Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

"tak to už je moc i na mě, unesu hodně ale tohle vážně ne." pronesu a rozdýchávám jeho zřejmě dobrou náladu z mého vykolejení. Prostě jsem si obalila znovu ruku krystalem a napřáhla jsem se pravou s tím, že pokud to zastaví vyrazím hned s levou pěstí. Já už si potřebovala do někoho praštit.

Místo abych se snažil ránu zastavovat, jen uhnu do strany. Následný blok jí otočí doleva a znemožní jí další úder. Chytnu jí pod krkem a začnu jí šeptat do ucha. Copak tě to popadlo? Jeden by řekl, že když už nejsi formálně loutka, budeš šťastná a ty tohle?

"Tohle není o štěstí, nejsem Vaše služka, abych dělala všechny práce za Vás." pronesla jsem trochu přiškrceným hlasem.
"Nebudu za Vás zahlazovat Vaše problémy, to není můj styl. Já nejsem jako ti ostatní poslíčky, kteří udělají co Vám na očích uvidí jen proto, že jste Madara Uchiha." chytla jsem automaticky jeho ruku, co mě držela pod krkem.

Pohladím jí po tváři. Neberu tě jako služku. Beru tě jako svého podřízeného. Vydal jsem rozkazy, které je nutno splnit. Neplň je sama, rozděl je svým podřízeným a dohlédni ať jsou splněné co nejdřív. Takhle to má ve vesnici fungovat. Sama to přeci moc dobře víš.

Počul som asi všetko kým kryštál neobalil dvere, aj keď dvere sami o sebe boli dosť dobré na to, aby som musel "naťahovať" uši aby som počul zreteľne. Killunia tým pádom nemala šancu. Vlastne v tomto stave som bol okrem tých dvoch za stenou asi človek s najväčším množstvom informácii aké kto mal. Keď dvere obalil kryštál otočil som na Killuniu hlavu akoby som sa na ňu chcel pozrieť a zdvyhol obočie nad šatku pričom nechýbala malá grimasa. Zrejme to nepochopila, keďže nepočula to čo ja. Zatváril som sa zase seriózne a dúfal, že nebude tak blbá, že by sa pokúsila utekať.

"Tak si pořiďte sekretářku." odsekla jsem, měl smůlu bohužel jsem se rozhodla nesplnit ani jeden z jeho rozkazů krom toho co mi dal prvně a který jsem měla rozdělaný.
"Co bych podle Vás měla dělat dřív hm? Dělat plán nové armády? Počítat finančnictví vesnice? Udělovat mise a ještě je vyplácet? Rovnou mi můžete dát titul Otokageho. Nechcete třeba udělat rovnou kafíčko?" Zkrystalizovala jsem mu ruka a já se od něj oddálila o krok abych se osvobodila. Promnula jsem si kůži na krku od jeho stisku.
"Jsem velitel Vašich ANBU jednotek ne správkyně vesnice." postavila jsem se narovnaně, abych si utvrdila svou pozici za kterou si stojím.

Tak a dost! poprvé na ní zvýším hlas. Jednal jsem s tebou po dobrém ale moje trpělivost končí. Vzpamatuj se a uvědom si jednu věc. Máš nějaký sen který chceš splnit. A já jsem ten, kdo ti ho může splnit. Oplátkou za ten sen jsou tvé služby, nic víc nic míň. Chceš mít svou rodinu? Svůj klid? Chceš zase žít? Tak si to dej v hlavě do pořádku.

"Moje už skončila. Za dveřmi máte povinnost, lorde Otokage." pronesla jsem chladně. Otočila jsem se a odcházela a krystal se mnou. Otevřela jsem dveře a počkala až vstoupí ti dva dovnitř.

Chjo... kam čert nemůže... zamumlám si a usednu zpět do křesla. Tak copak mi nesete? optám se těch dvou co vstoupili.

Přišlo mi to vtipné, ale moje už dost napjatá a popraskaná mimika mi nedovolovala se zasmát. Vražedně jsem se na Madaru dívala dál. Přemýšlela jsem, jestli mám odejít nebo zůstat s nimi. Ale pak jsem se otočila a vyšla ze dveří. Já jsem tu nepotřebná.

Zamířila jsem si to rovnou o patro níž, kde seděli dvě ženy a pily kafe. To mě dokázalo vytočit neskutečně. Bouchla jsem taky pěstí do jednoho ze stolů. Ženy se lekly ta rána musela být slyšet i nahoře.
"Potřebuju nechat vyhlásit stav nouze, nikdo neopustí vesnici kromě vyvolených které si sama ohlídám, nikdo nesmí dovnitř. Vystavte dluhopisy všem, kterým nebyla proplacena mise či výplata za vykonanou práci. Geniny posílejte rovnou do tréninkového prostoru kam chci aby docházeli alespoň tři ANBU, kteří je budou trénovat. Začněte shromažďovat zásoby do úkrytů bude se to hodit.A to vše chci mít do konce tohoto týdne oznámení bude ještě dnes!" vychrlila jsem na ně tunu informací, které jsem si pamatovala od Madary. Ženy na mě zíraly překvapeně, ale vše si psaly. Pak jen řekly, že to udělají a já mohla odejít dál dělat seznam boje schopných mužů a žen. (přesun)

