Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

"Díky." otočím se na podpatku a odkráčím z kanceláře. Cestou si zavolám jednoho ANBU a poručím mu, aby mi sehnal nějaké nukeniny a tři kočáry se starožitnostmi a to vše mimo tuhle vesnici. Měla jsem se s nimi sejít v hostinci. Tím jsem skončila a vydala se zase pryč

(přesun hostinec)

Pochodovala jsem po městě hledajíc pro sebe nějaké uplatnění. Možná že kdybych si šla někam hrát na pískoviště, stačilo by mi to. Ale z toho se člověk málo kdy dobře nají. Nikdo mu za to nezaplatí a nemůže u toho většinou otravovat lidi kteří chápou jak to myslí. Na kradení bonbónů dětem sem byla moc stará a hlavně učení Poraženého Ninjy by mi to ani nedovolovalo.
Po nějakém tom čase jsem konečně našla to co jsem celou dobu hledala. Otokage-kůn! Vyjekla jsem na Velkého šéfa poté co jsem otevřela dveře a udělala kotrmelec dopředu. Jak se dneska máš Otokage-kun? Dívala jsem se na něj svím levím okem a usmívala se u toho jako dítě které vidělo po dlouhé době kamaráda z dětství.

Vzhlédnu od stolu na tu ženu, která se mi tu válí po podlaze. Hned si vybavím o koho jde. Až na tohle vyrušení to docela ušlo. Co potřebuješ? optám se rovnou, abych se jí co nejdříve zbavil.

Máš pro mě nějakou zábavu? Začala sem se křenit. Narozdíl od jiných, Já nevím co znamená uznávat autoritu, takže pro mě to bylo jako bych mluvila s kamarádem.

Na chvilku se zamyslím. No, můžeš zkusit udělat klona a dát si s ním závod, kdo dřív oběhne 3x vesnici a zkontroluje všechny stráže... nadhodím s veselým podtónem. Na tohle by mohla skočit.

Byla sem sice šílená ale né blbá. Teda jak se to vezme. Ale Otokage-Kun. Za to mi nikdo nezpalatí. Za co bych si pak kupovala lízátka? Hodila sem na něj zvědavý pohled. Jeho veselý podtón mi přišel trochu falešný, ale pokud sem mu byla jen k smíchu, bylo to dobře. Sem přeci jen nový Poražený Ninja. Možná už je čas, abych našla budoucího Poraženého Ninju. Řekla jsem si jen tak pro sebe nebylo to ani moc nahlas ale ani potichu. Určitě to slyšel. Mezitím jsem si prohlížela místnost. UDržet mou pozornost v takovémdle prostoru bylo trochu složitější.

Taky varianta... připustím a obrátím svou pozornost zpět k papírům, které jsem studoval. Ať si najde zábavu sama, je snad dospělá sakra ne?

A nebo nemáš něco jako venčení pejsků? Nadšeně sem si vzpoměla na ty roztomilé chlupáče. Nebo můžu někoho trénovat. Už mě začínalo unavovat jak se mi lidi trochu straní. Byla sem blázen, ale v tom dobrém slova smyslu. No co jiného bych od stáda ovcí chtěla. Nebo, půjdem spolu na procházku?

Možná někdy jindy. Až se vrátí Killunia z mise, přidělím ti jí jako žáka. Potřebuje aspoň nějaké vedení a ty jsi jediná volná. Chudák holka, to se jí pěkně pomstím... pomyslím si ale pak to pustím z hlavy. Bylo to potřeba.

Si zabil Brácho. A za to tě uznávam. Zatvářila sem se cool a otočila na podpatku. Tak zdar Vo*e. Práskla sem za sebou dveřma a odešla. (přesun)

Zřejmě jsem byla jediná která zamířila hned za Madarou. Budu se mu zpovídat jako první. Přijdu ke dveřím a zaklepu.

Takeshi

Byl jsem "doveden" až před budovu kage, vystoupal jsem po schodech a nahoře jsem...uviděl nádhernou ženu, jak čeká před dveřmi. Očividně nechtěl být Otokage rušen. Odložil jsem tedy batoh a praporec s tím, že to bude asi chvíli trvat, stoupl jsem si ke stěně, ještě jednou jsem si prohlédl to ladné stvoření a pak jsem zavřel oči.

Čekala jsem už dýl než bylo nutné a když jsem se měla k odchodu, přišel tam jakýsi muž. Hm....Kumogakure jaká náhoda. pomyslela jsem si. Zajímalo mě kdo ho pustil dovnitř. Kývla jsem na něj a odešla ven před budovu. Strážím u vchodu jsem jasně řekla, ať toho muže nespustí z očí. Tohle si někdo u brány odskáče. 

