Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Takeshi

Když oknem spolu s čerstvým vzduchem pronikl do budovy i výkřik, zpozorněl jsem. Kirin zbledla, pokud to ještě šlo, a vyběhla ven. Když probíhala okolo mě, viděl jsem v jejích očích...naprostou nevraživost. Bojoval jsem se spoustou lidí, ale v tenhle moment bych raději probodl mečem sám sebe, než abych stanul proti té, jejíž pohled by dokázal zabít koně.
Byl jsem zmatený. Tahle slečna dokázala měnit nálady mrknutím oka. Možná to bylo proto, že si vše brala tak moc osobně. Když jsem byl na cvičišti, viděl jsem, jak se vše, co jsem řekl, dotýkalo přímo jejího srdce. Jak viděla věci jinak, mnohem osobněji, než ostatní.
Měl jsem pocit, že jsem ji urazil, ale čím, to jsem nevěděl. Když jsem odcházel, bavila se přece s tou dívkou/drakem, viděla mě, jak jsem se ukláněl. Nechtěl jsem ji rušit, když jsem viděl, že má v očích takovou starost. Jen bych ji zbytečně rozhodil. Tím to být nemohlo, to je až příliš velká prkotina...

Vyhlédl jsem z okna a viděl, jak Kirin klečí nad...nad tím, co s Killunií udělaly meče a zloba zdejších obyvatel.
Takeshi, Takeshi, kam jsi to zase vlezl...

Sotva jsem cítila, jak se její tělo zachvělo. Jako kdyby bojovalo o život. Pak přišel hluboký nádech, jako když se vynoříte z hluboké vody těsně potom, co jste si mysleli, že už nemáte šanci a že jste se utopili. A pak mě překvapila, netušila jsem, že zvládne v tuhle chvíli mluvit. Měla tuhý kořínek. Nad odpovědí jsem nepřemýšlela.
"Protože oni tě zradili," odvětila jsem vážně.
Opustili. Jako mě. Lidé to dělají neustále. 
"Ty nejsi tak úplně člověk, že ne?" ujistila jsem se ještě jednou, když jsem posunula dlaně pryč z jejího těla. "Jestli ne, tak bych třeba mohla cítit vůči Otokagemu-sama autoritu za nás obě."
Obvykle by to bylo nepřípustné, ale pokud mu tu "ztrátu" budu umět vynahradit, pak tu přece nebyl žádný problém. Lidi jsou k ničemu. Kromě Otokageho-sama, ale ten byl v mých očích spíš jako bůh než obyčejný člověk. Její nejhorší zranění bylo pryč. To, že byla mokrá, se dalo napravit teplou dekou a čajem, ale měla by si ještě zajít na kontrolu do nemocnice. Pro jistotu. A pak, když o mě bude stát, ji můžu naučit své ohnivé techniky a ona mě zase ty její. Můžeme spolu trénovat, když s námi nebudou naši učitelé a hlídat si záda na misích. Věnovala jsem jí zářivý úsměv.
"Jako medik ti ordinuji klid," postavila jsem se. "A budu na tebe chtít osobně dohlédnout, takže tě zvu k sobě na něco teplého. Bydlím vlastně v téhle ulici."
Ukázala jsem na ubytovnu kousek od nás. Našla jsem si místo, které bylo tak blízko, abych mohla doslova koukat Otokagemu-sama do oken. Skvělá strategická pozice pro jeho obdivovatele. Když jsem změnila to, jak jsem byla vedle ní, uvolnil se jí pohled na dvě nehybná těla těch, kteří jí to provedli. Od pohledu bylo jasné, že nedýchají, už na křečovité póze způsobené nedostatkem vzduchu při jejich posledních chvilkách.