Zprvu mi prišlo vtipné, dokonca príjemné keď tá dáma čo nás sem priviedla višla von taká rozhodená. Počul som ranu a trochu niake slová o poschodie nižšie, domyslel som si čo to mohlo byť. Keď všetko utíchlo drkol som Killunii jemne do chrbta nech ide a vošiel do miestnosti kde bol Otokage. "Dobrý deň Otokage-sama." Prehovoril som s úctivým tónom a predniesom ľahkú úklonu, tentokrát čisto serióznu. "Nech sa páči." S týmito slovami som mu podal zvitok, ktorý predtým pristál v rukách Reine a očakával, že príde odmena za splnenú misiu. Kým si ho začal prezerať, pokračoval som. "Teraz mimo mňa, táto dáma by potrebovala senseia, schopného senseia." Na slovo "schopný" som dal obzvlášť dôraz, pretože som vedel ako to tu v poslednej dobe vyzeralo. "Mám dojem, že má potenciál stať sa silnou kunoichi a to netreba zakopávať zametaním podlahy." Za ten čas si zrejme stihol zbežne prezrieť zvitok čo som mu dal, tak som sa zase vrátil k sebe. "Čo sa mňa týka, chcel by som na čas ostať v dedine, ale ak máte niečo dôležité prijmem kľudne misiu." S týmito slovami som spravil krok od stola pri ktorom som doteraz stál celkom blízko a dal mu tak najavo, že som skončil a očakávam odpoveď.

Prohlédnu si svitek a mlčky vystavím dluhopis na cílovou částku. Chápu, že bys raději peníze, nicméně vesnice na tom teď není nejlépe. Co se tvého setrvání ve vesnici týče, nebudeš jediný. Jestli je to všechno, můžeš jít. Podám mu papír a gestem naznačím že jsem s ním skončil. Pak přenesu pozornost na druhou osobu. Chvilku jí zkoumám a řekněme že mi připadá trošku v nepořádku. Kdo jsi a co hledáš tady?

"V podstate je tu len z dôvodu nervovej labilnosti tej osoby čo pred chvíľou odišla." Utrúsil som keď už som mieril k dverám s dlhopisom v rukách. "Pekný deň Otokage-sama." S úklonou som zatvoril dvere a s výdychom sa oprel o stenu. Konečne pokoj. V tomto momente som mal zase z krku všetky formality ktoré som tak nenávidel.
Stiahol som si pásku a prešiel si rukami po tvári ako by som si ju masíroval. Pásku som si znovu nasadil na stále zatvorené oči a rozhodol sa počkať na to dievča. Nevedel som ešte o čo vlastne ide, ale zaujímal ma Killuni.

Hm... treninku? Dobrá. Kdo je tvůj sensei děvče? optám se té dívky se zájmem. Ten jounin co tu byl před ní říkal že nikoho nemá, tak jsem zvědav na její odpověď.

Elemen ohně? Tedy dobrá. Budu tě tedy učit já. Ve svém volném čase. Teď můžeš jít... a ještě jedna věc. Zůstaň ve vesnici. Vyhlásil jsem zákaz vycházení. Gestem jí naznačím, že jsem s ní skončil a dál jí už nevěnuji pozornost.

Pôvodne som sa chcel Naomi niečo spýtať. Skončilo by to však vo vetre pretože z miestnosti očividne odišla spokojná. Chvíľu som tam ešte stál a rozmýšľal. Mal som úplné voľno, nebola teda iná možnosť ako tréning. Pomalým krokom som sa vybral k východnému úkrytu a v hlave mi blúdila len jedna myšlienka. Druhý stupeň Kakuchō teashi.

(presun)

Projekce



"Dovoluji si Vás pozvat na louku, lorde Otokage. Přehlídka našich vojenských sil, čeká jen na Vás." pronesl můj obrys a opět zmizel.

Potloukala jsem se v centru Otogakure. Stále jsem neměla nic na práci, stále jsem se cítila značně osaměle a nikde v okolí se nenacházel nikdo známí. Domů jsem nemohla a ubytovna mi neposkytovala o nic víc společnosti než ulice. Spíš byla štědrá v poskytování samoty, samoty a... samoty.
Začala jsem si pobrukovat tichou písničku a hledala v mysli cokoli, co by mě alespoň na chvíli zabavilo.

//Naomi Nekotatsu? Máš jinou podobu, než jako jakou tě Kirin zná?

Zabraná do svých myšlenek jsem vůbec nezaregistrovala, že se ke mě někdo blíží a tak jsem sebou mírně trhla, když jsem ucítila něčí dotyk.
"Ahoj," zmohla jsem se stále trochu polekaně na odpověď.
Za Otokagem? Já?
V tu chvíli se mi rozzářila očka a dostala jsem chuť jí obejmout, což jsem se vzápětí pokusila uskutečnit.
"Jupí!"
Naklonila jsem hlavu na stranu. "Ale budu se mu líbit?"
S tázavým výrazem jsem se vydala za ní až ke kanceláři a poslušně jsem se zastavila těsně za ní.

Dále! promluvím na ty dvě za dveřmi, aniž by zaklepaly. Cítil jsem jejich chakru a neměl jsem čas na zdržování. Na stole už byli připravené dva svitky.