(přesun)

Takeshi

Tu ženu jsem nepoznával, ale bylo vidět, že je velice silná. Když mě ale nepřijala, usoudil jsem, že ve vesnici nemá absolutně žádnou moc. Zkusil jsem zaklepat na dveře, ale zevnitř se nic neozývalo. Otokage byl nejspíš pryč nebo hluboce zaměstnán. Nechal jsem zde tedy vzkaz, že mě hlídá několik ANBu, že bych se rád ucházel o čestné místo ve vesnici a že budu na cvičišti a nehnu se odtamtud. Podepsal jsem se, nechal v místnosti pro hosty batoh a praporec a vydal jsem se na cvičiště, pochopitelně po uvědomění mé "ochranky".

//přesun

Dorazila jsem do centra vesnice. Až ke kanceláři. Takeshi tu nebyl. Možná jsem mu křivdila a on musel nečekaně někam odejít. I tak mi ale měl říct. Nakonec jsem se rozhodla se problémem více nezabíjet. Už doma jsem učinila definitivní volbu. Nemohla a nechtěla jsem ji měnit. Jako bez ducha jsem přešla ke dveřím a zaklepala jsem.

Takeshi

Stráže mě chvíli šacovali, jelikož jsem šel přímo ke kagemu. I zbraně jsem musel nechat venku. Když jsem vyšel schody nahoru, udiveně jsem zvedl obočí. Kirin... škoda, že jsem musel odejít.
Nechal jsem ji klepat, opřel jsem se o zeď a zadíval se do prázdna.

Do budovy dorazil Takeshi. Nepozdravil. Nepromluvil. Zíral do prázdna. Hluboce se mě to dotklo. Otevřela jsem okno a znuděně jsem vdechovala čerstvý vzduch. Lidé opravdu za nic nestojí. Nemá cenu jim svěřovat důvěru. Vždycky a bez výjimky zradí. Dvě zrady za jeden den na mě ale byly příliš. Když jsem zaslechla zvenku první nadávky, skoro jsem si myslela, že patří mě. Pak jsem ale zahlédla něco padat z oblohy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, o koho šlo. Chtěla jsem na Killuniu zavolat, ale v té chvíli jsem jen zahlédla, jak se k ní blíží a polévají jí vodou. Vyskočila jsem z okna, seskočila ze střechy a rozběhla jsem se k nim. Byla jsem ale pomalá. V tu chvíli jí vrazili čepel do srdce. Zastavila jsem se na místě a zírala na to, co se přede mnou stalo. Neuznávala stejné hodnoty jako já, ale byla občankou vesnice, kterou jsem chtěla chránit. Dvě zrady a smrt byly příliš. Nevykřikla jsem, jak by to udělal kdokoli jiný. Jen jsem se po chvíli strnulosti rozběhla za dvěma postavami, které se od těla mé "staré známé" odebraly pryč. Tichá jako sama smrt. Zasloužili si zemřít. Museli zemřít! Už jsem předtím zabíjela, ale nikdy nešlo o tak spontánní rozhodnutí. Nikdy nešlo o to, že bych před očima neměla nic než představu jejich smrti. Vlasy mi povlávaly do všech stran. Říkali o ní, že je spratek a monstrum... Pokud mě lidé zranili, mysleli si o mě v duchu totéž? Oba jen odešli a neříkali nic, takže možná ano. Pak jsem je doběhla. Moje vlasy se oběma naráz obmotaly kolem krku a rukou. Stiskla jsem pěsti v návalu vzteku a moje vlasy spolu s rukama zvýšili stisk. Cítila jsem, jak jim stahuji krk pod únosnou míru. Mé vlasy se jim zarývaly do krku jako nejpevnější provaz. Nemohli se bránit. Nebyli připravení, útok přišel zezadu a měli spoutané ruce. A pak klesli na kolena. Nepovolila jsem stisk. Kdybych stála před nimi, viděla bych jen jejich bělmo, jak obraceli oči vzhůru. A pak padli tvářemi na zem. Konec. Mrtví. Zrychlil se mi dech. Právě jsem zabila dva občany naší vesnice. Bez milosti. Bylo to jako pečeť pro to, kým jsem se rozhodla stát.

Vrátila jsem se ke Killunii. Delší vlasy mi povlávaly kolem hlavy jako kdyby se zapomněly vrátit do původní délky. Posadila jsem se k jejímu tělu stejně jako před několika hodinami v tréninkových místnostech. Tenkrát spala. I teď vypadala, že spí. A pak jsem si všimla, že jí ještě v žilách tepe život. To ale nebylo možné! Zarazili jí přece čepel do srdce! Člověk by to nepřežil. V té chvíli mi blesklo hlavou vlastní předsevzetí. Že se nebudu přátelit s lidmi. Pokud tohle přežila, asi nebyla tak úplně člověk. Kdyby byla mojí přítelkyní, mohlo by to znamenat, že ona mě nezradí. Přesunula jsem nad její tělo dlaně, které se vzápětí rozzářily smaragdovou lékařskou chakrou.
"Neumírej!" šeptla jsem. "Vždyť... jsme pro to nehlasovali..."
Zadržela jsem v očích slzy. Pokud umře, umře s ní i moje šance mít někoho, kdo mě nezradí? Bylo to ryze sobecké přání, aby zůstala naživu.