Líbilo se mi, co říká. Nechápala jsem, proč mě proti ní sensei poslal, pokud to byla pravda. A jelikož nesměla lhát, pak to pravda být musela. Na chvíli jsem se ztratila v myšlenkách. Nechtěla jsem, aby se mnou manipulovali lidé, které mám ráda. Nebylo to fér. Poslouchala jsem, co říká a všimla jsem si, jak se snaží vstát.
"Opatrně," podepřela jsem ji. "Tuhle ránu by neměl nikdo přežít, neměla by ses po ní namáhat. Ale za Otokagem-sama, myslím, musíme jít obě."
Návštěvu Otokageho jsem jí ale nevymlouvala. Ostatně jsem tam před chvílí klepala, měla jsem tam být také. Nějak se nám podařilo vyjít schody. Ještě, že Otokage nezvolil nijak zvlášť vysokou budovu.
"Nebudeš obtěžovat. Doufám, že ti nevadí střešní byty," pousmála jsem se, když jsme se ocitly před kanceláří.
Někomu se byty jako byl ten můj nelíbily. Bylo tam málo prostoru, světlo dopadalo střešním oknem v podivných úhlech a šikmá střecha zanechávala dojem, že se k vám propadá. Nic moc pro klaustrofobiky, ale pro mě útulný domov.
Takové hnízdo.

Když jsem zaslechla Otokageho hlas, bojovala jsem s dvěma různými pocity. První byl se schoulit do klubíčka pod tíhou viny a začít se omlouvat. Druhý byl velice příjemný. Mohla jsem znovu mluvit s mužem, kterého jsem neskutečně obdivovala! Byla jsem před kanceláří před Takeshim, i když jsem na chvíli odběhla, takže jsem neváhala vejít jako první. Musela jsem dostát svému předsevzetí a být silnou. Na fyzický důkaz těch slov jsem stále podpírala Killuniu. 

"Otokage-sama," uklonila jsem se, když jsem se ujistila, že má nová přítelkyně vydrží stát sama. "Ráda bych podala hlášení z mise, na které jsme se se seneiem museli rozdělit a hlášení ohledně incidentu, který se odehrál v centru města teprve před několika minutami."
Měla jsem na mysli to, co se rozhodli udělat Killunii. Jedno hlášení bude nepříjemnější než druhé. Mohl si ale všimnout, že jsem se změnila. Z jeho kanceláře minule odcházela drobná dívka, na které nebylo nic zvláštního. Mívala strach, ale snažila se udělat vše, co mohla pro své drahé. A on jistě věděl, že byl jedním z nich. Tím nejdůležitějším. Viděl v mých očích obdiv stejný jako tehdy. Oddanost stejnou jako tehdy. Ale zbytek byl jiný. Oblečení bylo mnohem odvážnější, vyjímečnější. Postoj byl pevný a ani jsem se nezachvěla. 
"Mise selhala," naprázdno jsem polkla a bojovala s pocitem porážky. "Po zranění při útoku na Kumogakure jsem byla nucena zůstat v tamní nemocnici. Vážný stav zranění zapříčinil, že mě nepoznali a podařilo se mi utéct."
Doma jsem se zvládla uzdravit rychle. Když jsem doplnila chakru, kterou jsem všechnu vyplýtvala na obnovení vlasů a později na cestu. Byla jsem pryč měsíc a nikdo mě nehledal. 
"V Kumogakure jsem se setkala s přítomným Takeshi Kenpachim," střelila jsem po něm pohledem. "Měl mě odvést k výslechu, ale Raikage se nakonec nedostavila, což mi umožnilo následné kroky. Ve stavu, ve kterém jsem se nacházela při odchodu a bez možnosti kontaktovat senseie jsem neměla šanci v misi pokračovat."
Sklopila jsem hlavu.
"Za důvod našeho selhání považuji rozdělení bez možnosti komunikovat s druhým účastníkem mise a zjistit, kde je a přítomnost Reie Casiuse," poslední jméno jsem vyslovila s patrnou nenávistí v hlase. "Nevím, jak se dostal tak daleko od naší vesnice, kde ho minule sensei zatknul, ale když jsme se v Kumogakure potkali, snažil se mě zbavit. Zdálo se, že je tam na nějaké tajné misi. Kdybych ale věděla, jak najít senseie potom, co jsem našla Reie, mohla celá mise dopadnout jinak."
Opustil mě. Nechal mě tam. Neviděla jsem důvod, proč neříct pravdu o tom, co jsem považovala za chybné kroky.
"Vím, že si za své pochybení nezasloužím odměnu. Žádám přesto o zapůjčení svitku na Chakra Suppression Technique, který by mi příště mohl pomoci předejít selhání mise."
Správně. Takeshi by mě nezajal, pokud by mě nikdo nebyl schopný najít.

