Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Jak zaregistroval její slova. A vtiskla krystal. Ano….. omlouvám se. A vyběl směrem ven.  Jak spěchal tak si dal ramenem o futro a pak ještě se skutálel ze schodu.  Loket, žebro, kostrč, auu…….. Na konci schodu sjel po podlaze a pak vstal a běžel dál ke bráně.

/Přesun

Sám si vařím, sám si peru, že se na to ... hodím... zamumlám si pro sebe při té kabaretní scénce. Kdepak Mareo, nic zatím netřeba, věnuj se své studentce a připravte se jak nejlépe to půjde. Až budeš na odchodu, pošli sem dalšího. A ty se Reino posaď, uděláš mi tu společnost. 

Povytáhla jsem obočí, ale usadila jsem se na křeslo v rohu a sledovala co se bude dít v kanceláři. I práce ochranky mě bavila. Jak jinak. Doufala jsem že Rei to tentokrát nezkazí

Dovnitř nacupital nějaký kluk a vytáhl svitek. Pak na mě vyplázl jazyk s pečetí. Otočím se na Reinu, jako by tam kluk ani nebyl. Ta Kiri je docela tvrdé místo. Co nevidět se jí snad zase začne říkat Krvavá mlžná... Vezmu svitek ze stolu, roztrhnu pečeť a začnu zkoumat obsah.

Do místnosti vešel klučina. Zamračila jsem se při pohledu na něj. Měl pečeť na jazyku. Co Kiri chtěla, že sem posílá posla? Dala jsem si nohu přes nohu a pohodlně se usadila v křesle a ruce si dala na opěrky, vše jsem pozorovala. A byla jsem stále tiše

Chápavě pokývu hlavou nad listem a rovnou začnu psát odpověď. Tu zapečetím a předám klukovi. Předej to svému Kagemu s mým přáním dobrého zdraví a úspěchů. A až budeš odcházet, pošli dovnitř dalšího. Mávnutím ruky ho pošlu pryč

"je tu snad něco o čem nevím a měla bych vědět?" prohodila jsem do větru, protože jsem nechápala jak je vůbec možné, že ho strážní pustili do vesnice.

Vůbec nic, jen zpráva v rámci dohody o sdílení informací s Kiri... odpovím Reině, jako by se nechumelilo a přenesu pozornost na Killunii. Tak ty bys chtěla povýšení? Co tě vede k myšlence že se mi vůbec chce? Schválně, řekni mi... jaký přínos budeš pro vesnici, když tě povýším? Co nám můžeš dát a co pro nás můžeš udělat? Neměl jsem v úmyslu se s ní bavit o konkrétních podmínkách, protože to by znamenalo že je to definitivní hotová věc... a to se mi nezamlouvá. Raději jí nechám, ať mě zkusí přesvědčit.

Rozvalím se v křesle s typicky Barnsovským gestem. Pak tedy zatím nevidím nejmenší důvod tě povyšovat. A víš proč? Protože o to zjevně plně nestojíš. Kdybys o to opravdu stála, využila bys téhle možnosti mě o tom přesvědčit už na základě rozhovoru... a až potom mi to eventuelně dokázat, kdybych ti nevěřil. Nejde mi o to jí terorizovat, chci si jen udělat jasno v tom, jak moc o to povýšení stojí a jak daleko zajde. Zatím mě opravdu moc nepřesvědčila.

Ocenila jsem, jak bravůrně Madara vyřešil tuto situaci, sama bych si takhle asi nevedla. Avšak čekala jsem až Killunia odejde, abych se zaměřila víc na informaci, kterou jsem se čerstvě dozvěděla. Podívala jsem se na něj a propalovala ho pohledem.
"Jak to, že nevím o dohodě s Kirigakure?" pronesla jsem chladným už trošku naštvaným hlasem. A dala si nohu přes nohu a ruce spojila na klídně.
"Kdy jste mi to hodlal říct? Až bych někoho z nich třeba zabila?"

Copak my tady zabíjíme posly? optám se Reiny příkře. Copak jsme nějací barbaři? Nejsme. A na to jsem také spoléhal. Navíc já o svých plánech mohu a nemusím říkat komu uznám za vhodné, takže si tu na mě neotvírej tu svojí nádhernou... leč dosti nevymáchanou hubu. Opravdu, čeho bylo moc, toho bylo příliš a já nejsem žádný hej nebo počkej, aby se tu na mě naparovala.

"to jste si měl tedy oživit někoho, kdo nebude mít vlastní vůli a temperament riskovat a být svá jako já." prudce jsem se postavila a přešla ke dveřím.
"Máte pravdu dohodu jste uzavřel Vy ne já." usmála jsem se, v hlavě se mi začal rodit plán.
"Není to dobré pro vesnici." řekla jsem, což mu mohlo dojít co ta slova znamenají.

Ano, dohodu jsem uzavřel já. A spolu máme taky dohodu. Pokud chceš zase žít, budeš poslouchat mé rozkazy a už nikdy nebudeš zpochybňovat mé činy. Rozumíme si? Podařilo se jí mě zvednout ze židle, což je dost velký úspěch. Její nezávislost byla někdy výhodou, ale její nedostatek kázně byl přímo osina v zadku.

"Jistě...ráda bych věděla jak mě chcete nechat znovu nabít životem, když oba moc dobře víme že jsou jen dvě možnosti. Smím odejít z vesnice, abych mohla trénovat?" bylo mi blbé se ho na takovou prkotinu ptát, ale nudila jsem se a chtěla si vybít vztek

Dorazila jsem do centra vesnice před budovu s kanceláří, posadila jsem se na lavičku a rozhodla jsem se čekat, až sem Mareo-sensei dorazí. Zatím jsem vytáhla zápisník a pero a začala jsem psát, abych si domyslela vše nutné k technice, kterou jsem cvičila. Brzy jsem se do toho tak pohroužila, že jsem takřka přestala vnímat okolní svět.