Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Oživování nech na mě, to je ještě daleko. Co se odchodu z vesnice týče, kam a na jak dlouho? optám se přísně, zatímco si sedám zpět do křesla. Rozčiloval mě jejich nedostatek iniciativy.

"trénovat, kam? Asi do diamantových hor, na jak dlouho? až na Vás nebudu naštvaná." řekla jsem chladně
"Podívejte vy jste muž vy jste kámen za každých okolností, ale mě s každým nervem praská kůže. Jestli to teda kůže je. Nudím se, nejsem svou paní. Chápete?" povytáhla jsem obočí i když jsem čekala že muž jako on o chápat nebude.

A ty si myslíš že já se tu nenudím? Víš jak bych si užíval pořádný boj? Místo toho tady sedím a štvu se s politikou. Nejsem o nic míň mrtvej jak ty. Každý se v těchto časech musíme zabavit jak to jen jde. Jestli chceš jít trénovat tak jdi, pár dní to tu bez tebe určitě zvládneme. Ber to jako dovolenou... S tím jí gestem propustím.

Povytáhnu obočí.
"Neměl jste se do role Otokageho stavět před vámi jsem vesnici velela já." pronesla jsem jeho argumenty nebyli od věci on mrtví rozhodně nebyl. byl smrtelný. Otočila jsem se a odešla s bouchnutí dveří z kanceláře.

(přesun)

Trochu jsem sebou trhla, když se objevil vedle mě. Lekla jsem se. Ale to nevadilo, okamžitě jsem našla svou rovnováhu a andělsky jsem se na něj usmála.
"Konichiwa, sensei," srolovala jsem svitek, na který jsem dopisovala poznámky.
Stejně už bych nic nenapsala, popsala jsem každý volný centimetr papíru miniaturními znaky. Ve skutečnosti mě totiž při sepisování jedné napadla druhá technika. Samozřejmě bych se nejdříve měla pořádně naučit jednu a potom až další, ale nemohla jsem si pomoct! A jak jsem se znala, tak si po návratu z mise řeknu ještě o jednu.
Vstala jsem a zamířila s ním ke kanceláři. Chvíli na to dorazila Killunia. Byla taková zvláštní. Jako kdyby se z ní stala jiná osobnost nebo kdyby její vlastnosti prosákly na povrch. Měla tak odhodlaný pohled, že jsem ji musela v duchu obdivovat. Jednou bude s tímhle přístupem určitě velet, přesně na tohle se ten její pohled hodí. Nikdo si nedovolí jí odporovat. Při příchodu nepozdravila a tak i já jsem jí věnovala jen úsměv. 
Pak z kanceláře vylítla Reina, ona žena, která mi dala první katonovou techniku. Tenhle přístup jsem od ní nečekala, jako kdyby utíkala. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. V duchu jsem doufala, že Otokageho nějak nepohoršila. Musel být klidný, záleželo mi na tom. Ani ti nejbližší a nejlepší neměli právo mu odporovat nebo ho jakkoli rozčílit, to si nezasloužil. Byl jako otec vesnice, nás všech. Nejdůležitější člověk na světě. Zastavila jsem se přede dveřmi a čekala, až sensei zaklepá.

Trošku nechápavě jsem mezi těmi dvěma těkala pohledem. Nedošlo mi, co se tu děje. Killuniu jsem si prohlédla už dřív, svůj názor na ni jsem si také udělala. Když promluvila na mého senseie, trochu jsem ho ale pozměnila. Pořád mi přišla jako skvělá budoucí vůdčí osobnost. Pořád jsem jí obdivovala. Ale teď jsem k tomu přidala myšlenku alá: Ale s tímhle přístupem se toho asi nedočkáš.

Naklonila jsem hlavu na stranu v jasném gestu. Pravda. Nebyla to zlá reakce. Ale byla naprosto nevhodná. Možná kdybych si něco takového dovolila já jako jeho žák, ale pokud ho viděla poprvé a mohla tušit, že je slabší než on, tak se jí to moc nepovedlo. Znělo to urážlivě a nadřazeně a já se zvědavě zadívala na Marea, abych zjistila, jak na tohle bude reagovat a jestli si to nechá líbit. Ve skutečnosti mě bavilo sledovat tyhle situace, i když Killuniu jsem teď měla takřka chuť litovat. Určitě to myslela dobře. Ale svět je není dobrý.

