Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Vešla jsem v závěsu za Killunií a jelikož jsem byla ještě drobnější než ona, téměř jsem za ní nebyla vidět. Jakmile se uklonila, odhalilo to i mou osobu. Ve tváři se mi objevilo rozrušení, cítila jsem se najednou velmi důležitě. Místo pozdravu jsem se postavila vedle druhé dívky a uklonila jsem se stejně hluboce jako ona. Jakmile jsem k Otokagemu znovu zvedla oči, mohl v nich vidět ony jiskřičky nadšení, snad až fanatické touhy po úkolu, po službě někomu tak důležitému, po uznání! Netroufala jsem si ale ani promluvit a tak mu oddaný pohled z mé strany musel stačit.
Taktéž jsem si všimla svitků na stole, ale nedokázala jsem věnovat pozornost ničemu než faktu, jak důležitá osoba přede mnou stojí. A že pro ni budu smět něco udělat.

Vstanu od stolu a nasadím otcovský úsměv. Drahé slečny, dnes pro vás mám veledůležitý úkol. Na jeho splnění bude záviset život mnoha lidí a já potřebuji někoho spolehlivého na jeho vyplnění. Cítíte se na to? 

Měl tón, který se mi líbil. A usmíval se. Taky měl pěkný hlas. Uklidňovalo mě to, takže jsem se na chvíli přestala tvářit jako sluníčko přetékající euforií a vážně jsem přikývla.
"Udělám pro to vše, Otokage-sama," vydechla jsem.
I kdybych pro to měla zemřít. Copak je větší čest než zemřít pro svou vesnici?

To rád slyším děvče. Tyhle dvě listiny doručíte Kagům v Kiri a v Konoze. Vše co potřebují vědět je napsané uvnitř, nicméně jim ještě zdůrazněte, že nabídka platí i pro jejich alianční partnery. Dále je upozorněte, že ode mě máte udělený status diplomata, což znamená že pokud by vás chtěli uvěznit, příjdu pro vás s plnou silou Otogakure. Na chvilku se odmlčím, abych dal děvčatům trochu prostoru pro otázky.

Opravdový diplomat své vesnice!
Cítila jsem se neskutečně hrdá a považovala jsem za trochu neslušné to, jak Naomi rychle odešla. Skoro jako kdyby se tu necítila dobře. S téměř posvátnou úctou jsem si vzala zbylý svitek. Podle všeho na mě zbyla Kirigakure. Bylo to poprvé, co opustím vesnici sama. Žádný tým a o to větší zodpovědnost.
"Brzy na shledanou, Otokage-sama," uklonila jsem se stejně jako při příchodu a zamířila jsem k bráně.

//Přesun

Když jsem se vrátila ke kanceláři, nikoho jsem v okolí neviděla.
Yosh! Stihla jsem to první?
Chtěla jsem. Toužila jsem totiž po pochvale z úst vůdce vesnice. A i kdybych ji nedostala teď, příště se budu až neskutečně snažit. S rozzářenýma očima spokojená s tím, že jsem splnila úkol, jsem zaklepala a čekala na výzvu ke vstupu.

První dívenka se vrátila v rekordním čase a zprávy, které přinášela, mi udělaly radost. O chvilku později se ozvalo zaklepání na dveře. Dále... pronesu pevným hlasem a když Kirin vstoupí, odměním jí vlídným úsměvem. Tak jak se vedlo mému diplomatovi v zemích mlhy a deště? Doufám že jejich přijetí nebylo stejně chladné jako jejich počasí...

Jupí, usmál se na mě!
Hluboce jsem se uklonila a zdvořile pozdravila.
"Kirigakure přijímá," odpověděla jsem poté. "Ale přijetí bylo vskutku chladné jako led, doprovázeli mě čtyři ANBU ke kanceláři i zpět a po mém odchodu se neprodyšně uzavřely brány."

Zaváhala jsem.
Co když mu bude vadit, co jsem prozradila?
"Otokage-sama..." hodila jsem po něm pohledem laních očí. "Několikrát jsem zaslechla vaše jméno a i když každý ví, že dáváte přednost oslovování titulem, prozradila jsem jej. Zdálo se, že nás Mizukage z něčeho podezírá a nepřijme smlouvu, pokud jej nebude znát."
Mluvila jsem jako kdybych si byla svým rozhodnutím jistá a přesto jako kdybych se bála jeho reakce. Zřejmě jsem byla plná neslučitelných vlastností.