Skončila jsem s dlouhým monologem a obrátila k němu pohled. V očích mi pálila odhodlanost a oddanost. Jako kdyby to byla poslední chvíle, kdy jsem to mohla člověku, který byl mým vzorem, dát najevo. Byla tu i možnost, že mě degraduje bez možnosti nápravy nebo pošle na sebevražednou misi, pokud uzná, že jsem neschopná. A nebo že se nedokážu držet pravidel, což se ukázalo před chvílí. Hlášení z incidentu s Killunií jsem si ale nechala napotom. Možná ještě bude mít Otokage-sama otázku k prvnímu problému.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co říkal a co si myslel.
"Můj pane," sklonila jsem hlavu. "Pokud si myslíte, že by někdo z vašich shinobi dobrovolně nebo pod tlakem prozradil, odkud pochází a nezemřel přitom, pak byste takovému člověku neměl přidělit misi s rolí špiona..." 
Jeho slova se mě tak dotkla, že jsem byla schopná říct dokonce i něco tak drzého. 
"Svou identitu jsem v Kumogakure nikomu neprozradila a nikdo se ji nedozvěděl."
Pokud ano, nikdy bych se nevrátila. Jediná možnost, jak bych mohla něco takového prozradit, by totiž byla má smrt.
"Ale zde mě Takeshi-san překvapil v tréninkových místnostech, kde jsem hledala svého senseie," dodala jsem. "Samozřejmě mě poznal."
Neměla jsem důvod lhát. Navíc jsem za tohle nemohla! Když stráže nechají kohokoli procházet se po vesnici, je jasné, že podstupují určité riziko podobného prozrazení. A při tréninkovém souboji nebylo, kam zmizet. I kdyby ale ano, pravděpodobně bych to v té chvíli nezvládla. Byla jsem vážně raněná, dlouho bez spánku a sotva jsem udržela svou mysl aktivní.
"Ona technika by pro mě nebyla odměnou, Otokage-sama," dodala jsem ještě. "Byla by šancí lépe sloužit vám a vesnici, aby se již neopakovalo mé selhání."
Pokud nedostanu nové techniky, logicky vzato nemohu být lepší kunoichi, protože mi neumožní se hnout z místa. Killunia se zdála podivně klidná na to, jak to ve mě vřelo. Zdá se, že sensei, kterého jsme minuli ve dveřích, na návrh mého povýšení zapomněl.

Takeshi

Vstoupil jsem za slečnami do místnosti, zůstal jsem ale vzadu a jen jsem v tichosti poslouchal. Když na mě konečně přišla řada a už to vypadalo, že kvůli mně zemře polovina vesnice, předstoupil jsem a hluboce se uklonil.
"Otokage-sama. Jmenuji se Takeshi Kenpachi, samuraj, obcházející svět a poznávající kulturu shinobi.
Pobýval jsem v Sunagakure, než ji zničili, pak v Kumogakure, než ji zničili, a zatraceně doufám, že to nejsem já, kdo nosí problémy.
Co se týče Vašich špehů, nebýt situace na cvičišti, nepoznal bych ani Marea ani slečnu Kirin.  Oba zvládali svou práci bez chyby. Ano, já jsem bránil jejich odchodu z Kumogakure. Marně. Očividně máte ve vesnici nejednoho dobrého shinobi.
Stráže u brány mi zařídily doprovod, a já jim odpřisáhl na svou čest, že mé zbraně zůstanou v pochvách a nebudu dělat problémy. Prosím, netrestejte je, jen mne nechtěly nechávat na dešti..."
Letmo jsem se podíval na Kirin.
"Máte možná shinobi, kteří nedodržují rozkazy kompletního zavření vesnice, ale aspoň mě nenechali stát na dešti tak, jako jsem to udělal já...za což se omlouvám..."
Pokusil jsem se usmát, ale pak jsem opět vrátil pozornost Otokagemu.
"A nakonec má prosba. Rád bych nabídl svých služeb výměnou za stravu a ubytování..."
Snad to bylo vše, co jsem chtěl a hlavně měl říct.