Když se ozval pokyn ke vstupu, automaticky jsem se napřímila. Před Otokagem jsem musela vypadat reprezentativně. Srdce se mi rozbušilo jako před prvním rande. Doufala jsem, že můj pokrok ocení. Lépe řečeno jsem tedy doufala, že se mnou sensei alespoň trochu pochlubí, když už mě chce i vzít na misi.

Zadívám se Mareovi hluboko do očí. Dobrá, zkuste Kumogakure. Zajímají mě jejich počty a cíle, kterých chtějí v téhle válce dosáhnout. Rád bych mohl odhadnout kam se případně přikloní. Dotazy?

Způsobně jsem se po vstupu do kanceláře uklonila a zůstávala potichu. Mluvili spolu důležitější lidé. Jen jsem po očku pokukovala po Otokagem, jestli vypadá, že věří našim schopnostem, jestli do nás vkládá naděje. Moc toho ale poznat nebylo. Přesto jsem byla spokojená a s dalším ukloněním jsem stejně tiše jako při příchodu vyklouzla z kanceláře a zamířila za senseiem k bráně.
Naše první společná mise...

//Přesun

Když odejdou ti dva a vstoupí Killunia, na tváři se mi objeví zvídavý výraz. Požádala mě o misi a já se lehce usmál. Vstanu od stolu a přejdu k ní. Jsem rád, že jsi to vzala za tenhle konec... pojď, něco ti najdeme. V otcovském gestu jí vezmu kolem ramen a odvedu jí k mapě. Na mapě je plno různobarevných značek a já ukážu na jednu oranžovou značku. Tady u téhle vesnice je stará pevnost. V té pevnosti se usadil gang banditů, kteří terorizují celé okolí. Je třeba se s nimi vypořádat ale já bohužel nemohl nikoho postrádat. Tvůj úkol bude se těch banditů zbavit. Otázky? Teď je to na ní, její mise právě začla a jestli mě chce přesvědčit o tom, že může být chunnin, musí vybojovat svou první bitvu už tady v kanceláři. Zvídavost je základ úspěchu.

Dobré, není úplně nemožná... pomyslím si a pozornost přesunu zpět k mapě. Vezmeme vesnici jako střed celé oblasti. Na severovýchod asi 4 kilometry daleko je ona pevnost, která tebe asi zajímá nejvíc. Podle všeho je z části vytesaná do skály na úbočí téhle hory... ukážu na shluk vrstevnic. Sílu nepřítele odhadujeme na skupinu zhruba 30ti ne-shinobi a jejich vůdce je pravděpodobně nukenin malého ranku. Podle všeho umí pár triků, kterými si získal vedoucí postavení, ale jinak nic moc. Ještě něco potřebuješ vědět?

Povytáhnu obočí a mlčky přejdu ke stolu. Vrátím se s papírem a tužkou. Prosím, račejí si posloužit... předám jí věci a vrátím se ke stolu. Na další papír napíšu pár řádků a přidám podpis. Dokument následně přidám k jejím věcem. Na tom papíře je rozkaz do zbrojnice, vydají ti na požádání cokoliv si budeš myslet že využiješ. Zároveň tě na ten papír stráž u brány pustí ven i dovnitř.

Cesta Otogakure mi připomínala první návštěvu u Tsukikageho. Byla jsem nejistá, bála jsem se, kdo tam bude sedět, jak mě přijme jako kunoichi. Tehdy ještě neposkvrněnou černým krystalem nebo sílou Nekomaty. Došla jsem až ke dveřím a zaťukala. Znělo to celkem tiše. V rukou jsem svírala velký krystal a dívala se na jeho obsah. Proč si to teď vyčítám?

Dále... pronesu klidným hlasem a otočím se od okna ke dveřím. Dneska poslední návštěva a už to balím.

Vstoupím dovnitř. Zavřu za sebou opatrně dveře. Přistoupím mlčky k jeho stolu a položím mu hlavu Amekageho v krystalu na stůl. Nedívám se na něj dívám se do strany, docela jsem se bála co mi na to řekne. Pocit viny byl najednou větší. To se mi nestávalo.

Kouknu na hlavu a hvízdnu. Posaď se pověz mi co se stalo... řeknu vlídně a hlavu uklidím ze stolu. Věděl jsem, že by nešla trénovat. Ale že zajde takhle daleko? No, asi jsem jí podcenil.