Při zmínce o jméně povytáhnu obočí. Přísně se na ní zadívám, ale ve skutečnosti to nemyslím zle, chci jí jen trošku poplašit. To je v pořádku... řeknu vlídně a znovu se usměji. I když jednání lady Hitomi mi připadá trošku zvláštní. Ale to je jedno, jsi šikovná že jsi to takhle zvládla, mám z tebe radost. Sáhnu do šuplíku a vytáhnu obálku. Uvnitř je odměna za misi D-rank. 

Zarazila jsem se.
"Ne, pane, lady Hitomi jsem nepotkala," ozvala jsem se zamyšleně. "Muž, který je Mizukagem, se představil jako Faito Dansaku."
Pak jsem převzala odměnu, ale nemohla jsem ještě odejít.

"Omlouvám se, že vás okrádám o tolik času, ale měla bych ještě dvě prosby," znovu jsem k němu zvedla pohled psích očí, které za obroučkami brýlí vypadaly ještě větší a zářivější.
Byla jsem jako panenka. A vypadala jsem tak na patnáct.
"Ráda bych dělala Jouninské zkoušky," prohlásila jsem rozhodně.
To mohlo být nečekané...
"Nevím, jestli jsem k tomu dostatečně vhodná, většinou mě nechali jen uklízet, ale má lékařská Jutsu jsou na vysoké úrovni, jsem přece Yakushi. A své vesnici chci sloužit se ctí. Za necelý rok mi bude dvacet, je to ostuda být stále Chuuninem..."
Byla pravda, že mě nikdy k ničemu nepustili kvůli zvláštní povaze. Svou roli hrálo i to, že jsem odešla od rodiny a žila v menším bytě v centru města. Jenže to nebyla osobní nenávist, pouze jsem chtěla být blíž autoritám, kterým chci sloužit celým svým srdcem.
"A v rámci toho bych vás chtěla požádat o zapůjčení svitků s technikami," dodala jsem rychle. "V knihovně jsem našla zmínku o takových, s nimiž by mi bylo ctí bojovat pro svou vesnici, ale samotné svitky jsem nesehnala."
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu s přesvědčivým úsměvem. Byla jsem si jistá, že ty techniky zvládnu. Pro svoji vesnici, pro svého Kage. A i pro tu zvláštní ženu, která mě naučila mou první elementární techniku.
"Zaujala mě Scroll Communication Technique, která by mi umožnila podávat zpět do vesnice postupně zprávy, pokud bych byla vyslána na delší misi a Meisaigakure no Jutsu, která by ze mě udělala spolehlivou spojku či špióna. A protože bych se nechtěla vzdát ani své kariéry lékařského shinobi - což mi na cestě průzkumníka poskytuje jen další výhody - ráda bych se naučila i další lékařskou techniku a to Chakura no Mesu, která mi umožní provést i na místě v případě nutnosti rychlou pitvu, ale zároveň mi poskytne rychlou možnost obrany či útěku, pokud mě svážou."
Po dlouhém monologu, který jsem zvládla na dva nádechy, jsem pomalu vydechla a čekala, co se mi dostane za odpověď.

Můj malý výlet netrval dlouho, ale aspoň přinesl užitečnou informaci i samotného informátora zpět. Namířila jsem si to přímo za Madarou s úmyslem dostat z něho, co má v plánu dál. Přišla jsem chodbou ke kanceláři, ale uslyšela hlasy, tak jsem se rozhodla počkat a promyslet si aspoň co mu řeknu.

Vyslechl jsem Kairininy požadavky a už už jsem chtěl odpovědět, když se za dveřmi objevila nejdříve Reina a potom i Mareo. Pojďte oba dál... vyzvu je a počkám, až se uráčí vstoupit.

Vstoupila jsem dovnitř nečekala jsem na gentlemanské chování toho muže co přišel po mě. Měla jsem pro Madaru důležité informace a čekala jsem až na mě dojde řada.

Skvěle, rád vás tu vidím všechny takhle pěkně pohromadě. Posaďte se... pokynu příchozím ke křeslům. Reino, jak dopadl tvůj výlet?