Takeshi

Klekl jsem si a vzpomněl jsem si na Kumogakure. Nikdy jsem nezapochyboval o síle svých slov. Ale v Kumogakure to bylo...jiné. Kdybych svou přísahu dodržel, vyprchalo by ze mě vše, co mne dělalo člověkem.
Opřel jsem se pěstmi o zem a nadechl jsem se.
"Bude mi ctí sloužit Vaší vesnici, bojovat za ni a položit za ni život. Úkoly, které mi zadáte, budu plnit bez váhání a do posledního dechu. Můj život, má mysl, mé činy jsou teď Vaše... Tak přísahám..."
Tohle mu musí stačit. Přísahal jsem věrnost jemu i vesnici, ale jestli požadoval něco víc, nemohl jsem mu vyhovět. Ze stejného důvodu jako jsem odešel z Kumogakure. Nic na světě mě nedonutí přijmout shinobiho za svého pána.

V poslední době toho na mě bylo příliš. Když jsem si nečekaně pustila několik lidí k tělu, začal na mě doléhat každý jejich čin, každé nepatrné, byť dobře mířené slovo.
"Omlouvám se, Otokage-sama, nechala jsem se unést."
Neomlouvalo mě to, ale zároveň jsem si byla vědoma, že příště si po dlouhé zátěži musím dopřát delší spánek, než navštívím tuto kancelář. Potřebuji pro to být bystrá a naprosto mimo afekt, což jsem aktuálně nebyla. Možná to byl důvod, proč jsem nikdy neprojevila zájem o práci v ANBU jednotkách. Jednoduše jsem to neměla v sobě. Snažila jsem se, to ano, ale trápilo mě to. Musela jsem si být jistá, pro koho vraždím a lžu a jak moc mi na daném člověku záleží. Svou vesnicí jsem si jistá byla. Otokagem-sama taktéž. Jeho slova na mě měla větší účinek, než kterákoli jiná. Po předchozím afektovaném výbuchu jsem pod nimi zkrotla.
"Jak víte, můj pane, o senseie jsem přišla před pár týdny prosit kvůli přání sloužit své vesnici jako Jounin," začala jsem. "Poznala jsem ale, že je stále mnoho věcí, které bych se měla naučit než se budu moci s klidným svědomím ucházet o povýšení. Mohu vám potvrdit, že svou vesnici nikdy nezradím. Mohu vám přísahat, že nikdy nezradím vás a že vaše rozkazy jsou a vždy budou pro mě všeurčující. Nemohu ale s klidným svědomím říci, že považuji své schopnosti za dostačující pro kunoichi, která by měla svou vesnici reprezentovat jako schopný Jounin."
Neshazovala jsem sama sebe, necítila jsem se tak. Nebyla to ani nezdravá sebekritika. Mluvila jsem tak, jak jsem se cítila. A já cítila, že pokud o to bude můj sensei stát, tak mě má ještě mnoho co naučit. Jednu cennou lekci mi dal už tím, že jsem si uvědomila, jak pošetilé mé přání stát se Jouninem před několika týdny bylo. 
"To souvisí i s incidentem, o kterém je mou povinností vás informovat," dodala jsem. "Dnes odpoledne se dva občané Otogakure no Sato pokusili zavraždit Killuniu. Jako medik mohu říci, že je téměř zázrak, že se jim to nepodařilo a že jsem včas vyléčila její zranění. Obyčejný člověk by to rozhodně nepřežil. Oba útočníci jsou mrtví, jejich těla zůstala v blízké slepé ulici."
Jejich smrt jsem nechtěla rozebírat, pokud se na ni sám nezeptá. Nebyla jsem na to pyšná. Zatím je nikdo nenajde, ale stejně by měl někdo odklidit těla. Další důvod, proč se před snahou o povýšení ještě učit. 
Mezi řečí jsem sledovala Takeshiho přísahu. Zajímalo by mě, jestli takhle přísahal i Raikage. Mluvil opravdu hezky. Překvapilo mě to. Možná jsem se spletla a soudila jsem příliš rychle.

