úkol.

Vešla jsem dovnitř a s ohlušujícím bouchnutím se zavřely dveře. Chvíli jsem stála a dívala se po kanceláři. Evidentně jsem přemýšlela co rozbiju.
Pomalým krokem jsem šla ke stolu na který jsem položila hrnek své kávy a opřela se právě o stůl rukama a naklonila se tak k Madarovi blíže.
"Úkol je splněn tak z části. Nutno podotknout poslat mě na misi s rozkazem neútočit byla od Vás ta největší potupa vůči mě. Nejen že si ze mě dělal nějaký uniformovaný chlapec srandu, že na něj nemůžu zaútočit, ale navíc jsem díky tomu ztratila stopu. Jediné co vím je, že jsou někteří členi v Tsukigakure. Pak jsem byla nucena ustoupit." zamračila jsem se, na to že jsem byla vážně hodně vytočená jsem mluvila docela klidně.

Když prásknou dveře, otočím se a na tváři mi hraje vševědoucí úsměv. Výborně Reino. Jsem rád, že jsi poslouchala mé rozkazy a nedělala zbytečný nepořádek. Takže Tsukigakure říkáš ano? Dobrá, bude tedy první na řadě. Zjistili ti výtečníci, že jsi je tam vyčmuchala? 

"Ti výtečníci nevím, ale Tsukikage to asi už zjistila, tak trochu má před vesnicí kráter." narovnala jsem se a vzala si hrníček a napila se kávy.
"Přeju si aby jste mi tyhle rozkazy už nedával jsem sice nesmrtelná, ale taky mám svou hrdost a nevrátit útok je pro mě slabost." poznamenala jsem chladně

A co když ti teď řeknu, že se vydáme do Tsuki "vrátit útok" společně? optám se jí s lehkým úšklebkem. Tahle že si chce zakládat rodinu? Bez boje nevydrží ani den.

"Pak vám řeknu, že si tento malý rest odčiníte." mrknu na něj a trochu odstoupím od stolu

Dobře. Vezmeme s sebou jen nějaké jednotky, aby bylo postaráno že z Tsukigakure nepřežije ani duše... pronesu tónem, ze kterého i mrtvé ženě zamrazí. Vstanu a ze stojanu u zdi vezmu nádhernou starožitnou katanu. Opona... první akt začíná... zašeptám si pro sebe a vyjdu ven z kanceláře.

Usmála jsem se, milovala jsem takovéhle chvíle, pokyny k desktrukci vesnice jsem považovala za svaté slovo. S lepší náladou jsem vykročila za ním. Ani nevím jestli mě viděl někdy v akci.

Zatím se to vyvíjí zajímavě, jelikož se nudil a byl zvědaví, kam ho zanesl tak nic nenámítal. Ale usekání prstu bolelo a snažil se to vydržet. Pomohla mu v tom zvědavost, kam ho nesl. A třeba to bude i zajímavá informace. Pokud to přežije.  Kouknul se na Mareoa a zeptal se ho.  "Kde to jsme? Pořad jenom mlčíte. Docela rád bych to věděl. Pochybuji, že se z toho průseru dostanu.  Nejspíš se odtud nedostanu živý. Co takhle poslední moje přání splnit?." Snad už se to dozví to napětí je nepříjemné.

S tichým "puf" se na Otokageho stole objevila ještěrka se znakem Kumogakure a s dopisem připevněným v postroji na zádech.

DOPIS:

Můj odchod mi naruší procesí lidí před mou kanceláří. Ach jo, to nemá nikdo z vás trošku iniciativy? postěžuju si do větru a otočím se. Vida, že Mareo drží přes rameno jakéhosi kluka, kývnu na něj ať jde jako první dovnitř. Usednu za stůl a zatímco Mareo bude mluvit, já rozbalím ještěrku z Kumo, hledaje v jejích vnitřnostech nějakou zprávu.

Jak Reie hodil na zem tak jim trochu vytřel sebou podlahu. Pak se kouknul na Otokageho jak ho už oslovil Mareo, ale jeho úsměv na tváři vytratil, až to zjisti Reina nebude to dobré. Pak se mu problesklo hlavou. „Tohle je zlí. Opravdu zlí.“ Bál se jak ho Reina potrestá za neposlušnost. Nesledoval ani moc okolí jen furt myslel na to, jak dopadne. Ale nic zatím neřekne, dokud si to Reina nebude přát.  Pak Mareo nahodil zajímavou větu a zamumlal. "Odpor? To by se nedalo tak říct. "A zneucťoval se? Ehm… tak tohle je možná pravda. Já celý život jen utíkám před bojem. Prolezu poloviční dírou, než jsem sám." Na tváři se oběvil slabí náznak usměvu a ještě dodal do rozhovoru. "Nic Vám neřeku." Pak už jen čekal tiše na rozsudek a začal se klepat jak rakosník.

Vystoupila jsem z rohu místnosti a prohlédla si oba pořádně.
"Promiňte Otokage, obávám se, že tohle je moje vina." přistoupila jsem k Reiovi hrubě ho vzala za rameno a donutila jsem ho, aby se postavil. Zamračila jsem se při pohledu na jeho ruku.
"Řekni to rovnou jestli si nevážíš života, ráda tě o něj osobně připravím." procedila jsem skrz zaťaté zuby.

Když ho vzala hrubě za rameno trochu to bolelo a jemným hlasem řekl. Au to bolí trochu……..  A pak uviděl Reinu. "Ah… Vy jste tu taky má paní. Teť jsi ho zase vážím. Tam to byla moje slabá chvilka? Já se hrozně nudil a tak jsem se chtěl zabavit. Omlouvám se." Pokorně se Reině omlouval.

"Jestli se nudíš stále máš jednu nesplněnou misi, drahý Reii." pustila jsem ho.
"Ale můžeš jít zkontrolovat situaci do Konohy." založila jsem si ruce na prsou a ostře ho sledovala stejně jako muže, který ho přivedl.

Trochu se zamyslel a měla pravdu. Nějak mu to vypadlo z hlavy. Ah… pravda… rozumím. Pokorným hlasem Reině odpověděl a čekal na ostatní, co řeknou, nevěděl, zdali má jít hned tak radši ještě čekal.  Mezitím vším mu ta ruka už tolik nebolela a začal přemýšlet jak teť udrží meč. Nehledně na to že ninjutsu už nebude moc používat. Zakoukal se na tu svojí ruku a povzdechl si. Na druhou stranu mělo to sví možný výhody. Třeba si ho nebudou moc všímat v jiných vesnicí kvůli to mu fatálnímu zranění.

Chvilku pobaveně sleduji tu skrumáž a pak plácnu rukou do stolu. Takže... jestli tomu dobře rozumím, tenhle prcek je Reiny špeh. V tom případě asi už chápu jak se sem dostal. Reino, trošku mu přitáhni řetěz a vysvětli mu, že tady věta "nic vám neřeknu" platí jako výzva.

"Omlouvám se za něj." otočila jsem ho čelem ke dveřím
"Konoha čeká tohle dáš u brány, aby tě pustili." vtiskla jsem mu do ruky krystal.
"Jen co budeš vevnitř tak se mi ozveš a teď jdi!" postrčila jsem ho ke dveřím a a vrátila se na své místo do tmavého koutu kanceláře