"Netajím se tím, že mám pod sebou špehy. Od jednoho mám informaci, jejímž jsem byla i svědkem, že Suna byla zničena. Podle všeho jedním člověkem hromadnou technikou, sám si nic moc nevybavuje, ale moje ženská intuice říká, že v tom má prsty tamta nová skupina." založila jsem si ruce na prsou potom, co jsem mu na stůl podala hlášení v písemné podobě.

"Dobrý den," pozdravila jsem příchozí.
Jako kdyby mě vůbec nevnímali. Ucítila jsem nepříjemné bodnutí žárlivosti. Ta žena mi dala mou první elementární techniku.
Takže se jmenuje Reina... Mizukage se na ni ptal...
Mizukage se na ni ptal a Otokage kvůli ní přerušil diskuzi se mnou. Stačilo mu, aby se objevila za dveřmi. Bůh ví, jak se to dozvěděl. Druhého příchozího jsem příliš nevnímala, ale bylo jisté, že i on dostal přednost. Když mě přešla žárlivost, jen jsem se zhluboka nadechla a ustoupila do jednoho z temnějších rohů místnosti. Ublížené laní oči jsem ale nedokázala ukrýt. Tolik jsem se snažila, abych pro něj byla konečně dost dobrá. Misi v Kirigakure jsem zvládla rychle a svou věrnost a oddanost své vesnici jsem Otokagemu dávala najevo každým pohledem, každým slovem... A stálo mě to tolik námahy sestavit do vět svou vůbec první a nejdůležitější prosbu vůči němu! Dočkala jsem se za to ale jen ignorace. Nechápala jsem, jak se situace mohla takhle otočit příchodem pouhých dvou lidí! Když jsem si to uvědomila, propálila jsem ty, kteří mě v Otokageho očích tak rychle nahradili, nenávistným pohledem. Chtěla jsem v tu chvíli ze všeho nejvíc utéct, někde se schovat a vyplakat.
Stejně by si ani nevšimli, kdybych hned teď odešla, jsem pro ně vzduch, jakkoli se snažím!

Když mi Reina sdělila svá zjištění, zamračím se a vstanu. Pokud se některý z nich obtěžoval mě napodobit, zase ho gestem usadím. Přejdu k mapě a ze záhybů oděvu vytáhnu kunai. Zabodnu ho do místa, kde leží Suna a otočím se zpátky k přítomným. Nu, nedá se svítit. Reino, mám pro tebe úkol, na který se nikdo jiný nehodí. Potřebuji abys našla tu skupinu, co nás napadla. Jen najít, rozhodně nenapadat... rozumíme si? Otázka to byla spíše řečnická, jelikož jsem nečekal na odpověď a rovnou pokračoval. Mareo... ty si vezmeš k sobě tuhle mladou, nadějnou dívku. Přejdu ke stolu a vytáhnu dva ze tří požadovaných svitků. (výběr nechám na Kirin) Naučíš jí tohle a jako malý tým budete moje divoká karta v poli. Otázky? Rozhlédnu se po tvářích přítomných a zastavím se u Kirin. Copak? Snad sis nemyslela, že jsem tě v tom koutě přehlédl... říká můj pohled na ní.

Neodolala jsem překvapenému pohledu.
Ale... Jak mohl vědět, že je za dveřmi někdo, kdo by mě mohl učit?
Dobře jsem věděla, že nejsem na Jouninské zkoušky připravená. Dát mi učitele byl logický krok. Ale nedokázala jsem pochopit, jak mohl vědět, že právě on bude stát za dveřmi? Teprve nyní jsem se na senseie pořádně podívala. Zajímavý, poslouchal na slovo, z jeho pohledu jsem ale nic nevyčetla. Příliš nemluvil, prozatím.
Zvědavý pohled jsem přenesla ke svitkům. Scroll Communication Technique a Meisaigakure no Jutsu. Ta, která jsem chtěla nejvíc. Nejspíš si je ale měl vzít Mareo, já jen udělala krok dopředu, abych na něj lépe viděla. Ze stejného důvodu jsem si posunula brýle trochu výš.
Nemohla jsem se rozhodnout, co bych měla říct a tak jsem se jen uklonila, když se na mě zastavil Otokageho pohled. V duchu jsem v té chvíli došla k názoru, že prostě ví všechno. To bylo jediné vysvětlení mých otázek k posledním několika minutám.
Jednoduše ví všechno.