Spěšně jsem přišla ke kanceláři, chtěla jsem vtrhnout dovnitř, ale zarazila jsem se už tam byl a nebyl tam sám. Zaposlouchala jsem se chvíli, než jsem zaklepala a čekala.

Zkoumavě se na Killuniu zadívám. Hádám, že víc z tebe asi nedostanu a budu se s tím muset spokojit. Neutralitu vesnice ti zaručit nemůžu, protože stejně jako každá další i Otogakure sleduje své cíle... a jestli si naivně myslíš, že v téhle velké alianci táhnou všichni za jeden provaz jen z dobrého pocitu, tak bůh s tebou. To je vše, můžeš jít. Mávnu rukou a tímto gestem jí propustím k odchodu.

Takeshi

Uklonil jsem se, poděkoval a otočil se k odchodu. Cestou jsem se ještě pousmál na Kirin. Byl jsem rád že mě Otokage přijal do svých služeb.
Před kanceláří jsem si vzal z úschovny batoh a vyrazil na cvičiště, kde jsem hodlal strávit pár dní. Však ona Kirin bude vědět, kam zajít, až se se mnou bude chtít znovu bavit.

//přesun

Pozorně jsem poslouchala.
"Jsem si toho vědoma, Otokage-sama," přikývla jsem.
Možná mě povýší za dlouho. Možná se toho nedožiju. Ale bylo to lepší, než pokud bych sloužila své vesnici nejistá si hodnotou svých schopností. Takto jsem byla spokojená. A pak mě Killuniina slova zasáhla jako blesk.
Madara... -sama...
Nedokázala jsem překvapení skrýt. Ano, jistě, že jsem to jméno znala. Ale můj obdiv vůči Otokagemu přesáhl hranice, kdy bych zpochybňovala cokoli, co mi řekl, včetně jména, které mi sdělil kvůli misi v Kirigakure no Sato. A to jméno jistě bylo jiné, než to, kterým ho oslovila má nová přítelkyně nyní. Chápala jsem, že to nebylo něco, co mělo být všem jasné nebo co by mohl Chuunin na misi prozradit, ale nechápala jsem, jak je možné že mi tato skutečnost nikdy ani nepřišla na mysl. Nikdy mě ta možnost nenapadla. Nehledala jsem otázky, dokud jsem si myslela, že mám správné odpovědi. Zdálo se, že to byla chyba. A nad slunce jasné bylo, že Otokage-sama je hoden mého respektu ještě víc, než jsem si byla vědoma.
Otokage-sama... Madara-sama...
"Smím odejít?"
Killunia žádala o misi. Já chtěla tréninovat se svým senseim. Plánovala jsem na ni počkat za dveřmi.

Když se Killunia optá na misi, prohrabu se papíry a jeden z nich vytáhnu. Kousek od vesnice civilisté našli starý podzemní komplex. Posílám tě tam abys ho zajistila a prozkoumala. Pokud v něm najdeš něco finančně hodnotného, můžeš si to nechat. Jakýkoliv vědecký nebo taktický potenciál mi příjdeš sdělit. Odchod.... i Kairin... 


* Mise C rank, sepiš dle vlastní fantazie

Vyšly i poslední dvě, proboha kolik jich tam měl? Ale jen co opustily kanceláře vešla jsem já. Neměla jsem moc dobrý pocit, ale přesto jsem za sebou zavřela dveře. A pak se na něj s kamennou tváří otočila.
Raději jsem nemluvila, však on si něco najde sám jako vždy, jen jsem si sundala kapuci z hlavy. V rukách jsem svírala desky.